Na zdraví lidu působil klidný venkovský život, čistý vzduch i ustavičná práce ve volné přírodě. Nemocí, mimo epidemických, mnoho nebývalo, k těm lehčím se ani lékař nevolal.

Léčila se hlavně návní kost, stříle (revma), růže a nátka, bradavice, škrkavky, dále živý vlas nebo ječné zrno v oku, neštovice na oku, lišej, škytavka, různé druhy zimnice, úbytě, žloutenka, ourok a uhranutí.

V každé vsi bývali tzv. "pomahači", chytří lidé, kteří se zaobírali léčením, zažehnáváním a zaříkáváním rozličných nemocí a neduhů.

K léčení patřilo i čarování, např. aby dobytek hodně dojil, nedojil vůbec, nedojil krev, aby schnul a jinak chudnul. Říkalo se, že provazem od zvonu lze dojit krávy tak daleko z okolí, kam až hlas zvonu zazněl.

Mnohá zaříkávačka dovedla uhodnout i zloděje: "... při tom točí řešátkem, do jehož lubu zaraženy jsou otevřené nůžky, nebo vloží klíč do modliteb k evangeliu Kilinaskému. Při kterém jméně se řešátko otočí neb klíč pohne, ta osoba je zlodějem." Někdy se zaříkávaly a zvoněním zaháněly mračna, kroupy sváděly do lesů a na místa, kde by neškodily.

Samotné léčení se začínalo modlitbou. Zaříkávač udělal nemocnému na čele tři kříže, své ruce mu při zaříkávání kladl na hlavu. Údy se potíraly buď hromovým kamenem, alabastrovou kuličkou nebo chlebovou kůrkou. Připravenou vodou se omyla nejdříve pravá, pak levá strana těla nebo choré údy. Ourok se zažehnával modlitbou: "Zažehnávám tě, neduhu, jenž oslepil jsi Jidáše na zrazení Ježíše", boule pak: "Nerost, nerost, znamení, jako nerostlo kamení od Kristova zrození". Revma se zažehnávalo Nejsvětější Trojicí, souchotě jménem sv. Jana, jiné neduhy jménem Panny Marie a svatých. Neduhy se posílaly na vrchy a skály, do lesů a pouští, na trní a na zelenou louku.

Cholera

Je nebezpečné průjmové onemocnění. Nejčastěji se přenáší pitnou vodou znečištěnou fekáliemi nebo potravinami. Zdrojem nákazy je člověk-přenašeč nebo nemocný člověk. Prevencí je mytí rukou, převařování vody či její dezinfekce, možností je i očkování. Inkubační doba je několik hodin až dní. Příznaky jsou (u těžké varianty choroby) křečovité bolesti břicha a vodnatý průjem, zvracení. V důsledku ztráty vody a iontů dojde ke snížení krevního objemu a acidóze, bez léčby může dojít až k úplnému vyčerpání draslíkových iontů, zhroucení homeostázy a ke smrti. Nemoc se prokazuje přítomností vibrií ve stolici, nebo krevními testy na přítomnost protilátek. V letech 1831 - 1832 proběhla v rakouských zemích včetně Vídně pandemie cholery. Původ měla o 15 let dříve v Indii, do Rakouska se dostala přes Rusko. Z Rakouska se rozšířila do Velké Británie i Ameriky. Osobní lékař královny Viktorie John Snow si v Londýně průběhu epidemie roku 1854 díky podrobné analýze nákazy všiml, že v londýnské čtvrti Soho se soustředí kolem vodní pumpy na Broad Street. Ti, kteří pili vodu z jiného zdroje, neonemocněli. Snow nechal 8. září 1854 odstranit držadlo pumpy a žádné další případy onemocnění se již neobjevily. Tehdy ještě nebyly objeveny mikroorganismy a Snow přesto pomocí víry v kauzalitu a statistické analýze prokázal, že se nemoc šířila prostřednictvím kontaminované pitné vody. V historii se rozlišují tyto pandemie cholery: 1816 - 1826 v Asii, 1829 - 1851 v Evropě a severní Americe, 1852 - 1860 v Rusku, 1863 - 1875 v Evropě, 1881 - 1896 v Evropě, 1899 - 1923 v Rusku a Osmanské říši. 

