LIBOC a rod ČADSKÝCH
První písemná zmínka o Liboci se nachází ve falzu zakládací listiny břevnovského kláštera z roku 993. Klášteru patřila ves až do husitských válek. Její obyvatelé nebyli povinni vykonávat žádné roboty. Po husitských válkách byla v majetku různých měšťanů ze Starého Města Pražského, posléze Nejvyššího pražského purkrabství. Po roce 1848 patří Liboc k okresu Smíchov. Od 19. století se zřetelně projevuje vliv Prahy, Liboc je oblíbeným výletním místem, vznikají zde i reprezentativní vily pražské honorace, obyvatelé nacházejí práci v malovýrobě. Obcí procházela koňská dráha do Lán, přestavěná v 70. letech 19. století na parostrojní železnici (Buštěhradská dráha). Od roku 1960 patří k obvodu Prahy 6. Od 70. let 20. století došlo k demolici některých statků a na jejich místě vznikly panelové domy.
Pamětihodnostmi jsou letohrádek Hvězda, přírodní rezervace Divoká Šárka, Zeyerova vila, Schubertova vila, starý libocký hřbitov, vodovodní štola Světluška nacházející se v oboře Hvězda a kostel sv. Fabiána a Šebestiána.
Nejstarší zmínka o libockém kostele náleží dle kroniky Václava Hájka z Libočan přibližně k roku 992, kdy Boleslav II. nechal vystavět kamenný kostel nad vsí Liboc, tj. na místě, kde pohanský Vršovec Hradoboj, pán na Ruzyni, ze vzdoru proti knížeti přikázal zabít zbožného kněze Prostivoje, který zde hlásal křesťanství.
První doložené údaje k libockému kostelu se nachází až v listině z dubna roku 1318, v níž pražský biskup Jan IV. z Dražic uděluje podací právo ke zdejšímu již farnímu kostelu opatům břevnovského kláštera a zároveň jim odevzdává všechny příjmy plynoucí z beneficia. Toto právo bylo později břevnovským benediktinům potvrzeno papežem Bonifácem IX. roku 1396. Na základě konfirmačních knih a dalších pramenů (např. erekční knihy = soupis církevního majetku, soudní akta generálních vikářů, vizitační protokol arcijáhna Pavla z Janovic) lze doložit jména jednotlivých farářů spravujících kostel. Libocký farní kostel byl v době předhusitské zasvěcen sv. Simeonu.
Během husitských válek bylo staroměstskou pražskou obcí odebráno břevnovskému klášteru podací právo ke kostelu, stejně jako správa Liboce a okolních vsí. Správa obce byla svěřena šestipanskému úřadu a během 16. stoeltí pak byla postoupena Purkrabství hradu pražského. Duchovní správu vykonávali až do Bílé hory kněží podobojí, o kterých ovšem nejsou žádné zprávy.
Po Třicetileté válce drželo patronátní právo nadále Purkrabství hradu pražského. Kostel se však nacházel ve velmi bídném stavu a služby Boží upadaly. O obnovení duchovní správy se zasloužil až nejvyšší purkrabí Bernard hrabě z Martinic. V roce 1671 založil tehdejší farář Bartholomeus Matthias Hallo z Hallenbergu matriku pokřtěných. Z matrik lze dále vyzískat jména duchovních působících při libockém kostele.
Od pol. 18. století postupně docházelo ke zhoršování stavebního stavu kostela a na počátku 19. století byl jeho stav již naprosto katastrofální a rovněž kapacitně nedostačující pro tak velkou farnost (čítající okolo 2 500 farníků), jakou Liboc byla. Původně byl kostel románskou stavbou s gotickým presbytářem v šířce lodi, který pojal nanejvýš 250 - 300, navíc byl velmi temný, vlhký a chladný.
Iniciativu pro stavbu nového kostela převzal tehdejší farář František Lampa. Dalším důvodem vedoucím k rozhodnutí postavit nový kostel byl také fakt, že řada farníků se z výše uvedených příčin na bohoslužby vůbec nedostavila, a to ani v neděli nebo o svátečních dnech. Zásadní překážkou pro stavbu nového kostela bylo jeho financování, a tak František Lampa zpočátku usiloval vzhledem k rozsahu farnosti alespoň o zřízení kaplanského místa. Přidělení kaplanského místa však řešilo situaci ve farnosti pouze částečně.
