Katovský rod SELIGER

12.08.2021

Seligerů je v České republice k 09/2023 celkem 94 (44 mužů a 50 žen). V okrese Česká Lípa stále žijí 4 osoby s příjmením Seliger - pravděpodobní potomci Seligerů z Dubé či Blatců. Původ tohoto příjmení odkazuje na středohornoněmecké přídavné jméno saelec = dobrý, šťastný. 

Rod Seligerů má mít katovské předky. V Lexikonu nedotknutelných se dočteme, že na našem území žili ve středověku a raném novověku lidé, kteří byli postaveni mimo společnost. Byli to lidé bezcenní, jinak také "nedotknutelní", či prostě "lidé snížení". Nedotknutelní nepatřili mezi poddané, a tak se mimo jiné mohli volně stěhovat, čehož velice často využívali. Dělili se do tři skupin:

- nepoctivé živnosti - mlynáři (z důvodu izolace, mlýny bývaly za vsí či městem), ovčáci (přicházeli do styku s mrtvými ovcemi), koželuhové (pracovali s kůžemi mnohdy i padlého dobytka), holiči, lazebníci a porodní báby (přicházeli do styku s lidskými tělními tekutinami - krev, pot a také vlasy či vousy). Všichni poskytovali nepostradatelné služby, ale pro cechy patřili mezi nekalé živnosti, a proto se děti těchto řemeslníků nesměly stát členy cechu. Děti nepoctivých řemesel se nepokládaly za nepočestné, pokud pocházely z manželského lože, mohly tudíž vstoupit i do cechů.  

- vagabundi - sem patřili potulní muzikanti, kejklíři, medvědáři, mastičkáři, brusiči nožů, prostitutky, ocejchované osoby (psanci a uprchlí zločinci), potulní kramáři, žebráci, cikáni a Židé. Všichni patřili mezi neusedlé, neměli tedy svůj domov.

- veřejné služby, které byly spojeny se špínou, trestem a smrtí - hrobníci, soudní a policejní sluhové (biřici), žalářníci, vrátní, pohodní a kati. Jejich vyloučení ze společnosti bylo důslednější než u ostatních skupin. Zástupci veřejných služebníků měli např. privilegium nosit u pasu kord. 

"Nejvýše postavení" v této komunitě byli právě kati, kterým se říkalo mistři ostrého meče, mistři zadní (zadní zběř) či mistři popravčí. Níže než kati stáli pohodní, nazývaní též rasi, jednotáři, výražní či vznešeně drnomistři. Nejníže stáli biřici, jinak nazývaní mistři hole, šatlavní hospodáři či úředně poslové práva rychtářského. 

