JARO

MASOPUST

Třídenní svátek, který předcházel popeleční středě, jíž začínal čtyřicetidenní půst končící o velikonocích. Tento svátek byl stejně pohyblivý jako velikonoce (může být 1. února až 7. března). Přípravě na masopust tzv. "tučný čtvrtek", mnohdy předcházela zabijačka. Tradičním jídlem byla vepřová pečeně se zelím. Tento den měl člověk co nejvíce jíst a pít, aby byl celý rok při síle. Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli - bohatý oběd. Následovala zábava s tancem, která pokračovala až do rána. Masopustní pondělí pokračovalo v zábavě a tanci. V mnohých vsích se konal tzv. "mužovský bál" pouze pro ženaté a vdané. Mnohde lidé věřili, že jak vysoko bude selka při tanci vyskakovat, tak vysoké obilí příští rok naroste. Vyvrcholení bylo o masopustním úterý, kdy se konaly průvody maškar a divadelní představení.

POPELEČNÍ STŘEDA

Zahajuje období předvelikonočního půstu. Následuje po masopustním úterý, kdy veškeré masopustní rozpustilosti vrcholily. Její název pochází od svěceného popelu, kterým kněz dělá věřícím kříž na čele a říká: Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se navrátíš. Tím připomíná pomíjivost pozemského života a nutnost pokání. Popel, který je k tomuto úkonu používán, se získává spálením ratolestí květoucí jívy (kočiček), které kněz před téměř celým rokem na květnou neděli posvětil.

2. NEDĚLE POSTNÍ- PRAŽNÁ

Pražná neděle dostala své označení od pokrmu v postě hojně připravovaného, nazývaného pražmo. Pražení nedozrálých klasů obilí či jednotlivých zrn patří k nejstarším způsobům úpravy obilí. Obilí se tím i konzervuje. Po upražení se obilí dále upravovalo, případně ve stoupě (velká nádoba na ruční drcení nebo roztloukání něčeho - obilí, máku).

3. NEDĚLE POSTNÍ - KÝCHAVÁ

Kýchavou se tato neděle nazývá proto, že se tento den konala mše za odvrácení moru, jehož prvními příznaky bylo nadměrné kýchání. Přání "Pomáhej Pán Bůh" a "Pozdrav Tě Pán Bůh", které dodnes říkáme kýchajícím, pochází právě z obavy před tímto morem. Věřilo se, že kdo kolikrát tento den kýchne, tolik let bude živ.

4. NEDĚLE POSTNÍ - DRUŽEBNÁ

Tato neděle tvoří téměř střed postního období, a proto je v tento den projevována radost z času, který již v postu uplynul. Slavena byla v družném veselí. Mnohde se konaly tancovačky, nejlépe na veřejném prostranství pod dohledem celé obce. Někdy je také název odvozován od družby, který ten den spolu se ženichem navštívil domácnost vyhlídnuté nevěsty a předjednával tam námluvy. V souvislosti s těmito myšlenkami na námluvy se tento den mladé dvojice obdarovávali. Pro družbu se ženichem se připravovaly koláče zvané "družbance".

5. NEDĚLE POSTNÍ - SMRTNÁ

Název připomíná, že myšlenky věřících se mají plně soustředit na umučení a smrt Páně. Zároveň ale připomíná zvyk sahající až k pohanským kořenům - vynášení smrti (Smrtholky, Moreny, Morany, Mořeny, Mařeny). Jednalo se o figurínu ušitou z látky a vycpanou hadry nebo slámou. Morana byla za zpěvu odnesena k řece a vhozením do vody se symbolicky pochovala zima. Na Bydžovsku dávali za okno len, aby ten rok nikdo nezemřel.

6. NEDĚLE POSTNÍ - KVĚTNÁ

Květná neděle připomíná den slavného příchodu Krista do Jeruzaléma, kdy byl vítán zelenými ratolestmi házenými na cestu, zatím co jiní mu vyšli vstříc s palmovými listy a volali: Hossana, požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně, král izraelský. Na památku této události světí tento den kněz kvetoucí ratolesti (kočičky = kvetoucí vrba jíva), které pak rozdává účastníkům mše.

PAŠIJOVÝ TÝDEN

Poslední týden čtyřicetidenního postu se nazývá pašijový týden na památku Kristova utrpení. Ráz všech obřadů v tomto týdnu je truchlivý. V úterý se čtou pašije sepsané sv. Markem a ve středu pašije sepsané sv. Lukášem. V tomto týdnu mládež chodívala s řehtačkami, hrkačkami a tragači, které svým zvukem nahrazovaly zvonění zvonů, jež v té době podle víry odletěly do Říma, a proto nezvonily.

