9L-4. TOMÁŠ NEBESKÝ a ? 

Tomáši Nebeskému a Anně (Lippertové ?) se v Letkách č.p. 7 dne 29. května 1795 narodil syn Tomáš Nebeský, který zemřel jako vdovec ve svých 56 letech dne 26. září 1851, pravděpodobně v Praze č.p. 1046/II.

Žil v Letkách č.p 7, dnes součást Libčic nad Vltavou. Dům, resp. všechny původní domy z Letek se již nedochovaly.  

Byl to sladovnický tovaryš.

Později žil v Praze č.p. 1046/II. Jedná se o dnešní Vodičkovu ulici v Praze 2. 

Kdy a s kým se Tomáš Nebeský oženil, zatím nevíme. Ale v Praze podle policejních přihlášek žilo několik Nebeských a v mnohých případech - sládků.

Blíže nezjištěnému Nebeskému a Marii Nebeské (nar. 1801) se narodil:

- 5. února 1828 syn Antonín Nebeský

Na rohu ulic Karlova a Liliová stojí dodnes Dům U Modré štiky. Původní stavba pivovarského domu byla zbořena v roce 1903 a nahrazena budovou novou, kterou postavil v letech 1905 - 1906 Eduard Rechziegel. Podle legendy sem chodil dokonce Václav IV. se svým kouzelníkem Žitem na víno. Dům měl tedy historicky várečné právo. Na počátku 20. století se proslavil zejména tím, že zde 15. září 1907 byl otevřen první stálý biograf v Praze (Bio Ponrepo Viktora Ponrepa), který v roce 1911 navštívil i Thomas Alva Edison. Pivovar byl zrušen v roce 1911, vytáčel 5 000 hektolitrů. 

Dům U Modré štiky patřil v 1. pol. 19. století rodině Nebeských. Fungoval zde zprvu hostinec a vinárna U Nebeského. Po smrti ? Nebeského se Marie Nebeská provdala za měšťana Karla Knoblocha, nar. roku 1807. 

Karel Knobloch zde vedl Pivní a vinný salón Karla Knoblocha. Do historie místopisu se tento podnik mimo jiné zapsal jako první, který nabízel plzeňské pivo v Praze a jako místo častých setkání známých literátů a výtvarných umělců.

Karel Knobloch již v roce 1842 podepsal smlouvu s nově založeným Měšťanským pivovarem v Plzni o výhradním prodeji jejich piva v Praze. Konkurenční staroměstský hostinec Kopmanka však o dva roky později začal dovážet stejné pivo, povozy překládal v karlínském (tehdy mimopražském) hostinci U města Hamburku, čímž obcházel Knoblochovu exkluzivitu dovozu do Prahy. Situace se vyostřila v soudní spor mezi Knoblochem a pivovarem, čímž o výhradní prodej v hlavním městě přišel (roku 1844). Teprve poté se plzeňské pivo začalo do Prahy dovážet ve větším množství, včetně později známé pivnice U Pinkasů, jíž bývá dle legendy prim prodeje Prazdroje připisován ... Pražský krejčí Jakub Pinkas se dohodnul s formanem Martinem Salzmannem na první dodávce plzeňského piva. Ten mu přivezl dne 8. dubna 1843 dvě vědra nového plzeňského piva. Pinkas byl tak okouzlen, že záhy pověsil krejčovskou živnost na hřebík a stal se hostinským. Tak prý vznikla první a dodnes fungující pražská plzeňská hospoda U Pinkasů.

