Z historického hlediska můžeme stavby rozdělit na nejstarší stavby, středověké domy a novověké domy.

Nejstarší stavbou byla zemnice, polozemnice (kůlové jamky). Středověký dům měl trojdílný půdorys - byla zde jizba nebo polodymná jizba se zavěšeným dymníkem přímo v jizbě, vstupní síň, spížní, úložná-ukládací nebo sýpková komora, konstrukce vrcholně středověkého domu z nehraněných kuláčů, vysoká dymná jizba, dymné větrací otvory, polenice a patrový blok komor. Pozdně středověký dům měl již světnici se stropem běžné výšky, vstupní síň se zadní kuchyňskou částí, komoru běžné výšky. Novověký dům - dům v 18. a 19. stol. - měl zděné otevřené komíny, černou kuchyni vyčleněnou ve vstupní síni, kachlová kamna ve světnici, od poloviny 19. stol. byly komíny dozděny k podlaze (uzavřený tahový komín), ve světnici byl sporák s litinovými pláty.

Z hlediska dispozičního uspořádání se rozlišuje vstupní část domu, obytná část domu a hospodářská část. Odlišné postavení zaujímá kuchyňská část, resp. plocha vyhrazená k přípravě pokrmů.

Kromě chalup bohatých sedláků a krčem byly všechny domy dříve téměř stejné. Půdorys byl vždy obdélník, rozdělený vchodem asi uprostřed delší strany. Vchod se síní za ním rozděloval dům ve dvě části - obytnou a hospodářskou. Části domu mívaly svá jména, která se prakticky od roku 1600 až dosud nezměnila.

Vchodem se vešlo do síně domu, která byla buď jakousi předsíní nebo u větších stavení (statků) chodbou, dělící dům na dvě části. Ze síně se vcházelo do velké, hlavní místnosti v domě, jejíž okna pravidelně vedla na dvě strany domu (2 + 2). Sloužila u menších chalup za kuchyň, obytnou místnost i současně za ložnici hospodáře a jeho rodiny. Byl-li hospodář řemeslník, byla i provozovnou jeho řemesla (např. tkadlec, obuvník). Byla to "světnice", obvykle jmenovaná "sednice" či seknice, a to u domkářů, chalupníků i sedláků.

Světnice - základní obytná místnost domu, která se vyvinula ze staré dýmné jizby po odstranění kouře v souvislosti s vývojem topeniště. Pojí se k ní řada obyčejů - kropila se s ostatními místnostmi tříkrálovou vodou, věšely se v ní o Božím těle věnečky z březových větviček, na Velký pátek ji hospodyně rychle vymetaly novým koštětem ze čtyř koutů doprostřed a smetí vynášely na cestu, aby se ve stavení nedržel obtížný hmyz ...

Měl-li majitel chalupy v domě pec na pečení chleba, a to bylo skoro v každé chalupě, pak měla pec "branku" v síni a vlastní pec bývala vestavěna do této světnice. Protože chalupy bývaly dřevěné, byla zděná pec a s ní i domovní příčka, v níž byl komín, postavena z kamene. Na peci spávali v zimě výměnkáři a děti. V případě, že výměnkář byl od světnice oddělen, ať dobrovolně či nedobrovolně, tj. nedobrou shodou mladých se starými, spávaly na peci jen děti. V malých chalupách spával na peci často některý podruh jako noclehář.

Bylo-li v síni více místa, býval v sousedství pece menší výklenek, obyčejně nahoře půlkruhový s otvorem do komína. Výklenek byl dole vyzděn. Bylo to otevřené ohniště, nístěj. Mnohdy visíval od klenutí nad ohništěm řetěz s hákem, na který se při vaření zavěšoval kotlík s jídlem. Zde vařívala hospodyně v létě i v zimě, aby ve světnici nebylo příliš horko a páry z jídla.

Za hlavní světnicí bývala velmi často menší, hlavně užší světnice s oknem či dvěma (1 + 1), které se říká dodnes "světnička". Bývala často příbytkem výměnkáře nebo dospívajících dětí, zpravidla děvčat. V ní měla rodina skříně se svátečními šaty.

