07. PRVNÍ REPUBLIKA 1

25.12.2020

Válka trvající více jak čtyři roky (1914 - 1918) rakousko-uherskou monarchii natolik vyčerpala, že během roku 1918 sílila radikalizace obyvatelstva a hrozil rozpad monarchie. Lidé byli zubožení, vyčerpaní a přáli si nejen konec války, ale i mnohé sociální změny. A k řadě změn skutečně došlo.

Dne 28. října 1918 si lidé v Praze mylně vyložili nótu ministra zahraničí Andrássyho jako kapitulaci a začali se srocovat na náměstích a z úřadů sundávat znaky Rakouska-Uherska. Situace se chopil Národní výbor (tzv. Muži 28. října), který převzal Obilní ústav, čímž ovládl zásobování v zemi, vydal první zákony a zajistil pořádek v zemi. České země se v tu chvíli proměnily v základ československého státu. Stabilizace ještě nějakou dobu trvala, musela se sjednotit politika se zahraničním odbojem, musela skončit válka (ukončena až 11. listopadu) a nový stát ještě musel bojovat o některá území. Základy nového státu však byly položeny a 28. října se stal oslavovaným svátkem vzniku Československa. Hned v prvních měsících po převratu a po skončení války nastartovaly změny, které významně ovlivnily i život obyvatel Husince a Řeže. Vedení okresů přejímali noví lidé republikánského smýšlení. Nepřímo s tím souvisela i snaha vedení obce získat lepší postavení v rámci okresu a v roce 1919 se podařilo odloučit od Klecan. Od roku 1919 se obec a Husince s osadou Řež stala plně samostatnou. Vznik republiky však ještě neznamenal automatické zlepšení situace, bída a nedostatek potravin pokračovala a mnozí obyvatelé měst se i nadále vydávali na venkov, aby získali alespoň některé potraviny k přežití. I nadále pokračovaly hladové demonstrace a stávky. Vojáci se jen pozvolna vraceli domů z fronty, někteří legionáři dokonce až v roce 1920. Mnozí lidé umírali na španělskou chřipku. Na venkově však bylo přeci jen lépe než ve městech. 

Nepříznivě obyvatelstvo zasáhla měnová reforma z února 1919. Tehdejší měna - koruny - byla totiž stále společná pro všechny bývalé země anarchie. Na sklonku února se proto nemilosrdně uzavřely hranice a příslušné úřady provedly výměnu peněz. V praxi to fungovalo tak, že lidé odevzdali všechny peníze, co měli, půlka z toho se jim vrátila okolkovaná a sloužila jako nová měna, o druhou půlku lidé přišli. Radikální krok byl sice nepříjemný, ale zamezil finančním problémům, které měly okolní státy v následujících letech, a umožnil rychlý vzestup československého hospodářství. V listopadu 1918 také došlo k uzákonění osmihodinové pracovní doby (předtím se pracovalo 10 hodin), což bylo důležité především pro dělníky, kteří se v následujících letech začali usazovat v Řeži. V roce 1919 se také rozjela pozemková reforma, která zajímala především zemědělce. Reforma spočívala ve vyvlastnění, zestátnění a přerozdělení vybraných rozsáhlých pozemků. Vyvlastněné pozemky byly bývalým majitelům zaplaceny. V našem okolí v úvahu pro rozparcelování připadaly velkostatky v Klecanech a v Bášti, přerozdělování se však táhlo ještě celou řadu let. 