Z knihy Kde pijí múzy se dočteme: Jakub Pinkas se skutečně živil jako krejčí, ale své řemeslo opustil už dávno před zmíněnou objednávkou z Plzně. V té době už totiž pivo čepoval v hostinci U Lemonů v Perlové ulici (dnes známý Dům U Pinkasů koupil až v 50. letech). A předchozí tvrzení vyvrací i důkaz nad jiné věrohodný - pokud otevřeme výroční pivovarský sborník z roku 1892, zjistíme, že legenda uvádí správné datum, ale chybný letopočet. Podle sborníku došlo k "pinkasovské události" 8. dubna 1845. A je to právě tenhle sborník, kde najdeme jméno skutečně prvního pražského hostinského, který plzeňské pivo v Praze začal nabízet. Byl jím Karel Knobloch v podniku, jemuž se říkalo Knoblochův hostinec či Knoblochův salón. Původně sídlil v domě U Modré štiky na rohu Karlovy a  Liliové ulice.

"Ještě v roce 1842 několik věder piva muselo být zasláno pražskému hostinskému Karlu Knoblochovi na Starém Městě v Liliové ulici, který výtečný ten nápoj poprvé v Praze čepoval a takto do emporia naší milé vlasti uvedl." 

Z dokladů je zřejmé, že nezůstalo u několika věder - již roku 1844 dostal Knobloch slevu na dopravu z Plzně do Prahy a zároveň mu pivovar zatím podržel výhradní právo prodeje pro Prahu. Karel Knobloch - to jméno není v historii českého pivovarnictví neznámé. Byl to sládek v pivovarech v Práči u Záběhlic a v Panenském Týnci a majitel tzv. Anglického pivovaru v Libni (pravděpodobně zde ale šlo o jiného Karla Knoblocha). Tento Karel Knobloch se narodil v Praze v roce 1807. První informace o něm souvisí právě s historickým pivovarnickým domem U Modré štiky. Štika byla v držení rodiny Nebeských a právě s vdovou Marií Nebeskou se Knobloch v listopadu 1836 oženil. Bydlel zde ale určitě už dřív. Samotná Štika byla prastarým pivovarnickým domem a hospodou už po staletí. Tradují se legendy, že do ní chodil už Václav IV. se svým katem, když král v přestrojení zjišťoval pravé smýšlení lidu. Jejich obraz dokonce dlouhá léta zdobil jednu stěnu podniku. U Modré štiky na Starém Městě prý býval podle Jiráska nejčastěji. Starší dochovaný název domu zněl U Toulu, název U Modré Štiky dům získal s novým domovním znamením v polovině 17. století, kdy patřil prokurátorovi Jakubu Štikovi. Spisovatel Karel Vladislav Zap ve svém průvodci Popsání města Prahy uvádí v roce 1835 Štiku ještě jako hostinec, přesněji vinárnu U Nebeského. Nikdy se nedozvíme, jaký osud spojil cesty Karla Knoblocha a vdovy Marie Nebeské. Snad se zprvu jen dohodli, že Karlovi pronajme hostinec, než se Mariin mladý syn Antonín vyučí na sládka a převezme rodinný pivovarnický dům. Což se později skutečně stalo. O novém pivu z Plzně se v roce 1842 začalo mluvit rychle a Knobloch také rychle jednal. 

K 90. narozeninám pivovaru publikoval Jaroslav Schiebl krátký fejeton: "V Praze dozvěděli se o zvláštní dobrotě plzeňského piva nejprve v hostinci Knoblochově v Liliové ulici, kamž přinesli první zprávy o něm pražští navštěvovatelé plzeňských jarmarků. Ti pak si vynutili, že hostinský Knobloch objednal z Plzně na zkoušku soudek měšťanského piva. Chvála, jakou vydávali páni jarmarečníci plzeňskému, učinila jej do té míry zvědavým, že se vydal na cestu a dostavníkem si dojel do Plzně, kdež v hostinci U Zlatého orla sám se přesvědčil, že v plzeňském měšťanském pivě dostalo se milovníkům chmeloviny novinky tak překvapující říznosti a dobroty, jakou se nemohlo honositi žádné druhé pivo. Hned druhého dne spěchal tedy Knobloch do pivovaru, kde si objednal a hned zaplatil (plzeňští prodávali jen za hotové) několik věder piva a dal si je posílati po plzeňském těžkém formanu Matěji Horovi, který vedle formanů Martina Salzmanna, Víta Hucha a Antonína Lodra obstarával nákladní dopravu z Plzně do Prahy v dobách, když železnice neexistovala ještě ani v nejfantastičtějších snech".

