12BO. JOSEF NEBESKÝ a FRANTIŠKA KRYCNEROVÁ

Josef Nebeský a Marie Najmanová měli syna Josefa Nebeského, který se narodil  23. června 1882 v Budyni č.p. 31 a zemřel ve svých 80 letech blíže nezjištěného dne roku 1962 v ?.

Josef Nebeský byl řezník a hostinský v Radovesici č.p. 1 a v Budyni č.p. 55.

V Budyni č.p. 21 se mu narodil:

- 16. března 1904 syn Josef Nebeský, ke kterému se jako otec přihlásil

Ve svých 24 letech se dne 27. listopadu 1906 oženil s Františkou Krycnerovou z Budyně č.p. 2, která se narodila blíže nezjištěného dne a roku v Budyni č.p. 2. Byla to dcera zemřelého Josefa Krycnera, hostinského v Budyni č.p. 2 a matky Marie Burešové ze ˇŽabovřesk č.p. 25.

V Radovesici č.p. 1 se jim narodil:  

- 10. června 1907 syn Antonín Nebeský, který se ve svých 27 letech dne 27. dubna 1935 oženil s Marií Annou Hamplovou z Brníkova č.p. 3, Antonín Nebeský zemřel ve svých 35 letech dne 1. července 1942 zastřelením na Kobyliské střelnici (viz níže)

V Budyni č.p. 21 se jim narodili:

- 7. května 1909 syn František Jan Nebeský, který se dne 24. listopadu 1940 oženil s Boženou Hoffmanovou

- 24. července 1910 dcera Anna Marie Nebeská, která se dne 18. listopadu 1933 vdala za Bohumila Jaroslava Doušu z Mělnické Vrutice

- 31. ledna 1912 syn Václav Nebeský, byl to dělník na dráze v Budyni, který se dne 14. února 1942 oženil s Marií Lenhartovou z Vrbky č.p. 27, kde po svatbě žili

V Budyni č.p. 55 se narodili:

- 20. dubna 1913 syn Jiří Vojtěch Nebeský, který se dne 26. dubna 1937 oženil v Praze - Braníku s Annou Jeníčkovou

- ? dcera Marie Nebeská

- ? syn Jan Nebeský

Druhorozený syn Antonín Nebeský se ve svých 27 letech dne 27. dubna 1935 oženil s 19 letou (tehdy nezletilou) Marií Hamplovou z Brníkova 3. 

Byl to úředník záložny v Budyni, ale také poručík v záloze a člen Obrany národa, který zemřel ve svých 35 letech dne 1. července 1942 zastřelením na Kobyliské střelnici. 

Z publikace Město Libochovice pod Hákovým křížem 1938 - 1945, kterou vydala Trampská osada Bílý zajíc Libochovice památce obětem fašismu na Libochovicku, se lze o osudu Antonína Nebeského dovědět následující:

V roce 1937 žilo v Libochovicích celkem 2 772 obyvatel včetně 32 Němců v 589 číslech popisných. Z průmyslových podniků v Libochovicích pracovaly: Herbersteinský cukrovar, který zaměstnával asi 40 zaměstnanců (za kampaně až 366), Libochovické sklárny a.s., které zaměstnávali 420 zaměstnanců, Libochovické keramické závody (cihelna) byly zakoupeny Dr. Janem Kadlecem za 380 000 Kč, ale o výrobě zmínka není, Libochovická elektrárna Herberstein a společník zaměstnávala 11 zaměstnanců a Colotera - výroba zemitých barev pak 6 lidí. Díky hluboké hospodářské krizi byla na Libochovicku velmi vysoká nezaměstnanost (až 7 096 nezaměstnaných). Avšak i v této době již byla cítit přicházející válka. V prvé polovině dubna roku 1937 začaly práce na budování obranné linie - opevňování pravého břehu řeky Ohře. Na úseku od osady Pátek až k obci Žabovřesky bylo postaveno asi 75 železobetonových objektů. Stavěly se dva typy bunkrů. Na lehčí typ byla spotřeba 10 tun cementu a na těžší typ 30 tun cementu. Ocelová křížová armatura, zvláště u těžších typů, kterých byla značná většina, byla na přední stěně krytu a na střeše osminásobná. 

