29. TRESTNÍ PRÁVO

O všech trestních případech rozhodovala v 11. stol. církev. Byla to nejvyšší instance a její názor na trestnost činu byl tak konečný. V této době se církev domáhala toho, aby všechny přestupky křesťanských mravních zásad byly trestány státem. Z této její snahy vznikla v roce 1039 "dekreta Břetislavova". Soubor právních předpisů nad hrobem Vojtěcha v Hnězdně vyhlásil český kníže Břetislav I. Jedná se o nejstarší českou právní památku (odhlédneme-li od staroslověnského zákoníku Zákon sudnyj ljudem). Dekreta směřovala k tomu, aby v zemi zmizely všechny pohanské zvyky, které se mezi křesťanským obyvatelstvem udržely z pohanských dob. Proto se podle těchto dekret přísně zakročovalo proti všem pohanským zvyklostem mezi lidem, proti pohanským věrám, pověrám i kouzlům, jež se přes všechna pronásledování a tresty stále mísily do křesťanské víry. Mezi prohřešení patřilo například to, když muž zapudil od sebe svou manželku a nahradil ji ženou jinou, nemanželské mateřství, nesvěcení nedělí a svátků atd. Tresty za takové přestupky byly velmi různé a mnohdy i velmi přísné - např. prodej celé rodiny do zahraničního otroctví, vyhnání ze země, zabavení veškerého majetku, tělesné tresty jako mrskání, peněžité pokuty a řada jiných trestů. Jestliže obžalovaný popíral vinu a nebylo svědků, kteří by trestný čin dokázali, přikročilo se k důkazu pomocí božích soudů neboli ordaliím, které byly v období 11. stol. velmi časté. Používalo se jich skoro vždy, když byli u soudního líčení jako přísedící kněží. Boží soudy se u nás udržely téměř až do 15. stol. Koncem vlády posledních Přemyslovců byly prováděny ordalie ohněm, vodou i soubojem. U ordalií ohněm rozhodovalo spálení či nespálení, jestliže měl obžalovaný např. vložit ruku do ohně či na rozžhavené (dřevěné) uhlí, nebo chůze po rozžhaveném železe, např. radlicích. Vodou se prováděly boží soudy např. tím, že obžalovaný byl vhozen na vodu. Potopil-li se, byl vinen. U souboje bylo použito někdy mečů, jindy pouze holí. Takovouto ordalií bylo rozhodnutí sporu mezi knížetem Václavem Svatým a Zličským knížetem, když Václav vyzval svého odpůrce na souboj před zraky obou vojsk. Dekrety měly posílit knížecí moc a jejich vyhlášení souviselo z vnitřních ekonomických potřeb českého státu. Formulaci jednotlivých nařízení ovlivnily soudobé zákoníky. Pravděpodobně byly vyhlášeny už někdy na počátku Břetislavovy vlády a teprve později kronikář Kosmas spojil jejich vyhlášení s Břetislavovým polským tažením.

Zlodějství a loupeže byly trestány velmi přísně: oběšením a konfiskací jmění. Zato zabití člověka nebylo tak přísně posuzováno. Ponechávalo se vždy soukromému narovnání.

Podle zachovaných pramenů lze usuzovat, že ve 12. stol. začal přísnější režim mezi vrchností a poddanými, neboť propast mezi vrchností a poddaným lidem se prohlubovala. Trestat poddané bylo také pro vrchnost velmi výnostné. Při takovém trestání poddaných byl vrchností sledován dvojí cíl. Výhodný a laciný příjem do panské pokladny a zastrašování poddaných, aby lépe poslouchali. Mnohdy se stávalo, že byla trestána celá obec poddaných jako celek pokutami třeba za krádež či pych na panských polích nebo v panských lesích, jestliže se nenašel pachatel, někdy také za zabití, třeba nelidského a tyranského panského drába. Takové pokuty celé obce byly dost časté, zvláště ve 13. stol.