Jejich živnost byla smluvní, do vsí či měst byli najímáni na dobu určitou a navíc museli magistrátu odvádět každoroční poplatek a předem dohodnuté naturálie (rukavice, kožichy atd.). Po skončení dohodnutého období jim smlouva většinou bývala prodloužena. Při změně svého působiště se nové vrchnosti vykazovaly vysvědčením o dobrém chování a zdatnosti ve vykonávání řemesla. I přesto, že jejich služeb využívalo každé sebemenší město, vesnice nepočítaje, byli tito lidé v očích ostatních obyvatel vyvrheli, se kterými se není radno dávat do spolku. Nikdy nesměli nikoho oslovit první, pokud se s nimi někdo dal do řeči, nesměli se mu dívat do očí, museli stále hledět do země. Při jednáních na radnici musel bezectný předtím, než byl vyzván, aby promluvil, dbát na to, aby stál na svinské či oslí kůži (vydělaná kůže z prasete či osla, která určovala nižší stav). V kostele měli v odlehlém koutě vyhrazenu dlaždici, na které museli stát, nebo s celou rodinou seděli ve zvláštní lavici zastrčené tak, aby na ně nikdo neviděl. V hostinci měli vyčleněn stůl a židli se třemi nohami zpravidla někde v temném rohu šenku, kam nikdo jiný nesedal. Pivo či víno pili ze džbánku bez ucha. Při placení útraty položili peníze na stůl, hostinský na ně foukl a poté je teprve shrábl. Chtěl-li jít člověk nižšího stavu se svou ženou k muzice, musel to nejprve oznámit hostinskému a čekat na jeho povolení. Když chtěl se svou ženou tancovat, museli souhlasit i muzikanti, kteří ale pak hráli jen pro ně. Nikdo jiný kromě "nedotknutelných" netancoval. Po tanci přišla děvčata, podlahu pokropila a následně vymetla. Teprve pak mohli tancovat znovu i ostatní. Členové této komunity se ženili a vdávali převážně mezi svými rody, a tak se dá říci, že byli všichni příbuzní. Navíc se nejednalo o vlastní výběr budoucích manželů, ale o dohodu jednotlivých rodin a jejich představitelů. Z toho vyplývá, že snoubenci nebývali ze stejné, či sousední vesnice, nýbrž mnohdy z veliké dálky a poprvé se viděli až při svatbě. Jen výjimečně se stávalo, že nějaký bezectný uzavřel sňatek s člověkem se ctí (sedlákem či jiným obyčejným člověkem). Zápisy o narození, svatbě a úmrtí, faráři často zapisovali až na poslední stránku, protože jejich jméno nesmělo být mezi jmény poctivých občanů. Vzhledem ke svému stavu nemohli vykonávat řádné cechovní řemeslo, a tak synům v takto snížených rodech nezbývalo nic jiného, než kráčet v otcových šlépějích nebo se stát kočujícími obchodníky, muzikanty, či handlíři. Některé rody založily jakési "rodinné podniky", v nichž se všichni synové pohodného stali zpracovateli produktů z pohodnic - řemenáři, klíhaři, uzdaři, mydláři apod.   

První zmínka o katu jako o povolání nečistém je z roku 995, kdy byla dopadena žena z rodu Vršovců, která se dopustila cizoložství s knězem. Byla předána svému muži, který sám měl na ní vykonat trest smrti mečem, ale zdráhal se trest vykonat, "jako muž poctivý". Načež byla sťata mečem "obecního slouhy". 

Roku 1500 bylo vydáno Vladislavské zřízení zemské, které mělo rozhodující vliv na prostý lid. Páni a rytíři se stali nejen pány statků svých poddaných, ale také pány jejich života. Od této chvíle mohli vykonávat veškerou soudní pravomoc včetně hrdelních rozsudků bez jakékoliv možnosti odvolání odsouzeného ke královským soudům. Do této doby udělovali čeští králové hrdelní právo královským městům a výjimečně předním zemským pánům.

Katovské povolání bylo dědičné, takže po smrti otce na jeho místo nastoupil jeho syn. Syn kata musel v 7 letech odejít do služby k jinému katu jako holomek. Zde sloužil až do dospělosti, kdy složil mistrovskou zkoušku. Poté se vrátil ke svému otci, kde až do jeho smrti sloužil jako starší holomek. Při převodu katovny na syna musel zájemce zaplatit konšelům nemalou finanční částku. Ti si byli totiž dobře vědomí, že potomci katů nemají velký výběr při hledání povolání a že katovské rodiny jsou bohaté. Každý kat byl povinen na sv. Jiří zaplatit pohoštění celé městské radě a odevzdat přestaveným města rukavice z jelení nebo hovězí kůže. Kat měl jednoho holomka (= mladý syn, který neměl vousy, byl holý) a pacholka (byl katu plně poddán). 

Aby nedošlo k tomu, že by počestný občan omylem oslovil nebo pozdravil kata, musel se odlišovat. Od 13. století býval tedy kat odlišen tím, že chodil oděn v rudém oděvu, na hlavě nosil velký černý špičatý klobouk s červenou stuhou. Rudá barva symbolizovala barvu krve, výjimečně měl na sobě žluté kamaše. Jelikož červená barva pobuřovala církev, začala se od 16. století pomalu nahrazovat šedou a později černou barvou. 

