Templářský poklad, komendy a komtur
V době své největší slávy oplýval mocný řád templářů takovým bohatstvím , že mu ho záviděli i králové. O původu a zmizení pokladu pak vzniklo mnoho legend.
Templáři prý ve Svaté zemi objevili kámen mudrců a jeho pomocí dovedli každý kov proměnit ve zlato. Ve skutečnosti jmění řádu zřejmě pramenilo především z podnikatelské zdatnosti. Templáři vytvořili první bankovní systém v Evropě (obdoba Western Union či Hawala systému) a brzy si od nich půjčovali i ti nejmocnější. Patřil k nim také francouzský král, jemuž se ovšem do splácení nijak nechtělo, a tak raději templáře obvinil z kacířství. Po zrušení templářského řádu měl velmistr Jacques de Molay na hranici proklít nejen papeže Klementa V., ale právě i krále Filipa IV., a to až na vladařovy potomky do 13. pokolení. Papež zemřel necelý měsíc po velmistrovi, král Filip zemřel v roce 1314 a smůla pronásledovala i jeho syny. Po krátké vládě postupně zemřeli Ludvík X. Svárlivý, Filip V. Dlouhý i Karel IV. Sličný. Žádný z nich přitom nezanechal mužského potomka. Hlavní linie francouzské královské dynastie Kapetovců tak vymřela po meči a na trůn zastoupili jejich příbuzní z rodu Valois. Jenže nárok na trůn si činil i anglický král Eduard III., syn Filipovy dcery Izabely. Mezi Anglií a Francií se tak rozhořely boje, jež vešly do dějin jako Stoletá válka.
Pověsti připisují templářům vlastnictví různých tajuplných předmětů. Ve Svaté zemi sídlili Chudí rytíři Krista na úpatí Chrámové hory a kousek odtud prý nalezli trosky slavného Šalomounova chrámu. Právě tam pak údajně objevili pověstnou Archu úmluvy - truhlici obsahující desky zákonů, jež podle Bible dostal prorok Mojžíš od samotného Boha. Podle jiné verze vypátrali templáři vzácnou schránu v Etiopii, kam ji kdysi odvezl Šalomounův syn Menelik. O tom, kam rytíři archu ukryli, však legendy mlčí.
Existuje zato nepřeberné množství domněnek, kam schovali další významný předmět z dávných pověstí - Svatý grál. Tradičně se tak označuje pohár, z nějž Kristus pil při poslední večeři a do kterého po ukřižování zachytil Josef z Arimatie jeho krev. Legendy připisují grálu zázračnou moc. Přináší prý uzdravení i nesmrtelnost. Právě tento kalich údajně templáři získali a podle nejpopulárnější pověsti spočívá v tzv. učedníkově sloupu v Rosslynské kapli.
Po pronásledování ve Francii prý část rytířů uprchla do Skotska, kde pak působili jako rytíři svatého Jana. Jeden z nich, William de Saint Clair, nechal v 15. století vystavět v Rosslynu kapli a údajně v ní ukryl grál, který sebou členové zrušeného řádu přivezli. Další legenda praví, že grál je ukryt na Oak Island v kanadském Novém Skotsku či na ostrově Bornholm v Baltském moři.
Koncem 13. století vlastnili templáři na 9 000 hradů po celé Evropě, spravovali své pozemky, půjčovali peníze a pomáhali vybírat daně. Nemuseli platit desátky církvi. Majetek rostl a začala závist. Hodnota templářského pokladu má být obrovská, jelikož se nejedná jen o materiální hodnoty, ale i o cenné relikvie, jež mají význam pro celé lidstvo. Traduje se, že součástí pokladu templářů je například Šalomounův poklad, Archa úmluvy, Svatý grál, ztracené Ježíšovo učení, dokonce i mumifikovaná Kristova hlava nebo slavné Turínské plátno.
Panují legendy, které vykládají o skupince templářů s naloženými vozy, jež bez zastávky uhánějí neznámo kam. Dvanáct rytířů s dvanácti vozy za doprovodu dvanácti jeptišek ... I na našem území měli templáři několik komend (spojovaly rytířství a mnišství) - na území dnešního hlavního města Prahy to byla rotunda svatého Vavřince na Starém Městě, jedna byla v Uhříněvsi, další v moravských Čejkovicích a hrad Templštejn u obce Jamolice u Moravského Krumlova.
