4. KDE ŽILI

03.01.2020

Dominikál

Vrchnostenská půda pod přímou správou vrchnosti, její obhospodařování zajišťovali buď nájemní dominikalisté (k pronajatému majetku měli jen právo požívací, narozdíl od dědičného práva a práva na zcizení u rustikalistů), nebo vrchnostenský velkostatek. Až do novověku nepodléhala zdanění (berni). Pozice dominikalistů tak byla sice nejistá, ale nemuseli platit daně a nebyly tu žádné veřejné povinnosti (protože od nich byla šlechta také osvobozena). O nemovitosti na dominikálu se musela starat vrchnost, takže vyhořel-li někomu dům, vrchnost jej musela opravit na své náklady. Ke zlepšení majetkového práva na dominikálu došlo na panstvích, kde byla přijata raabizace. Půda pronajatá sedlákům se nazývá rustikál.

Raabizace (dle rakouského ekonoma a dvorního rady Františka Antonína Raaba) = souběžná poddanská a pozemková reforma, jejímž cílem bylo zefektivnit zemědělskou výrobu a zvýšit porodnost v situaci, kdy poddaní byli v důsledku třicetileté války a války o dědictví rakouské zatížení rozsáhlou robotou a stále častěji se bouřili. Ideou bylo rozdělit vrchnostenské statky na raabizovaném panství mezi sedláky, kteří by byli na pozemku v dědičném nájmu, stali by se emfyteuty. Tím by odpadla robota a sedláci by místo ní odváděli vrchnosti peněžité (případně naturální po desetiletém odstupu) dávky. Velkostatky by tak nahradilo mnoho malých statků, jejichž velikost by odpovídala zhruba potřebám jedné rodiny, proto byli tito sedláci často nazýváni familianti. Na panstvích, kde mnoho půdy leželo ladem, byla raabizace spojena s kolonizací, příchodem nových familiantů, kteří byli osvobozeni od roboty a požívali např. dočasných úlev z platby nájmu.

Grunt

Z něm. půda. Pojmem grunt se často myslí celek majetkové držby včetně polností (v tomto se kryje s původním významem termínu osedlý). Selský statek se skládal z hospodářských budov (sýpka, stodola, chlév, popř. ještě stáj) a z budov obytných (velké statky měly samostatný výminek). Podle uspořádání a velikosti můžeme rozlišovat různé dispozice: jedno až čtyřtraktová usedlost podle počtu traktů (řada budov stojících za sebou po jedné straně dvora). Termín grunt se objevuje po kolonizaci a zavedení emfyteutického práva (viz Významné rody a další zajímavosti). Až do zrušení poddanství roku 1848 patřil v podstatě každý grunt vrchnosti (výjimkou jsou svobodníci) a hospodář byl pouze dědičným nájemcem, který však mohl grunt zcizit (prodat, vyměnit, odkázat). Prodej se děje na základě kupní smlouvy a je zapsán do gruntovní knihy. Cena gruntů se dlouho udržuje stejná, nedojde-li k nějaké významné změně. Nový kupec musel ihned zaplatit závdavek a zbytek ceny doplatil dědicům předchozích majitelů (nápadníci) postupnými ročními splátkami zvanými vejrunky. Do roku 1787 dědil grunt vždy nejmladší syn, poté nejstarší. Ostatní sourozenci se vypláceli, ale to mohlo trvat několik let. Kdo chtěl peníze hned mohl prodat svůj podíl záduší (nadání kostela) nebo podílovým spekulantům, ovšem za mnohem nižší cenu. Grunty menší 40 měřic (7,67 ha) se nesměly až do roku 1868 dělit a i u větších to byl problém. Vrchnost se totiž obávala, že by rozdělením gruntu vznikly příliš malá hospodářství, která by se neuživila a tím pádem by vrchnost přišla o své příjmy. Každý hospodář musel podle velikosti gruntu (lánu) odvádět plat v penězích (úrok), naturální dávky a robotovat. Pozdější užívání pojmu se vztahuje spíše jen na selské statky, ale gruntem mohla být nazvána jakákoliv usedlost na rustikálu zapsaná v gruntovnici.

Panství

Panství (německy Herrschaft, latinsky dominium) je historický termín, který označuje formu vlády na konkrétním území spadajícího pod patrimoniální správu jednoho feudálního vlastníka (pána) šlechtického původu (rodu). Jednalo o více či méně samostatné správní jednotky, pro které se někdy užívá také označení baronie.

V obecném smyslu termín panství celkově označuje soubor soukromého (rodového) majetku, jejž tvořily reprezentační či hospodářské stavby, města, vesnice, polnosti, lesy a vodohospodářské stavby apod., včetně poddaných, hospodařících a služebnictva.

