9B-b. VÁCLAV NEBESKÝ a ALŽBĚTA KÖCHEROVÁ

07.12.2021

Jan Nebeský Wojkowitz a Dorota Poršová měli syna Václava Nebeského Wojkowitz, který se narodil dne 29. října 1790 v Kokoříně č.p. 10 (č.p. 21) a ve svých 61 letech zemřel dne 21. dubna 1851 v Kokoříně č.p. 10 (po přečíslování Kokořín č.p. 21).

Ve svých 28 letech se dne 3. února 1818 oženil s Alžbětou Köcherovou, která se narodila blíže nezjištěného dne roku 1788

Alžběta Köcherová pravděpodobně pocházela z Nového Dvora u Kokořína č.p. 70 (Neuhof). Nový Dvůr u Jestřebice je dnes již zaniklá usedlost, aktuálně v soukromém vlastnictví pana Vaňka, který vlastní i zámek Kokořín a další pozemky. V době působení Státního statku zde bylo uskladněné seno. 

Václav Nebeský Wojkowicz byl na statku šafářem, zde se jim narodil: 

18. srpna 1818 syn Václav Nebeský Wojkowitz, který zemřel ve svých 63 letech, jeden den před svými narozeninami, dne 17. srpna 1882 v Praze

- blíže nezjištěného dne roku 1822 dcera Marie Nebeská


Václav Nebeský Wojkowitz byl český obrozenecký básník, literární historik, publicista a překladatel. Byl údajným milencem a přítelem spisovatelky Boženy Němcové, dle vyprávění příbuzných ji však bezmezně podporoval, což se rodině Nebeských samozřejmě nezamlouvalo.

Po dědečkovi z matčiny strany zdědil Václav Bolemír Nebeský hospodářskou usedlost č.p. 21 v Jestřebici, kde měl domovské právo až do 60. let 19. století. 

Do školy chodil do nedalekých Šemanovic. Maturoval na litoměřickém gymnáziu, kde se mimo jiné naučil latinsky a řecky. Poté studoval filozofii a filologii na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Ve 20. letech 19. století přijal vlastenecké jméno Bolemír. Po studiích žil čtyři roky ve Vídni a pak se stal domácím učitelem. V tomto období psal Listy z Vídně, které zasílal do časopisů Květy a Česká včela. Tyto listy jsou označovány za první pokusy o fejetony.

Po návratu do Prahy přijal místo vychovatele v rodině prezidenta Českého muzea. V Praze se prakticky ihned zapojil do českého kulturního života. Stýkal se s tehdejšími významnými představiteli české kultury jako byl Boleslav Jablonský, Josef Kajetán Tyl, Karel Jaromír Erben, Karel Havlíček Borovský, Karel Sabina. Jeho nejbližším přítelem byl vlastenec a rolník z Katusic u Mladé Boleslavi Jan Krouský, který Nebeského finančně podporoval a podnikal s ním občasné výlety po Čechách i blízkém zahraničí. S Boženou Němcovou se Nebeský seznámil v době jejího prvního pobytu v Praze v roce 1842 a navázali intimní vztah. Václav Tille v životopise Boženy Němcové uvedl, že se s Nebeským seznámila 8. února 1842 na českém bále na Žofíně. Zmínil se též o výletu do Šárky v druhé polovině března téhož roku, kde spolu dlouze hovořili (a kde básník požádal budoucí spisovatelku, aby napsala báseň - vydáno 5. dubna 1842 v Květech pod názvem Ženy české), a o dalších společných vycházkách. Po prázdninách roku 1842, kdy se Nebeský rozhodl pokračovat ve studiu ve Vídni, strávil několik dnů u Němcových a po hostině na rozloučenou 3. října 1842 Prahu opustil. Němcová po rozchodu onemocněla, též došlo k jejímu výstupu s manželem, se kterým se později usmířila. Ještě v roce 1847 nechala Němcová v dopise Karlu Havlíčku Borovskému Nebeského pozdravovat. Podle české literární historičky, Jaroslavy Janáčkové, je nutno tento vztah si spíše domýšlet, protože korespondence se nezachovala.

Během revolučního roku 1848 byl politicky aktivní. Působil jako člen Národního výboru, podílel se na přípravě a jednáních Slovanského sjezdu. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Benátky nad Jizerou v Čechách. Uvádí se jako redaktor, spisovatel. Patřil ke sněmovní pravici. Jako poslanec Říšského sněmu se zúčastnil vídeňského a kroměřížského zasedání. Názorově stál blízko Františku Palackému a Karlu Havlíčkovi Borovskému. Krátce působil i v redakci v Národních novinách. O událostech roku 1848 napsal v článku Od 11. března do 11. června (ČČM 1848). 

V roce 1849 se na filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze habilitoval z dějin řecké a české literatury, ale nevěnoval se univerzitnímu přednášení. Po roce 1850 se stal redaktorem Časopisu Českého musea, kde působil až do roku 1861. V roce 1851 se stal sekretářem Českého muzea a správcem muzejní pokladny, tuto funkci opustil ze zdravotních důvodů až roku 1874.