O trestní věci ve věcech veřejných se zvýšil zájem teprve ve 2. pol. 13. stol. Zájem byl o bezpečnost na cestách, omezovala se svépomoc, tj. přepadání zemanských dvorců a hradišť zemany sousedními, aby se tak vyřídil spor. Trestaly se tehdy také hospodářské přestupky, kontrolovaly se mince, míry a váhy a trestali se ti, kteří zmenšovali mince přistřihováním, aby se obohacovali ustřiženými částmi stříbra i ti, kdo zkracovali míry a zmenšovali váhy zboží. Trestem za falšování mincí bylo upálení. Ve městech byla dávána rozsáhlá trestní pravomoc rychtářům a konšelům. V jednotlivých krajích se rozšiřovaly úřady pořádkových, policejních a trestních soudců. Tyto úřady si navzájem sdělovaly popisy a jména osob "psaných" (psanců).

Psanec byl zločinec, který byl zapsán v registrech poprávců a veřejně prohlášen psancem na všech veřejných trzích v zemi jako zemský škůdce a rušitel veřejného pokoje. Tato opatření vyplývala z toho, že se skrýval před spravedlností a vyhýbal se soudu. Za psance ale mohl být prohlášen i jen ten, kdo takovou osobu u sebe přechovával. Tento zákaz přechovávání se vztahoval i na českého krále, jestliže by se prohlášený psanec dal do jeho ochrany, byla šlechta zbavena poslušnosti vůči panovníkovi a mohla dobýt královský hrad, kde se psanec skrýval.

Poprávce byl výkonný úředník ve středověkých Čechách, který byl přímo odpovědný králi. Poprávci byli jmenováni panovníkem výhradně z panských rodů, aby činili "po právu", tedy aby ochraňovali a podporovali právní řád a zemský mír. Úkolem poprávce bylo stíhat zločince, zemské škůdce, psance a padělatele mincí. Vedl rejstřík těchto osob a měl nad nimi i hrdelní pravomoc. Dozíral také na veřejný pořádek, na dodržování měr a vah na trzích a ochraňoval jednotlivce v jejich právech, kdykoli bylo třeba. Účastnil se i krajské berní správy. Úřad krajských poprávců vznikl sice již ve 13. stol., pravděpodobně za vlády Přemysla Otakara II., avšak spolehlivé zprávy o něm pochází teprve ze 14. století. Poprávci působili ale nejen v Čechách, na Moravě jejich funkce vykonávali krajští soudci. Poprávcům náležela policejní a hrdelní moc v přiděleném kraji, v jehož rámci mu podléhali všichni obyvatelé, s výjimkou šlechty. Poprávci byli do každého kraje z počátku dosazováni vždy dva. Měli jednat společně, podle potřeby mohli však působit i každý zvlášť. Po smrti krále Václava IV. během husitských válek byli poprávci nahrazeni krajskými hejtmany, znovu byl jejich úřad obnoven Jiřím z Poděbrad za krále Ladislava. Nebyli však již dosazováni králem, ale byli dědiční a podřízeni krajským hejtmanům. Definitivně byli nahrazeni krajskými hejtmany roku 1502 za vlády Vladislava Jagellonského.

Při výsleších se zaváděla tzv. tortura, tj. mučení, aby bylo dosaženo přiznání vyslýchaného. Taková tortura bylo např. mrskání, bití po chodidlech, stiskání konců prstů kleštěmi, trhání celých nehtů, napínání na skřipec, případně ještě pálení pochodněmi na bocích, svazování do kozelce, vsazování do klády, obejmutí železnou pannou a jiné. Tyto vyslýchající metody se týkaly právě tak jako tresty jen osob poddaných nebo prostých. Pro urozené pány byly soudy jiné. Tou dobou vznikaly asyly, neboli útočiště. Zavedla je církev prohlášením, že chrám Boží by byl znesvěcen jakýmkoliv činem násilí. Později byly za asyly prohlášeny i kláštery.