Při první mobilizaci československé armády 21. května obsadil bunkry v okolí Libochovic hraničářský prapor, který v té době sídlil v Budyni. Německé nebezpečí a provokace henleinovců sílily. Dne 14. září dochází k povstání sudetských Němců v pohraničí a 23. září ve 22.15 hodin je vyhlášena znovu mobilizace čs. armády. Celého národa se zmocnilo nepopsatelné nadšení. Budeme se bránit. V Libochovicích na břehu Ohře byly urychleně i za pomoci civilního obyvatelstva budovány spojovací zákony mezi pevnůstkami. Vypuknutí války se očekávalo každou hodinu. Ve dne v noci se čekalo na boj. A potom přišlo 30. září - Mnichovská dohoda. Otřesná zrada bývalých spojenců Anglie a Francie, hanebná kapitulace naší vlády. Kronikáři obcí na Libochovicku ve svých zápisech shodně píší, že nelze slovy vypsat to, co se dělo v srdci každého dobrého Čecha. Rozsáhlý pohraniční oblasti nám byly bez boje uloupeny a do 10. října připojeny jako Sudetengau k Velkoněmecké říši. 

Dohodnutá demarkační čára se hluboko zařízla do Československého území a hranice našeho státu s Německem se přiblížila až na několik málo kilometrů k městu Libochovice. Lovosice a Litoměřice s početným českým obyvatelstvem připadly Německu. Terezín zůstal český, ale nad Želeticemi již vlál hákový kříž. V Želechovicích došlo 18. října po 15. hodině k tragickému střetnutí mezi čs. hlídkami a Němci. Velitel čety pěšáků 3. praporu 151 pěšího pluku poručík Ladislav Martínek, donedávna učitel v Libochovicích, upozornil příslušníky SOS, že nacistická posádka opustila Želechovice, obec bezprostředně ležící za demarkační čarou. Na Martínkovo naléhání vstoupily naše stráže doplněné vojáky do Želechovic a spojily se se starostou Novotným. Češi tam bydlící se domnívali, že dočasný zábor jejich obce skončil a začali strhávat německé vlajky a výzdobu. Brzy na to však přijela auta s německými vojáky zpátky a došlo k přestřelce. Na místě boje zůstali ležet tři mrtví čeští policisté a jeden voják. Ostatním se podařilo stáhnout se zpět na české území. Ve stejné době byl za neznámých okolností v obci zavražděn starosta Novotný. Cena, zaplacená za tento hraniční incident, byla příliš vysoká. Do Libochovic a okolních obcí přichází z pohraničí veliké množství utečenců. Většinou přišli o všechno, celý svůj majetek měli v batohu a kufru. Do města přibylo 384 uprchlíků, z toho 186 mužů a 198 žen. Nastala částečná demobilizace naší armády, vojenské jednotky odešly z pohraničí do mírových posádek. Dne 22. října odlétá do Anglie prezident Československé republiky Dr. Edvard Beneš. Z Libochovic odchází 23. října z Anenského mlýna v Poplzích rota čs. vojáků, kteří zde byli ubytováni. Těchto 160 mužů směřuje do Nymburku. Dne 30. listopadu je zvolen nový československý prezident Dr. Emil Hácha. Ostrahu hranic převzaly pohraniční četnické stanice a finanční stráž. 

Tragédie Mnichovské zrady byla definitivně dovršena 15. března 1939. Toho dne, v 5:10 hodin ráno telefonovalo prezidium zemského úřadu okresnímu úřadu v Roudnici nad Labem, že v 6:00 hodin obsadí německé vojsko všemi směry naše území a bude odzbrojovat naši armádu. V Libochovicích se onu osudnou středu měl konat výroční trh - jarmark. Na náměstí stály připravené boudy pro kramáře. Od časných ranních hodin vál ostrý ledový vítr a padal mokrý sníh. Silnice byly pokryté blátem a sněhem, oblohou táhly těžké černé mraky jako předzvěst něčeho ukrutného a zlého. Od Třebenic se ráno v 6:30 hodin valily k městu kolony německých bojových vozidel. Vpředu jela kolona motocyklistů s pistolemi a puškami v rukách. Zastavili na náměstí před radnicí a odzbrojili na místě škpt. Václava Voštu, velitele 2. roty hraničářského praporu, který měl své velitelství ve Mšeném. Hordy fašistů vnikly pak do radniční budovy a odzbrojily vojenskou posádku i příslušníky policejní a četnické stanice. Vyhladovělí žoldáci se vrhali na obchody s uzeninami, potravinami a cukrárny. Celý den pak projížděly městem německé jednotky. Na radnici se usadilo německé polní četnictvo. Večer pak byla v Praze na Hradčanech vztyčena standarta Adolfa Hitlera, který se osobně přijel podívat na provedení své první vojenské akce. Dne 16. března byl nad územím Čech a Moravy vyhlášen tzv. Protektorát Čechy a Morava. Dne 20. března byla na libochovické radnici poprvé vyvěšena německá vlajka s hákovým křížem a byla vysílána výzva k odevzdání všech zbraní ukrytých v domácnostech. 