Kwashiorkor

Kwashiorkor je syndrom těžkého nedostatku bílkovin a nedostatečného přívodu energie, který postihuje děti od nejnižšího věku až do přibližně pátého roku života. V současnosti se jedná o nejrozšířenější druh podvýživy, který je problémem v mnoha rozvojových zemích. Kwashiorkor u malého dítěte nejčastěji vzniká poté, co jej matka přestane kojit, když do rodiny přibude mladší sourozenec. Dítě je tak připraveno o bílkoviny z mateřského mléka. Nedostatečný přívod kvalitních bílkovin a současný snížený příjem energie způsobují hluboké a v jiném věku nepoznané změny organismu. Na dítěti jsou patrné duševní změny: spavost, apatie, nebo naopak podrážděnost. Postupně se zpomaluje růst dítěte, je celkově zesláblé, má otoky a je náchylné na infekce. Na první pohled je patrná ochablost svalstva. Pacienti současně trpí parazitárními infekcemi. Otoky postihují i vnitřní orgány a otok tváře může na začátku klamně naznačovat dobrý stav výživy. Charakteristické jsou i změny kůže, s častými pigmentacemi v místech, která jsou vystavena tlaku a dráždění. Závažné jsou také poruchy vnitřního prostředí. V konečném stadiu se objevují poruchy vědomí, bezvědomí a smrt.

Lepra

Marasmus

Latinský termín marasmus se užíval pro kachexii nebo též kachektizaci a považoval se v úmrtních knihách až do 1. světové války často za diagnózu smrti. Je to výraz z medicíny označující fyzickou slabost, ztrátu hmotnosti a svalové hmoty v důsledku nemoci. Podvýživa je na rozdíl od kwashiorkoru způsobena nedostatečným přísunem živin, chybí vitamíny, stopové prvky, esenciální mastné kyseliny. 

Mor

V širším, resp. přeneseném, historickém smyslu slova znamená jakékoliv vážné infekční onemocnění s výrazným dopadem na společnost. Ve starší literatuře a zejména ve středověkých a raně novověkých kronikách a dějepisných pojednáních je toto pojetí běžné. V užším významu pak znamená konkrétní chorobu způsobovanou bakterií Yersinia pestis. Má tři formy: dýmějový mor, septický moc a plicní mor. 

Dýmějový mor je přenášen na člověka blechami, které se infikovaly na nakaženém hlodavci (hlavně kryse). Po kousnutí infikovanou blechou dochází ke zhnědnutí kousance. Následuje zánět lymfatické soustavy, který se projeví boulemi (dýmějemi) v oblasti mízních uzlin. Inkubační doba 2 - 6 dnů, obecný úbytek energie, horečka, bolest hlavy a pocit hladu (od tohoto okamžiku infekce buď začne ustupovat nebo se stane smrtelnou), zvětšení lymfatických uzlin vyúsťující v nadýmající se měchýřky hnisu, klasický znak dýmějového (bubonického) moru. Hnisající ložiska nakonec bolestivě prohnisají i skrz kůži. Úleva však nepřichází, ačkoli už hnis není natlakovaný. Poškozená je nejen kůže, praskly i uzliny. Rány se neuzavírají, naopak přetrvávají jako vředy a nastává celková otrava, sepse.