Právní nesrovnalosti většího významu mezi pány byly souzeny na dvorských soudech. Těm předsedal panovník, ale řízení soudu měl na starosti královský dvorský sudí. Na hradech pak měli knížecí, později královští úředníci rovněž soudní pravomoc. Ale ani ti nesoudili sami, nýbrž si k výkonu přibírali význačné členy hradské posádky a bohaté svobodné muže z okolí. Zvětšila se také soudní pravomoc pánů nad poddanými. Soudcové z hradů však neměli žádné právo nad poddanými pánů. Duchovenstvo, zvláště vyšší, podléhalo jen právu kanonickému a soudům církevním. Ale všechno duchovenstvo mělo veliký vliv na soudech jiných.

Ve 14. stol. se stalo pravidlem, že škody způsobené druhému nebyly považovány za přečin, alespoň u osob stavu panského, jestliže se tak stalo po opověděném nepřátelství. Opověď nebo opovědění bylo středověké právo, kdy kdokoli mohl vést válku proti komukoli, stačilo jen vyhlásit nepřátelství. Jednalo se o pozůstatek raně středověkého zvyku mimosoudního řešení sporů týkajících se cti a krevní msty. K opovědi přistupovali hlavně vladaři a šlechtici, tedy ti, kteří měli v rukou moc a zbraně. Během středověku byly mnohé snahy opovědi zabránit vyhlášením landfrýdu - zemského míru, který se vyhlašoval na určitém území na určitou dobu. Landfrýd ale nikdy nevydržel, neboť nebylo tak silného panovníka, který by dokázal udržení míru vynutit a ani šlechta se nechtěla svého práva na opověď vzdát. Jako delikt se v českém právu poprvé objevuje v roce 1402, respektive spadá pod nově definovaný delikt moci, ovšem po zbytek 15. a 16. století, jsou ještě tato mimosoudní řešení dosti častá. Teprve roku 1495 se podařilo císaři Maxmiliánovi I. vyhlásit "věčný zemský mír", který se pozvolna skutečně prosadil. Usmrcení člověka šlechticem bylo až do 16. stol. přečinem soukromožalobným. Poté byla vydána zemská zřízení, která zakazovala opovědi nepřátelství pod trestem smrti. I jen pokusy o svépomoc byly těžce trestány, rozumělo se tím třeba tasení meče proti protivníkovi.

Z trestných činů stíhaných z úřední povinnosti byly na prvním místě útoky proti panovníkovi a státu. Začala se také trestat zrada či velezrada, a to čtvrcením. Nejtěžší tresty byly také za porušení úředních povinností a za odboj proti králi. Rovněž tak věroučné úchylky neboli kacířství bylo trestáno smrtí, a to upálením (Mistr Jan Hus).

V dobách renesance bylo trestně stíháno kouzelnictví a čarování. Stalo se tak na návrh církve, a to z důvodu, že ten, kdo je prováděl, byl podle církve ve spojení s ďáblem, tedy nepřítelem Boha a jako takový už předem odsouzen ke zničení. Před nařčením z kouzelnictví nebyl nikdo jist a když byl vyslýchán, obyčejně se při mučení přiznával i když byl nevinen.

Úkladná vražda byla trestána zvláštními tresty. Rovněž sebevražda měla za následek trest. Byl jím zákaz církevního pohřbu a pohřbu vůbec a uložení mrtvého na jiném místě než na hřbitově. Ale i nemanželské soužití bylo trestné, tak jako násilné smilstvo a kuplířství. Krádeže byly trestány smrtí. Teprve později byla rozlišována krádež těžká od lehké, za niž byly tresty mírnější (mrskání). Mezi šlechtou byly časté žaloby pro pohanění a pro nařčení proti cti (pro urážku na cti). Jestliže urazil poddaný pána tím, že naň sáhl (políčkem), byl mu soudem odevzdán na život a na smrt. Jinak za urážku políčkem býval pachatel odsuzován tak, že měl dostat od uraženého dva políčky a ještě "pěstí v nos".