ŠKAREDÁ STŘEDA - SAZOMETNÁ

Škaredá je nazývaná proto, že tento den Jidáš zradil Krista. Sazometná zase podle vymetání komínů, které se ten den obzvlášť doporučuje. Není dobře se ten den mračit, aby se dotyčný nemračil po všechny středy v roce.

ZELENÝ ČTVRTEK

Na Zelený čtvrtek se dodržoval přísný půst. Povoleno bylo jediné syté jídlo bez masa a jiných produktů z teplokrevných zvířat. Jedla se tedy pouze zelenina - proto Zelený čtvrtek. Dalším vysvětlením označení Zelený čtvrtek je modlitba Krista na zelené louce v zahradě getsemanské na Olivové hoře. V tento den bylo zvykem pošlehat podlahu i peřiny proutkem posvěceným na Květnou neděli a proti čarodějnicím vykropit svěcenou vodou z nového hrnečku věchýtkem slámy (= svazek kratších stébel slámy svázaný nebo skroucený k různým účelům) obydlí.

VELKÝ PÁTEK

Velký pátek je hustě obestřen kouzlem lidové poezie. Věří se, že země vydává poklady, že se na několik hodin otvírá Blaník. Nesmělo se hýbat zemí, proto se nekonaly žádné práce na poli.

BÍLÁ SOBOTA

Bílá sobota je posledním dnem čtyřicetidenního postu a bílou se nazývá podle bílého oděvu těch, kteří byli tento den křtěni. Je také označována jako den světla. Všechny činnosti v předchozí i tento den mají hlavní cíl v očistě duše, těla i příbytků, aby večer bylo vše jako z cukru a lidé ve svátečních šatech byli připravení na slavnou mši - vzkříšení. Hospodyně doma uhasila všechny ohně a sebou ke kostelu vzala poleno. Tam jej zapálila v posvěceném ohni, přenesla domů a tím opět oheň rozdělala.

BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ

Při mši v neděli velikonoční světí kněz pokrmy, které do kostela sebou přinesou hospodyně a položí k oltáři. Tyto posvěcené pokrmy hospodyně opět domů odnesou a při slavnostním obědě je rodina obřadně sní. Věřilo se, že když pocestný zabloudí a vzpomene si, s kým jedl velikonočního beránka, najde cestu domů. Ve východních Čechách se část posvěcených pokrmů nosila do pole, zahrady a studny, aby byla dobrá úroda a dostatek dobré vody.

PONDĚLÍ VELIKONOČNÍ

Je dnem uvolnění a veselí, dnem vzývajícím nový život a zajišťujícím zdraví. Pošlehávání čerstvými pruty, které mohou být i umě spletené (označení pomlázka je od slova pomladit), má zajistit přenesení posilující životadárné mízy stromů do těla člověka. Odměnou za toto pošlehání je zdobené vajíčko.

PÁLENÍ ČARODĚJNIC

Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy. Takovým dnem byl i noční čas z 30. dubna na 1. května. Víra v nečisté síly, stará jako lidstvo samo, se časem proměnila v pověru, že ďábel může moc na zemi uplatňovat pouze prostřednictví lidí - čarodějnic a někdy i čarodějů. Zvláště staré ženy bývaly často podezřívány ze spojení s ďáblem a před uhranutím jimi se venkované bránli rozmanitými praktikami. Před vrata domu i chléva se položily narýpané drny. Dříve než mohla čarodějnice vstoupit dovnitř, musela všechna stébla přepočítat, což jí trvalo až do rána, kdy její moc pominula. Stavení se kropilo svěcenou vodou, před vrata a na dvůr se zapichovaly pruty a pichlavé trní, aby se čarodějnice poranila. Na ochranu před nimi se zapichovaly i vidle, košťata, pod drn se dávalo vejce. Aby se čarodějnice zahnaly, práskali mladíci na návsi biči, také se střílelo z pušek. Existovala řada praktik, které měly umožnit čarodějnici vidět, případně potrestat. Lidé věřili, že ji lze zahlédnout v noci na křižovatce nebo opuštěném místě. Na ochranu před čarodějnicemi se na vyvýšených místech pálily ohně, které jsou v některých krajích (zvláště v Německu) velmi starého původu. Postupem doby se z výročních ohňů stalo "pálení čarodějnic" - mladíci zapalovali košťata a vyhazovali je do výšky, prý proto, aby viděli čarodějnice létající na košťatech v povětří. Jindy se říkalo, že je tak možno čarodějnici srazit k zemi.