Průběh poprav měl svá pravidla. Popravní průvod vycházel obvykle z radnice a vedl jej městský rychtář. Odsouzenec kráčel s biřicem a katem. Měl ruce svázané a na hrdle provaz nebo jiný symbol, který měl naznačit, že ztratil život. Někdy byl odsouzenec vezen na káře. Po celou cestu k popravnímu místu zvonil biřic zvonkem a vyvolával provinění odsouzence. Průvod se obvykle několikrát zastavil, buď aby byl odsouzenec mučen (trhání pásů kůže ze zad), nebo aby jej kněz přiměl k pobožnosti. Na popravišti se rychtář zeptal odsouzence, trvá-li na tom, co vyznal, poté obřadně zlomil dřevěnou hůlku a hodil ji odsouzenci pod nohy. Poté pokynul katu, aby konal svou povinnost.

V případě, že někdo spáchal sebevraždu, kat měl povinnost odklidit jeho tělo. Naložil ho na otevřenou káru a odvezl ho buď brzo ráno nebo pozdě večer "v neslušný čas" na popraviště, kde mu většinou pomocí rýče uťal hlavu. Poté jej buď spálil nebo zahrabal do neposkvrněné půdy popraviště. Vše, co se nalézalo v okruhu popravčího meče od sebevraha, náleželo katu jako odměna. Oděv patřil vždy nejstaršímu z katových pacholků. Pokud si chtěli příbuzní mrtvého některé věci nechat, museli je od kata odkoupit.  

Rod Zelinger se psal též Celinger, Czeilinger, Czelinger, Seeliger, Seliger, Selinger, Selingr, Selinker, Selyger, Yollinger, Szalinger, Zailinger, Zalyngr, Zanykl, Zanylek, Zeilinger, Zeillinger, Zeliger, Zeligr, Zelingr, zelinka, Zelinker, Zelinkr, Zellinger, Zellinker, Zellyger, Zellyngr, Zelyger, Zelygner, Zelygker, Zelygr, Zelygyr, Zelyker, Zelykr, Zelynger, Zelyngker, Zelyngr, Zelynker, Zelynkr, Zenygr, Zenykl, Zenykr či Zeylinger. Tento rod patřil mezi rody katovské, pohodnické a biřické, mimo území Čech se vyskytuje také v Rakousku. 

Nejstarším známým byl Matouš Zelinger, který se narodil před rokem 1580, okolo roku 1602 byl pohodným v Sobotce, odkud pocházela jeho manželka. Okolo roku 1602 se přiženil do rodiny pohodného Pavla. Matouš Zelinger koupil od své tchýně Evy grunt na Ostrově (rasovnu). 

V Poděbradech působil mistr ostrého meče Václav Zelinger, zvaný též Novolyský. Jejich příbuzenský poměr se pro torzovitost pramenů nepodařilo dodnes bezpečně určit. Poděbradská katovna byla zřízena roku 1637 při Průhonu, tj. při cestě směrem do obce Pátek (č.p. 10/III). V roce 1648 se kat oženil s jistou Dorotou a měl s ní více než deset dětí. Otcovské řemeslo měl převzít nejmladší syn Ondřej, jenž však byl pro nemoc nezpůsobilý, proto se měl stát popravčím jeho nejstarší bratr Jiří. Nicméně s dědickými nároky vystoupil i jejich sourozenec Daniel (1658 - 1706), který je nakonec uhájil. 