Václav Nebeský byl dvakrát ženatý. Poprvé se oženil ve svých 34 letech u sv. Jiljí v Praze roku 1852 s Elisabetou Jungmannovou (1823 - 1855) z Litoměřic, blíže nezjištěného dne roku 1853 se jim narodil syn JUDr. Václav Nebeský. Vnuk JUDr. Václav Nebeský patřil k prvním českým historikům moderního umění. Příslušný byl to Jestřebic. Byl to advokát ve Velvarech a v Březnici.

Za dva roky Eliška zemřela. Václav Nebeský se ve svých 41 letech oženil podruhé, a to v kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici v Praze dne 12. září 1859 s Terezií Anežkou Fastrovou (nar. 1834 v Třebáni). Dne 6. února 1861 se jim v Praze narodil syn PhC. Pavel Nebeský (kandidát filozofie, režisér herec, žurnalista a později redaktor v Plzni), který zemřel ve svých 52 letech v Plzni roku 1913, blíže nezjištěného dne roku 1871 se jim narodil syn JUDr. Jaroslav Nebeský, který zemřel ve svých 62 letech roku 1933. Byl to vrchní soudní rada v Praze. 

Václav Bolemír Nebeský zemřel v Praze roku 1882 a byl se všemi poctami pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze (hrob 5D-47).


Václav Bolemír Nebeský patřil k významným osobnostem druhé generace národního obrození. O jeho zásluhách o rozvoj české literatury se s uznáním vyslovoval např. František Palacký, Pavel Josef Šafařík, v pozdější době pak Vítězslav Hálek, Jan Neruda, Jaroslav Vrchlický či Jakub Arbes. 

Nebeského básně jsou spíše filozofickými reflexemi nad životem a jeho smyslem, dějinami a jejich směřováním a přírodním děním. Z těchto básní je patrná orientace na filosofii, ve které spatřoval jednu "z nejpotřebnějších věd", neodmyslitelnou součást národní vzdělanosti: "Zásluhy filozofie jen ten uzná, kdo oceniti chce a umí velké dary národu a lidstvu: vědomí sebe sama, pravdu, právo, mužnou samostatnost a světlo ducha. A to pravá filozofie vždy hájila." Moderní filozofii mu představovali na prvním místě např. Hegel. V literární tvorbě ho ovlivnila především starořecká literatura, ze které také překládal, dále pak díla Goetha, Heina, Byrona a Puškina, z českých autorů především Karel Hynek Mácha. Protipólem básní byla jeho faktograficky střízlivá práce publicisty, dokumentaristy a historika prvního půlstoletí Národního muzea.

 Nebeského básně:

  • Píseň hrobní, jeho první publikovaná báseň
  • Protichůdci (1844), vzniklo v návaznosti na Máchův Máj, Nebeský dává v básnické konfrontaci zvítězit tomu, který v souladu s duchem dějin pomáhá orientovat svět na cestu pokroku.
  • Drei neugriechische Gedichte für eine Singstimme mit Begleitung des Pianoforte" = Tři novořecké básně pro jeden hlas a piano, které zhudebnil Antonín Dvořák, opus 50 (1884)

Dále napsal několik odborných studií o starořecké kultuře, ve které viděl základ veškeré evropské vzdělanosti. Známé jsou také jeho studie o význačných dílech světové literatury publikované v Časopisu Musea království Českého (ČČM).

  • Několik slov o filosofii, ČČM 1846
  • Příspěvky k historii literatury české, Literatura lidu, Alexandreis česká, Mastičkář, ČČM 1847
  • Od 11. března do 11. června, ČČM 1848
  • Stará literatura česká, ČČM 1850
  • W. Shakespeare, ČČM 1851
  • Tragické básnictví Řeků, ČČM 1853
  • O literatuře ed. M. Heřman, 1953
  • O španělských romancích, ČČM 1856
  • Calderon de la Barca, ČČM 1858
  • Aristarchus redivivus (1858)
  • O novořeckém národním básnictví, ČČM 1863
  • Kalevala, čudské národní epos, ČČM 1866/4
  • Dějiny Musea Království českého, 1868


Mimo vlastní tvorby se věnoval překladům řeckých a španělských dramat a básní. Významné jsou především jeho překlady Aischyla, Aristofana, z římské literatury přeložil např. Plauta.

  • Aristofanés: Acharnští (1849), Rytíři (1850), Žáby (1870)
  • Aischylos: Prométheus (1862), Eumenidy (1862)
  • Novořecké národní písně (1864)
  • Kytice ze španělských romancí (1864), s Josefem Čejkou
  • Publius Terentius Afer: Bratří (1871)
  • Plautus: Pleníci (1873).
  • Básně (2005). ISBN 80-7106-598-6.