Schiebl dále popisuje, jak formani v Praze tu a tam udali vědro i jinde, takříkajíc na vlastní pěst, ale vzhledem k dosavadnímu Knoblochovu výhradnímu právu je nesměli prodávat hostinským (i proto Pinkas v roce 1843 nemohl plzeňské nabízet). Knoblochův monopol prolomila v roce 1844 událost související s dnes už neexistující hospodou Kopmankou v Jakubské ulici. Formana Horu oslovil Jan Kittl, další zájemce o pivo, předstírající, že je poveze do Mladé Boleslavi. Nechal si proto přivést celý vůz plzeňského do karlínského hostince U Města Hamburku (dodnes fungujícího). Ovšem pivo následně neputovalo do Boleslavi, vezli je právě do staroměstské Kopmanky. Taková věc se pochopitelně neutajila a rozzlobený Knobloch osobně vyrazil do Plzně zjednat nápravu. Ovšem se zlou se zde potázal. V pivovaru jej odmítli, pivo přeci prodali do Boleslavi, nikoliv do Prahy. Kopmanka je navíc odkoupila z Karlína, nikoliv od nich (Karlín tehdy byl ještě samostatnou obcí). Knobloch se nechtěl vzdát. Dokonce pivovar neúspěšně zažaloval. Nedosáhl však ničeho, ba naopak: přišel o svou vlastní výsadu a Praha se tak plzeňskému plně otevřela. Přes vleklé spory Knobloch ale pivu věrný zůstal, ačkoliv ho už odmítal brát od "zrádného" formana Hory a bral od Víta Hucha. 

Karel Knobloch v Pivním a vinném salónu točil Plzeňský Prazdroj i vlastní pivo Salvator z místního pivovaru, který vedl nevlastní syn Anton Nebeský. Často zde sedával Jan Neruda, který sem chodil už jako mladík, ale i jako slovutný spisovatel hostinského i jeho restauraci opakovaně zmiňoval ve svých fejetonech v Národních listech. Od jara do podzimu roku 1862 celý podnik U Modré štiky převzal právě Anton Nebeský, tchán pražského primátora Jana Podlipného, zatímco Knobloch přenesl svou živnost na jiná místa (krátce do lokálu U Tří divých mužů v Řetězové ulici, budoucího sídla známé kavárny Montmartre). V říjnu 1865 se Knobloch přestěhoval do Platnéřské ulice do zavedeného hostince U Města Plzně. Ze Štiky s hostinským zmizelo i plzeňské, nevlastní syn Nebeský hostům nabízel pouze vlastní pivo Salvator. V prosinci 1869 svou pivnici a vinárnu opět přesunul, tentokrát na Betlémské náměstí č.p. 1004, do roháku, kde je dneska Galerie U Betlémské kaple. Jeho osudy se významně proťaly s dějinami českého výtvarného umění. Jen nakrátko, ale i tak sehrál významnou roli pro celou generaci malířů Národního divadla. Umělci "svou" nálevnu na Betlémském náměstí vymalovali - dřív než Národní divadlo - různými výjevy a podobiznami členů spolku. O to se postarali hlavně František Ženíšek a Josef Mukařovský a pokřtili ji jako Archu. Členové zde měli i své erby na lepence, z nichž některé se dochovaly, zatímco malby na zdi byly později bohužel zničeny. Chodil sem například i Antonín Chittussi nebo sochař Josef Václav Myslbek. Mezi další známé umělce, kteří u Knoblochů často sedávali, patřili spisovatelé Vítězslav Hálek, Ignát Herrmann, Ladislav Quis, Josef Václav Sládek, Antal Stašek, jakož i malíři Josef Matěj Navrátil, Josef Mánes či Václav Brožík. 