Dnes už rotunda svatého Vavřince samostatně nestojí. Její existenci potvrdil archeologický výzkum bývalého kostela sv. Anny na Starém Městě mezi Anenským náměstím a Liliovou ulicí při ulici Zlatá. Rotunda z opuky byla postavena už v 1. pol. 12. století. O sto let později ji vlastnil řád templářů, který ji přestavěl a vytvořil si z ní svou komendu. Když byl templářský řád v roce 1312 zrušen, komendu získal řád Johanitů, který ji pak dále prodal dominikánkám. Ty pak nechaly vybudovat loď dnešního kostela svaté Anny a rotunda svatého Vavřince zmizela v propadlišti dějin.
V místě uhříněveského zámku a kostela Všech Svatých stávala dnes zaniklá uhříněvská tvrz. Ve 13. století obec Uhříněves získal řád templářů a vybudoval zde svou komendu včetně dvora a pravděpodobně i tvrze. O ní je však první písemná zmínka až z počátku 15. století. Se zrušením řádu rytířů templu přešla komenda na johanity. Tvrz zanikla při výstavbě kostela Všech Svatých ve 40. letech 18. století.
O Čejkovicích na Moravě se traduje, že zde právě templáři začali budovat vinné sklepy nemající v té době nikde u nás obdoby. Gotickou tvrz v 16. století přestavěli její tehdejší majitelé na renesanční zámek, který stojí dodnes a v současné době je využíván jako kongresové centrum a hotel s restaurací. V historických sklepech, jež dosud slouží svému původnímu účelu zrání vína, se konají prohlídky a degustace. Dnes je v sudech uloženo na půl milionu litrů vína a vinný archiv jejich majitele, vinařského družstva Templářské sklepy Čejkovice. Jsou to ale opravdu jediné poklady těchto sklepů? S čejkovickou komendou se pojí i postava asi nejznámějšího českého templáře. Tím byl komtur Ekko, který pravděpodobně zažil poražení templářského řádu ve Svaté zemi, odkud pak rytíři přes Kypr odcházeli do evropských provincií a základem. On sám byl vyslán do českých zemí.
Nad pravým břehem řeky Jihlavy ve vzdálenosti tří kilometrů od obce Jamolice se na skalnatém ostrohu tyčí zbytky templářského hradu a komendy Templštejna, který byl vybudovaný v období let 1281 až 1298. O komendě však prameny hovoří už v roce 1279. Z původního hradu, jehož architektura se nechala inspirovat anglickou, se dochovaly jen zbytky paláce, brána, studna a část plášťového opevnění. Ve své době patřil hrad k největším hradním areálům v této části Moravy. Nikdy nebyl dobyt a předpokládá se, že v 16. století vyhořel. Jádro Templštejna tvoří nepravidelný pětiúhelník přizpůsobený terénním nerovnostem, což naznačuje inspiraci mohutnými křižáckými hrady ze Svaté země, ovšem pochopitelně v menším měřítku. Uvnitř pětiúhelníku stály obytné a hospodářské budovy a zůstal i prostor pro dvorek neboli malé nádvoří. Původního templářského původu je zřejmě rovněž vnější hradba prstencového tvaru, další přístavby jsou už pozdější. Nenajdeme tu kupodivu žádnou věž, takže se nabízí otázka, k čemu měl vlastně hrad templářům sloužit. Zdejším krajem nevedla žádná významná obchodní stezka, kterou by měli chránit. Logickým vysvětlením je, že zde shromažďovali vybrané poplatky z majetků na Moravě, a možná i v Čechách a Rakousích.
Dalším možným místem ukrytého templářského pokladu je hrad Veveří, který figuruje i v jedné pověsti, v níž se traduje, že poklad byl převezen z Francie právě na něj. Templáři schovali svůj poklad do podzemí, kterou zapečetili i s jeptiškami, jakožto jedinými svědky. V roce 2011 zde byl proveden odborný geofyzikální výzkum, který potvrdil existenci podzemních prostor pod gotickým kostelíkem Matky Boží poblíž hradu, a předpokládá se, že odsud vede chodba až do hradu. Do samotného podzemí se však zatím proniknout nepodařilo. Záhadologové ale vidí v ornamentu nad vchodem do kostelíka šifru jména Molay, posledního velmistra templářského řádu. Může se tedy poklad ukrývat hluboko v podzemí?