Epidemie zvaná černá smrt vypukla nejdříve ve střední Asii, kde čas od času propukaly pandemie jak u místních kočovných, tak i u již delší dobu usazených civilizací. Důvod jejího rozšíření za hranice střední Asie není zcela jasný, zdá se, že souvisí s výboji Mongolů a pohyby jejich vojsk na velké vzdálenosti. V roce 1347 byl mor poprvé zaznamenán v Konstantinopoli a Trapezuntu, tedy ve městech, která měla čilý obchodní styk s asijským východem. Toho roku mor zasáhl také vojsko krymských Tatarů podporovaných Benátčany, kteří obléhali janovský přístav Kaffa na krymském pobřeží. Obléhání Kaffy je považováno za první užití biologické zbraně, protože obléhající při dobývání města házeli mrtvoly svých nakažených spolubojovníků přes hradby dovnitř města. Janovská obchodní flotila s nakaženými přistála v říjnu téhož roku v sicilské Messině. Již během plavby zemřelo na nemoc množství námořníků, je pravděpodobné, že kromě toho lodě převážely i nakažené hlodavce, kteří se později stali hlavními přenašeči choroby. Stykem s janovskými námořníky (Messiňané údajně některé opuštěné lodi, jejichž posádky zemřely na mor, chodili bezostyšně rabovat) se mor dostal na Sicílii, do konce roku se mor dostal i do dalších oblastí směrem k Janovu, zejména na ostrovy západně od Itálie a na ligurské a provensálské pobřeží. V samotném Janově a taktéž v Benátkách se mor poprvé objevil na přelomu let 1347 / 1348. Z Itálie se šířil během roku 1348 a 1349 do jižní Francie a odtud na Pyrenejský poloostrov, na sever Francie a na Britské ostrovy, ale také na sever od Alp do jižního Německa a středního Podunají. Na Balkán se souběžně šířila nákaza z Řecka. Koncem roku 1349 již byla morem nakažena polovina Evropy. Do roku 1352 se pak dostala nákaza i do severovýchodní Evropy, východních částí Skandinávie a skončila ve východní Evropě. Tato první celoevropská epidemie moru měla na svědomí 25 miliónů mrtvých, tedy asi 1/3 obyvatel tehdejší Evropy.

České země první vlna, zvaná černá smrt, zasáhla jen okrajově. Podle soudobého kronikáře Františka Pražského první vlnu moru vytlačilo z Čech "čerstvé a chladné povětří". Po první vlně morové epidemie byl v Čechách nějakou dobu klid, pravděpodobně díky suchým rokům. Ale již v roce 1356 se začala z nevelkého ohniska v Hesensku šířit nová pandemie do celé Evropy. Její kulminace v letech 1357 - 1360 a 1363 - 1366 zasáhla téměř celý známý svět. Tato druhá vlna moru se však již Čechám nevyhnula. V našich zemích ji máme bezpečně doloženou v letech 1357 - 1363. Tato vlna moru, která prošla celou Evropu, nebyla rozhodně vlnou poslední.

V následujícím století se vracela ve zhruba dvacetiletých intervalech, nikdy už ale nezasáhla celou Evropu. Po 15. století útoky moru na Evropu byly méně časté, mezi větší epidemie z té doby patří např. Velký londýnský mor v letech 1665 - 1666 (který se ale rozšířil rychleji než ten před třemi staletími), mor v Itálii 1629 - 1631 nebo vídeňský v roce 1679, který roku 1680 zasáhl i České země a vyžádal si zde na 100 000 obětí. Poslední významný výskyt moru v západní Evropě je epidemie v Marseille v letech 1720 - 1721. Poslední epidemie v Čechách a na Moravě byla v letech 1713 - 1715. V Praze si tato epidemie vyžádala 12 - 13 000 obětí, tedy asi 1/4 populace. Mor se do Evropy často šířil z Osmanské říše. V roce 1771 propukla velká morová epidemie v Moskvě. Mor se poprvé objevil mezi ruskými vojáky na bojišti rusko-turecké války a přes Ukrajinu se dostal až do Moskvy, kde si vyžádal přibližně 100 000 obětí. Poslední velká epidemie moru na evropské půdě zasáhla roku 1813 Bukurešť, kam se dostala z tureckého Istanbulu.