Při soudech měli soudcové velikou volnost ve stanovení trestu. A tresty bývaly v té době surové až velmi surové a jejich účelem bylo v prvé řadě odstrašování. Soudce měl rovněž volnost při stanovení způsobu provedení některých trestů, např. při stanovení způsobu provedení trestu smrti (stětí, oběšení, čtvrcení, vplétání do kola apod.). Tak, jako trest smrti, počítalo se mezi těžké tresty i vypovězení ze země. Toto vypovězení, právě tak jako trest smrti, mělo za následek ještě propadnutí jmění králi.

Kromě těchto těžkých trestů byly ještě tresty lehčí. Mezi ně se počítalo např. mrzačení. Uřezávaly se za trest uši, nos, jazyk, prsty nebo byla uříznuta celá ruka, někdy obě, vypíchány oči. Do lehčích trestů se počítalo také ostříhání vlasů a vpálení do kůže nějaké znamení, nejčastěji do zad na horní část lopatky. Toto bývalo spojeno ještě s vystavením na pranýři. Pranýře bývaly ve městech uprostřed náměstí. Pranýř byl místo hanby, ponížení a utrpení. Měl podobu dřevěného sloupu, klece, později kamenného sloupu. Lidé k němu byli přivazováni řetězy a byli odevzdáni okolí, které je mohlo hanobit, např. pliváním, urážkami, posměchem a někdy i ranami. K této potupě byly většinou odsuzovány hádavé ženy a nepoctiví obchodníci a řemeslníci. Také se zde mohlo mučit, rozdávaly se zde výprasky rákoskou, proutěnou metlou či karabáčem. Pranýř dodnes můžeme vidět na náměstí v Náchodě před starou radnicí, ve větších městech (Praha, Kutná Hora ...) byly pranýře upraveny jako klece umně tepané, které stávaly nad studněmi, kam se hodně chodilo pro vodu. V Praze je zachována taková klec na Starém Městě na Malém náměstí či na Malé Straně na Tržišti.

V něm se setkáváme naposled s torturou, tj. mučením obviněného za tím účelem, aby učinil doznání. Tortura v tomto zákoníku byla naposled "upravena". Zákoník Marie Terezie byl velmi přísný. V něm bylo vyhrožováno trestem smrti pro velkou řadu přečinů. Jím také byla rozlišována smrt mírná a těžší, s různým zostřením mučícího a postupného rázu. To bylo převzato ze starých nařízení Ferdinanda I. a II., podle něhož bylo provedeno odsouzení a popravy představitelů povstání českých stavů roku 1618 - 1620. Trestní zákoník Marie Terezie šel tak daleko, že připouštěl smrt i pro krádež. Za žhářství se mohlo potrestat upálením žháře, případně s předchozím mučením. Násilné smilstvo právě tak jako únos se mělo trestat smrtí stětím atd. Kdo odpadl od křesťanství, toho měl stihnout trest smrti. Rouhání se proti Bohu bylo rovněž těžkým zločinem a trestalo se trojím způsobem. Jednak upálením, jednak useknutím ruky nebo vytržením jazyka a stětím a konečně nejmírněji - bitím. Zákoník Marie Terezie měl ještě mnoho nelidskostí a dokonce i zbytků různých pověr. Zní až paradoxně, když v něm čteme např., že matka, která zabila své dítě, má být sťata a srdce její má být v hrobě probodeno kůlem. Podobně se pozastavíme nad tím, jestliže čteme, že tělo sebevraha rovná se mršině zvířete a mělo se s ním také jako s mršinou zvířete naložit.

V soudnictví a v pravomoci panských úřadů bylo mnoho trestních zvyklostí, obyčejů a praktik, které se udržely až do roku 1848. Při nich se dlouho a hojně užívalo veřejného vymrskání (obyčejně na pranýři, nebo odsouzenec byl nucen "běžet ulicí"). Po takovémto trestu velmi často následovalo vyhnání odsouzeného ze země, při čemž se mu vpalovalo na záda (na lopatku) písmeno R (relatus = vyhostění, vypovězení). Častěji však byly výprasky neveřejné, v šatlavě na lavici (říkalo se jí soudní lavice). Rebelové se odsuzovali k nuceným pracím, např. při budování pevností, do Uher apod.