Ve složité situaci prvních poválečných měsíců vedl obec místo pětašedesátiletého starostry Josefa Srby z Řeže první radní Antonín Kužel z Husince, a to až do poloviny roku 1919, kdy proběhly vůbec první volby v nové republice. Volby z 15. června 1919 přinesly řadu novinek a měly velký vliv na další vývoj státu. Jednalo se o volby do obecních zastupitelstev, ve kterých vůbec poprvé volili všichni občané starší 21 let včetně žen Na celorepublikové úrovni triumfovala levice, nejvíce hlasů získala česká sociální demokracie, potom německá sociální demokracie v německých oblastech a za nimi Československá strana socialistická. Ve většině měst a obcí se dostali do vedení zcela noví lidé a tyto změny vedly i k pádu první vlády Karla Kramáře a jeho všenárodní koalice. V důsledku toho se utvořila tzv. Rudozelená koalice pod vedením nového premiéra, sociálního demokrata Vlastimila Tusara. Ani Husinec s Řeží nebyly výjimkou, starostou se stal sociální demokrat Antonín Čibera, který ještě před válkou pracoval jako obecní hlídač. Ve vesnicích však nedocházelo k tak velkým změnám jako ve městech. Do vedení se sice na rozdíl od předchozích let mohl dostat jakýkoli obyvatel obce, klíčovou roli přesto hráli stejně jako v minulosti místní zemědělci. Ze zápisu obecního zastupitelstva z dubna 1920 vyplývá, že do vedení obce nastoupili spíše mladší zástupci starých místních rodin. Václav Srba vedl hospodářskou radu, později byl pokladníkem obce. Rolník z Husince č.p 2 Karel Tichý předsedal finanční komisi, stavební a bytovou komisi vedl Václav Laštovka z Husince č.p. 16. Chlebovou komisi, která zodpovídala za zásobování obyvatelstva, řídil Josef Vrba. V zastupitelstvu byl kromě toho i majitel největšího řežského statku Karel Bulvas.

Ze sčítání obyvatelstva v roce 1921 se dozvídáme, že tehdy žilo v Husinci 115 obyvatel ve 22 domech a v Řeži 97 obyvatel ve 14 domech. Ve stejném roce vznikla Silika, akciová společnost na výrobu stavebních hmot. První zmínky o působení Siliky v Řeži se objevují na začátku 20. let 20. století, kdy skupovala a pronajímala si některé pozemky v Řeži. Oficiálně byla založena 8. srpna 1921. Sídlo firmy se nacházelo v Praze v ulici Na Florenci 5, v Řeži sídlila v budově č.p. 16, kde si v roce 1922 jako první v obci nechala zřídit telefon. Kapitálově byla provázaná s Legiobankou a Agrární bankou. V obci lámala kámen a využívala místní pískovnu, která se zde nacházela již od začátku století, kdy jí zbudovala firma Lanna. Silika nabízela mnoho pracovních míst, což vedlo k příchodu nových obyvatel, kteří si v obci stavěli domky nebo bydleli v dělnických vilkách. 

Situace ve státě se pozvolna uklidňovala a stabilizovala. Lidé opět žili všedními problémy. Děti navštěvovaly obecnou školu v Klecanech, zemědělci se věnovali své práci, přistěhovávali se noví zaměstnanci Siliky. I proto lze v dalších letech sledovat stavební rozvoj obce. V prvních poválečných letech zde získali domovské právo senátor Rudolf Jaroš a novinář Věnceslav Švihovský. Na podzim 1923 vypsala vláda nové obecní volby, neprobíhaly však ve všech místech najednou, v Řeži k nim došlo až v následujícím roce. 