Ze síně se vcházelo proti světnici do hospodářské části chalupy, do chléva. Neměl-li chlév samostatný východ, a to nebývalo, vodil se dobytek ven síní.

Vedle chléva bývala komora. Byl to nevytápěný, tmavý prostor k ukládání potravin, drobného nářadí, svátečních šatů a jiných předmětů. Někdy se využíval ke spaní novomanželů a svobodných členů rodiny, též jako pokoj pro hosty (později se komora pro tyto účely vytápěla). Současně bývala spíží, neměla-li chalupa spíž samostatnou. V tom případě tam bývala truhla (truhlice) na mouku na vyšších nohách, skleník pro nádobí a menší úschovu potravin či potřeb k vaření.

Ze síně, někdy z části chlévní, se vystupovalo po strmém schodišti do prostoru pod střechou, kterému se říkalo a říká všeobecně půda. Půda (lidově ponebí) je podstřešní prostor domu vymezený stropem (klenbou) a střechou, který se vyvíjel v určitém vztahu k domovému půdorysu a k topeništi. Na půdu dýmnou kouř unikal z ohniště stropním otvorem v síni, nebo byl přímo odváděn lapačem dýmu zakončeným na půdě nízkým zděným nástavcem, zvaným pícka. Kouře se využívalo k uzení masa, které se zavěšovalo na hambálky. Všestranněji a v celém prostoru se mohla půda využít až po vyvedení komína nad střechu (do té doby kouř unikal otvory ve štítě a střešními dymníky), a to buď jako sýpka nebo k uložení různých předmětů, kadlubů s obilím, truhly, ale také sena i slámy nad obydlím včetně prostoru u komína, což bylo příčinou častých požárů. Pokud stál špýchar samostatně, byla půda hlavně skladištěm nejrůznějšího nářadí a náčiní, avšak i zde měla často funkci sýpky (zvláště v usedlostech budovaných od konce 19. stol., které bývají bočně orientovány k cestě). Ve chmelařských oblastech se před budováním patrových komor na půdě sušíval chmel. Tyto chmelné půdy se dvěma podlažími se zřizovaly také v podstřeší hospodářských budov (někde i ve stodole). Půdní prostor se často dělil prkennými přepážkami na část nad přední světnicí, část nad síní a část nad zadní komorou, nebo horizontálním způsobem, kdy vzniklo jedno nebo dvě podlaží pod vysokou sedlovou střechou.

Od stavení bývala dost často oddělena stodola. Byla roubená z trámů, jejichž spáry nebyly vymazovány. Stěny stodol bývaly nízké, takže vysoký krov a došková střecha sahaly téměř k zemi. Střecha pak byla u vjezdových vrat zvednuta, aby nepřekážela otevření vrat a vjezdu fůry do stodoly. Ve stodolách vedle mlatu bývala zvýšená část, kam se ukládalo obyčejně obilí. To byl přístodolek. Ve starých dobách, kde vedle mlatu (udusaného z mazlavé hlíny) bývala část pro slámu, nevymlácené obilí apod., byla tato část od mladu oddělena ohradou (hrazením) asi 1 metr vysokou z prken. Toto "oplotí" však už pomalu z novějších stodol vymizelo.

Ve statcích, kde mívali více koňů, měli pro ně samostatný chlév, kterému se méně často říkalo "konírna", spíše však "stáj" nebo "maštal". Jinak prostoru, kde byl ustájen dobytek, se říkalo všeobecně chlév či chlív nebo stáj. V ní býval ustájen hovězí dobytek i koně (byl-li jeden či dva), někde ve stáji mívali i ohrazení pro vepře.

U obytného stavení bývala ode dveří podle obytné části velmi často ohrazená pavlač, krytá převislou střechou. Podlaha pavlače bývala dřevěná, měla vně prkennou ohradu a sloupky, které střechu podpíraly. Ty bývaly často pěkně vyřezávány.