Václav Zelinger (zemř. 7. září 1691) hledal pro syna Jiřího tedy jinou katovnu. Příležitost se naskytla v Pardubicích, kde roku 1679 zemřel Jiří Ledvina. Jiří Zelinger, narozený kolem roku 1651, se v roce 1680 oženil s vdovou Alžbětou, převzal živnost, do níž vložil sto kop grošů míšeňských a založil pardubickou větev rodu, která zde působila až do 19. století. Jeho manželka však brzy zemřela, proto se kaž oženil dne 17. ledna 1684 s Rozinou, dcerou Daniela Jecha, biřice s Sezemicích. Z jejich manželství vzešlo  deset dětí. Jiří Zelinger byl zcela jistě dobrý hospodář, cílevědomě se v krátké době zařadil mezi zámožné obyvatele. I když byl nadále sníženým člověkem, získal postavení, které mu záviděl nesporně nejeden měšťan. Zelingrův vzestup se odrazil i v matričních zápisech. Bývá v nich označován jako carnifex, v roce 1698 dokonce jako ministr iustitiae. Křtů jeho dětí se jako kmotři účastnili příslušníci místní honorace, od rychtáře po vrchnostenské úředníky a členy jejich rodin. Když křtili Josefa Ignáce, narozeného 26. března 1705, byli při tom Ignác Štika, obroční, Jindřich Majer, důchodní i urozená panna Barbora Květoňová z Rosenwaldu, dcera hejtmana panství. Magická moc peněz bořila bariéry i  tehdejší společnosti. 

Dobré příjmy měl Jiří Zelinger zejména z obchodu s kůžemi. V roce 1692 koupil od Václava Holíka přeloučskou rasovnu a soustředil ve svých rukou pohodnickou službu na celém panství. Kůže od něho kupovali nadále židovští obchodníci, s nimiž byla uzavírána smlouva vždy na tři roky. Tento obchod vzkvétal, což lze pozorovat i ve zvyšování nájemného. Zatímco v polovině 80. let 17. století platili od vrchnostenského důchodu ročně 25 zlatých, na počátku 18. století to bylo již 80 - 130 zlatých. Pardubický kat spolupracoval převážně s rodinou pražského žida Šalamouna Šmelkese. 

Dalším zdrojem příjmů byla výroba punčoch a provozování léčitelské praxe, spojené s prodejen bylin, mastí apod. S touto činností měl i Zelinger problémy. V roce 1708 si na něho stěžovali místní punčocháři, obávající se konkurence katovské rodiny. V té době byl mistr ostrého meče již starý a neměl ruku tak pevnou a jistou jako dříve. V roce 1711 musel dokonce zaplatit pokutu za popravu Lidmily Malé, která po nepodařilé ráně dané mečem ještě hezkou chvíli mluvila. Dne 16. června 1711 novelizovala městská rada povinnosti Jiřího Zelingra jako pohodného. Jeho základním úkolem bylo odklízení uhynulého dobytka, v obecním dvoře měl na svůj náklad léčit koně i hovězí dobytek, odevzdávat ročně šestnáct žejdlíků mastidla do kolomazi a chovat dva plemenné kance. Za tuto službu dostával každým rokem sedm mandelů slámy, mohl užívat kus obecní půdy pod dva strychy (korce) výsevku a svůj dobytek pást v obecních lesích a jinde společně se sousedským. 

V roce 1716 Jiří Zelinger zemřel a 17. dubna byl sepsán inventář jeho majetku. I když se vědělo o katově zámožnosti, přesto zjištěné skutečnosti překvapily. Pardubická katovna měla hodnotu 1 300 zlatých a snížené chalupy v Dašicích a Přelouči po 866 zlatých a 40 krejcarech. Zlatých mincí napočítali komisaři za 388 zlatých, stříbrných za 628 a 57 krejcarů. Ostatní majetek byl pouze evidován. Ze zbraní šlo o čtyři starodávné štuce, dvě flinty, osm pistolí, tři meče a kordy, a jednu starou šavli. Kat měl doma také dva obrazy na plátně, a sice Pannu Marii s Jezulátkem, sv. Václava s Janem Nepomuckým, dále pak čtyři knihy, tj. velkou bibli, Kristův životopis a dvě postily. Z mučících nástrojů byla zaznamenána španělská bota, popravní hák a dvoje palečnice. Podstatnou část inventáře tvoří soupis šatstva, peřin, nádobí, železného a všelijakého domovního nářadí, dobytka a obilí. Veškerý Zelingrův majetek byl po odečtení drobných výdajů rozdělen pozůstalým 20. srpna, na každého vyšlo 454 zlatých, 3 2/11 denárů.  