Obyvatelstvo Husince a Řeže po dlouhá léta chodívalo do kostela na Levý Hradec, od 18. století, když byly obě vsi přifařeny ke Klecanům, docházeli na nedělní mše, křty, svatby, pohřby a zpovědi do kostela Nanebevzetí Panny Marie v Klecanech. Obec byla malá, a proto se neuvažovalo o tom, že by se postavil kostel i zde. Výrazně se začala zvětšovat až na začátku 20. století, kdy se zde usadila řada zaměstnanců lomu, po 1. světové válce přibyli i zaměstnanci továrny Silika a stavba kostela se mohla stát tématem. Jenže tehdy v české společnosti již značně uvadal zájem o náboženství, kostely se navštěvovaly čím dál tím méně a mnozí zůstávali katolíky jen na papíře a o náboženské záležitosti již nejevili zájem. Po vzniku republiky dokonce mnoho lidí opustilo řady římskokatolické církve a zamířilo do nově vzniklé Československé církve (dnes Československá církev husitská). Odklon od náboženského života symbolizovalo i zrušení některých tradičních svátků jako dnů pracovního klidu (např. Hromnice, sv. Jan Nepomucký). V souvislosti s tím uvadal i zájem o výstavbu nových kostelů (nová Československá církev stavěla jen tzv. Husovy sbory), byť některé architektonicky cenné stavby vznikaly i tehdy (např. kostel sv. Václava ve Vršovicích). Výročí 1 000 let od smrti sv. Václava (připomínáno v roce 1929) však znovu probudilo zájem o křesťanské tradice českého národa. Poté se o vybudování církevní budovy začalo mluvit i v Řeži a během 30. let byla postavena kaplička. Kapličky si vážil i starosta obce Václav Nebeský, který byl za války vězněn v koncentračním táboře v Sachsenhausenu, kde nakonec zemřel. Jako vězeň se tam setkal s katolickým knězem a vikářem Františkem Štverákem, který mu slíbil, že kapličku v Řeži vysvětí a oddá tam jeho dvě dcery, až se budou vdávat. František Štverák na rozdíl od Václava Nebeského koncentrační tábor přežil a po válce kapličku vysvětil na kapli sv. Václava. Kaplička nepřevzala roli farního klecanského kostela, byla spíše poděkováním za konec 2. světové války a stala se symbolem návratu svobody. Když mělo v roce 1949 dojít ke svatbě Nebeského dcer, byl F. Štverák vězněn komunistickým režimem, a proto je oddal klecanský farář a Štverákův přítel František Herold. Byla to svatba, jakou podle pamětníků Řež ještě neviděla. Ke kapličce byly nataženy koberce, dorazilo velké množství hostů, peklo se prase. Rozjitřené emoce vyplývající z pozvolné politické proměny republiky poznamenaly ale i atmosféru svatby, když František Herold ve svém projevu prohlásil, že se v naší zemi usadil "červený kohout", což popudilo místní komunisty. Kaplička ještě nějaký čas sloužila k církevním obřadům, ale zájem o ni postupně upadal. Režim v čele s Komunistickou stranou Československa sice katolickou církev v Československu nezrušil, ale snažil se náboženství v lidech co nejvíce potlačit. To vedlo i k nezájmu o církevní stavby. Návrat svobody po listopadu 1989, jehož nedílnou součástí bylo i svatořečení Anežky České, vzbudil v náboženských představitelích optimismus. Další léta však ukázala, že obnova majetků českých církví nebude jednoduchá. Zvýšený zájem o kapličku v Řeži přinesla až nedávná doba. Povodeň v roce 2002 ji značně poškodila, byla ovšem opravena. Dnes se zde konají pravidelné nedělní mše. 

Kronika kaple sv. Václava:

Za II. světové války sebrali Němci zvonek z obecní věžičky u Nováků v Řeži a z hasičské zbrojnice v Husinci v celkové váze 25 kg kovu skupiny A. Pokusy o vrácení se nezdařily a nové zvony se toho času nevyráběly. Co by to bylo za věžičku bez zvonečku, a tak v této tísni byl nám darován lodním kapitánem Struhou z Řeže zvonek nazývaný "partyzán!, který tajně za války z Hamburku přivezl a odvážně zachránil před rozbitím a zničením v měďárnách. Zvonek svěřil obecnímu zvoníkovi p. Novákovi, který neméně odvážně jej zakopal a před revolucí se snažil jej pověsiti v noci ze 4. na 5. května na obecní věžičku před okny. Pokus se nezdařil, neboť byla velká tma a v těsné blízkosti v tzv. ovčinci byli ubytování němečtí vojáci. Zvonek měl zahájiti revoluci, ale jeho hlas zazněl poprvé až dne 11. května 1945 při pohřbu padlého dobrovolníka Revoluční vojenské jednotky Josefa Štěpančíka, který padl při výstřelu protipancéřové pěsti v boji s německými štáby stíhacích oddílů protipancéřových. Na věžičku řežské kapličky byl zvonek zavěšen až na sv. Václava '46. 

Druhý den časně zrána před slavným svěcením v ranní rose otiskují se stopy osamělého chodce. To jde náš známý p. Pleticha ke kapličce, sahá po provazu, zvoní první klekání. Krajinou před probuzením ještě setmělou vyskakují světla v oknech jak jiskry z popela a první červánky zbarvují obzor. Velebný hlas zvonku nese se okolím, do domů, vil a chat a usazuje se v srdcích. Zápisy v kronice udělal pravděpodobně kronikář Karel Dachovský na sklonku 40. let minulého století.