Přímo před vchodem a po délce chlévní části bývalo "zápraží" nebo "násep". Zápraží byl zpravidla dlážděný zvýšený chodník (o šířce 1 až 2 m), upravený z hlíny a kamene, nadkrytý přečnívající střechou, podpíranou v některých částech na okrajích sloupy. Někde bylo opatřeno i zábradlím (pavlačové zápraží). Ze zápraží vedly vstupy do obydlí a hospodářských prostor, takže umožňovalo komunikaci mezi obytnou a hospodářskou částí rolnické usedlosti, a bylo proto součástí domového půdorysu. Prostor zápraží sloužil též k besedám a různým pracím (např. k praní). Název se udržel dodnes, i když dnes už hospodyně na ní nezasypává drůbeži.

Ve statcích nebo větších chalupách bývala mimo domovní stavení ještě "kolna" nebo "kůlna", kam se ukládalo zemědělské nářadí. Kůlna bývala mnohdy zcela krytá, jindy mívala boční stěny volné a střechu nesly pouze dřevěné sloupky. Byla postavena na dvoře stranou, aby nepřekážela volnému vjezdu do dvora, ale aby současně bylo možno s nářadím v ní uloženým pohodlně vyjíždět do dvora a ven.

V některých chalupách býval přístodolek ve stodole současně místem, kam se ukládalo vymlácené obilí. Pak se mu říkalo sýpka nebo špejchar či špejchárek (podle velikosti). Mnohde se do špejchárku ukládalo nejen zrní, kterého bylo míň (mák, řepné semeno, jetelové semínko, jáhly atd.), ale i drobné potřeby pro hospodářství, kterých se používalo jen občasně (máselnice, lis na tvaroh, síta apod.). Takovýto špejchárek býval nad světničkou v podkroví. V mnohých chalupách mívali totiž nad velkou světnicí na půdě prkny ohrazenou malou světničku podkrovní pro úschovu přebytečného šatstva, peřin apod. Tam také spávaly v létě děti hospodáře. Nad touto světničkou byl vlastní špejchárek, přístupný obvykle po žebříku. Bylo to vlastně upotřebení stropu oné podkrovní světničky.

Ve větších staveních mívali někdy mimo obytný dům postavenou dřevěnou komoru, někdy jako malý domek. Takové samostatně stojící dřevěné komoře, obyčejně roubené, se říkalo "sroubek". Sroubek stával mimo dvůr nebo v jeho nepoužívaném rohu, někde dokonce mimo oblast obytného stavení, na hranici nejbližšího pole, které patřilo ke stavení. Ve sroubku bylo sídlo výměnkáře. Jestliže hospodář neměl výměnkáře, použil sroubku jako komory, kam ukládal drobné hospodářské nářadí jako motyk, hrábě, vidle atd. Sroubky umístěné na sloupové kůlně byly rozšířeny v povodí Berounky a na Slánsku. Nejstarší známý sroubek s vročením 1595 stál do roku 1961 ve Spálově (okr. Nový Jičín).

Selský statek se od chalupy lišil na první pohled tím, že byl rozsáhlejší, měl kamennou podezdívku, různé přístavky, mezi nimiž měl přední místo "špejchárek" nad kolnou, který často sloužil za výměnek. Stavělo se ze dřeva, střechy byly kryty šindelem nebo došky. Jen málokterá stavení byla z kamene. Stodoly se stavěly nižší, neboť orné půdy bylo méně a polovina se nechávala ležet úhorem.

Zdejší budovy byly často stavěny z opuky a neomítaly se. Moderní zděné stavby se stavěly "až na klíč". Ve štítu bývala po starém zvyku kaplička, v níž se umístil obrázek nějakého svatého; štít se označil počátečními písmeny majitelů a letopočtem stavby. Někde se přistavilo i "zápraží" podle starých dřevěných staveb.