Karel Knobloch zemřel ve svých 67 letech dne 13. října 1874. Vlastní děti neměl, po jeho smrti převzal jeho hostinec synovec a akademický malíř František Knobloch. František Knobloch na jaře roku 1881 přenesl podnik do prostor na Ferdinandovu třídu č.p. 1011 (dnešní Národní třída), kde v pozdějších letech vznikla kavárna a divadlo Viola. Dostal se do dluhů a 10. listopadu 1881 spáchal sebevraždu na Střeleckém ostrově, čímž Knoblochův hostinec zanikl. Stylizovaná podoba restaurace se objevuje ve filmu režiséra Otakara Vávry Příběh lásky a cti (1977) o životních osudech Jana Nerudy a Karoliny Světlé. V roli hostinského Knoblocha zde vystoupil herec Miloš Vavruška. 

Původní pivovar Nebeských U Modré štiky byl v roce 1903 stržen a na jeho místě postaven nový dům stejného názvu, kde si pak Viktor Ponrepo otevřel biograf.

Anton Nebeský víme, že byl měšťan, sládek a velký vlastenec. Zemřel ve svých 50 letech dne 9. prosince 1878. Blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Aloisií Vendulákovou, která se narodila 6. března 1830 a zemřela ve svých 47 letech dne 20. dubna 1877. 

V pivovarském domě U Modré štiky se jim narodili:

- 10. července 1852 syn Eduard Nebeský, rovněž měšťan a sládek, měšťanství však pozbyl v roce 1888 pro zaviněný úpadek, v blíže nezjištěný den a roku (pravděpodobně před rokem 1877) se oženil s Hermínou Mikovou z Prahy, narozenou v roce 1853, od roku 1880 bydleli na Královských Vinohradech v č.p. I/I (dnes Šafaříkova ulice č.p. 8 v Praze 2). Narodily se jim tři děti, všechny byly pokřtěné u sv. Jiljí: dne 12. května 1877 dcera Hermína Nebeská, dne 13. března 1879 dcera Miloslava Nebeská a dne 5. dubna 1880 dcera Kateřina Nebeská, která zemřela po 4 měsících svého života dne 5. srpna 1880

- 7. srpna 1853 syn Antonín Nebeský, rovněž měšťan a sládek, ke 20. březnu 1882 je evidován v Chotči a 12. října 1889 v Třebíči

Ke dni 3. června 1896 je jistý Anton Nebeský stejného roku narození evidován na adrese Soldier´s Home, Los Angeles, Kalifornie, Spojené státy americké. Zda se jedná o tohoto Antonína Nebeského, zatím nevíme.

- 13. dubna 1855 dcera Anna Nebeská, která se provdala za JUDr. Jana Podlipného, Anna byla česká spolková činovnice, sufražetka a aktivistka za práva žen, předsedkyně Ústředního svazu žen a ženského oddílu Ústřední matice školské, členka Sokola, resp. Tělocvičného spolku paní a dívek pražských, zemřela ve svých 88 letech dne 25. září 1943