Roku 1782 byla provedena reorganizace pořádku hrdelních práv. Podle tohoto "nového pořádku hrdelních práv, an se r. 1782 začal, všecky šibenice, planýřové, trdlice, šatlavy, housličky, na kancelářích bití, místa popravná všudy zdvižena a zrušena byla; jakož i nad vodou visící košové, kteříž za panování císaře a krále Rudolfa II. léta 1590 za trest pekařům, jenž byli v pečení chleba přečinili, zřízeni byli. Také byla zrušena na Staroměstském rynku železná klec, již arcikníže Ferdinand, tehdáž místodržící v král. českém, pro cizoložníky a hanebné nevěstky r. 1551 postaviti kázal. A aby žádný hospodářský úředník sám sobě poddaného nesoudil, a své vůle nad ním provésti nemohl, ustanoveni byli justiciárové v krajích a městech, práv a politických věcí povědomí, by se poddaným žádných překážek a nátisků nečinilo, jakž se od mnoha let dálo. Takoví muži mají se k těm ouřadům osazovati, jenž také v jazyku českém zběhlí jsou, by lidé v svých věcech tak fedrováni byli, žeby žádná strana neměla sobě co spravedlivě stěžovati a naříkati".

Josef II. vydal roku 1787 zákoník o zločinech a trestech za ně a za rok po něm bylo vyhlášeno nové trestní řízení. V něm byla také formulována přesně některá nařízení, jako polehčující okolnosti i okolnosti přitěžující. Zákoníkem byly také určeny lhůty, v nichž se trestnost činu promlčovala a podmínky, při nichž čin přestával být trestný. Mnohé věci trestní, které uváděly dřívější zákoníky byly pominuty a byly odkázány na soukromé žaloby. Nově byly zavedeny tresty za zneužití moci úřední a na souboje. Nově byl také zaveden pojem podvodu. Rovněž nově byly formulovány loupeže, zpronevěra a přečiny veřejného násilí. V tomto Josefinském zákoníku byly také nově upraveny tresty. Hlavním způsobem trestání se zavedlo odnětí svobody uzavřením ve vězení. Toto uzavření mělo však různé stupně, jako např. těžký žalář s přikováním nebo jiným zostřením, tuhá vězení bylo uzavření s okovy jen na nohou, obyčejné vězení pak bylo bez okovů. Nový zákoník omezil také trest smrti, a to jen za některá těžká provinění. Dokonce za Josefa II. byl učiněn pokus se zrušením trestu smrti vůbec, ale po jeho smrti byl tento trest znovu zaveden, ale jen na několik málo případů. Zákoníkem byly zrušeny také surové staré tresty na těle s vypalováním znamení a zůstalo jen bití jako tělesný trest. Rokem 1857 počínaje byl trest smrti prováděn jen oběšením. Tresty na pranýři, mrskání, vězení v okovech ať na rukou nebo na nohou byly zrušeny roku 1867. Josefinským zákoníkem byly rozděleny trestné činy na kriminální čili zločiny a na přestupky pořádkové, buď politické nebo policejní. Josefinský zákoník se stal základem, z něhož se vyvinul náš dosud platný zákon (z roku 1853), který rozlišuje na rozdíl od Josefinského delikty (trestné činy) na zločiny, přečiny a přestupky. K tomuto zákoníku v roce 1919 byl připojen dodatek, jímž bylo zavedeno podmíněné odsouzení s odkladem trestu na určitou dobu. Podle něho odsouzenému může být trest vymazán, jestliže se po dobu podmíněného odsouzení choval tak, že neopakoval byť jen v náznaku čin, za nějž byl postižený podmínečně odsouzen. Provinil-li se znovu, byl znovu souzen a odsouzen, při čemž mu je připočten k trestu i původní trest. Kromě těchto normálních trestních nařízení objevují se až do poslední doby zvláštní trestní sankce v dobách ohrožení klidu v zemi. Jsou to např. tzv. výminečné (výjimečné) a stané právo.

