14. ŠKOLSTVÍ

14.01.2020

V minulých dobách byly jedním zdrojem vzdělanosti školy klášterní ve městech a farní na vsích. Vyučovalo se třem předmětům - čtení, psaní a počty (vedle náboženství). Byly to tzv. "triviální" školy (latinsky trivium = tři předměty).

Po husitských válkách se o vzdělání svých dětí starali hlavně "Čeští bratři". Chodili dům od domu a učili děti číst a na Písmě svatém psát a posléze i počítat. Postup školství v Čechách zastavila až bitva na Bílé hoře. Učitelé i žáci se rozprchli a mnoho far a tím i škol zaniklo. Prostý lid měl mnoho svých starostí a po vzdělání netoužil.

Jedině panovníci a vrchnost měla možnost v zemi obnovit alespoň školství dřívější. Všemožné podpory vlády a šlechty se dostalo jen Jezuitům, ti mohli školy zřizovat i vydržovat. Počátkem třicetileté války Jezuité prchli ze země, brzy se však vrátili a "zmocnili" se univerzity a postupně i ostatního školství v zemi.

V tuto dobu byl nedostatek učitelů, který se projevoval dosti dlouho. Univerzitních studentů, kteří se zaměřili na učitelství ubývalo, a tak došlo k tomu, že na místa učitelů byli přijímáni různí lidé, např. zběhlí studenti, vysloužilí vojáci, kostelníci, řemeslníci a další. Správcem (ředitelem) škol býval rektor, učil nejvyšší třídu a obyčejně býval i obecním písařem. Učitel byl nazýván kantor, měl nejnižší třídu, náleželo mu však učit i hudbu a zpěv, pomáhat rektorovi v řízení chrámového sboru a hrát na varhany. Nejhůře na tom byl učitelský pomocník, který pomáhal při učení dětí a sám se tím učil, aby získal praxi. Pokud nevykonal předepsané zkoušky, byl tzv. provizorem. Na venkovské škole míval za tabulí postel a kufr na oděv, často jeho jediné jmění kromě velkých ideálů a sebezapření, které bylo k výkonu těchto těžkých povinností třeba. Kromě povinností učitele musel např. chodit s knězem jako zpěvák na pohřby, zpívat a hrát na svatbách, mších a kostelních slavnostech. Na mnohých hospodských tanečních zábavách si mohl přivydělat na živobytí. Do penze odcházeli často se souchotinami.

Příjmem venkovského rektora, řídícího učitele, byly 3 snopy žita, pšenice, ovsa či ječmene. Podle toho, jak se lidem urodilo, dostal i trochu hrachu a kousek lnu. Vybíralo se v čase koledy.

Práce bylo stále dost a příjmu málo, proto si začali vymáhat různé mimořádné platy pod různými názvy a za rozmanitou příčinou. Tak se např. v sobotu ve škole vybíral stálý plat "sobotáles", ve středu "středáles", odváděla se také hrst hrachu a krup nebo něco jiného namísto peněz. V době konání trhu se platil "jarmáles", a to po dvou groších za dítě, "kretáles" byl za křídu, "kalafaktiura" za štípání dříví a o Dušičkách se platil jeden groš jako "dušičkáles". Kolem roku 1850 už plat nemohl postačit svobodnému učiteli, natož ženatému s několika dětmi. Proto došlo koncem 19. stol. k úpravě učitelských platů a zmizely tak dary občanů (dříve např. bochník chleba, kousek másla, tvarohu, džbánek mléka a při zabíjačce i kousek masa a "výslužka").

Lépe než učitelé na tom nebyly ani samotné školy a jejich vybavení. Do roku 1848 se na vsích vyučovalo v místnostech, které byly "semeništěm" chorob a za školu se vůbec nehodily. Bývaly to většinou "pastoušky" a nebo světnice k tomuto účelu najmuté, ovšem nevyhovující - dřevěné stavby bez podlah s malými okny, které se mnohdy nedaly otevřít, aby v zimě neunikalo teplo. Jakési obecní budovy pro školy byly jen tam, kde byla fara. I tyto stavby nebyly pro děti moc vhodné - byly tmavé, ale teplé a suché.

Většina dětí sedávala na peci nebo na lavicích kolem zdi, na kolenou měly břidlicovou destičku a kamínek, kterým tvořily čísla či slova. I když docházka nebyla ještě povinná, přesto se v zimě scházelo více dětí i z obcí sousedních, takže učebny byly přecpané. Naopak v letních měsících zely učebny prázdnotou; chudé děti dostávaly volno (úlevu), aby pomohly doma i na poli rodičům nebo za úplatu zámožnějším občanům. Na počátku 19. stol. se většina lidí ještě neuměla ani podepsat.

Všeobecný školní řád, o který se zasloužil J. I. Felbinger, byl vydán za panování Marie Terezie dne 6. prosince 1774. V § 79 byl nastíněn systém výchovy chlapců a dívek od 6 do 12 let. Toto datum můžeme považovat za počátek povinné školní docházky. Povinná školní docházka byla zavedena až v roce 1848.

Povinná školní docházka se doporučovala, ale její porušování se zprvu nikterak nepostihovalo. Tolerováno bylo i domácí vzdělávání dětí. Tereziánská reforma vzdělávací soustavy nebyla jednorázovým aktem a probíhala po desetiletí; pokračovala i za vlády Josefa II.

V roce 1784 bylo rozhodnuto o přeložení termínu prázdnin ze září a října na měsíc červenec a srpen. Začátek školního roku se posunul na začátek září. Nižší školství mělo slušnou úroveň už před reformou. V šestnácti krajích Čech fungovalo v roce 1775 asi 1 500 škol. Ale během následujících dvaceti let jich tisíc přibylo. V roce 1798 bylo v Čechách 2 601 triviálních (základních) škol. V tomto období se stavělo a otevíralo 50 škol ročně. Tohoto tempa růstu nedosáhla česká vzdělávací soustava už nikdy. Školy rostly podle vzorových stavebních plánů, nabízejících škálu modifikací podle počtu žáků.

Při každé faře se zřizovala dvoutřídní škola, kde se ale vyučovalo pouze německy. Na vesnicích pak rolnímu hospodářství a dívky pletení. V krajských městech byly zřizovány tzv. "hlavní" školy, kde se učilo latině. Mimo to zde byly i školy "normální", kde se vzdělávali budoucí učitelé.

Dozor na škole měl i farář a v okrese vikář. Tento dozor trval až do roku 1869, kdy byly zřízeny úřady okresních inspektorátů. Pilné a hodné děti dostávaly obrázky, které měly cenu jako dnešní vysvědčení.

Za Josefa II. se v nejnižších třídách učilo mateřskému jazyku, kdežto ve vyšších třídách jen němčině. Teprve po roce 1869 se vedle základních předmětů učilo i kreslení, dějepis a zeměpis, zavedeno bylo používání čítanek, jenž měly na konci mapky Čech, Moravy, Slezska a Rakouska.