Zdrcené obyvatelstvo se pomalu vzpamatovávalo z ohromení nad událostmi uplynulých dnů. Každému bylo jasné, že dobýt zpět ztracenou svobodu a státní samostatnost bude těžké. V prvních dnech okupace se zatím usadila skepse a beznaděj v hlavách a srdcích smutkem vykořeněných občanů města. Brzy po 15. březnu ustavili důstojníci bývalého generálního štábu rozsáhlou podzemní vojenskou organizaci, kterou nazvali Obrana národa. Generálové Josef Bílý, Sergej Ingr, Hugo Vojta, Bedřich Homola i Alois Eliáš se snažili dát tomuto hnutí pevný organizační rámec a vytvořit z něho tajnou podzemní armádu. To se do léta podařilo. Vznikla jako samostatná odbojová složka, která měla za úkol přípravu vojenského vystoupení proti okupantům na konci očekávané války mocností s Německem a v této době byla nesporně vedle KSČ největší podzemní organizací. Členskou základnu Obrany národa tvořili především bývalí důstojníci a vojáci československé armády, ale byli do ní zapojováni též členové Sokola, zaměstnanci železnic, pošt a komunikací. 

Ilegální vojenskou organizaci Obrana národa založil v Libochovicích lékárník PhMr. Stanislav Rösch, kapitán dělostřelectva v záloze, na pokyn profesora zemědělské školy v Roudnici majora v záloze Josefa Staňka, který byl v Libochovicích znám jako velitel instrukčních kurzů záložních důstojníků. Zpočátku bylo členství z bezpečnostních důvodů velice omezeno a jednotliví členové byli zavázáni naprostým tajemstvím. Mnozí členové se neznali a v nutných případech se poznávali podle důmyslného systému hesel. Přijetí do organizace bylo nejprve omezeno téměř výlučně na záložní důstojníky československé armády. Při vstupu do organizace skládal nový člen slavnostní slib. 

Kapitán v záloze PhMr. Stanislav Rösch jmenoval svým zástupcem poručíka v záloze Ing. Zdeňka Němce a za své přední spolupracovníky si vybral poručíka v záloze Antonína Nebeského a nadporučíka v záloze, učitele Miloše Korejse. Částečně dal informovat záložní důstojníky Pokorného, Plecháčka, Rubliče, MUDr. Pilouse, Malinu, Chotěbora a jiné. Tito důstojníci se scházeli v jednom nenápadném pokoji v přízemí hotelu "Černý orel" na náměstí v Libochovicích. Jejich činnost zůstávala přísně utajena, neboť důkladně dodržovali pravidla konspirace. Brzy navázali také spojení s Louny a Roudnicí. 

Hlavní preventivní úder nacistických bezpečnostních složek měl název "Akce mříže" (Aktion Gitter). Směřovala především proti českým komunistům a dalším organizátorům protifašistického hnutí u nás. prováděla se podle dovezených seznamů předních představitelů komunistické strany i za pomoci seznamů zajištěných českým policejním orgánům. Na Libochovicku bylo v akci Gitter zatčeno 43 osob. Prvním zatčeným byl František Zajíček z obce Lounky u Roudnice nad Labem. Už tehdy sehrál poprvé svou tragickou okupační úlohu Terezín, kde bylo uvězněno 18 osob, z toho 15 komunistů, 1 německý emigrant a 2 Židé. U okresního soudu v Roudnici bylo uvězněno 21 komunistů a 2 emigranti ze Sudet. Z historických pramenů vyplývá, že český policejní aparát - až na čestné výjimky - projevil v této zatýkací akci nebývalou horlivost. Tuto čestnou výjimku tvoří právě Libochovice. Podle záznamní knihy o přijaté poště, telegramech a telefonogramech četnické stanice v Libochovicích byl 16. března přijat příkaz okresního úřadu v Roudnici nad Labem o provedení pátrání po komunistech a jejich zatčení. Podle této knihy bylo 18. března podáno četnickou stanicí v Libochovicích okresnímu úřadu v Roudnici nad Labem hlášení o negativním výsledku pátrání a celá záležitost byla uložena ad acta. Šlo o zjevné sabotování akce Gitter ze strany libochovických četníků. 

