12. PODDANSTVÍ a VLASTNICKÉ POMĚRY

Od nařízení Vladislava II. neměl poddaný člověk volnost ani osobní ani majetkovou. Pokud se chtěl usadit na gruntě jiného pána, a to buď koupí, výměnou nebo přiženěním, musel se prokázat tzv. "výhostným a zachovacím listem" od dřívějšího pána. Novému pánu musel znovu slíbit poddanství.

Odešel-li poddaný člověk bez zmíněného výhostu a dovolení na panství jiné, pozbyl tak práva na spravedlnost (= dědictví), nepřestal být poddaným a mohl být i násilně přiveden zpět.

Pokud byla propuštěna z poddanství matka-vdova, nebyly tím vždy propuštěny i její děti-sirotci. Dle tehdejšího právního zvyku děti příslušely tam, kam matka, když se dítě narodilo. Pokud se vdova či děti po majiteli gruntu znovu provdaly bez vědomí pána, statek opět propadl v jeho prospěch.

Když se poddaná žena přivdala na jiné panství, musela nejdříve zaplatit zvláštní poplatek zvaný "čechelné". I poddaný muž musel složit určité věno, aby se mohl na hospodářství přiženit. Někdy byl na panství přijat z lásky i nemajetný ženich, zpravidla pak přijímal příjmení po nevěstě.

Číslování domů jaké známe dnes začalo teprve roku 1770. Dříve dostávaly grunty a chalupy jména po držitelích. Jména živností dle knihovního zápisu přecházela často i na nové majitele a udržela se i po několik století.

Zajímavé je, že statek byl většinou postupován nejmladšímu synu (hospodářům se asi nechtělo jít tak brzy na výměnek). Starší synové dostali věno, přiženili se na statky v obci nebo, nebylo-li tam vhodné nevěsty, do jiné obce. Opět to muselo být s vůlí vrchnosti, která nerada propouštěla poddané, zvláště nemajetné.

Pokud zemřel hospodář bez dědice nebo pokud učinil poslední pořízení (kšaft) bez vědomí pánů, byla poslední vůle neplatná a veškerý majetek přešel na pány jako odúmrť. Pokud dědic po zemřelém hospodáři neměl dostatečný věk (plnoletost), hospodařila s ním jeho matka. Podíly sirotků byly kladeny před jiné požadavky, jež zatěžovaly grunt.

Ti služební, kteří vstupovali na čas do cizopanských služeb, se museli prokázat tzv. "fedrovním listem".

Smlouvy o koupi a prodeji pozemků, postoupení živností a podobné záležitosti vyřizoval rychtář. Odhady při prodeji vykonával místní rychtář se sousedními rychtáři jako důvěrníky. Většinou se kupní cena neskládala najednou, dal se pouze závdavek (vejrunk, věrdunk) a určily se lhůty, do kdy bude splacena celá částka. Někdy bylo potřeba odhadnout cenu gruntu pro válečné berně. Roku 1541 bylo sněmovním usnesením nařízeno "šacování" gruntů. Odhady byly ovšem snižovány. Odhadní cena neboli "šacunk" se řídila např. tím, kolik svršků bylo na gruntě a o jak velké šlo dědictví.

Dvakrát do roka jezdili opati či jiní páni do vsí "na soud" projednat veškeré správní záležitosti svých poddaných. Páni se starali o sirotky po usedlících, ustavovali poručníky a hospodáře na gruntech, přijímali sirotčí peníze a úroky, vydávali listy fedrovní, výhostné i povolení k ženitbě.

Výměra polí se určovala dle záhonů. Kopa záhonů měřila 5 -6 korců, 12 kop byl 1 lán. Výměra luk se určovala podle for sklizeného sena. Lesy se měřily na léče; léč lesa měl 18 tenat po 40 sáhách. Byla to však nepřesná výměra, kvůli které vznikaly často spory mezi statkáři.

Osev polí býval dvojí, skoro polovina polí ležela úhorem, větší část druhé poloviny se osévala ozimem. Sedláci osívali buď za třetinu výtěžku nebo na srážku dluhu.

Po švédských válkách pole zpustla tak, že výměra se určovala po paměti. Grunty ztratily hodně na ceně. Hospodáři z vypálených i zpustlých statků často utíkali, byli však pochytáni a často i v okovech přivedeni zpět na grunt. Na ceně začaly grunty nabývat až na konci 18. stol., finančním patentem z roku 1811 však ceny zase značně klesly. Např. na Zbraslavském panství byl roku 1593 prodán grunt za 200 kop, roku 1657 byl zpustošený, roku 1744 byl prodán za 100 kop, roku 1790 za 116 zl. a 40 kr. Roku 1802 byl oceněn na 1 000 zl., v nových gruntovních knihách roku 1803 již na 5 117 zl. a 17,5 kr. V roce 1805 byl grunt koupen za více než 10 000 zl., v březnu roku 1811 dokonce za 15 000 zl. Zato v roce 1828 klesla cena gruntu na pouhých 1 600 zl. Ceny se začaly opět zvyšovat až po roce 1832. Roku 1851 byl koupen za 8 200 zl.

Nejobyčejnější byly práce na polích a na loukách: orání, vláčení, setí a sklízení ve žních, sečení a sušení sena i otavy, dávžení sklizně do panských dvorů. Někde i práce zahradnické, na chmelnicích, vinicích, trhání hrachu, lnu a konopí. Další povinností robotníků bylo dovézt dříví i kámen ke stavbám a nahánět při honech zvěř. Stravu dostávali robotníci ve vsích s českým právem - ženci dostávali hrách s uzeninou, krajíc chleba a pivo. Zvláštní robota byla zaznamenána v Trněném Újezdě, Kovárech a Zákolanech. Zdejší robotníci museli po deštích odvážet bláto, po zimě led.

