DOMOVSKÁ PŘÍSLUŠNOST

02.01.2020

Za jednu z prvních právních norem, které vymezovaly příslušnost osoby k určité obci, je pokládán konskripční patent z roku 1804, který byl vydán především ke zpřesnění vojenských konskripcí. Nabýt domovskou příslušnost bylo podle konskripčního patentu možné vedle usazení i desetiletým pobytem v obci. Zrušení poddanství patentem ze dne 7. září 1848 vedlo k likvidaci patrimoniální správy. Poté bylo třeba nově vymezit podmínky pro stanovení domovské příslušnosti obyvatelstva. Způsoby získání domovského práva uvádělo prozatímní obecní zřízení ze dne 17. března 1849. 

Domovská příslušnost se nabývala jednak narozením (manželské dítě nabývalo příslušnost rodičů, nemanželské příslušnost matky), dále provdáním se (manželka nabývala příslušnost svého manžela) a přijetím do obecního svazku (buď výslovně usnesením obecního zastupitelstva nebo mlčky pokud obec trpěla, aby občan, i když neměl platný domovský list, se zde nepřetržitě po dobu 4 let zdržoval). Domovskou příslušnost bylo možné získat v dané obci také přikázáním, a to v případě státních zaměstnanců, důstojníků, duchovních či veřejných učitelů. 

Domovská příslušnost občana k určité obci se prokazovala domovským listem, který byl považován za neplatný, pokud nebyl vyplněn v souladu s platnými právními předpisy. Podle nařízení min. vnitřních záležitostí ze dne 23. dubna 1850 č. 8143 bylo možné domovský list užít také jako cestovní doklad při cestách po území korunních zemí. Při cestě do zahraničí však mohl být použit jen pokud byl opatřen visem. Později podle nařízení min. vnitřních záležitostí ze dne 26. ledna 1852 č. 4306 bylo i v případě cest po korunních zemích vyžadováno, aby byl domovský list ze strany příslušných podkrajských úřadů opatřen visem. Funkci cestovního dokladu přestaly domovské listy plnit po přijetí nové právní úpravy pasových záležitostí, která byla obsažena v císařském nařízení č. 31 ř. z. ze dne 9. února 1857 o zavedení nového pasového systému. Poté sloužily domovské listy pouze k prokázání domovské příslušnosti osoby. 

Další úpravu domovského práva, resp. podmínky k získání domovské příslušnosti v jedné z obcí v rakouských zemích, přinášel říšský obecní zákon č. 18 ř. z. ze dne 5. března 1862. Zde bylo stanoveno, že každý státní občan má mít v některé obci domovské právo. Zmíněný právní předpis odkazoval na speciální právní úpravu, která byla zahrnuta do říšského zákona č. 105 ř. z. o domovském právu ze dne 3. prosince 1863. Podle této právní normy domovské právo představovalo právo nerušeného pobytu v obci a nárok na chudinské zaopatření. Domovské právo mohl využívat pouze rakouský státní příslušník a domovskou příslušnost mohl mít pouze k jedné obci. V případě, že osoba ztratila rakouské státní občanství, zároveň ztratila i domovské právo. Na základě této právní úpravy bylo možné domovské právo nabýt pouze narozením, sňatkem, získáním veřejného úřadu anebo přijetím do obecního svazku. Osoba se mohla platně zřeknout domovského práva pouze tehdy, pokud v jiné obci domovské právo získala. O získání domovského práva rozhodovala výlučně obec, a to v rámci výkonu samostatné působnosti. Proti jejímu rozhodnutí však nebylo možné se odvolat. 

Právní předpisy dělily občany z hlediska domovské příslušnosti na dvě skupiny. Vedle obecních příslušníků (Gemeidemitglieder), kteří nemohli být z domovské obce vyhoštěni a měli nárok na chudinské a vdovské zaopatření, žili v obci tzv. přespolní (Auswärgige), kteří se nemohli účastnit politického života obce, což především znamenalo, že neměli volební právo do obecních orgánů. 

Za bezdomovce byly pokládány osoby, jejichž domovské právo nebylo prokazatelné. Tyto osoby byly přikázány obci, kde se zdržovaly. Zde s nimi muselo být nakládáno jako s osobami domovsky příslušnými po tu dobu, dokud nebylo jejich domovské právo zjištěno nebo dokud nezískaly domovské právo jinde. Obec byla povinna zajistit chudinskou péči nejen osobám domovsky příslušným, ale i osobám bez domovské příslušnosti, které na území obce onemocněly, a to po dobu nezbytného ošetřování. V těchto případech pak obec neodkladně informovala domovskou obec nemocného, pokud jí byla známa, anebo okamžitě zahájila zjišťování domovské příslušnosti nemocného. Úřady při zjišťování domovské příslušnosti nejprve sledovaly, zda osoba domovské právo nenabyla původním způsobem - tedy přijetím do obecního svazku nebo získáním veřejného úřadu. Pokud tomu tak nebylo, pak platilo, že si podržela domovské právo svého otce, resp. matky u nemanželsky narozených. Jestliže nebyla úředním šetřením domovská příslušnost prokázána, byla osoba prohlášena za bezdomovce. 