V červnu byl pověřen poručík v záloze Antonín Nebeský pověřen rozšířit skupinu Obrany národa v Libochovicích též o poddůstojníky a některé vojíny a připravovat je k případnému účinnému odporu se zbraní v ruce. Šlo zřejmě o vybudování asi 60ti členné roty. Rozšíření počtu členů skupiny však provedl Antonín Nebeský nevhodným způsobem, bez zajištění patřičné konspirace. Pozval asi 50 - 60 poddůstojníků a vojínů z Libochovic a blízkého okolí do místní školy. Tam po příchodu do sklepní místnosti museli všichni přítomní složit přísahu, že budou věrně a čestně plnit příkazy, že zachovají o všem úplné mlčení. Po složení přísahy byla utvořena družstva a jmenováni jejich velitelé a spojky pro styk s nadřízenými orgány. Potom Nebeský vyložil program skupiny pro nastávající dobu. Ač voják tělem i duší, dopustil se další závažné chyby v tom, že nechal na této schůzi podepisovat prezenční listinu, kterou u každého jména pak doplnil určením funkce a činnosti. Tím fakticky pořídil neutajený seznam členů ilegální organizace Obrany národa v Libochovicích, který pak ukryl ve svém bytě. Hlavním úkolem vzniklé skupiny bylo shromažďování zbraní a sabotáže. 

Dne 11. března 1940 nastoupil ve funkci vnucené správy baron Hans Hönig von Hartrott, říšský Němec, který spolupracoval s hrabětem Bedřichem z Herbersteina. Zavedl němčinu jako úřední jazyk na celém panství. Jeho sídlo bylo na zámku ve Vrbičanech, který nechal opravit a přepychově zařídit. 

Dne 19. listopadu v odpoledních hodinách zastavilo před libochovickou lékárnou černé auto kladenského gestapa. Tři gestapáci vtrhli dovnitř a zatkli lékárníka PhMr. Stanislava Rösche. Žádali klíče od pokoje v hotelu "Černý orel", kde skupina konala tajné schůze. Tím bylo jasné, že na gestapu promluvil někdo ze zasvěcených z vyšších orgánů Obrany národa a že je vyzrazena činnost Stanislava Rösche. Po návratu z hotelu, kde nebylo nic nalezeno, byl lékárník vyzván, aby se oblékl a připravil na cestu do Kladna. Stanislav Rösch se dovolil na záchod, kde požil předem připravený prudký jed. Zhroutil se mrtev na zem při loučení se svou ženou Marií. Přivolaný lékař MUDr. Pilous již mohl pouze konstatovat smrt kyanidem draselným. První libochovická oběť 2. světové války. Nikdo ještě v ten smutný podzimní den netuší, jak krutě bude fašistická smrt kosit životy poctivých a statečných občanů libochovických i v dalších letech. Bratr Stanislava Rösche - pplk. Jan Reš (nechal si úředně počeštit příjmení) byl zatčen gestapem již koncem roku 1939 a 19. srpna 1942 spolu s gen. Všetičkou a dalšími 10 důstojníky popraven gilotinou v Berlíně - Plötzensee. Druhý bratr - Vladimír Rösch, nadšený sokol, zemřel po nesmírném utrpení ve věznici na Mírově. Röschova vojenská skupina shromažďovala zbraně (později nalezeny ve stodole statku) a rozšiřovala ve městě a okolí ilegální časopis "V boj!".

Gestapo bylo pravděpodobně smrtí PhMr. Stanislava Rösche uklidněno a v té době asi netušilo, že ve městě je vybudována celá organizace Obrany národa. A tak až do roku 1942 nebyl proti této skupině v Libochovicích proveden žádný zákrok. V noci po zatčení Rösche byly několika členy ilegální skupiny odvezeny zbraně, které Stanislav Rösch ukrýval pod králíkárnou na svém dvoře. 

