Lysolaje

Počátkem 14. století byly na pražském území tři městské celky:

- Pražský hrad (890) s Hradčany (1325) a Malou Stranou (1257)

- Staré Město (1232) s osadou Poříč a s Újezdem sv. Martina

- Vyšehrad s Podskalím.

V blízkém okolí byly roztroušené vesnice a kláštery. V širším okolí vznikaly vesnice a osady: Suchdol (1045), Dehnice (1088), Ovenec (1197), Holíšovice ( 1228) a obec Lysolaje (1227).


Území Lysolaj patřilo do majetku české země a jejího panovníka, který s ním volně disponoval. Někdy v 1. čtvrtině 13. století daroval panovník Přemysl Otakar I. toto území kapli sv. Václava při kostele na Pražském hradě. Správcové kaple si pak toto darování (donoci) dávali potvrzovat od každého panovníka. Jan Lucemburský potvrdil roku 1319 donaci Přemysla Otakara I. z roku 1227 a jmenoval přitom výslovně i Lysolaje. Nejstarší darovací listina, která se nám až do naší doby v originále zachovala, pochází z roku 1257. Tato pergamenová listina, napsaná latinsky, byla zapečetěna voskovou pečetí Přemysla Otakara II., čtyři roky předtím, než byl korunován na českého krále. V této donaci jsou uvedeny vsi Sedlec, Neratovice, Bykoš a Lysolaje. 

Po vymření rodu Přemyslovců roku 1306 nastaly vnitřní politické rozbroje a vnější válečné zásahy, po nichž na český trůn dosedli roku 1310 Lucemburkové. Za vlády Karla IV. (1346 - 1378) český stát a Praha dosáhly nebývalého rozkvětu - mezinárodního významu politického, hospodářského a kulturního. Za vlády Václava IV. (1378 - 1419) nastal všeobecný úpadek, král byl zbaven hodnosti krále říše římské. Představitelé církve a panstva bojovali o uchování rozhodujících úřadů a pozic a tím o moc ve státě. Král, arcibiskup a představitelé panstva stáli proti sobě i vojensky s podporou zahraniční intervence. Nespokojenost lidu s úpadkem morálního kodexu feudálů a církve, který vedl k neúnosnému vykořisťování, vybuchla v povstání, které vedli stoupenci mistra Jana Husa. 

Husitské války se projevily i v Lysolajích, kde církev měla své majetky. Koncem 14. století byly v Lysolajích tři dvory. Jeden dvůr (č.p. 1) náležel proboštům kapitoly litoměřické, druhý dvůr (č.p. 4) byl statkem sakristiána a kustoda hrobu sv. Václava v Pražském kostele a třetí dvůr (č.p. 5) náležel sboru misionářů při tomtéž kostele. 

Ze starých zápisů: 

Ve dvorech a chalupách hospodařili sedláci, kteří drželi majetek právem zákupním. Z nich připomíná se Vintíř (1410), hospodář nad jiné přičinlivý. 

Ke dvoru č. 1 se vztahuje zpráva z 25. listopadu 1408 o inventáři, který byl sepsán při pronájmu dvora, který byl majetkem probošta litoměřického. V inventáři byli zapsáni 3 koně, 3 krávy, 36 slepic. Z hospodářského nářadí jsou zmíněny pluhy, vozy, brány. Nářadí domácí, nádobí, nože apod. určují jednotlivé zápisy. Nájemce byl povinen zasít 3 strychy pšenice, 9 strychů ječmene, 28 strychů žita, 40 strychů ovsa, 3 strychy hrachu, 1 strych vikve, 2 strychy směsky. Za pronájem dvora musel platit majiteli, litoměřickému proboštu, dvakrát za rok 6 kop pražských grošů.

V této době se pšenice pěstovala ve velmi malém rozsahu (3,75%) na ploše asi 1,1 ha; ječmen (11,3%) na 4,2 ha; žito (35%) na ploše 11,4 ha; oves (50%) na ploše 16 ha.

Rokem 1420 uzavírá se období vrcholného feudalismu s přechodem k peněžní formě feudální renty a rozvoje práva zákupního, prvé feudální krize v Čechách, s nárůstem revolučního hnutí lidu.

Od starodávna až po dobu, o niž se zmiňujeme, a potom ještě po nějaký čas bylo území po levém břehu Šáreckého potoka, od stavení č.p. 54 "U Dudků" v Šárce až k soutoku Šáreckého a Lysolajského potoka v Podbabě u Břetislavky územím Lysolajským. Louky, stráně a políčka obhospodařovali lysolajští hospodáři. 