Ve světnici stával tento nábytek: velká almara, menší skříně, truhly, stůl a vyřezávané židle, lavice, kamna a měděnné hrnce, police nebo misník na talíře, na zdech visely staré obrazy malované na skle. V truhlách byla složena veškerá paráda i bohatství, cínové talíře, větší i menší konve, mísy, medenice, plátno i cíchy. Vedle světnice byla komora, kde vládla hospodyně. Byla zde velká truhla na mouku, misník, kbelík na přepouštěné máslo, štandlík na kyselé zelí, půlvědro na mladinu, otevřená putna na mouku, bečka na tlučení másla, šroub na tlučení koření, okovaný strych, věrtele, prací necky, struhadlo a kružidlo na zelí, dížky na pečení chleba, škopky, sýrníky, máselnice na stloukání másla apod. V jiné komoře se spávalo. Na posteli bylo ustálo 6 peřin, na postýlce 3. Visívala zde i ručnice na obranu statku.

Ve staveních bylo množství hospodářského nářadí, např. vozy, pluh se železy, brány se železnými hřeby, přední a zadní váhy, plužná kolečka, táhlo, skopávač, travní kosy, srpy, točící brus, vidle, kopáče, nebozezy, pily a sekery, nože, řetězy na tahání dřeva, tesařské páky, silné kleště atd. K "forotnímu koňskému nádobí" patřila: pobočnice, ohlávky, pohřbetníky, otěže a sedlo.

Ve chlévě bylo zpravidla několik krav, vůl, telata, kozy, ovce, svině i malá prasátka, po dvoře pobíhali slepice s několika kohouty a kuřaty, husy, krůty i kachny, na zápraží se vyhřívaly kočky, u vchodu hlídal pes. Uprostřed dvora stával i holubník.

Ke stavení patřily i hospodářské budovy - špýchar na obilí, suché švestky, hrušky, sůl, oves i otruby, ve stodole byl povoz, nářadí i usušené seno, pod zemí byl sklep na pivo, uchovávalo se zde i mléko, smetana a máslo.

Něco z pranostik o stěhování:

Kdo se do nového stěhuje, ať to učiní, když jde měsíc nahoru; do stavení ať vstoupí s křížem, v obydlí ať chová pár hrdliček. Při prvním vstupu do stavení nechť si dá podat chleba a soli, aby tam byl šťasten.

Dominikál

Vrchnostenská půda pod přímou správou vrchnosti, její obhospodařování zajišťovali buď nájemní dominikalisté (k pronajatému majetku měli jen právo požívací, narozdíl od dědičného práva a práva na zcizení u rustikalistů), nebo vrchnostenský velkostatek. Až do novověku nepodléhala zdanění (berni). Pozice dominikalistů tak byla sice nejistá, ale nemuseli platit daně a nebyly tu žádné veřejné povinnosti (protože od nich byla šlechta také osvobozena). O nemovitosti na dominikálu se musela starat vrchnost, takže vyhořel-li někomu dům, vrchnost jej musela opravit na své náklady. Ke zlepšení majetkového práva na dominikálu došlo na panstvích, kde byla přijata raabizace. Půda pronajatá sedlákům se nazývá rustikál.

Raabizace (dle rakouského ekonoma a dvorního rady Františka Antonína Raaba) = souběžná poddanská a pozemková reforma, jejímž cílem bylo zefektivnit zemědělskou výrobu a zvýšit porodnost v situaci, kdy poddaní byli v důsledku třicetileté války a války o dědictví rakouské zatížení rozsáhlou robotou a stále častěji se bouřili. Ideou bylo rozdělit vrchnostenské statky na raabizovaném panství mezi sedláky, kteří by byli na pozemku v dědičném nájmu, stali by se emfyteuty. Tím by odpadla robota a sedláci by místo ní odváděli vrchnosti peněžité (případně naturální po desetiletém odstupu) dávky. Velkostatky by tak nahradilo mnoho malých statků, jejichž velikost by odpovídala zhruba potřebám jedné rodiny, proto byli tito sedláci často nazýváni familianti. Na panstvích, kde mnoho půdy leželo ladem, byla raabizace spojena s kolonizací, příchodem nových familiantů, kteří byli osvobozeni od roboty a požívali např. dočasných úlev z platby nájmu.