V souvislosti s určováním domovské příslušnosti vznikalo velké množství sporů. K urychlení jejich řešení vydalo české místodržitelství dne 7. listopadu 1882 norm. výnos č. 73.589, sb. norm. č. 217, který upravoval postup při vyřizování těchto sporů. Výše uvedenou právní konstrukcí nabývání domovského práva byly nejvíce postihovány chudé obce, jejichž obyvatelé byli nuceni migrovat za prací do průmyslových center. Pokud osoba v důsledku stáří přestala být schopna výdělečné činnosti nebo pokud došlo k hospodářské krizi (do ekonomiky českých zemí výrazně zasáhla hospodářská krize v letech 1873 - 1879), chudinské zaopatření byla povinna poskytovat právě chudá domovská obec. Nebylo právně vynutitelné, aby obec, kde migranti dlouhodobě pobývali, a tudíž zde i platili daně a různé poplatky, jim udělila domovské právo. K novelizaci říšského zákona o domovském právu došlo až říšským zákonem č. 222 ř. z. ze dne 5. prosince 1896, jímž byly zrušeny §§ 8, 9 a 10 zákona č. 105/1863 ř. z. Poté již bylo možné vydržet nárok na udělení domovského práva, a to po 10letém dobrovolném a nepřetržitém pobytu v obci, aniž by po tuto dobu žadatel využil veřejného chudinského zaopatření. Uvedená 10letá lhůta se počítala od začátku řádného stálého bydliště, nemohla však začít plynout před 1. lednem 1891. Rovněž touto novelou bylo připuštěno odvolat se proti rozhodnutí obce. K jiným podstatným změnám právní úpravy domovského práva do zániku Rakousko-Uherska nedošlo.

Stejně jako při rakouských sčítáních lidu i při obou prvorepublikových censech, které se konaly v letech 1921 a 1930, byla na sčítací tiskopisy zařazena rubrika zjišťující domovskou příslušnost obyvatelstva. Nová Československá republika totiž převzala pro území českých zemí předlitavské zákonodárství, a tím byla také přejata rakouská právní úprava domovského práva. Ústavním zákonem č. 236/1920 Sb. z. a n. ze dne 9. dubna 1920, kterým byla doplňována a měněna dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského, byla potvrzena platnost stávající právní úpravy týkající se získávání a ztráty domovského práva. Institut domovské příslušnosti existoval po celou dobu první republiky a k jeho zrušení došlo na území Československa až po Únoru 1948 zákonem č. 174/1948 Sb. o zrušení domovského práva s účinností od 1. 1. 1949. Poté již zajištění péče o nemocné přešlo z obcí na stát. 

Státní instituce získávaly v minulosti řadu údajů pouze ze sčítání lidu. Například údaje o počtech zdravotně postižených v populaci. Při všech rakouských sčítáních, vyjma sčítání lidu 1900, byly sledovány tělesné vady sčítaných osob. Konkrétně bylo zjišťováno rozšíření slepoty a hluchoněmosti mezi obyvatelstvem. Při sčítání lidu 1880 a 1890 byly navíc zjišťovány také dušení vady, a to choromyslnost, blbost a kretenismus. K určení gramotnosti obyvatelstva sloužila odpověď na otázku na znalost čtení a psaní u sčítaných. Národnost obyvatelstva byla při sčítání lidu 1880, 1890, 1900 a 1910 určována prostřednictvím otázky na obcovací řeč sčítaných. Při posledním sčítání lidu před zánikem Rakousko-Uherska, které proběhlo v roce 1910, byli sčítaní povinni uvádět vlastnictví nemovitého majetku v tuzemsku. Konkrétně bylo sledováno, zda sčítaná osoba vlastní pole nebo lesní pozemky, dále domy, okrasné zahrady či jiný nemovitý majetek. Ve všech předlitavských sčítáních lidu uváděli sčítaní vedle počtů a druhu chovaného domácího zvířectva také počty úlů. Při československých censech již otázky na tyto údaje nebyly na sčítací tiskopisy zařazeny.