Dvůr č.p. 1. V roce 1420, za husitských bouří obec Starého města Pražského odňalo dvůr č.p. 1 Probošství litoměřickému a prodala jej měšťanu Oldřichu Štrabochovi, kožešníku a majiteli domu v Řetězové ulici (č.p. 245/1). V letech 1565 - 1570 a některý čas předtím náležel dvůr Mikuláši Špačkovi. Nástupcem jeho v držení dvora byli Vratislav Hatlák z Újezda do roku 1572, kdy od něho koupil dvůr Kašpar Grymiler z Třebska (1579 - 1590), od roku 1596 - 1612 dvůr náležel Petru Ungrovi, úředníku české dvorské kanceláře. 

Dvorec č.p. 4. Dvora sakristána s jeho příslušenstvím se zmocnil Kerunk z Lomu a na Suchdole, později purkrabí Pražského hradu (1429). On stál na straně Pražanů a odměnou za to byl připuštěn k užívání některých duchovenských statků. Z lysolajského dvora měl ročního platu 7 kop, tj. 420 pražských grošů. Do držení dvora vstoupil jeho syn, také Kerunk z Lomu nebo ze Suchdola. Za něho byla prováděna revize majitelského práva ke statkům korunním a duchovenským, které po roce 1419 vešly do rukou soukromých uživatelů. V rejstříku těch, kteří zápisu legálního neměli, sepsaném z počátku roku 1954, čteme: "Kerunk z Sukdola vstupuje královské milosti a panu správci (Ladislavu Pohrobkovi a Jiřímu z Poděbrad) dvoru pustého v Lysolajích v slánském kraji, z čehož je platu ročního 3 kopy grošů. Lidé se Sukdola platie z toho dvoru 2 kopy grošů a 2 člověky z Lysolaje platie dva kopy gr. Jakub a Vaněk, a k tomu jsú tři lúčky." Dvůr tehdy neměl zakoupeného držitele.

Preláti očekávali, že mladý král Ladislav (1453 - 1457) navrátí ke kostelu alespoň díl statků, který předešlí uživatelé museli odříci. Král však zapsal dvůr, dříve sakristánův, panu Benešovi z Valdštejna, proboštu kostelu sv. Štěpána v Litoměřicích (1455 - 1485). Probošt postoupil Janu Voducovi z Hostivice uvedený dvůr se zápisem. Voduc býval komorníkem (účetním) při úřadě desk zemských. Voduc ztratil zápisný list a v té záležitosti psal králi. Dopisem ze 14. března 1471 panovník oznamuje:

"Zpravil jest nás slovutný Jan Voduc z Hostivice, věrný náš milý, že potratil jest list probošta litoměřického, kterýmžto listem měl zapsaný dvůor poplužní v Lysolajích s podsedkem hajným i s jinými přísluštnostmi, i prosil jest nás, abychom neráčili jeho toho potracení dáti škodnou býti. My znamenajíce jeho slušnú prosbu a věrné služby, kteréž nám jest činil a potom tiem lépe aby mohl a měl činiti, s dobrým rozmyslem a radú věrných našich, mocí královskú témuž Janovi zapsali jsme a tiemto listem zapisujeme již psaný dvůor poplužní ve vsi Lysolajích se třemi lány dědiny (asi 52 ha), s lukami, křovinami, vrbinami s potokem a s podsedkem hajným (č.p. 14) i se všemi jinými příslušnostmi, tak aby on to měl, držel a toho užíval bez našie, budúcích našich králuov českých, i všech jiných lidí všeliké překážky, a to až do své životnosti, a nic dále."

Jan Voduc měl za nájemce dvora Maříka Šperla, jehož rod setrval v Lysolajích až do druhé poloviny 16. století.

Roku 1488 smluvil se s preláty kapituly svatovítské a předal jim listy krále Jiřího z Poděbrad a Vladislava II. Jagellonského za výsluhu, kterou budou dávat jemu a jeho manželce Anně z Terešova, aby po jeho smrti měla slušné opatření. Po jejich smrti kapitola podržela dvůr v Lysolajích. Nájemcem zůstal Mařík, pokud byl živ. Po něm hospodařil jeho syn Jan Šperka nazývaný po otci Mařík. Ten v roce 1519 sjednal smlouvu s kapitulou. Podle ní užíval dvůr pustý jménem Dvorec ve vsi Lysolajích, který dědičně přísluší ke kostelu Pražskému, s dědinami, loukou, potoky, chrastinami v Šárce a s hájem nad tou vsí Lysolaj, i se vším, což k tomu dvorci pustnému od starodávna přísluší, který přijal od ctihodných otcův, mistra Jana děkana a vší kapituly kostela Pražského, a to jmenovitě do tří životů, nejprve do života svého a pak do života Jindřicha a Víta, synů svých, za roční plat, v nějž se uvolil, slíbil, že bude "ty krunty dělati, jednotiti a opatrovati jakož to dobrému hospodáři příleží". Platil 6 kop grošů míšenských. V podmínkách smlouvy bylo, že "nájemci nemají sobě jiných pánuov bráti ani hledati z toho gruntu než pány preláty kostela Pražského".