Původně románská kaple byla později částečně přestavěna v gotickém slohu, první písemná zmínka je z roku 1240. V okolí se rozkládala středověká vesnice, která tvořila předhradí hradu Veveří. Zanikla za husitských válek. Vesnice obklopovala zeměpanský dvorec velmi starého původu.
Až do poloviny 15. století vypadal kostelík poněkud jinak. Měl hlavní podélnou loď, zakončenou na východní straně půlkruhovým kněžištěm, a věž. Věž byla v době husitských válek poškozena a později byla její horní patra odstraněna. Zbořena byla pravděpodobně Švédy během Třicetileté války a do dneška se dochovala pouze malá věžička se dvěma zvony. Kostelík byl od svého počátku kostelem tribunovým, tedy s vyvýšeným místem proti oltáři, pro zvláště významné účastníky bohoslužeb. Na tuto tribunu vedl samostatný vchod s portálem přímo z venku. Ten je dnes zazděný. Zda právě z této tribuny sledoval bohoslužby i první - v roce 1213 prameny doložený "Veveřan" Štěpán z Veveří, snad správce onoho původního hospodářského dvora, se lze jen domýšlet.
Na přelomu 13. a 14. století byl kostelík obohacen o krásné a zajímavé nástěnné malby, jejichž zbytky - dochované částečně ve dvou pásech nad sebou - byly odkryty v roce 1951. Na horním pásu byly a jsou zachyceny postavy apoštolů, na dolním pak Ukřižovaný Kristus a Madona s dítětem. A právě i v té době (tedy ve 2. pol. 14. století) získal kostelík zřejmě zásluhou moravského markraběte Jana Jindřicha, který na hradě Veveří rád pobýval, nový velký oltářní obraz Panny Marie, jemuž se začalo říkat Veverská Madona. Obraz by mohl pocházet z dílny Mistra Vyšebrodského oltáře činného kolem roku 1350. V kapli byl obraz uchováván až do 30. let 20. století. V roce 1938 byl odvezen z důvodu restaurování do Národní galerie v Praze, již se nevrátil a byl vystaven několik desetiletí v tamní expozici. V prosinci 2015 rozhodl pravomocně městský soud v Praze, že má být vrácen vlastníku obrazu - římskokatolické farnosti ve Veverské Bítýšce, která jej zapůjčí do expozice Diecézního muzea v Brně. Jde o dílo mimořádné umělecké i historické hodnoty. Jeho kopie byla z kaple ukradena v říjnu 1993.
Dnešní podobu získal kostelík ve 2. pol. 15. století. Došlo k úpravě východní strany vyzděním štítu na krakorcích, byla osazena nová gotická okna s ostěním, čímž celý kostelík dostal poněkud nesymetrickou podobu. Ta se dále změnila na přelomu 15. a 16. století, a to přístavbou další obdélné kaple podél jižní zdi, jež přiléhala delší stranou k původní hlavní lodi kostelíka a kratší stranou k přístavbě kaple. Tato kaple dnes slouží jako hlavní a vstupní prostor do kostelíku spojený široce zaklenutým průrazem zdi s původní lodí. Jižní románský portál je na tympanonu ukončen řeckým křížem se dvěma lvy a vede do boční, gotické lodi. Po několika následných stavebních úpravách, například prolomením dalšího vchodu zvenčí, na ním malého kruhového okna s kamenným ostěním a konečně osazením střechy zastřešující všechny přístavby, nabyl kostelík Nanebevzetí Panny Marie svoji dnešní vnější podobu. Vstup do hlavní románské lodi vede přes gotický západní vchod. Na štítě na východní straně kostelíka je zřetelný pozdně gotický reliéf lidského obličeje.
V roce 1638 prošel celý interiér - zejména pak oltář a strop - dalšími úpravami. Strop byl rozdělen do 35 dílů s malovanými obrazy, jež zachytily výjevy ze života Panny Marie. Ty se však nezachovaly v onom původním provedení, neboť musely být pro zchátralost v roce 1806 nahrazeny kopiemi. Vnitřní vybavení kaple je jinak strohé.