Dne 13. dubna 1941 byl celostátně zrušen Sokol a došlo úředně i k rozpuštění Sokola v Libochovicích. V letních měsících tohoto roku se podařilo kladenskému gestapu odhalit centrum odboje KSČ v Lounech. Během vyšetřování vyšlo také najevo, že existuje podobná organizace v Lounech a že jejím vedoucím je jistý František Mašek, sklář libochovické sklárny. František Mašek byl zatčen gestapem 2. srpna přímo ve sklárně. Při jeho zadržení byl hlídán v kanceláři ředitele sklárny četnickým praporčíkem Antonínem Krčilem. Úředník Hynek Rezek požádal četníka, aby dovolil zatčenému Maškovi dát mu klíč od bytu, aby mohl odstranit různé závadné věci v bytě Františka Maška. Rezek pak rychle vše provedl a klíče vrátil. Celý případ zatýkání vedoucího ilegální organizace KSČ v Libochovicích znovu svědčí ve prospěch libochovické četnické stanice a ukazuje, jak v nižších složkách odboje jednotliví členové navzájem spolupracovali a pomáhali si, neboť úředník Hynek Rezek, který nebojácně provedl odklizení závadných dokumentů z Maškova bytu, byl již v té době členem ilegální vojenské organizace Obrana národa v Libochovicích. Zároveň tímto činem se předešlo k hromadnému zatýkání již v srpnu tohoto roku. 

Dne 5. října 1941 byli v celém Protektorátu zatýkáni vedoucí činovníci sokolských žup. Celkem bylo zatčeno ten den téměř 1 500 sokolských funkcionářů. V lednu 1942 byli odvezeni do koncentračního tábora Osvětim, kde byli postupně umučeni. Několik tvrdých zostřených výslechů s komunistou Františkem Maškem vedl samotný velitel kladenského gestapa Harald Wiesmann a Quido Skalak. Další výslechy prováděl Oskar Felkl a při nich pravděpodobně Mašek uvedl některá jména dalších členů ilegální organizace KSČ v Libochovicích. Dne 28. listopadu 1941 byl zatčen František Neumayer pro šíření ilegálních tiskovin. Následující den se stal osudným pro dva libochovické občany, železničáře, pracující v lounských železničných dílnách. Kladenští gestapáci provedli 29. listopadu v dílnách nebývalou razii. Zaměstnanci byli gestapáky vyhnáni na dvůr, tam postaveni do trojstupů a každý desátý musel vystoupit z řady a byl odvezen do Kladna. Akce gestapa byla odvetou za peněžitou sbírku železničářů ve prospěch rodin po zatčených spolupracovnících. Na příkaz Haralda Wiesmanna začali gestapáci Oskar Felkl a Walter Forster provádět postupná zatčení komunistů v Libochovicích a okolí. 

Obrana národa byla na počátku roku 1942 v Čechách i na Moravě gestapem téměř úplně rozbita. Jedna z posledních skupin této rozsáhlé vojenské organizace v Libochovicích se zdála být stále dobře utajena. Počátkem roku však došlo k prozrazení. Antonín Nebeský důvěřoval občanu J. Č. z Libochovic, jímž se nechal asi dvakrát odvézt na tajné schůze do Roudnice. Pro psaní anonymních dopisů byl J. Č. udán gestapu, zatčen a vykonána u něho domovní prohlídka. Při ní byly nalezeny letáky a časopis "V boj!", pravděpodobně poskytnuté Antonínem Nebeským. Při výslechu J. Č. bylo zjištěno, odkud ilegální tiskoviny pocházejí. Dne 4. února byl zatčen kladenským gestapem poručík v záloze Antonín Nebeský z Obrany národa a komunista Jaroslav Černý. V dalších dnech byli zatýkáni další lidé, všichni Židé z Libochovic byli vystěhováni do vzniklého ghetta v Terezíně. Zanechali zde všechen svůj majetek, který přešel do správy zvláštního úřadu v Praze. V dražbě byl prodán jejich movitý majetek a židovské obchody přešly do árijských rukou. Ve městě mohli zůstat jen Židé, kteří žili ve smíšeném manželství s árijkami, ale i ti museli nosit žlutou židovskou hvězdu na kabátě. Většina libochovických Židů byla zaplynována v Osvětimi. Nikdy se již nevrátili. 