Černá smrt v Českých zemích:

14. století

• 1349, 1350 Nejdříve jižní Moravu, o rok později Čechy zasáhla jen malou měrou Černá smrt, epidemie, s kterou se mor po několika staletích opět vrátil do Evropy. Její důsledky byly nejničivější v evropské historii, ztráty se odhadují na 1/3-1/2 obyvatelstva.
• 1357-1363 Druhá vlna evropské epidemie zasáhla české země citelněji. Postupně zasahovala jednotlivé kraje, některé i opakovaně. Je doloženo, že z 39 správců far na Kladsku jich zemřelo nejméně 17.
• 1369-1371 menší epidemie
• 1380-1382 jedna z největších epidemií, desítky tisíc obětí
• 1390 menší epidemie

15. století

• 1403-1406 menší epidemie
• 1414-1415 menší epidemie, vliv na radikalizaci husitů
• 1421 zejména v Kutné Hoře, zemřeli čeští páni Petr Zmrzlík ze Svojšína a Oldřich Vavák z Hradce
• 1424 nespolehlivá kronikářská zpráva o moru v Podolsku, teoreticky by mohl být příčinou smrti Jana Žižky z Trocnova
• 1425 menší epidemie
• 1433-1434 zprávy o moru, nejspíše však hladomor
• 1439
• 1445
• 1451 obětí v Mělníku i císařovna a královna vdova Barbora Celjská
• 1463-1464
• 1473
• 1482-1483
• 1495 snad hladomor, protože pramen zmiňuje drahotu

16. století

• 1507 dle Starých letopisů silnější než předchozí a umíraly hlavně děti a mladí
• 1520-1521 jeden z nejhorších morů u nás, zemřel mj. Viktorin Kornel ze Všehrd
• 1560
• 1568
• 1582 květen až říjen v Praze (v létě jen na Malé Straně 20 mrtvých denně), částečně rozšířen i po Čechách. Na Slánsku v ten čas vymřela celá řada lidí. Moru podlehla např. celá pětičlenná rodina rytíře Petra Voka Žďárského ze Žďáru a na Velkém Kvíci.
• 1597-1599 řádil v Čechách tzv. "hlavní mor"
• 1598 dle slánského měšťana Václava Kněžoveského: "A tak téhož létha byl mor po království Českém po miestech a místech. Nejprve se začal v Žatci, potom v Plzni, potom v Lounech, v Praze a jinde po vesnicích, až na posledy i zde (tj. ve Slaném) se začal hned brzo po jarmarce..."
• 1599 před morem v Praze utíká do Plzně císař a král Rudolf II. se svým dvorem. V Plzni setrval až do počátku června 1600.

17. století

• 1622-1623 morové ráně podlehli například první manželka a dva synové Jana Amose Komenského
• 1632 mor se rozšířil z italské Lombardie
• 1655
• 1665
• 1679-1680, resp. 1681 Mor se v roce 1679 rozšířil z Vídně na Moravu a do jižních Čech. V roce 1680 řádil zvláště v Praze, kde dle úředních záznamů zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel. Silně byly postiženy i střední Čechy, nejvíce u hlavních silnic, kde byla místy úmrtnost i přes 50 %. Naopak horským oblastem se mor vyhnul. Epidemie měla asi 100 tisíc obětí, mezi nimi např. i pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna († 1694), předposlední velká epidemie, vedla k reorganizaci péče o hygienu a čistotu ulic.

18. století

• 1713-1715, resp. už od 1711, poslední velká epidemie. Epidemie přišla roku 1713 z Uher do Rakous a Čech, roku 1714 zasáhla Moravu a doznívala ještě roku 1715. Silně byla postižena Praha, kde dle úředních záznamů zemřela víc než čtvrtina obyvatel, třináct tisíc osob. V Čechách zemřelo 200 tisíc lidí. Poté začala ve velkých městech vznikat primitivní kanalizace a výskyt morových epidemií v západní a střední Evropě byl zcela potlačen.