O popularitu rodiny Jiřího Zelingra se postaral dramatik Karel R. Krpata (1900 - 1972), který napsal hru Mistr ostrého meče. Premiéra se konala 8. března 1940 v pardubickém Městském divadle. Námět zaujal, proto jej využil režisér Martin Frič k natočení filmové verze pod názvem Počestné paní pardubické (1944). Připomeňme, že scénář napsal Karel Steklý, postavu Jiřího Zelingra vytvořil František Smolík a jeho manželku Rozinu zahrála Jiřina Štěpničková. 

Rozina Zelingrová dala sepsat svůj kšaft 6. září 1716 a 13. října zemřela. Vyjádřila v něm mimo jiné i přání, aby Václav, jakožto již zkušený do zrůstu dědice na gruntu zůstával, dobrým hospodářem byl, co by při témž gruntu scházelo, napravoval, do zrůstu Josefa, Dorotu a Annu šatil a vychovával a ročního nájmu Josefovi 90 zlatých skládati hleděl. V čemž že má snížená poslední žádost při Vašich Milostech místo obdrží, poslušně se těším.

Pardubická městská rada přijala 10. listopadu 1716 ve smyslu tohoto kšaftu Václava Zelingra jako popravního mistra a pohodného, ostatní rasovny zdědili jeho bratři František (dašickou) a Daniel (přeloučskou). Otcovo postavení si však neudrželi, spíše zápasili s existenčními problémy. 

Přeloučští přijali Daniela Zelingra na snížený grunt 13. září 1717 za obvyklých podmínek. Konšelům měl pravidelně o velikonocích odvádět pěkné rukavice, musel slíbit, že bude sousedy a jiné poctivé lidi náležitě ctít a sloužit bez odmlouvání. V tomto městě působil ovšem jen do roku 1721, poté přesídlil do Dašic. Jeho bratr František totiž utopil své peníze v pivu a navíc nadělal spoustu dluhů, které nebyl schopen splatit. Daniel převzal rasovnu i s dluhy a František se přestěhoval do Přelouče. Dodejme, že před ním obýval dašickou pohodnici zvanou Na katovně jejich sourozenec Jan, jenž jako třicetiletý zemřel 17. dubna 1717.

Daniel Zelinger (nar. 22. června 1693) se oženil dne 14. června 1717 s Dorotou, dcerou Ludvíka Grubera, popravčího v Litomyšli a měl s ní deset dětí. V matričních zápisech bývá uváděn jako pohodný, ale rovněž tradičně jako mistr ostrého meče. V říjnu 1721 řešili dašičtí konšelé jeho incident s litomyšlským právním poslem. Tento muž usiloval o sňatek s Johankou, dcerou tamějšího kata Grubera (sestrou Zelingrovy manželky). Její rodiče s tím nesouhlasili a raději ji poslali na nějaký čas do Prahy k příbuzným. Právní posel si zatím našel jinou nevěstu. Cestou za ní se však dozvěděl, že Johanka je právě na návštěvě v Dašicích. Zastavil se u rasovny, chtěl si s ní promluvit a snad jí i vrátit zlatý prstýnek. Nebyl přijat zrovna přátelsky. Když ho obě sestry spatřily, vyklonily se z okna a začaly mu dost nevybíravě nadávat. On pak vidouce, že se tu k samé zlé vůli směřuje, sedíce na koni, se zatočil a z jedný pistole, jenž koží nabita byla, do země vystřelil.