Do konce března 1942 bylo zatčeno více než 60 členů ilegální KSČ v Libochovicích a okolí. To však nebyl ještě konec. Ve večerních hodinách dne 10. dubna 1942 byl na hlavní nádraží v Libochovicích dopraven motorový vůz se zabílenými okny. Přijel z Kladna a o jeho poslání nebylo nikomu nic známo. Četnická stanice ve městě i stanice v okolí dostaly pokyn, aby jejich příslušníci byli připraveni k dispozici ráno ve 3:00 hodiny na náměstí. Druhý den, 11. dubna se zapsal do historie města jako černá sobota. Od časných ranních hodin probíhalo ve městě zatýkání občanů kladenskými gestapáky. Zatčení byli odváděni nebo odváženi auty do motorového vozu na nádraží. Kolem páté hodiny odpoledne byl vůz připojen k vlaku na Lovosice a zatčení občané odvezeni do Kladna na pověstnou služebnu gestapa. Toho dne bylo najednou z Libochovic zatčeno 42 občanů a 2 cizí muži a 2 cizí ženy. Mezi zatčenými byla také jediná zatčená žena z Libochovic za celou dobu okupace, která se se nevrátila. Byla to Antonie Havlíková z Klapého, zaměstnaná ve sklárně. 

Tímto zásahem byla prakticky úplně zlikvidována vojenská ilegální skupina Obrana národa v Libochovicích. Dne 27. května 1942, v dopoledních hodinách, provedli parašutisté Josef Gabčík a Jan Kubiš atentát na SS-Obergruppenführera a zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Na smrtelné zranění zemřel v nemocnici na Bulovce. Téhož dne je znovu nad celým protektorátem Čechy a Morava vyhlášeno stanné právo. Atentátníci nejsou zatím dopadeni, ale z odpůrců fašismu jsou denně vybírány oběti pro trest smrti. Stín atentátu začíná dopadat i na libochovické občany uvězněné v Kladně. Po tvrdých výsleších jsou předváděni do sokolovny, která byla přeměněna na malý provizorní koncentrační tábor. V Praze jsou vražděni na střelnicích v Kobylisích a v Ruzyni nejlepší synové a dcery českého národa. 

Dne 31. května 1942 jsou zavlečeni do ruzyňských kasáren SS a popraveni zastřelením Zdeněk Brůna, Oldřich Kalaš, František Mašek a Václav Vyšata. Dne 1. června dává Harald Wiesmann na Kladně sám popravit v lomu v Krnčí celou rodinu Mikulových z Brozan. Za měsíc po první popravě je nákladním autem ze dvora kladenského gestapa odvezeno dalších 38 libochovických občanů do Prahy. Je 1. července 1942 - dva dny před úředním ukončením stanného práva - dvacet dní po vyvraždění a vypálení Lidic, týden po zkáze Ležáků. Toho dne, ve středu v podvečer (19:30 hodin), je postupně přivedeno k popravčím kůlům střelnice v Praze - Kobylisích 38 statečných z Libochovic, včetně Antonína Nebeského. 

Vojenská střelnice v Praze 8 - Kobylisích je uvedena v předválečném adresáři pod č.p. 113 na ulici Letňanské. Tato ulice z tehdejší Rumburské třídy (dnes Klapkova) vedla přímo ke střelnici. Rozsáhlý areál střelnice byl vystavěn v letech 1889 - 1891 pro účel cvičné střelby z pěchotních zbraní. Správcem byl vždy vojenský erár. Střelnice také plnila i funkce společenské pro civilní organizace a různé složky. Za první republiky převzal její správu 28. pěší pluk čs. armády v Praze. 

Za německé okupace v letech 1939 - 1945 přešla správa střelnice do rukou komandatury Wehrmachtu se sídlem na Malé Straně. V této době se stal správcem střelnice praporčík Josef Kopecký. Stal se tak svědkem pozdější popravčí činnosti německé justice a policie. V té době měla střelnice pět sektorů s liniemi terčů, ochranných náspů a řadu dřevěných budov, včetně konírny. Po obvodu měřila 5 000 metrů, její délka byla 1 100 metrů. Za první republiky byla její severní část upravena pro výcvik střelby z moderních pěchotních zbraní. Právě tato část střelnice byla vybrána za okupace jako místo vhodné pro připravované hromadné popravy českých vlastenců a dalších nepohodlných lidí. 