Od roku 1833 dochází k zákazům pohřbů na hřbitově u kaple, nicméně k úplnému zákazu pohřbů došlo po řadě jednání a peripetií až v roce 1880. Ve výklenku kůrového schodiště byl 27. února 1837 pochován sesazený švédský král Gustav IV. Adolf. Zemřel tři týdny předtím, 7. února v St. Gallen ve Švýcarsku. Do Veveří, kde na svém hradu sídlil jeho syn, korunní princ Gustav (Vasa), bylo tělo k pohřbu převezeno. O půlstoletí později, poté co byla jeho rodina rehabilitována, byly jeho ostatky v roce 1884 vyzdviženy a přeneseny do mauzolea švédských králů Riddalskyrkan ve Stockholmu. V 90. letech 19. století byl pak hřbitov postupně exhumován. V letech 1889 - 1890 byla však celá kaple Nanebevzetí Panny Marie znovu upravena, do věže její zvonice byly vloženy pamětní spisy a celý areál se postupně stával kulturní a historickou památkou.
Události okupace a bojů o Brno v dubnu a květnu 1945 se citelně dotkly i hradu Veveří a blízko něho stojící Veverské kaple Panny Marie. Značně byla poškozena střecha kostelíku a obvodová zeď, proto v letech 1946 - 1947 probíhají důkladné opravy. V 80. letech 20. století byl kostelík staticky zajištěn a celý areál byl renovován. V minulých letech proběhly opravy, jejichž cílem bylo vrátit vše pokud možno do původní podoby, střecha, zvonička, i nadezdívky štítů byly pokryty šindelem. Dnes patří kostelík Nanebevzetí Panny Marie k cenným a významným kulturním památkám. U kaple stávala také poustevna, v roce 1797 byla však kvůli neutěšenému stavu zbourána a její základy rozebrány.
V roce 1782 však do věže nad hradní bránou, naproti kapli Matky Boží, uhodil blesk a srazil báň. V jejích útrobách prý hradní pán Prosper ze Sinzendorfu objevil staré listiny, které hovořily o skrytém templářském pokladu a dokonce obsahovaly i tajný klíč k jeho nalezení:
"Nyní ale chová poklad páv,
když den noci nejmíň délkou práv,
když na celém patnáctá je orloji
ohon páva na pokladu postojí".
Toto čtyřverší, obsažené v nalezených listinách, mělo odkazovat na kovového páva, který zdobil báň na věži a jeho ocas, jenž určoval polohu vstupu k pokladu. Prosper tedy návod následoval a prý skutečně narazil na tajnou kryptu a síť chodeb poblíž kaple Matky Boží. Objevil prý ale "pouze" hroby templářů a dvanáct ženských koster, patrně zazděných jeptišek. Po pokladu ani stopy. Pověst si žila dál svým životem. Hledači pokladů se činili i v 19. století a dokonce ještě v době nejtužší komunistické diktatury v 50. letech se průzkumem lokality zabývali příslušníci SNB.
Roku 1304 měl právě zde pobývat poslední velmistr řádu Jacques de Molay a účastnit se zasedání kapituly. Pověst však naznačuje, že velmistr na Veveří, snad v tušení toho, že se nad templářským řádem stahují mračna, nechal budovat rozsáhlý podzemní úkryt, kam měly být uschovány hmotné rezervy templářů. Pracovat se prý začalo neprodleně v blízkosti kaple Matky Boží. Na práci bylo nasazeno mnoho dělníků z okolních vesnic, kterým byly vždy před započetím práce zavázány oči, poté se měli několikrát zatočit a nakonec byli odvedeni do podzemí. Cílem bylo, aby ztratili orientaci a v budoucnu nemohli nic vyzradit. Po dokončení prací se někteří již nevrátili, jiní dostali štědře zaplaceno. A právě ve zbudovaném úkrytu pak měly být uschovány stříbrné sochy apoštolů a další cennosti z tišnovského kláštera.
V roce 2011 byl v okolí kaple Matky Boží uskutečněn geofyzikální průzkum, který měl odhalit, zda se pod kaplí nacházejí podzemní prostory, které by mohli potvrdit templářskou pověst. Systémem dipólového magnetického profilování hledali průzkumníci anomálie v podzemí kaple, pod sakristií a v jejím těsném sousedství. Stejnou metodou byl např. odhalen ve Vyšebrodském klášteře hrob Petra Voka z Rožmberka.