Vědci nyní odhalily geny, které nabízely ochranu proti moru před necelými 700 lety, ale nyní jsou podle analýzy DNA spojeny se zvýšenou náchylností k autoimunitním onemocněním (Crohnova choroba - chronické onemocnění trávicího traktu, revmatoidní artritida - poškození kloubů a osteoporóza či lupus - multiorgánové postižení, např. kůže, klouby, srdce, ledviny). Zjistilo se, že jedinci, kteří měli "dobrou" variantu specifického genu známého jako ERAP2, přežili morovou pandemii mnohem snadněji než ti, kteří ji neměli. 

Neštovice

Jsou virová onemocnění projevující se vyrážkou a strupy na kůži. Nejznámější formy jsou pravé neštovice a plané neštovice či kravské neštovice. 

Pravé neštovice jsou vysoce nakažlivým onemocněním s vysokou úmrtností (u některých kmenů se blíží 100 %). Přeživší pacienti bývali často nadosmrti poznamenáni drobnými jizvami. Odhaduje se, že jen během 20. století tato choroba zahubila 300 - 500 milionů lidí. Ještě v roce 1967 onemocnělo 15 miliónů lidí a 2 milióny jich zemřelo. O deset let později se tato nemoc stala na dlouhou dobu (do roku 2010, kdy byl vymýcený mor skotu) jedinou na světě, kterou se soustředěným úsilím a celosvětovým očkovacím programem podařilo zcela vymýtit. Neštovice se považují za jednu z nejvýznamnějších příčin úspěchu španělských a dalších evropských kolonizátorů v Americe. Právě fakt, že s sebou na americký kontinent přivlekli svoje nemoci, zejména pravé neštovice, vedl k tomu, že panenská populace Indiánů byla v klíčových oblastech během několika desítek let zredukována o 90 %. Evropané se chopili příležitosti a minimálně v jednom případě použili na podporu svého postupu neštovice jako biologické zbraně (v roce 1763 britský velitel obležené pevnosti Fort Pitt daroval indiánským spojencům Francouzů infikované přikrývky). Neštovice se přenášejí výhradně mezi lidmi a před příchodem Evropanů na americký kontinent byly zde chorobou zcela neznámou. Původní americká populace proto byla vůči nim mnohem citlivější nežli populace z kontinentů, kde se neštovice vyskytovaly již řadu generací.

Plané neštovice jsou vysoce nakažlivým onemocněním, které má pověst dětské nemoci, neboť většina lidí se nakazí již v útlém věku a prodělání choroby dotyčnému zajistí doživotní imunitu. Onemocní-li člověk dospělý, vede to obecně k těžšímu průběhu nemoci. Nemoc se velmi snadno šíří zejména vzdušnou cestou (vzdušnými proudy i na velkou vzdálenost), nebo přímým kontaktem. Infekčním materiálem je infikovaná kůže a respirační sekrety. Příznaky jsou svědění kůže, které se rychle změní v charakteristické pupeny. Ty se postupně mění ve vodnaté svědivé puchýřky, na kterých během 4 - 6 hodin vznikají krusty. Akutní onemocnění tvá 4 - 8 dnů. 

Tanec svatého Víta

Sydenhamův syndrom - je neurologická porucha projevující se náhlými bezúčelnými škubavými pohyby. Vyskytuje se hlavně u dětí. Za její příčinu je pokládána nedoléčená infekce streptokokem (nejčastěji Streptococcus pyogenes) a následná imunitní reakce organismu. Stiženy jí bývají většinou dívky ve věku 6 - 13 let. Ve velmi vzácných případech může postihnout i dospělé až do 40 let.

Jako první popsal chorobu anglický lékař Thomas Sydenham (1624 - 1689). O přibližně 200 let později objevil George Huntington (1850 - 1916) z New Yorku variantu chorey a popsal ji jako vzácné neinfekční dědičné neurodegenerativní onemocnění mozku postihující lidi nad 50 let, nazvána byla Huntingtonova choroba, dříve také nazývaná Tanec svatého Víta.

Tyfus

V přeneseném smyslu slova znamená zakalené vědomí. 