Na střelnici cvičily střelbu německé jednotky, česká policie a četnictvo. Ovšem to "hlavní" ji teprve čekalo: úředníci německé policie vybrali kobyliskou vojenskou střelnici v průběhu druhého stanného práva (po atentátu na R. Heydricha), v období od 27. května 1942 do 3. července 1942 jako popraviště. Obdobně bylo vybráno i popraviště ve vojenské střelnici v Lubech u Klatov, v policejních kasárnách v Táboře, na střelnici v Lobzích u Plzně, na Zámečku v Pardubicích a v Kounicových kolejích v Brně a další. 

Koncem května roku 1942 dostal správce střelnice v Kobylisích J. Kopecký rozkaz z vojenské komandatury, aby prostor střelnice rezervoval pro "zvláštní úkoly" a krátce na to, v odpoledních hodinách sem byly dovezeny rakve, v dalších dnech bedny a nakonec na nákladních autech byli přivezeni vězňové odsouzení k smrti. Po vystoupení z vozu byli vězňové odvedeni ozbrojenou stráží za násep střelnice, kam zaměstnanci nesměli vstoupit. 

Německá policejní jednotka SCHUPO (Schutzpolizie), která měla kolem třiceti mužů, byla rozdělena na tři části: popravčí jednotku, strážní jednotku, skupinu určenou k odklízení popravených do připravených beden. Příslušníci SCHUPO odváželi mrtvé ještě týž den do strašnického krematoria a také uklízeli prostor popraviště. Zaměstnanci střelnice tuto práci odmítli dělat.

Popravy probíhaly až do začátku července roku 1942. Dohlížející důstojníci Gestapa se často střídali, někdy jich bylo přítomno i několik. Popravy odsouzených stanným soudem prý vykonávali výlučně poddůstojníci. Funkci velitele popravčí čety vykonával policejní poručík Meisner. V době, kdy připadla služba na střelnici pro příslušníky 2. setniny praporu Schutzpolizei Böhmen und Mähren, vykonával dozor nad všemi opatřeními ze strany ochranné policie (SCHUPO) setník Marok.

Po vystoupení z auta byli vězňové odváděni do nedaleké kůlny. Jednalo se o objekt bývalé konírny, který byl poslední věznicí odsouzených. Od popravčích kůlů byl vzdálen asi 50 metrů. Odtud je v průběhu exekucí odváděli na popraviště po deseti osobách vrchní policejní strážmistři Müller, Franke a Poikert. Celý prostor popraviště byl uzavřen třemi valy. Při popravách byly spouštěny motory nákladních aut a autobusů, aby přehlušily výkřiky a střelbu. Na každého vězně stříleli tři poddůstojníci SCHUPO. Při popravách významnějších osobností českého politického, kulturního nebo veřejného života byli účastni důstojníci SS a policie. Mezi nimi byli i strážmistři justiční služby, kteří přiváželi odsouzené z věznice na Pankráci. 

Střelnice byla "izolována" od světa ostnatým drátem. V místě vzdálených rodinných domků nesměl nikdo v době od 18 hodin večer do 6 hodin ráno opouštět byt a otvírat okna ... Pracovní komando SCHUPO muselo často zůstávat na střelnici ještě dlouhou dobu po skončení exekucí, protože bylo třeba čekat, než se odvezly všechny rakve do krematoria. A těch bylo v některých dnech tolik, že se nevešly do nákladního automobilu a v krematoriu spalovací pece nestačily tu noc všechny oběti spálit!