Za obou světových válek a za protektorátu se užívalo dalších krutých trestních opatření. Bylo to např. u vojska "vázání", kdy trestaný měl ruce svázány za zády a za ně byl přivázán ke sloupu nebo stromu tak, že stál na špičkách. Vázání se dělo až na několik hodin a při něm mnoho delikventů z bolesti omdlévalo. Protivení se vládnoucímu režimu bylo trestáno zastřelením, hojné zkušenosti máme hlavně z protektorátu (Lidice, Ležáky atd.).

V období první republiky byl trest smrti prováděn výlučně oběšením, trestní zákon z roku 1950 připustil jako další formu provedení trestu smrti zastřelení, ovšem pouze v období "zvýšeného ohrožení státu" (v praxi nebyla tato možnost nikdy použita). V období německé okupace byly užívány i jiné formy trestu, např. gilotina. Pokud jde o oběšení, je nutno říci, že šlo vždy o méně humánní postup, při kterém není použita metoda tzv. dlouhého pádu a odsouzenec je teď udušen, není mu zlomen vaz. Agónie v tomto případě trvá asi 7 minut. V letech 1918 - 1989 bylo v Československu popraveno 1 207 lidí, většina z nich bezprostředně po druhé světové válce (toto číslo však nezahrnuje osoby, popravené v průběhu okupace českých zemí nacisty v letech 1939 - 1945 a osoby popravené Slovenským státem. V těchto obdobích byly popraveny nebo zabity statisíce lidí, jen v Pankrácké sekyrárně bylo popraveno 1 079 osob). Za první republiky bylo k trestu smrti odsouzeno 433 lidí, vykonáno bylo ale jen 20 nebo 21 poprav, ostatním byla udělena milost (Tomáš Garrigue Masaryk, který byl v té době ve funkci prezidenta, byl odpůrcem trestu smrti).

Po druhé světové válce bylo v období tzv. retribuce podle Benešových dekretů zvláštními lidovými soudy na krajské úrovni za válečné zločiny do roku 1948 odsouzeno k smrti více než 730 lidí. Velmi kruté rozsudky těchto soudních dvorů byly ale často motivovány touhou po pomstě. Procesy mimořádných lidových soudů byly velmi rychlé (řízení nesmělo trvat více než 3 dny, rozsudky byly vykonávány okamžitě) a nepříliš odborné (soudní tribunál měl 5 osob, jen jedna z nich ale měla být soudce z povolání, ostatní byli soudci z lidu). To vedlo k tomu, že rozsudky byly často nespravedlivé či pochybené a bývaly zneužity k likvidaci nepohodlných osob.

V průběhu vlády prezidenta Klementa Gottwalda (1948 - 1953) bylo popraveno 237 lidí, z toho 190 pro politické zločiny. Mnohdy šlo o justiční vraždy, jejichž účelem bylo zbavit se politických odpůrců komunistického režimu. Většina z monstrprocesů byla navržena a zorganizována poradci ze Sovětského svazu, veškeré svědecké výpovědi byly naplánovány a obžalovaní mučeni. Prezident Gottwald udělil milost pouze 17 lidem. Nejznámějším z popravených v politických procesech byla Milada Horáková, národně socialistická politička, oběšená v roce 1950. V procesu se Slánským a dalšími bývalými stranickými špičkami bylo popraveno 11 osob. V té době také mnoho lidí zemřelo v důsledku krutých podmínek ve věznicích a pracovních lágrech.