Příznivá situace s nadějnými vyhlídkami nastala teprve v roce 1838 v souvislosti se změnou na arcibiskupském stolci, kdy nový arcibiskup Alois Josef Schrenk spolu s referentem pro duchovní záležitosti při zemské vládě W. Lidmanským osobně projevovali zájem o stav libockého kostela a zasazovali se o výstavbu nového. V dubnu 1842 došlo ke stržení starého kostela a v květnu se započalo s novostavbou pod vedením stavitele Josefa Brusta. Práce na stavbě se odbývaly zpočátku poměrně rychle, ale postupně stagnovaly. Nový kostel byl oproti původním plánům vysvěcen 20. října 1844, avšak až do konce 40. let se pokračovalo s jeho vybavováním, včetně pořízení dvou bočních oltářů sv. Kříže a Panny Marie. Hlavní obraz sv. Fabiána a Šebestiána namaloval Josef Hellich a varhany zhotovil Josef Gartner.
V následujících desetiletích, vyjma roku 1855, kdy vypukla epidemie asijské cholery, plynul život v libocké farnosti v poklidném duchu, a to až do doby vypuknutí prusko-rakouské války (1866), kdy bylo na území farnosti ubytováno více jak 500 pruských husarů a fara se změnila v jakási kasárna. Navíc v témže roce vypukla opět epidemie cholery.
Když se v 60. letech 19. století bilo na poplach kvůli požáru ve Vokovicích, byl uražen kus velkého zvonu (z roku 1663) a od té doby se na něj nezvonilo. V roce 1898 byla vypsána sbírka na jeho přelití a na nový zvon, jenž byl pokřtěn jmény patronů kostela sv. Fabiána a Šebestiána. Poprvé se zvonilo 2. prosince 1898 při oslavě 50. jubilea panování císaře Františka Josefa.
Od roku 1890 se stal starý hřbitov u Hvězdy již nedostačující a jednalo se o jeho rozšíření nebo zřízení nového hřbitova. Nakonec bylo rozhodnuto o založení nového. Ten byl lokalizován do prostoru mezi obcemi Liboc, Vokovice a Veleslavín, jimž měl sloužit, a vysvěcen byl v červnu 1902.
Během 1. světové války se konaly sbírky pro raněné vojáky a byly vedeny soupisy mobilizovaných mužů z farnosti. Celkově nastala drahota, neúroda a nedostatek základních potravin. Také při rekvizici kovů byly i v Liboci roku 1917 sňaty zdejší dva zvony - největší sv. Fabián a Šebestián a poledník sv. Václav.
K farnímu kostelu v Liboci byly přifařeny tyto lokality - Bohnice s filiálním kostelem sv. apoštolů Petra a Pavla (do roku 1738), Nebušice (roku 1785 byly přiděleny ke kostelu sv. Jana Nepomuckého v Šárce), Stodůlky s filiálním kostelem Panny Marie (do roku 1787, kdy byla přidělena k lokalii ve Stodůlkách, od roku 1838 pak k břevnovské faře), Košíře s filiálním kostelem Nanebevzetí Panny Marie (roku 1861 byl v Košířích zřízena expozitura), Ruzyně, Veleslavín, Vokovice, Řepy s filiálním kostelem sv. Martina a Zličín (patřící do působnosti filiálního kostela v Řepích). Na základě výnosu c.k. ministerstva kultury a vyučování ze 14. srpna 1906 byla s platností od 1. ledna 1907 provedena změna v rámci farností, a to tak, že některé domy na Bílé Hoře byly vyňaty z farnosti břevnovské a přifařeny k Liboci a dále i Petřiny.
V Lysolajích č.p. 17 žil blíže nezjištěný Martin Čadský.
- blíže nezjištěného dne roku 1773 syn Josef Čadský
- blíže nezjištěného dne roku 1784 syn Matěj Čadský, který se ve svých 24 letech dne 15. listopadu 1808 v kostele sv. Fabiána a Šebestiána oženil s 20ti letou Kateřinou Melichovou z Liboce č.p. 27
Dle jmenného rejstříku z matrik oddaných libocké farnosti dále víme o těchto Čackých / Čadských:
Antonín Čacký, 1824
Anna Čadská, 1821
Dorota Čadská, 1841
Františka Čadská, 1815
Kateřina Čadská, 1841
Marie Čadská, 1829
František Čadský, 1833
Josef Čadský, 1861
Matěj Čadský, 1855