Dne 25. května 1944 zemřel ve Štýrském Hradci ve věku 91 let Josef z Herbersteina. Jeho smrti byl přítomen libochovický děkan P. Lochman. Jeho žena, Marie z Herbesteina, rozená von Gallen, jej následovala 7. června raněna mrtvicí. Dne 10. července se zastřelil Hans Hönig von Hartrott, nucený správce panství, na zámku ve Vrbičanech. Jeho smrt způsobila velké rozrušení, neboť byl považován za vzorného Němce. Dle dobových zpráv mu bylo ráno telefonováno, aby ihned odjel kočárem na nádraží do Lovosic k rannímu rychlíku. Z vlaku vystoupil jakýsi člověk, se kterým měl baron delší rozmluvu. Poté Hartrott tryskem odjel polními cestami na svůj zámek do Vrbičan, kde se v koupelně zastřelil loveckou puškou naplněnou vodou. Ihned po smrti přijeli četníci z Chotěšova a německá kriminálka z Prahy. V pozadí jeho smrti stála politika. Jeho příbuzný, Scholenburg, byl jedním z atentátníků na Hitlera. Možná, Hans Hönig von Hartrott, byl též do atentátu zapleten. Dne 1. srpna byl zatčen centrální ředitel panství Josef Tautermann. Dne 16. srpna nastoupil na zámku nový vynucený správce panství, bývalý důstojník Gestapa, Dr. Kröshcel ze Salzburgu, ovládající velmi dobře český jazyk. Nálada obyvatel na konci roku stoupala s postupující Rudou armádou i Spojeneckými vojsky na západní frontě. Němci se však v Libochovicích zařizovali, jako kdyby tu měli být věčně. Budovali si nové telefonní linky, pod stadionem bylo zřízeno letiště, zabírali se domy pro vojsko a jiné. 

Dne 6. ledna 1945 vyhlásil místní rozhlas zprávu o zabavení všech lopat, motyk a krumpáčů na zákopové práce. Odevzdávání proběhlo následující den. Hrobník odevzdal nářadí s prohlášením, že nemůže vykopat hroby pro zítřejší pohřby. Cihelna hlásila zastavení práce, protože dělníci nemají čím kopat hlínu. Další den, 8. ledna, odjeli všichni mladí muži vykonávat zákopnické práce. Dne 16. ledna se v Libochovicích rozezněly sirény. Poplach byl planý, bombardování však bylo zřetelně slyšet. Na konci února přesídlila do města německá letecká škola. Dne 22. února přišli do vyklizené školy první němečtí uprchlíci z Lignitz, Brestau, Reigenberu (Liberce), Litoměřic, Terezína, Doksan a Budyně. Druhý den pokračovali v cestě na západ. Od počátku března se v hostincích ve městě podávala pouze voda ze studní. Žádné jiné nápoje již hostince neměly. Od 19. března přestali lékaři ve městě dostávat benzín do automobilů. Dne 24. března byly v celém okrese zabaveny rakve, následek velkého bombardování Kralup a Neratovic (viz také Pád letadla v Husinci, kde po pádu letadla hořel rodný dům několika mých předků Nebeských). Na konci března se do Libochovic nastěhoval štáb Luftgau Komanda VIII. z Břeclavi. Anglická letadla svrhla několik malých bomb u nádraží v Chotěšově. Výbuchy těžce zranily Antonína Polívku a čtyřleté dítě. Antonie Krejzová zaplatila svých životem. Na Bílé věži zříceniny hradu Házmburk byla zřízena letecká pozorovatelna. Při přeletu letadel směrem na Ústí nad Labem odhodilo dne 19. dubna několik z nich bomby na závodí, které velmi poškodily domek p. Fidlera pod jezem u elektrárny. Na konci dubna byly v areálu zámku na několik dní zaparkované nákladní automobily plně naložené archivy ze západních Sudet. 

Dne 30. dubna přijelo do zámeckého parku mnoho aut ustupující německé armády. Dne 1. května bylo v Libochovicích zrekvírováno 70 koní, dále vozy a postroje. Druhý den byla vydána úřední zpráva o smrti Adolfa Hitlera. Pozdě odpoledne 4. května začala v kanceláři závodu cihelny ustavující schůze Revolučního národního výboru. V noci ze 4. na 5. května 1945 obdržela četnická stanice v Libochovicích z Prahy příkaz, aby od tohoto dne úřadovala pouze česky, aby odstranila německé nápisy na stanici a aby nebránila občanstvu při strhávání a ničení ostatních německých nápisů ve městě. Dne 7. května ráno došlo v okolí k několika přestřelkám s Němci. Od rána hlásil rozhlas z Londýna: "Dnes ráno ve 2:40 hodin podepsalo Německo kapitulaci". Druhá světová válka skončila. 

Hořící vlak u Chotěšova byl dobrým vodítkem pro příchozí Rudou armádu, která po půlnoci 8. května 1945 dorazila od Klapého k Libochovickému hřbitovu. Celý zbytek noci až do svítání pak projížděly městem dlouhé řady vozidel a tanků.