Za vlády prezidenta Antonína Zápotockého (1953 - 1957) bylo popraveno 94 lidí, za vlády Antonína Novotného v letech (1957 - 1968) celkem 87 lidí a za vlády Gustáva Husáka (1975 - 1989) 38 lidí. V letech 1954 - 1968 byly všechny popravy prováděny v Pankrácké věznici v Praze, od roku 1968 byly některé vykonávány také v Bratislavě. V roce 1956 byl zákonně snížen počet zločinů, za něž je možno udělit trest smrti. V roce 1961 byly zpřísněny podmínky k vykonání trestu smrti, takže byli popravováni pouze obzvlášť brutální vrazi. Poslední popravený Čech byl 02.02.1989 Vladimír Lulek ("vánoční vrah" - 22.12.1986 recividista Lulek v Předměřicích nad Labem ubodal 36 ranami nožem svou manželku a 4 spící děti, pobodal sousedy) a poslední popravený Slovák byl 08.06.1989 Štefan Svitek (recividista, který v roce 1987 mimořádně brutálním způsobem zavraždil svou těhotnou manželku a dvě dcery). Poslední v Československu popravená žena byla Olga Hepnarová, a to dne 12.03.1975 (ve svých 22 letech psychicky narušená Hepnarová v roce 1973 úmyslně najela vypůjčeným nákladním automobilem do skupiny třiceti lidí na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí, čímž 8 lidí zabila). Úplně posledním odsouzencem na smrt byl Zdeněk Vocásek (dvojnásobný brutální vrah s IQ 77). Jeho poprava byla naplánována na prosinec 1989. Sametová revoluce a změna zákonů však jeho rozsudek změnila na doživotí, které si odpykává ve věznici na Mírově.

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 prezident Václav Havel prosadil v parlamentu zrušení trestu smrti. V květnu 1990 byl reformou trestního práva trest smrti nahrazen doživotním uvězněním. V ledu 1991 byl Listinou základních práv a svobod, součástí československé a nyní české i slovenské ústavy, trest smrti zakázán. Přesto však část veřejnosti požaduje znovuzavedení trestu smrti. Hlavním argumentem je výrazný růst počtu násilných trestných činů po roce 1989.

SPORY A TRESTNÍ PŘÍPADY

Ochranné právo vrchnosti, jež se vykládalo libovolně, tížilo poddané snad ještě více než robota a s ní spojené svízele. Z této doby je zaznamenáno mnoho případů panské zvůle, z níž zřídka kdy bylo odvolání.

Vznikla-li rozepře mezi poddanými téhož panství, náleželo ji soudit pánovi, jenž i své poddané trestal.

Přestupky proti vrchnosti, skutečné i domnělé, bývaly trestány s neústupnou přísností.

Libovolné trestání poddaných z jiného panství bylo trestáno pokutou.

Kdykoli poddaný poddanému jiného pána nebo dokonce osobě šlechtické na majetku "učinil", což se nazývalo "pych" nebo hanlivými slovy či snad i na těle ublížil, čemuž se říkalo "výtržnost", byl jeho pán poháněn k soudu, aby před něj postavil svého poddaného. Někdy byl obžalovaný ponechán na svobodě, jindy byl ujištěn vazbou nebo dán na rukojmí.

Povstal-li spor mezi cizopanskými, položili oběma stranám "rok" - sročili je - a ustanovili dobu i místo, kde by žalující strana "z oust v uši" straně druhé žalobu mohla dokázat. Pokud se jednalo o věc menší důležitosti, snažili se páni i úředníci srovnat spor po dobrém, nynějším smírčím soudem.

Kéž byl někdo okraden, byl mu vydán list pro snazší vypátrání zloděje i zcizeného majetku, opatřen byl podpisem a pečetí pána.

Tresty a pokuty, které páni ukládali, byly nejvíce peněžní; někdy byl poddaný odsouzen též k dání prostice (bečce) soli či libře vosku.

Za větší přestupky byli výtržníci trestáni šatlavou, za hrubé výstupky a rvačky seděli v trdlici nebo na oslu před kostelem, za odpor proti úředníkům nebo vrchnosti bývali trestáni kládou. Přestupnice šestého přikázání stály na pranýři před kostelem, v rukou držely rozžatou svíci červené barvy. Soudcům náleželo trestat hrubé zločiny.

Tyto poměry trvaly až do roku 1781, kdy bylo zrušeno poddanství.