Hned první průzkum překvapivě odhalil dosud neznámé klenuté prostory v podzemí kaple. Průzkum nakonec přinesl zajímavá zjištění. Byla potvrzena existence krypty u severní strany kaple a přístroj rovněž zaznamenal, že jižním směrem od kaple, po celé délce někdejšího hřbitova se v jedné linii táhne výrazná, dosud neznámá anomálie, která velmi připomíná chodbu širokou asi 3 metry. Ta se v hloubce od 3,5 do 4,8 metru svažuje právě ke kapli ...
Hlavním sídlem templářského řádu pro střední Evropu je Zbiroh ležící kousek od Rokycan. Konají se zde pravidelná zasedání kapituly řádu. Na Zbirohu se konaly setkání svobodných zednářů, především díky jejich významnému členu, který na Zbirohu žil celých 18 let, slavnému malíři Alfonsu Muchovi. Ten zde vytvořil své nejslavnější dílo, Slovanskou epopej. Z přelomu 13. - 14. století se dochoval originál templářského meče a templářská pečeť dokonce ze 2. pol. 12. století. Velmi zajímavý je originál jediného celého bronzového žetonu ze 13. století, který templáři vynalezli a používali jako předchůdce dnešních platebních karet. Jak takový žeton fungoval? Po rozhodnutí odjet do Svaté země přinesl šlechtic svůj movitý majetek do nejbližší komendy, zde mu ho vyhodnotili na příslušný obnos a pak mu předali žeton, který se nosil skrytý na krku. Na žetonu byla zakódována svěřená částka. Současně vzlétli poštovní holubi s heslem a popisem majitele, který se po cestě mohl ubytovat a stravovat na dalších komendách. Po příjezdu do Jeruzaléma mu z částky odečetli to, co utratil po cestě spolu se svým podílem a zbytek mu vyplatili v hotovosti. Tento podíl, cena za správu svěřeného majetku, byl prvním bankovním poplatkem v Evropě a musel být povolený papežem, jinak by byl trestán jako lichva. Pokud se se žetonem představil zloděj, který neodpovídal údajům, byl bez milosti zabit. Tímto templáři položili základ evropského bankovního systému.
Po smrti Přemysla Otakara II. vystřídal Zbiroh další dva majitele, než jej za 8 000 kop stříbra koupil budoucí císař Karel IV. Trávil zde čas se svou první ženou Blankou z Valois. V rukou Lucemburků byl Zbiroh jen několik let. Jan Lucemburský, Karlův otec jej zastavil Rožmberkům, aby splatil své dluhy. Z té doby se dochovala smlouva na 5 000 kop stříbra. Roku 1341 se Zbiroh stal opět majetkem císaře a krále, tentokrát Zikmunda Lucemburského. Dalším císařským majitelem Zbirohu byl Rudolf II. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 zde bylo vězněno a mučeno šest zástupců odbojných stavů. Z této doby pochází tajemná železná maska a popravčí meč. Rudolf, který obdivoval věci magické, si Zbiroh nesmírně oblíbil. Na Zbirohu se nachází puklina do země, která má být prý hluboká i několik kilometrů. Toto místo fascinuje milovníky esoteriky dodnes. Během 2. světové války se nad ním scházeli nacističtí vysocí důstojníci. V černých uniformách tu prý provozovali magické rituály pomocí hexagonu. Z této pukliny vychází silná energie. Využívali ji před postavením Zbirohu už staří Keltové a Slované. Císař Rudolf, který hostil alchymisty a učence, nechal zámek přestavět v honosný renesanční zámek. Působili zde například Tycho de Brahe nebo Johanes Kepler. Bohužel přišla Třicetiletá válka a Švédové, kteří část zámku vyplenili a vypálili. Díky dalšímu členu svobodných zednářů, Ferdinandu Lotrinskému, manželu Marie Terezie, získal zámek v letech 1747 - 1748 barokní úpravu. Poté sloužil jako sídlo úřadů a dokonce jako vězení, a to až do roku 1868. Zámek nechal opravit baron Bethel Henry von Strousberg, který se stal obětí podnikatelských intrik Rotschildů. Zámek po baronově krachu doslova zplundrovali věřitelé. Zámek koupili Colloredo-Mansfeldové. V roce 1940 zabrala zámek vojska Wermachtu. Po válce objekt převzala československá armáda, po roce 1989 uzavřel rod Colloredo-Mansfeldů se státem dohodu, že jim přenechá Zbiroh výměnou za možnost používat zámek v Dobříši. V roce 2015 přivezl z Jeruzaléma známý geolog J. Cílek tzv. "kámen mudrců", z míst těžby kamene, ze kterého byl postaven Šalomounův chrám. Kámen je umístěn na zámku jako velmi cenná relikvie, která má ochraňovat templáře. Dalšími nej jsou na Zbirohu nejstarší samostatně stojící věž a nejhlubší studna v Česku, dokonce druhá nejhlubší v Evropě. Má celých 163 m! Pod úrovní 80 metrů se nachází prostor, šachta, kterou Němci zalili betonem. Může ukrývat tajné složky archivu i zlatý poklad, který sem byl prý v roce 1944 dovezen. Existuje ovšem obava z výbušnin, které zde mohou být nastražené.