Po vyšlé ráně k němu přiskočil Daniel Zelinger, který byl právě na dvoře, zabavil mu pistoli a současně i kort, takže týž posel bez toho obýho na hospodu odjeti a tudy za dopomožení jemu odňaté ochraně práva rychtářského žádati přinucen byl. Ve vzrušené atmosféře se pokoušel o urovnání sporu nejprve rychtář a posléze dva konšelé. S pohodným bylo ovšem těžké pořízení. Neměl také daleko k ostrým slovům, dokonce sebevědomě prohlásil, že mu nemá rychtář co poroučet, osočil jej i městskou radu, že nespravedlivě soudí. Zarputile tvrdil, že posel nestřelil do země, nýbrž po jeho švagrové, což ale svědecky neprokázal. Nicméně zbraň přece jen vrátil a smír s právním poslem po dva dny vydatně zapíjel. 

Dašická městská rada nemohla takovou urážku přejít mlčením, proto si na Zelingra stěžovala pardubickému hejtmanovi a žádala o povolení potrestat neposlušného pohodného vězením. Ve své stížnosti nezapomněla podotknout, že Daniel Zelinger dosud nesplácí dluhy svého bratra Františka. Hejtman odpověděl dopisem z 18. října, ve kterém uvedl, že je třeba, aby svévolnost a tvrdošíjnost snížených byla podle zasloužilosti vytrestána a zkrocena byla. Incident měla městská rada potrestat mírnou pokutou a věznit pohodného tak dlouho, až splatí bratrovy dluhy a vyrovná se s věřiteli. Navíc konšelé zasáhli Zelingra odebráním pozemku, za který mu nabídli sice větší, avšak na vzdálenějším místě a také méně kvalitní. Pohodný se sice pokoušel uhájit svůj nárok, nevíme však s jakým výsledkem.  

I Václav Zelinger měl v Pardubicích problémy. Dne 16. června 1723 byl vyslýchán v purkrabské kanceláři pro podezření z rozšíření dobytčí nákazy, protože nezakopával lůj ze zdechlin, ale převážel jej do svého domku a sušil na půdě. Roudničtí sousedé uvedli, že padlý dobytek odklízí poměrně liknavě ačkoliv šachty vydělané byly; však že předce čeládka zadního ty ludry odpadlé do nich neházela, nýbrž na místě ležeti nechala. Dále byl Václav Zelinger obviněn ze zpívání nebo recitování proklínacího žalmu, přičemž měl několikrát jmenovat hejtmana pardubického panství. To nakonec potvrdil i jeho bratr Daniel. Posledním bodem jednání byla korupce. Václav Zelinger poslal totiž hejtmanovi tři dukáty a slíbil mu dalších šest, když ho nechá v místní rasovně alespoň do žní. To bylo již příliš. Je jasné, že se tím nezachránil, takže se živnosti ujal dočasně dašický Daniel Zelinger.

Po třech letech ji předal svému nejmladšímu bratru Josefovi (nar. 26. března 1705), jenž pak vykonával funkci kata a pohodného po třicet let. Podařilo se mu poněkud napravit reputaci bratrů. V matričních zápisech bývá označován jako magister iustitiae et incola Pardubicensis. František Červenka uvádí ve svých pamětech, že u něho za slezských válek byl v roce 1742 ubytován sám pruský král Fridrich. Josef Zelinger se oženil čtyřikrát, s manželkami Dorotou, Apolenou, Kateřinou a Janou měl v letech 1726 - 1756 šestnáct dětí. Od svých příbuzných koupil v roce 1738 i katovnu v Sobotce, po pěti letech ji prodal Janu Růžičkovi, mistru ostrého meče v Dobrovici. 

Od roku 1756 byl držitelem parbubické katovny Jan (nar. 9. května 1741), syn Josefa Zelingra a jeho manželky Kateřiny. Rovněž on měl čtyři manželky (Dorotu, Barboru, Rozinu, Barboru Tmějovou) a dvanáct dětí, které se narodily v letech 1756 - 1781. S poslední z nich, devětatřicetiletou vdovou po měšťanu Leopoldu Tmějovi, uzavřel sňatek 30. září 1800, tedy necelý rok před svou smrtí (zemř. 26. července 1801).

