06. PRVNÍ SVĚTOVÁ VÁLKA 

26.12.2020

Zpráva o atentátu a smrti následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este udeřila jako blesk z čistého nebe. Vyhlášení války Rakouska-Uherska Srbsku na sebe nenechalo dlouho čekat a 28. července 1914 a rozhořel se válečný konflikt zatím netušených rozměrů, který zasáhl osudy většiny obyvatel Rakouska-Uherska. První světová válka trvala dlouhé čtyři roky a od základů změnila tehdejší společnost i politickou mapu Evropy. 

Řada vzájemných dohod a smluv mezi evropskými státy vedla k tomu, že z tažení Rakouska-Uherska do Srbska se stal obrovský válečný konflikt tzv. Ústředních mocností (Rakousko-Uhersko, Německo, Bulharsko a Osmanská říše - dnešní Turecko) na jedné straně proti zemím tzv. Dohody (Rusko, Velká Británie, Francie, Itálie, Srbsko, Belgie, Rumunsko, Řecko, Portugalsko a Černá Hora) na straně druhé. Během konfliktu do války vstupovali i další země, z nichž nejdůležitější byla pomoc Spojených států amerických zemím Dohody. Bojovalo se na mnoha frontách v Evropě (srbská, italská, západní - Francie, východní - Rusko, ale také v Africe, v Asii i u Austrálie, takže se válka stala skutečně světovou. Čeští vojáci nejvíce zasáhli do bojů na srbské, ruské a italské frontě v uniformách Rakouska-Uherska, legionáři na straně Dohody v Rusku, Itálii a Francii. V důsledku války došlo ke vzniku nových států včetně Československa a nových politických režimů (Sovětský svaz). Již jen z tohoto krátkého výčtu je jasné, že na pár řádcích není možné vylíčit celý průběh této otřesné války a její důsledky. Zaměřím se proto jen na válečné poměry v Čechách a na to, jakým způsobem ovlivňovaly Husinec a Řež a zdejší obyvatele. 

Zpočátku převládal názor, že válka nepotrvá příliš dlouho, že se Rakousko se Srbskem brzy vypořádá a o Vánocích už budou všichni zase doma. Především německé obyvatelstvo rukovalo s nadšením, zatímco u českého obyvatelstva se od začátku objevovala skepse. Odvedení na frontu hrozilo všem mužům ve věku od 18 do 40 let, později dokonce do 50 let. Výjimku získali muži, kteří měli význam pro stát. Mezi takové patřili například majitelé strategických podniků, dělníci v Plzeňské zbrojovce, kteří vyráběli děla (ti podléhali ovšem vojenským zákonům) anebo provozovatelé zemědělských podniků a statků, které se podílely na zásobování země. Mezi takové se řadil například i Karel Bulvas, statkář z Řeže, který pravidelně odváděl zemědělské dodávky. 

Ne všichni měli ale takové štěstí, mnozí obyvatelé Husince a Řeže museli narukovat. Bohužel se nezachoval jejich seznam, a tak můžeme jen spekulovat o tom, kdo tehdy mezi nimi byl. Při posledním sčítání obyvatel z roku 1910 čítal Husinec 116 a Řež 47 obyvatel. Ohroženi byli muži tehdejších řežských a husineckých rodin Laštovkových, Panešových, Novákových, Kuželových, Nebeských, Šarochových, Srbových, Vrbových, Hořánkových a dalších. Odchod mužů znamenal, že toho ženy musely nyní zastat mnohem více než v minulosti. V Praze například začaly ženy pracovat jako průvodčí v tramvajích, což bylo do té doby neslýchané. Dělnické ženy nyní plnily mnohem náročnější úkoly než dříve. Pokud odešel muž z domácího hospodářství, které nebylo považované za strategické z hlediska státu, musela se o všechno starat žena sama. Například paní Šarochová z Husince se musela nejen starat o domácí hospodářství, ale první dva roky války ještě řešit majetkový spor o pozemek s obcí. Její muž Josef Šarocha patřil mezi první, kteří narukovali. 

Když nastoupil 15. března 1915 vojenskou službu tehdy třiadvacetiletý převozník Antonín Vrba z Husince č.p. 14, obec začala mít problémy se zajišťováním přívozu. 

Zatímco muži odcházeli na frontu, ženy v zázemí se soustředily především na zajištění potravin, kterých se v souvislosti se zásobovacími problémy monarchie rychle ubývalo. Nedostatku potravin čelil stát zaváděním náhražek, nejčastěji u chlebové mouky, piva, příp. kávy. Rostoucí nedostatek masa vedl dokonce k zavedení tzv. bezmasých dní. Kdo jedl maso v zakázaný den, mohl být za trest uvězněn. Lidé v zemědělství na tom byli podstatně lépe, protože si sami chovali domácí zvířata a pěstovali zemědělské plodiny. Proto také obyvatelé měst ve velkém navštěvovali venkov a kupovali si potraviny přímo u sedláků. Ceny potravin rapidně rostly a venkované se později nerozpakovali přijímat ani rodinné šperky. Mnoho sedláků a statkářů se tak díky válce vymanilo z dlouholetých dluhů a ještě vydělalo. 

Naopak do dluhů se dostávala obec, která musela státu poskytovat válečné půjčky. Například půjčka z roku 1915 činila tehdejších 5 000 korun, což rozhodně nebylo málo. Krachující rakouský stát brzy vyžadoval další půjčky, aby dokázal dále financovat vedení války. Tehdejší starosta Josef Srba (starosta v letech 1908 - 1918) v roce 1916 sice odmítl poskytnout třetí půjčku, ale vedlo to jen k popotahování a obec nakonec půjčku musela stejně zaplatit. Stejným způsobem byly postiženy i další obce, z klecanského kostela byl navíc odvezen zvon na výrobu děl. 

Zatímco pro domácí obyvatelstvo byla druhá půlka války spojená s rostoucí bídou, hladovými bouřemi a s krutými zimami, mnozí čeští vojáci, kteří se během bojů dostali do zajetí, utvořili legionářské jednotky, které bojovaly za vznik budoucího československého státu. Z databáze legionářů vyplývá, že hned 19 jich pocházelo ze sousedních Klecan. Soupisy legionářů jsou neúplné a zatím nelze s jistotou říci, jestli se do nich dostal i někdo z Řeže či Husince. Válka přinesla velké ztráty obyvatelstva a mnoho obcí proto postavilo svým padlým pomníky. O pomník padlým v 1. světové válce se zasloužil Václav Nebeský, můj prastrýc.

Po válce se do Husince a Řeže přistěhovala celá řada mužů se zkušenostmi jak z legií, tak i z rakouské armády. Nejvýznamnějším bezpochyby byl novinář Věnceslav Švihovský, který za války v Rusku organizoval protirakouský odboj a československé legie. Přistěhovali se sem i bývalí legionáři Josef Hotmar, Rudolf Kinc, Bohumil Svatoš a další a stejně tak dlouhá řada veteránů bojujících na rakouské straně, jejichž výčet by se sem ani nevešel. 

I přes hrdinství řady vojáků na rakouské straně ale nakonec o výsledku války rozhodly problémy v zásobování. Během roku 1918 už značně sílil odpor domácích obyvatel proti válce a na podzim se vlastně ještě před koncem války rakousko-uherská monarchie rozpadla. Bylo potřeba stabilizovat rozvrácenou zemi, uklidnit sociální i hladové bouře a vybudovat fungující stát.