Jan Mařík hospodařil ještě v roce 1536. Tehdy byl již starcem více než 80tiletým.

Postup kapituly byl v rozporu s podmínkami listů jmenovaných králů Jiřího a Vladislava. Kapitula se opírala o původní darování ke kapli sv. Václava. Po roce 1550 došlo k úmluvě mezi nejvyšším purkrabstvím a kapitulou. Panovníci přivolili, aby Jan a jeho nástupci v užívání statku kapitulního se stali poddanými purkrabskými, a nejvyšší purkrabí se zavázal přidržovati uživatele dvora a pozemků k němu příslušných, aby odváděli kapitule roční plat ve smluvené míře a lhůtě.

Když hospodář Jan Mařík v mladém věku zemřel (1565), vdova Mariana se provdala za Martina Vlka, jemuž potom říkali Mařík. O chalupě hajničí, která patřila ke dvoru, není po roce 1471 zmínky. Naskytují se zprávy o krčmě při dvoře, kterou Martin Mařík dával v nájem. Držitelé dvora poměnili chalupu v krčmu, když minula potřeba toho, aby byl ustanovován hajný. Nájemníci krčmy (č.p. 14) byli Jiří Škornička (1572), Jan Dlouhý, jinak Douša, sladovník (1577), Petr Petrášek (1574). Martin Mařík konal po 30 let povinnost rychtářskou (1607). Nástupci Maříkovi v držení dvora byli Arnošt Heinz, registrátor české dvorské kanceláře (1607, 1610), a Karel Mazanec z Frimburka na Češtíně Kostelci (1612).

Dvůr č.p. 5 před rokem 1359 náležel světícímu biskupu Heřmanovi. Biskup Heřman rozmnožil jmění a původní nadání sboru mansionářů při kostele Pražském darováním dvoru lysolajského. Sbor mansionářů zřídil Karel IV. v roce 1343. Mansionáři v roce 1370, pravděpodobně po smrti biskupa Heřmana, dvůr prodali za 43 kop grošů právem zákupním. Držitelem dvora se stal Ješek Slánský, zemřel v Lysolajích (1390). V roce 1421 držel dvůr Jan z Lysolaj.

Dvůr č.p. 5 hořejší (nynější U Fuksů), náležel po řadu let sedlákům lysolajským, kteří měli příjmení Habartové. Nejstarší nám známý Habart z Lysolaj se připomíná k roku 1433. Příbuzný jeho, Martin H., hospodařil na gruntě v roce 1527 - 1536. Po něm držel dvůr Jakub Habart. V roce 1569 koupila dvůr Mariana Markvartová od dědiců Jakubových. Dalším držitelem dvora byl Jan Vrchlabský z Vrchlabí na Horní Dušnici (1580), potom Jan Kryštof z Valdštejna (1581), znovu potom Jan a Petr Vrchlabští (1583). V držení dvora se dále vystřídali Petr Škorler (1586 - 1591), Karel Šeberovský z Menšího města - Malé Strany (1596), Daniel Princ z Buchova (1598 - 1602), Abraham Herfurt z Frankenberka (1607). Z dalšího období připomeňme Dětřicha Kvikmana, krejčího, měšťana Starého Města, kterého známe ze sousedního jednání jako pána hořejšího dvora (1600).

Chalupa Houskovská č.p. 6 a 7 (nynější U Srbů a U Denkra). V chalupě hospodařili Jan, rychtář do roku 1565. Jeho nástupcem byl Matouš či Blažej Houska.

Chalupa Žážovská č.p. 13 (nynější U Nežerků). Antonín Žáža byl předchůdcem Maříka v úřadě rychtářském (1572 - 1573). Po Antonínovi chalupa náležela Šimonovi řečenému Žáža. V obci zastával povinnost konšelskou (1583 - 1598, 1600). Nástupcem jeho v držení chalupy byl Jan Žáža (1621).

Chalupa č.p. 15 (nynější U Josífků) v ní hospodařil Brož čili Brožek (po roce 1560). Po něm hospodařil jeho syn Jiří (1585 - 1613). V obci zastával povinnost konšelskou, po Maříkovi se stal rychtářem. Později náležel grunt Jiřímu mladšímu Mitrovskému z Nemyšle, purkrabímu Pražského hradu, který grunt prodal v roce 1623 Matěji Černému a jeho synu Jindrovi za 600 kop grošů.