16. DANĚ

Zemské výdaje byly v minulosti uhrazovány z výnosů knížecích a královských statků. Nejstarší známá berně se uvádí roku 1327, kdy bylo sněmem povoleno, aby sedláci a dědinníci platili z lánu 16 českých grošů, mlynáři na řekách také 16 grošů, mlynáři na potoce groše 4 a krčmáři a řemeslníci 1 lot stříbra nebo 4 groše. Šlechta berně neplatila vůbec.

Daň byla dvojí: obecná berně zemská a berně zvláštní či sbírka na pomoc. Ta byla vybírána jen při korunovaci krále nebo, když se mu narodila dcera. Některé obce poddané klášterům byly od berní osvobozeny, vrchnost berně platila sama (např. vsi Strahovského kláštera - Kněživka, Hlubočepy, Košíře, Střešovice a Šárka).

Od roku 1406 do roku 1535 se platila z lánu hřivna, tj. 1 zlatý a 45 krejcarů a groš "výmazného" pro berníka.

Roku 1567 byla zavedena berně domovní. Roku 1587 se platila berně zemská na válečné potřeby, a to z každého korce žita, pšenice a hrachu po jednom bílém groši, z ječmene a ovsa po půl groši. V každé obci ji vybírali dva přísežní, které jmenovala vrchnost. Roku 1595 platil každý usedlý z gruntu na Turka po půl tolaru. Roku 1652 bylo na stavovském sněmu bernictví upraveno, a to tak, že byla zřízena ze všech čtyř stavů (panského, rytířského, kněžského a měšťanského) komise, která měla dozor k vybírání sněmem povolených daní. Na to roku 1654 bylo určeno, aby berní platil každý usedlý, který dosáhl věku 20 let a při osevu obdělává potahem alespoň polovičku pozemků. Za jednoho usedlého byli považováni čtyři chalupníci.

Sněmovním usnesením z roku 1664 bylo svoleno, aby Jeho Milost Císaři a králi od selského lidu usedlého každý 30 mandel žita, pšenice a ječmene, ovsa 3 věrtele.

Mezi další berně patřila i berně válečná, pícová a přípřeží nebo za ubytování vojska.

Nový berní katastr byl upraven roku 1726, nedostačoval však, a proto byla roku 1756 zřízena berní soustava, zvaná Tereziánská, zakládající se na katastru dvojím: rustikálním pro selské pozemky ve výši 42 % a dominikálním pro pozemky panské ve výši 29 %. Toto nespravedlivé rozdělení bylo změněno za vlády císaře Josefa II tím, že přestal rozdíl mezi pozemky selskými a panskými.

Roku 1820 byla zavedena řádná domovní daň, před tím roku 1812 ještě daň z výdělku a říjnovým patentem roku 1849 daň z příjmu.

Každý poddaný usedlík, který měl v držení nějaké dědiny, pole a zahrady, byl povinen 2x do roka (o sv. Jiří a sv. Havle) dávat dědičný úrok - buď v penězích nebo v naturáliích. Kmetům byl vyměřen dle lánů a řídil se jakostí půdy, množstvím jiných dávek a robotními poměry.

Úrokům obilným se říkalo "ospy". Nebušičtí sypali ročně 75 korců ječmene, 75 korců ovsa a 25 věrtel konopí; Horoměřičtí 30 korců pšenice. Z lánu polí platili v Horoměřicích 63 groše úhorů ročně, z podsedku 8 grošů ze strychu pole. Mimo to odváděli z lánu 6 kuřat a 60 vajec; v Sedlci z dědiny 60 grošů a také 6 kuřat a 60 vajec.

Důchod z Horoměřic činil úhrnem 21 kop 11 grošů peněz, 123 kuřat, 20 kop vajec a 30 korců pšenice.

Jinými příjmy vrchnosti mimo úroky byly činže z pivního šenku, za právo masného krámu, poplatky řemeslníků a užitek solní. Krčmáři byli povinni brát pivo z vrchnostenského pivovaru.

Ze Strahovského urbáře z roku 1410 víme, že ve všech vsích kláštera se platil kněžský desátek. Faráři (plebani) a kněžští beneficiáti dávali desátek papežský. Od osadníků vybírali faráři desátek biskupský, tzv. dymné (decimales či fumales), odváděli jej děkanovi (vikáři) a ten biskupovi (arcibiskupovi). Dochoval se i seznam Pražské arcidiecese z let 1352 - 1405. K dekanátu Pražskému, později Ořechovskému, náležela tato kostelní místa: Butovice, Stodůlky, Krteň, Ořech, Řeporyje, Kopanina, Liboc, Středokluky, Tuchoměřice, Černomice (nyní Černovičky), Třebotov, Dobřichovice, Slivenec, Mokropsy, Černěšice (dnes Černošice), Jíloviště, Trnová, Léštnice (Líšnice), Slapy, Sv. Kilian, sv. Havel nad Zbraslaví, Radotín, Chuchle, Zléchov (Zlíchov), Žepy (Řepy) a Újezdec v Šárce.

Horoměřice farou patří do Únětic. Zdejší fara, doložená od poloviny 14. stol., byla v letech 1421 - 1600 utrakvistickou, ale po znovuzískání klášterem opět katolickou. Obyvatelé byli ve velké většině katolíci, i když ještě v roce 1739 byl Matěj Křeček vyšetřován pro držení nekatolických knih. Přímou duchovní správu vykonávali zprvu premonstráti spravující hospodářský dvůr a později únětický kaplan. Z těch je třeba připomenout zejména Jindřicha Šimona Baara, který zde působil od 15.10.1897 do 11.05.1899.

Z lánu se platilo jeden a půl groše, tj. 6 penízků, z podsedku (subsides) 3 penízky. Kněžský desátek činil:

- dymn nebo-li podymné z komínu po 7 haléřích za rok, což bylo možné oddělat i jedním dnem práce ve žních

- desátek snopný i mandelný (desátý snop) ve stéble - platit jej museli i patroni kostela

- desátek sutý (sypaný, obilný v zrně) v míře vrchovaté.

Desátek se někdy převáděl na peníze, např. Jakeš Bavorův, jemuž náležely Tuchoměřice, na radu Martina, plebana Kopanského, a Jana, faráře ve Středoklukách, roku 1361 převedl desátek ze dvora v Tuchoměřicích na 4,5 pražského groše ročně Matěji, faráři v Tuchoměřicích.

Ke kněžským příjmům náležely také poplatky štolní, na které byly někdy stížnosti. Roku 1380 jeden osadník z Modřan uvedl, že farář přepíná štolní poplatky; za poslední pomazání žádá 2 groše, za úvod šestinedělky groš, za oddavky 2 - 3 groše.

Kde nebyl kněz, vybíral se v 16. stol. obilný desátek kněžský k záduší, na opravu fary ve prospěch kněze přístavního nebo nájemného. Zádušní obilí si vypůjčovali sedláci a jako úrok dávali míru náměrku z jednoho strychu.

Tyto a podobné dávky byly zrušeny teprve patentem ze dne 7. září 1848 zároveň se zrušením poddanského svazku.