Řemeslníci a živnostníci usedlí ve městech a na vsích museli místo roboty odvádět klášteru nájem ze svých živností.

Po třicetileté válce byla robota upravena, ale ne tak tvrdě jako později v 18. stol. Robota se rozdělovala dle roční doby na:

- kladení ledu (do pivovarů a vrchnostenských hostinců)

- sklízení sena, obilí a otavy v době žní

- orání polí a vození mrvy

- kácení lesa a odvážení dříví

- mlácení obilí, práce v zahradách a na chmelnicích (tzv. "ženská robota").

Podle reformy z roku 1775 bylo možno nahradit naturální robotou ve výkonech penězi. To znamenalo, že poddaní měli odvádět vrchnosti poplatky za užívání půdy nebo dále plnit robotu ve výkonech. O provádění této reformy v Lysolajích nás informuje tento kontrakt:

Kontrakt 1790 - 1791

"Dnes stojistého dne a roku stal se mezi stavovským nejvyšším purkrabským hospodářským ouřadem ze strany jedné akt podaný vrchností a obce Lysolajské ze strany druhé a to sice až na vyšší uznání a potvrzení následovaná dobrovolná a nezrušitelná úmluva.

1. Srozuměli sme se obyvatelé a poddaný z obce Lysolaj naší robotu v peněžitý plat obrátiti a dle konsignace Lit. A - naší milostivé vrchnosti (až na Matěje Čackýho z čp. 1 a Jakuba Tůmu z čp. 15, který svou povinnost in natura vybývati sobě uvolili) v penězích takovou platiti a povinovati.

2. Ten plat od 18. listopadu 1790 se začíná a snadno by se státi mohlo, že by se státi mohlo, že by z nás některým ten plat vybejvati za těžko přijít mohlo, pročež jsme sobě vyžádali, jen toliko do vyjití roku 1793, totiž i léta odváděti, kdežto před vyjitím téhož kontraktu nebo další vybejvání platu neb naturálních robot půlletně napřed při ouřadě hospodářském ohlásiti.

3. Odvádění téhož platu robotního, ten a takový se uvolujeme každého čtvrt roku, totiž při Hromnicích, Jakuba a pak Havla při berním vrchnostenském ouřadě odevzdávati povinnost robot, ale v naturáliích, každého týhodne a pak při jinde vykonávati. Ku potvrzení čehož sme toto dobrovolně srozuměni a s porozuměním vlastnoručním podpisem utvrdili.

Stalo se v Praze na kanceláři hospodářským nejvyššího purkrabství dne 30ho novimbri 1790"

Zde je opět uveden náš možný prapředek - nyní již psaný jako Čacký. Jedná se o stejného Matěje, který je uváděn v roce 1758 jako občan Horoměřic Matěj Čadský?

O existenci Čackých v sousedních Lysolajích se dovídáme i z dokumentu Registratura statků purkrabských - Urbania - 1773, kde je uvedeno následující:

Celí sedláci:

čp. 1 Matěj Čacký (ve 20. stol. U Zajíců)

čp. 4 Václav Houdek

čp. 6 Jiří Bárta

čp. 7 Jan Kubr

čp. 13 Josef Čatský (Nežerka)

čp. 15 Jakub Tůma

Domkáři:

čp. 2 Jan Benešovský

čp. 3 Jiří Holeček

čp. 18 Josef Tůma

čp. 9 Anna Králová

čp. 20 Jakub Petrák

čp. 21 Prokop Pechát

čp. 23 Jan Procházka

čp. 24 Pavel Král

Držitelé vinic:

Josef Čatský, Václav Tůma, paní hraběnka Hartmanová čp. 33 a 41, oberleitnant Matěj Sluníčko, p. Bělohradský čp. 40, Martin Prokeš čp. 35, p. Ankoster, Tomáš Lochman čp. 19, Martin Malej čp. 29, Josef Ritschel čp. 37, Václav Boranda čp. 17, Václav Bartík, Jakub Tůma čp. 16.

Dne 1. listopadu roku 1781 zrušil císař Josef II. nevolnictví a vrátil poddaným právo:

- hledat si obživu dle své vůle

- uzavírat manželství (po náležité odpovědi vrchnosti)

Poddaní byli zproštěni všech závazků, na ochranu před zneužitím moci vrchnosti byly zřízeny krajské soudy. Vrchnosti zůstala jakási politická pravomoc a moc policejní, dále mohli volit rychtáře, stíhat zločince, věznit a jinak je trestat, nad pozemky měli dozorčí právo, zůstalo jim i právo honební a rybářství, právo odúmrtí, právo vybírat peněžní či naturální dávky, ustanovovat robotu a poddané práce dle platných zákonů a sobotních patentů. Jejich povinnosti bylo držet ochrannou ruku nad poddanými, prodávat jim palivo a stavební dříví za obyčejné ceny, povolit jim ve stanovené dny v týdnu sbírat v lesích suché dříví, založit poddané v nouzi zrním na výživu i setí. K tomu byly zřízeny na každém panství obilní sýpky.

Téhož roku byl vyhlášen i tzv. Toleranční patent, který povoloval na území rakouské monarchie některá křesťanská náboženství a zároveň redukoval počet klášterů, hlavně jezuitského řádu. Tím končila církevní vláda.

Robota byla zrušena 7. září 1848 císařem a králem Ferdinandem Dobrotivým. Potvrdil to i patent císaře a krále Františka I. ze dne 4. března roku 1849.