Každý vlastník panství měl také povinnosti podle zásady "loajalita a poslušnost výměnou za ochranu a obranu". To vlastníkovi ukládalo povinnost poskytnout závislým osobám základní ekonomické zabezpečení a podporu v případě nemoci, neúrody nebo katastrof, ochranu před verbováním žoldáky pro cizí vojska a také zajistit pohřeb členů poddaných rodin. Jeho povinností bylo rovněž zajistit náboženský smír, urovnávat spory a v případě potřeby svolat rozhodčí soud, který měl narušitele míru a rebely odsoudit k smrti.

Pán byl zpravidla nadán patronátním právem, tzn. měl pravomoc určovat náboženskou orientaci na svém panství, volit duchovenstvo i nařídit změnu vyznání. Páni pro své kostely často pořizovali ostatky světců, které byly vystaveny v relikviářích a hlídaly rodové hrobky správce panství.

Duchovní panství, tj. panství náboženských institucí nebo jednotlivých klášterů vznikala většinou z donací světských pánů, kteří chtěli na svém panství podporovat vzdělání a duchovní rozvoj, ale také dosáhnout společenské prestiže. Co se týká sociálního chování a práv podřízenosti světskému systému, církevní panství se obvykle nelišila od světských.

Rakouské císařství bylo feudální absolutistickou monarchií, v níž moc do roku 1848 patřila aristokracii, šlechtě. Šlechtici na svých panstvích měli všechny pravomoci, postupně však o některé přicházeli ve prospěch Habsburků a jejich centralizujícího se císařství. Habsburkové postupně státní správu reformovali, zavedli v Čechách kraje (řízené šlechtici, hejtmany), došlo k pozvolným změnám v soudnictví, berní správě. Panství však zůstávala. V roce 1848 bylo v Čechách 1 421 samosprávných panství, statků a míst.

Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakouském císařství k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty a během roku 1850 ustanoveny nové kraje, politické a soudní okresy.

Poplužní dvůr

Byl hospodářský komplex vrchnostenského velkostatku. Zpravidla to byl největší provoz. Využíval dominikální půdy (jeden dvůr hospodařil cca na 5 lánech, u velkých pantví až 10) a původně sloužil k zajištění potravin pro šlechtickou rezidenci, později také k produkci (zejména obilí) na odbyt. Někdy vrchnost poplužní dvůr pronajímala soukromým správcům. Podobně jako selská usedlost sestával z hospodářských budov (stodoly, sýpky, chlévy, stáje, maštale, komory ke skladování) a z obytné části (ratejna, obydlí šafáře) většinou uspořádaných do čtverce kolem dvora. Narozdíl od selských statků byly však hospodářské budovy větší a výstavnější, naopak obytné budovy byly malé a nedůležité. Přímou nebo dislokovanou součástí dvora bývaly ovčíny, o které se nestaral šafář, ale ovčácký mistr. Práci na dvoře zajišťovala vlastní čeleď, ale po třicetileté válce se hojně užívalo roboty. 

Poustka (Ödung)

Opuštěná a neobhospodařovaná usedlost, kterých bylo hlavně po třicetileté válce hodně. Cena takového gruntu byla snížená, protože byl bez dobytka a vybavení (svršků) a často také ve špatném stavu. Vrchnost se po třicetileté válce snažila tyto poustky pokud možno obsadit, protože fungující usedlost znamenala příjem platů, dávek a pracovní síly (robota). Byla to doba velkých majetkových změn na všech úrovních. K selskému statku mohla přijít rodina chudších rolníků, nebo dokonce bezzemků. Na druhou stranu na toho, kdo poustku převzal, čekala pěkná dřina a nějaký zisk z toho mívali až potomci.

Statek

V historické době patřil statek sedlákovi obhospodařujícímu lán polí (láník, německy Laaniger), zatímco drobnější zemědělci obývali chalupu (chalupníci, zahradníci a domkáři). Selský statek se skládal z hospodářských budov (sýpka, stodola, chlév, popř. ještě stáj) a z budov obytných (velké statky měly samostatný výminek).

Velkostatek, vrchnostenský

Velké panství (dominium) v době novověku, v užším smyslu potom ekonomický komplex poplužních dvorů a dalších výrobních provozů na tomto dominiu. Velkostatek se liší od středověkých panství tím, že slouží k vlastnímu podnikání šlechty. Podle výrobních odvětví můžeme rozlišit zemědělské provozy (poplužní dvory, ovčíny, hospodářské lesy, rybniční soustavy) a "průmyslové" provozy (pivovary, mlýny, kovárny, krčmy, cihelny, vápenky, lomy, pily, sklárny, železářské hutě, textilní manufaktury aj.) Velkostatek je ekonomickým monopolem, vyrábí hlavně pro vnitřní trh v rámci dominia. Řadu produktů musí poddaní odebírat povinně (hlavně pivo, které si dříve mohl vařit leckdo). To vede k odbytové stagnaci a nízké kvalitě výrobků. Vrchnost je nucena snižovat náklady a k tomu využívá více a více nucené práce (robota).