Skvrnitý tyfus je závažné infekční onemocnění způsobené obligátním nitrobuněčným parazitem. Je přenášen vší šatní, blechou, klíštětem a krví nemocného. Inkubační doba 1 - 2 týdne. Charakteristické příznaky jsou horečka, zimnice, třesavka, bolesti těla a hlavně vyrážka, která se tvoří na hrudníku, poté postupuje na končetiny, avšak nikdy nepostihuje obličej a dlaně. Při neléčené formě následuje kóma a smrt. Léčba spočívá v podávání antibiotik, je možné očkování. V minulosti bývaly epidemie skvrnitého tyfu časté, především kvůli rozšíření vší mezi populací. Ve starých kronikách nebo matrikách je úmrtí na tyfus zmiňováno jako shnilá zimnice nebo shnilá horečka. Tyfus se často šířil ve věznicích, proto se mu také někdy říkalo vězeňská horečka. Podmínky, kdy se k sobě choulili vězni ve špinavých, zaneřáděných celách, byly pro šíření vší a s nimi i skvrnitého tyfu ideální. V takových podmínkách se často uvěznění do dalšího zasedání soudu rovnalo rozsudku smrti. Někdy vězni nakazili při zasedání i samotný soud a přihlížející obecenstvo. Po zasedání soudu v Oxfordu v červnu roku 1577 zemřelo na tyfus 300 lidí. Následná epidemie řádící v letech 1577 až 1579 zabila 10 % anglické populace. V roce 1759 anglické úřady odhadovaly, že ve věznicích každý rok čtvrtina vězňů zemře na skvrnitý tyfus. Skvrnitý tyfus tak mohl za více úmrtí než soudem nařízené popravy. Epidemie skvrnitého tyfu řádily v Evropě během anglické občanské války, třicetileté války a napoleonských válek. Během ústupu z Ruska v roce 1812 více francouzských vojáků zemřelo na skvrnitý tyfus než bylo zabito Rusy. Velká epidemie zasáhla Irsko v letech 1826 - 1829, další koncem 30. let a ještě další v době Velkého hladomoru v letech 1846 - 1849. Irský tyfus se přenesl i do Anglie. Byl zaznamenán pro svou vysokou nakažlivost. Zasáhl bez rozdílu všechny sociální třídy, nejvíce však nejnižší vrstvy populace s nízkou úrovní hygieny. V Kanadě zabila tyfová epidemie mezi lety 1847 a 1848 více než 20 000 lidí, především irských emigrantů, kteří chorobu donesli s sebou na lodích. Během 1. světové války zabil skvrnitý tyfus jen v Rusku více než 3 milióny lidí, další pak v Polsku a Rumunsku. Na Západní frontě pomohlo zřízení odvšivovacích stanic, na Východní frontě však tyfus řádil mezi bojujícími vojáky bez omezení. Jen v Srbsku zemřelo na tyfus 150 000 vojáků. Smrtnost činila mezi 10 až 40 %. Skvrnitý tyfus byl zároveň hlavní příčinou smrti mezi těmi, kdo ošetřovali zraněné. Tyfus řádil i po skončení války, mezi lety 1918 a 1922 mohl za smrt zhruba 3 miliónů lidí z 20 - 30 miliónů nakažených. Epidemie skvrnitého tyfu se na území Československa vyskytla v roce 1945 ve věznici pražského gestapa v Malé pevnosti v Terezíně z důvodů velmi špatné hygieny a zanedbané péče o zdejší vězně. Na epidemii zde zemřelo několik stovek lidí. Dále se epidemie skvrnitého tyfu rozmohla také v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu v roce 1943. Vakcínu proti skvrnitému tyfu vyvinul v Polsku biolog a imunolog moravského původu (rodák z Přerova) Rudolf Weigl (1883-1957), který byl za to v roce 1948 navržen na Nobelovu cenu.

Břišní tyfus je nemoc způsobená baktérií Salmonella typhi. Je přenášen stravou nebo kontaminovanou vodou. Bakterie se množí v krvi infikované osoby. Inkubační doba 7 - 14 dnů. Léčba spočívá v podávání antibiotik.