Jediným místem po Praze, kde lze doložit souběžně působení dvou rytířských řádů - templářů a německých rytířů - je Jindřichův Hradec. Pro nedostatek listin není možné určit přesné datum jejich příchodu do Jindřichova Hradce, na kterém měla bezpochyby zásluhu jedna z mocných větví Vítkovců - páni z Hradce, z nichž první Jindřich je zmiňován na listině krále Přemysla z roku 1205 "Heinricus Witco -Witz. Archivář Jindřichova Hradce píše: "Do Čech přišli kolem roku 1232, kdy na Hradecko nedá se více zjistiti. Vítek z Hradce jim vykázal újezdy: lodhýřovský, deštencký, mnichovský, a snad i doběšovský či černovický, tedy území v délce několika mil. V Hradci brzo si zařídili nákladný dům, kde se říkalo jako v Jerusalemě v templu. Mám za to že Templáři postavili kostel sv. Jana Křtitele, v němž jejich knězi konali první duchovní správu hradeckou. Když ji ztratili, dostali v náhradu právo patronátní ve Stodůlkách u Prahy (rok 1291, 29/12 )"
V roce 1984 proběhl v klášteře s kostelem sv. Jana Křtitele stavební průzkum, který byl velkým překvapením. Jsou zde stavební prvky charakteristické před rokem 1300, z čehož některé ukazují na druhou svatyni sloužící před rokem 1250. Na tento objekt navazovala časově kaple sv. Mikuláše. V ose kostela je zlom v přístavbě lodi, který je identický se zlomem templářského kostela sv. Vavřince v Praze. Na opěráku jižní lodi presbytáře sv. Jana Křtitele je nápis: "Šťastné toto okno provedl Mistr Velislav pod záštitou Zdislava, kustoda tohoto domu. Datace cca 1300." Kostel a klášter sv. Jana Křtitele pokud připustíme, že patřil řádu Templářů, by jako konfiskát v roce 1312 přešel na řád Minoritů. Tito jsou již doloženi fakticky k roku 1351 a k roku 1369.
Podle archiváře Teplého vrátili templáři své újezdy Vítkovi z Hradce. Pro toto tvrzení dnes chybí doklady. Dle listiny z 1. února 1255 věnoval Vítek z Hradce německým rytířům dva újezdy: Strmilovský a Děbolínský, jakož i z újezdu Deštěnského 10 lánů ve vsi Světce s rybníkem, mlýnem a říčkou, kromě toho rybník a mlýn Radvanův (Rodvínov) s kusem řeky (Včelničky) a desátky ze dvora Rupertova u města Hradce. Jako svědci hradečtí jsou jmenováni Radmír, Hostěj a Mutina. Dále je v listině jmenována matka (jméno chybí) Vítka z Hradce, manželka Jindřicha I. z Hradce, že darovala německým rytířům a jejich špitálu v Hradci újezdy Děbolín (Doblings) a Strmilov (Stremils). V roce 1291 předali templáři faru u sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci včetně patronátního práva řádu německých rytířů.
Listinou z 29. prosince 1292 Tobiáš, biskup pražský potvrdil, že Marie, hraběnka z Hardeka, vdova po Oldřichu z Hradce a její syn Oldřich v jeho přítomnosti postoupili podací právo ve Stodůlkách u Prahy templářské komendě v Uhříněvsi (též u Prahy) spolu s desátky ze dvora se třemi poplužími tamtéž, které mají být kostelu vyplaceny i při vysazení dvora jinému. Zároveň povoluje templářům kostel zpravovat a užívat z něho důchodů, a vydržovat z nich vikáře.