Grunt

Z něm. půda. Pojmem grunt se často myslí celek majetkové držby včetně polností (v tomto se kryje s původním významem termínu osedlý). Selský statek se skládal z hospodářských budov (sýpka, stodola, chlév, popř. ještě stáj) a z budov obytných (velké statky měly samostatný výminek). Podle uspořádání a velikosti můžeme rozlišovat různé dispozice: jedno až čtyřtraktová usedlost podle počtu traktů (řada budov stojících za sebou po jedné straně dvora). Termín grunt se objevuje po kolonizaci a zavedení emfyteutického práva (viz Významné rody a další zajímavosti). Až do zrušení poddanství roku 1848 patřil v podstatě každý grunt vrchnosti (výjimkou jsou svobodníci) a hospodář byl pouze dědičným nájemcem, který však mohl grunt zcizit (prodat, vyměnit, odkázat). Prodej se děje na základě kupní smlouvy a je zapsán do gruntovní knihy. Cena gruntů se dlouho udržuje stejná, nedojde-li k nějaké významné změně. Nový kupec musel ihned zaplatit závdavek a zbytek ceny doplatil dědicům předchozích majitelů (nápadníci) postupnými ročními splátkami zvanými vejrunky. Do roku 1787 dědil grunt vždy nejmladší syn, poté nejstarší. Ostatní sourozenci se vypláceli, ale to mohlo trvat několik let. Kdo chtěl peníze hned mohl prodat svůj podíl záduší (nadání kostela) nebo podílovým spekulantům, ovšem za mnohem nižší cenu. Grunty menší 40 měřic (7,67 ha) se nesměly až do roku 1868 dělit a i u větších to byl problém. Vrchnost se totiž obávala, že by rozdělením gruntu vznikly příliš malá hospodářství, která by se neuživila a tím pádem by vrchnost přišla o své příjmy. Každý hospodář musel podle velikosti gruntu (lánu) odvádět plat v penězích (úrok), naturální dávky a robotovat. Pozdější užívání pojmu se vztahuje spíše jen na selské statky, ale gruntem mohla být nazvána jakákoliv usedlost na rustikálu zapsaná v gruntovnici.

Panství

Panství (německy Herrschaft, latinsky dominium) je historický termín, který označuje formu vlády na konkrétním území spadajícího pod patrimoniální správu jednoho feudálního vlastníka (pána) šlechtického původu (rodu). Jednalo o více či méně samostatné správní jednotky, pro které se někdy užívá také označení baronie.

V obecném smyslu termín panství celkově označuje soubor soukromého (rodového) majetku, jejž tvořily reprezentační či hospodářské stavby, města, vesnice, polnosti, lesy a vodohospodářské stavby apod., včetně poddaných, hospodařících a služebnictva.

Každý vlastník panství měl také povinnosti podle zásady "loajalita a poslušnost výměnou za ochranu a obranu". To vlastníkovi ukládalo povinnost poskytnout závislým osobám základní ekonomické zabezpečení a podporu v případě nemoci, neúrody nebo katastrof, ochranu před verbováním žoldáky pro cizí vojska a také zajistit pohřeb členů poddaných rodin. Jeho povinností bylo rovněž zajistit náboženský smír, urovnávat spory a v případě potřeby svolat rozhodčí soud, který měl narušitele míru a rebely odsoudit k smrti.

Pán byl zpravidla nadán patronátním právem, tzn. měl pravomoc určovat náboženskou orientaci na svém panství, volit duchovenstvo i nařídit změnu vyznání. Páni pro své kostely často pořizovali ostatky světců, které byly vystaveny v relikviářích a hlídaly rodové hrobky správce panství.

Duchovní panství, tj. panství náboženských institucí nebo jednotlivých klášterů vznikala většinou z donací světských pánů, kteří chtěli na svém panství podporovat vzdělání a duchovní rozvoj, ale také dosáhnout společenské prestiže. Co se týká sociálního chování a práv podřízenosti světskému systému, církevní panství se obvykle nelišila od světských.