Posledním pardubickým pohodným byl jeho syn Jan (nar. 8. srpna 1778), kterého měl s Rozinou. Jan Zelinger se oženil s Kateřinou, dcerou Františka Hořínka z Litomyšle, jenž vykonával katovské řemeslo v Hradci Králové od roku 1803. Měli spolu rovněž četnou rodinu, a sice třináct dětí z let 1803 - 1824. Většiny křtů se účastnil jako kmotr magistrátní rada František Červenka, autor uvedených pamětí, který se s pohodnými přátelil. Informace o katovském řemesle měl tedy z první ruky. Nicméně i pro Zelingra to byla již jen vzpomínka. Jeho život skončil tragicky. Dne  2. května 1825 zahynul ve svém domku při požáru, a to s dvaadvacetiletou dcerou Annou a dvanáctiletým synem Janem. V úmrtní matrice čteme, že byli všichni ve sklepě zadušeni. 



N.N. (nar. před rokem 1610) se provdala za N. Zelingera, se kterým měla syna Jana. Podruhé se provdala v Čáslavi za Krištofa Wolfa. Syn Jan se narodil před rokem 1630 v Čáslavi a zemřel roku 1680 v Kostelci nad Černými lesy na mor, byl pohodným v Kostelci nad Černými lesy v letech 1654 - 1661 a 1666 - 1681), pohodným na Starém Městě Pražském v letech 1672 - 1681, do roku 1664 byl pohodným v Kutné Hoře. Oženil se 29. července 1664 v Novém Městě Pražském s vdovou Kateřinou Mydlářovou, narozenou roku 1632, se kterou měl děti Václava Františka, Annu, Karla a Václava. 

- Václav František Zelinger se narodil okolo roku 1670, zemřel 22. října 1682 v Praze na Starém Městě po dlouhé nemoci.

- Anna Seeligerová se narodila 3. dubna 1673 v Praze na Starém Městě a zemřela okolo roku 1673.

- Karel Seliger se narodil 3. června 1674 v Praze na Starém Městě a zemřel 28. července 1694 v Kostelci nad Černými lesy, kde byl až do své smrti pohodným. Oženil se 7. června 1693 v Poděbradech s Ludmilou Zelingerovou narozenou před rokem 1678, se kterou měl dceru Ludmilu. Ludmila se psala Zelyngr.

- Václav se narodil před rokem 1681. 

Prvním popravčím byl Václav Zelinger narozený před rokem 1615, který zemřel 7. září 1691 v Poděbradech. Byl zvaný Novolyský a mistrem popravčím byl v Poděbradech v letech 1637 - 1670. Oženil se s Dorotou, se kterou měl děti Alžbětu, Jiřího, Jana, Alžbětu, Daniela, Ondřeje, Annu, Kateřinu, Salomenu, Karla Matěje, Jindřicha a Ondřeje.   

Rod byl spřízněn s rody Alt, Altmann (Ulman), Bajer (Bayer), Beránek, Breüer, Brodina, Brückner, Eder, Erneker (Hernegr), Fux (Fix), Gaysler (Gaysller), Grázl (Krazl), Gruber, Holler (Heller), Hemer (Hemmer), Holík, Holoubek, Holub, Hořínek (Horzinek), Hubálek, Husa, Janoušek, Ječný, Jech, Jeřábek, Jiskra, Kaucký, Kocourek, Kollinger (Kollicher), Kounický, Krajina, Krátký, Ledvina, Maczera, Mydlář, Nebřenský, Pauly (Paula), Pečenka, Pírko, Pyskáček (Piskaczek), Růžička (Ruziczka), Sitt, Slavík, Spetr, Steyer, Sviták, Šmidla, Šunda, Těsnohlídek, Tměja, Vašák, Vejlupek (Wejlupek), Vlček (Wlk), Votruba (Wotruba), Wolf. 

Příjmení po otci si museli uchovat první dva synové v pořadí, další si již mohl změnit příjmení na nějakou odchylku. Příjmení byla povinná až od roku 1786.