Po smrti krále Přemysla Otakara II. na Moravském poli 26. srpna 1278 nastalo v Čechách bezvládí. Na jedné straně vdova královna Kunhuta se Závišem z Falkštejna v čele Vítkovců a na druhé straně šlechtická opozice vedena rodem Benešoviců (erbu odřivous - podle erbovní pověsti je odřivous knírem, který na velkomoravském dvoře svému obrovskému protivníkovi vytrhl drobný zápasník Saul a na znamení svého vítězství jej nabodnutý na šíp poslal svému vladaři, podle jiného výkladu je odřivous zavinutá střela, tedy šíp s kusem hořící látky používaný při bojích např. k zapalování střech) v čele s biskupem Tobiášem. Na Moravě byla situace jiná. V čele moravské diecéze stál biskup Dětřich (Jetřich) z Jindřichova Hradce, tedy Vítkovec. Dětřich vládl fakticky Moravě v letech 1281 - 1302. Z údělných knížat kmene Přemyslova již nikdo nežil a tak titul markrabí moravský neměl nositele až do nástupu Václava II. na trůn v roce 1284.
Listina z 25. července 1294 podává zprávu o pořízení s majetkem bezdětného Oldřicha II. z Hradce a zaručuje práva templářů. Oldřich z Hradce, věrný služebník krále Václava odkazuje všechny statky své panovníkovi pro případ, že by umřel, nezanechaje mužského dědice: "Poněvadž pak můj nebožtík otec, dobré paměti, Oldřich na farnosti křížovníků řádu německého v J. Hradci je pohřben a já, dá-li Bůh, bych chtěl vedle něho odpočívati, na odpuštění hříchů dávám jim ke všem chrámům, ať na Moravě nebo v Čechách, právo patronátní a úplnou spravedlnost, když bych bez potomka ze světa vykročil, jim křížovníkům řádu německého, vyjímaje kostel ve Stodůlkách, kterýž jsem dal křižovníkům templářským ..."
Listinou z 27. září 1297 Oldřich (mladší) z Hradce dává templářům dvůr u Lodhéřova (10 km severně od Jindřichova Hradce), na kterém stojí dnešní fara: "My Oldřich z Hradce oznamujeme budoucím i přítomným, kteří uvidí tuto listinu, že jsme si ověřili zbožnost a bratrství řádu templářského a pojali k nim náklonnost, žádajíce, aby tato náklonnost byla vzájemná. Se souhlasem našeho krále Václava a pro spásu duše naši i našich potomků dali jsme a dáváme do věčného držení dvůr u Lodhéřova, zvaný Nový se vším příslušenstvím za přítomnosti bratra Ekka mistra (magistra) řádu templářů v Čechách a na Moravě. Na potvrzení této listiny jsme ji zapečetili naší pečetí a potvrdili přítomnými svědky, kterými jsou: pan Heřman plebán v Lodhéřově, pan Branford, bratr Zdislav z řádu německých rytířů, Konrád zvaný Pulz, Gotírid měšťan, Rinoldus, Jindřich zvaný Dornich, Otto zvaný Liška, Hartvík notář, Oldřich zvaný Anfora "
Pozoruhodná je přítomnost Ekka, mistra řádu templářů, v Čechách a na Moravě, což podtrhuje důležitost tohoto aktu. August Sedláček poznamenává, že v jindřichohradeckém zámku je uložen hraniční kámen templářů. Jsou na něm dva zahnuté meče, které přisuzujeme spíše jako symbol náležející arabskému světu. Mezník ze studnicko-lodhéřovského rozcestí z roku 1297 je němým svědkem templářského území, které jim daroval Oldřich II. z Hradce. Jeho vypovídací hodnota spolu s listinou je zcela nedoceněna. Dnes je uložen v jindřichohradeckém zámku v místnosti s legendou sv. Jiří z roku 1338, kam byl uložen v letech 1875 - 1885. Je vysoký 88 cm a široký 69 cm. Hloubka kamene kolísá mezi 12 - 13 cm. Na kameni je vytesán templářský kříž, který dělí kámen na 4 pole nestejné velikosti. Jsou zde vytesány dvě chladné zbraně, šavle a dýka, obě zahnuté. Tvar ukazuje na saracénský původ. V roce 1863 je na jihu Čech přisuzován templářům jako jediný hmatatelný doklad zlatý templářský kříž, nalezený v kapli areálu bývalého královského hradu v Písku. Je domněnka, že zde templáři měli pouze duchovní správu. Citace: "Nejen, že byl v někdejší hradní kapli nalezen kříž tvaru templářského, nyní v Museu království Českého chovaný, snad též půlměsíc a hvězda, dosud ve znaku královského města Písku se nalézající, jsou upomínkou na tento řád." Dle sdělení pracovníků Národního muzea v Praze se ve sbírkách muzea nenachází a další jeho umístění je bohužel neznámé.