Narodila se do česky mluvící rodiny jako jediná dcera majitele pivovaru U Modré štiky a vlastence Antonína Nebeského. Jejím vychovatelem byl do roku 1869 Josef Barák, pak navštěvovala výchovný ústav. Docházela rovněž do ženské jednoty pražského Sokola. Dne 13. dubna 1875 se u sv. Jiljí na Starém Městě pražském provdala za advokáta Jana Podlipného, s nímž měla celkem 6 dětí. Z pěti synů jeden zemřel krátce po narození. Anna Podlipná pak začala být činná v rámci českého ženského emancipačního hnutí se zaměřením především na vzdělávání žen. Stala se členkou Amerického klubu dam, založeného mecenášem Vojtou Náprstkem roku 1865. Zde se seznámila s Marií Riegrovou, Josefou Náprstkovou či Renatou Tyršovou, se kterými později založila jeden z prvních dívčích penzionátů v Čechách, Domácnost. Byla rovněž zakládající členkou a posléze od roku 1897 dlouholetou předsedkyní dobročinného spolku Ústřední matice školská, založeného dne 11. února 1894 na Staroměstské radnici, který získával prostředky pro financování vzdělávání. Za svou veřejně prospěšnou činnost byla oceněna Řádem císařovny Alžběty. Roku 1914 ovdověla. Anna Podlipná zemřela v sobotu 25. září 1943 v Praze. Byla pohřbena spolu se svým manželem, dcerou, zetěm a dalšími členy rodiny do rodinné hrobky na Olšanských hřbitovech. 

Jan Podlipný se narodil 23. srpna 1848 v Hněvčevsi v rodině chalupníka Josefa Podlipného. Otec byl řezník, hostinský a hospodář. Soudí se, že rodina patřila k zámožnějším. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové a v oktávě přestoupil na Akademické gymnázium v Praze, kde maturoval roku 1868. Na právnické fakultě Univerzity Karlovy v dubnu 1874 získal doktorát. O rok později, 13. dubna 1875, se oženil s Annou Nebeskou. Za dalších 5 let, roku 1880, složil advokátní zkoušky a otevřel si vlastní advokátní kancelář. V roce 1891 byl za mladočeskou stranu poprvé zvolen do městské rady. Dne 2. ledna 1897 byl zvolen starostou královského hlavního města Prahy. Ve své programové řeči se vyslovil pro přičlenění okolních měst a obcí k Praze. Roku 1889 se stal prvním starostou České obce sokolské. V roce 1895 byl jakožto starosta ČOS členem Slavnostního výboru III. Všesokolského sletu. Byl členem první České společnosti gymnastů; vystupoval jako aktivní sportovec a zeměbranec. České sportovce doprovázel také na závody do zahraničí. Zúčastnil se české výpravy na druhé olympijské hry v Paříži roku 1900, byl častým členem soutěžních porot (jury). Rád a často jezdil do Francie, se sportovci i za uměním, několikrát navštívil pařížský salón krásných umění (Salon des Beaux Arts), roku 1900 byl členem české výpravy na Světové výstavě v Paříži. Za zásluhy o rozvoj česko-francouzských vztahů byl vyznamenán Řádem čestné legie, medailí města Paříže a města Périgueux. JUDr. Jan Podlipný žil a zemřel v Praze na Starém Městě v domě č.p. 309 v Bartolomějské ulici 13, kde je umístěna i pamětní deska z roku 1924 věnovaná Československou obcí sokolskou. Pamětní deska je i na jeho rodném domě v Hněvčevsi (okres Hradec Králové). Pochován je na Olšanských hřbitovech - hřbitov č. IV, odd. 8, hrob 1-2.

• Řády, vyznamenání, odznaky, diplomy a drobná plastika z pozůstalosti jsou ve sbírkách Národního muzea v Praze.
• Pomník Jana Podlipného od sochaře Jaroslava Brůhy z roku 1935 byl postaven v Praze - Libni na Elsnicově náměstí na počest Podlipného zásluh o připojení Libně k Praze dne 12. září 1901.
  
• Ulice pojmenované po JUDr. Janu Podlipném: ulice Podlipného v Praze - Libni
• sokolská Župa Jana Podlipného
  

- 22. října 1859 syn Karel Nebeský, pracoval jako úředník u banky Slavie

- 15. října 1860 syn Jan Nebeský, byl to doktor, dne 1. září 1900 se oženil s Jaroslavou Kotrbovou, nar. 5. července 1881 v Hrdlořezích (rodiče František Kotrba a Marie Kratochvílová)