Rakouské císařství bylo feudální absolutistickou monarchií, v níž moc do roku 1848 patřila aristokracii, šlechtě. Šlechtici na svých panstvích měli všechny pravomoci, postupně však o některé přicházeli ve prospěch Habsburků a jejich centralizujícího se císařství. Habsburkové postupně státní správu reformovali, zavedli v Čechách kraje (řízené šlechtici, hejtmany), došlo k pozvolným změnám v soudnictví, berní správě. Panství však zůstávala. V roce 1848 bylo v Čechách 1 421 samosprávných panství, statků a míst.

Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakouském císařství k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty a během roku 1850 ustanoveny nové kraje, politické a soudní okresy.

Poplužní dvůr

Byl hospodářský komplex vrchnostenského velkostatku. Zpravidla to byl největší provoz. Využíval dominikální půdy (jeden dvůr hospodařil cca na 5 lánech, u velkých pantví až 10) a původně sloužil k zajištění potravin pro šlechtickou rezidenci, později také k produkci (zejména obilí) na odbyt. Někdy vrchnost poplužní dvůr pronajímala soukromým správcům. Podobně jako selská usedlost sestával z hospodářských budov (stodoly, sýpky, chlévy, stáje, maštale, komory ke skladování) a z obytné části (ratejna, obydlí šafáře) většinou uspořádaných do čtverce kolem dvora. Narozdíl od selských statků byly však hospodářské budovy větší a výstavnější, naopak obytné budovy byly malé a nedůležité. Přímou nebo dislokovanou součástí dvora bývaly ovčíny, o které se nestaral šafář, ale ovčácký mistr. Práci na dvoře zajišťovala vlastní čeleď, ale po třicetileté válce se hojně užívalo roboty. 

Poustka (Ödung)

Opuštěná a neobhospodařovaná usedlost, kterých bylo hlavně po třicetileté válce hodně. Cena takového gruntu byla snížená, protože byl bez dobytka a vybavení (svršků) a často také ve špatném stavu. Vrchnost se po třicetileté válce snažila tyto poustky pokud možno obsadit, protože fungující usedlost znamenala příjem platů, dávek a pracovní síly (robota). Byla to doba velkých majetkových změn na všech úrovních. K selskému statku mohla přijít rodina chudších rolníků, nebo dokonce bezzemků. Na druhou stranu na toho, kdo poustku převzal, čekala pěkná dřina a nějaký zisk z toho mívali až potomci.

Statek

V historické době patřil statek sedlákovi obhospodařujícímu lán polí (láník, německy Laaniger), zatímco drobnější zemědělci obývali chalupu (chalupníci, zahradníci a domkáři). Selský statek se skládal z hospodářských budov (sýpka, stodola, chlév, popř. ještě stáj) a z budov obytných (velké statky měly samostatný výminek).

Velkostatek, vrchnostenský

Velké panství (dominium) v době novověku, v užším smyslu potom ekonomický komplex poplužních dvorů a dalších výrobních provozů na tomto dominiu. Velkostatek se liší od středověkých panství tím, že slouží k vlastnímu podnikání šlechty. Podle výrobních odvětví můžeme rozlišit zemědělské provozy (poplužní dvory, ovčíny, hospodářské lesy, rybniční soustavy) a "průmyslové" provozy (pivovary, mlýny, kovárny, krčmy, cihelny, vápenky, lomy, pily, sklárny, železářské hutě, textilní manufaktury aj.) Velkostatek je ekonomickým monopolem, vyrábí hlavně pro vnitřní trh v rámci dominia. Řadu produktů musí poddaní odebírat povinně (hlavně pivo, které si dříve mohl vařit leckdo). To vede k odbytové stagnaci a nízké kvalitě výrobků. Vrchnost je nucena snižovat náklady a k tomu využívá více a více nucené práce (robota).