Zůstává otázkou, zda klášter sv. Jana Křtitele v Jindřichově Hradci drželi skutečně templáři a měli zde svou komendu. Z Prahy — Uhříněvsi by zmiňované majetky u Jindřichova Hradce asi jen těžko spravovali. Dále: pokud němečtí rytíři převzali v roce 1291 pouze faru u sv. Jana Křtitele a nikoli komendu, kde by templáři sídlili? Otazník převzetí objektu minority je ještě mlhavější. Pokud se nevyskytnou listiny, či psané údaje, těžko někdo tyto otázky zodpoví ...
V roce 1308 předali templáři město Vsetín i s blízkým hradem Freundsberkem (dnes zřícenina hradu Klenov) na 31 let do rukou Voka z Kravař. Stalo se tak se souhlasem tehdy už zatčeného velmistra Molaye. Je to sice jediná doložená listina, ale obsahuje zprávu o těžbě tamních nerostů a také patronátních právech kostelů, kterým měl zůstat vždy jeden svobodný lán, po jedné měřici žita a ovsa z každého lánu a také celkový výnos z každého desátého lánu. Kromě majetkových poměrů ovšem nevíme nic víc a o osídleném řádovém domě ve Vsetíně můžeme je spekulovat.
Nejvýraznějším templářem v našich zemích se stal mistr nazývaný v listinách Ekko (Ecko, Echko). Získal vliv na domácí politické dění, ale o jeho původu nevíme nic: zda byl měšťan či šlechtic, ani jestli pocházel z Čech nebo Moravy. Poprvé je zmíněn roku 1292 jako komtur v Čejkovicích, ale o pět let později už určitě sídlil v Praze, odkud lépe řídil řádové majetky jako mistr pro Čechy i Moravu. Roku 1302 se nazývá provinciálním komturem pro Čechy, Moravu a Rakousy, což mělo zřejmě naznačovat rozdělení původní velké říšsko-polské provincie na tři části, z nichž měl jednu mít na starosti právě on.
Ekko se pohyboval v blízkosti Václava II. a patřil zřejmě k jeho rádcům, byť nevíme, co a proč mu vlastně radil. Politický zájem českých templářů spočíval patrně ve stabilitě a klidném vybírání poplatků. Situace se změnila po olomoucké vraždě Václava III. (1306), jíž vymřeli Přemyslovci a rozhodovalo se o novém obsazení trůnu. Templáři tehdy zpočátku podporovali Jindřicha Korutanského a stáli proti Habsburkům. V roce 1308 se však komtur Ekko pohyboval v blízkosti Fridricha Habsburského a s nástupem Lucemburků na říšský trůn (1308) se projevil jejich francouzský vliv. Ekko vyjádřil jasnou podporu mladému Janu Lucemburskému, jenž se stal roku 1310 českým králem. Došlo k tomu v době, kdy ve Francii už několik let zuřil monstrproces s jeho řádovými představenými a velmistr Jacques de Molay strádal v celách francouzského krále Filipa Sličného.
Nicméně už roku 1312 přišlo oficiální zrušení řádu a dle papežské buly Klementa V. měly všechny templářské majetky připadnout johanitům. V té chvíli mizí z listin i jméno komtura Ekka a jeho další osud neznáme. Přechod majetků proběhl poměrně hladce a po templářské přítomnosti se vcelku bez větších reakcí slehla zem. Je z toho poznat, že pro naše poměry nebyl slavný řád zvlášť významný. Nebýt hradu Templštejna a vinných sklepů v Čejkovicích, dnes by po něm zbyly jen romantické legendy.