11S-3. VÁCLAV NEBESKÝ a JIŘINA ČEČETKOVÁ
Josef Nebeský a Marie Rampasová měli syna Václava Nebeského. Narodil se 17. října 1873 v Šemanovicích a zemřel ve svých 81 letech dne 24. prosince 1954 v Levínských Petrovicích č.p. 2, okres Litoměřice.
Bylo to mlynář. Údajně ale rád pil, mlýn propil a pak se s rodinou stěhovali od propachtovaného mlýnu k dalšímu propachtovanému mlýnu.
Levínské Petrovice jsou malá vesnice, část obce Lovečkovice v okrese Litoměřice. První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1451. V roce 1921 zde žilo 191 obyvatel (z toho 95 mužů), z nichž bylo 190 Němců a jeden cizinec. Kromě dvou evangelíků se ostatní hlásili k římskokatolické církvi. V roce 1930 zde žilo 164 obyvatel: jeden Čechoslovák a 163 Němců. Většina byla římskými katolíky, dva patřili k evangelíkům a jeden k jiným církvím.
Ve svých 31 letech se dne 11. července 1905 oženil v Poličce s Jiřinou Marií Čečetkovou, která se narodila roku 22. dubna 1884 v Poličce č.p. 98. Jiřina Čečetková zemřela ve svých 82 letech blíže nezjištěného dne roku 1965 v Praze. Její otec byl František Josef Čečetka, jirchář z Poličky č.p. 98, syn Václava Čečetky, m욡ťana a jircháře z Poličky č.p. 98 a Marie Kastnerovy z Poličky č.p. 98. Její matka byla Viktorie Jílková, dcera zemřelého Jana Jílka, měšťana v Poličce č.p. 63 a Marie Nepaurové z Poličky č.p. 125.
Jiřině Čečetkové bylo v době sňatku necelých 21 let a v knize oddaných se dočteme, že nebyla plnoletá a musela být za zletilou prohlášena.
K rodině Čečetků se mi podařilo zjistit, že jirchář František Čečetka byl v roce 1890 zvolený obecní zastupitel. Z rodiny Jílků zastupitel byl tkadlec František Jílek v roce 1884, hoteliér František Jílek z č.p. 184 v roce 1901, 1904 a 1907. Uzenář Jan Jílek z č.p. 30 pak v roce 1901, 1904, 1907 a 1911. Zatupiteli ve městě byli i polní hospodář Čeněk Kastner z č.p. 12, a to v roce 1907 a tkadlec Vincenc Kastner z č.p. 12 v roce 1904 a 1911.
Jirchář byl starý řemeslník, který se zabýval zpracováním zvířecích kůží. Říkalo se jim také bělokožešníci, protože narozdíl od běžných koželuhů (černokožešníků) nevydělával kůže pomocí rostlinných tříslovin, ale minerální cestou, nejčastěji pomocí kamence a soli. Takto zpracované kůže se používaly hlavně na výrobu jemných rukavic, svršků lehké obuvi, měšců nebo jako podšívkový materiál.
Zatímco na gotických vazbách 14. století a 1. pol. 15. století i na renesančních vazbách 16. století převažovaly světlejší jirchy, činěné pomocí kamence draselno-hlinitého, ve 2. pol. 15 století převládaly třísločiněné usně, zpracované pomocí dobře dostupných rostlinných činidel, získávaných nejčastěji z dubové kůry. Kamenec byl totiž do Evropy dovážen především z byzantské říše a po dobytí Konstantinopole roku 1453 osmanskými Turky, se načas stal nedostatkovým zbožím.
Jircháři často sídlili v blízkosti vodních toků, ale protože práce s kamencem a rozkládajícími se zbytky kůží silně zapáchala, bývali často vykazováni na okraje měst.
Polička byla královské věnné město a jircháři patřili mezi důležité cechy, kteří doplňovali tradiční koželuhy. Dominantním výrobním odvětvím bylo tkalcovství, které dosáhlo vrcholu v 18. století, jež je místně označováno jako "zlatý věk poličského měšťanstva" Měšťané si význačnou pozici uchovali i po celé následující století, tradiční měšťanské vrstvy (rolníci, živnostníci, obchodníci) patřily k oporám obecního zastupitelstva a po sledované období u nich nedošlo k výraznějšímu vytlačení do nižších volebních sborů, což bylo příznačné např. pro Brno či Moravskou Ostravu.
Již v pol. 19. století bylo tkalcovství v úpadku vlivem dovozu bavlny a nenapojení města na železniční síť, kolem níž se šířil textilní průmysl, největší hospodářská krize dolehla na město v 70. letech 19. století. Svou úlohu sehrál i fakt, že nejbližší tovární průmysl vlastnili Němci, a tak díky hospodářské tísni, obavy ze zániku tradičních mravů a stupňovaným nacionálním střetům se dostala myšlenka modernizace a industrializace v očích obyvatel města do negativního světla. Inovace města přišla až s 90. lety 19. století, prvním krokem bylo prosazení železnice spojující Poličku se Svitavami a Skutčí.
Václav Nebeský byl v době sňatku mlynářem v Sádku č.p. 24.
První písemná zmínka o obci pochází z roku 1557. Sádek má typickou podobu lánové vsi, založené podél Bílého a Černého potoka. Leží jen 6 km jihozápadně od Poličky. Mlýn ležel na Bílém potoce, po řadě úprav sloužil jako výrobna krmných směsí pro dobytek. Historie mlýna sahá do Třicetileté války, roku 1651 v Soupisu poddaných podle víry najdeme zápis "Mlejn Řehoře Radiměřského, nájemní mlynář Ondřej (37 let), manželka Zuzana (30 let), oba katolíci". V roce 1930 pak mlýn provozoval Gustav Mastný a za něj roku 1939 mlynářská živnost skončila.
Václav Nebeský zde jako majitel zapsán není.
Ve Víru v Bystřici nad Pernštejnem se jim narodila:
- 23. června 1907 dcera Jiřina Nebeská, která zemřela ve svých 82 letech dne 25. září 1989, blíže nezjištěného dne se provdala za Kučeru
Na blíže nezjištěném místě se narodila:
- 9. září 1908 dcera Helena Nebeská, která zemřela ve svých nedožitých 76 letech dne 6. září 1984 v Praze, provdala se za Rudolfa Břicháčka
Ve Vojtěchově Dole č.p. 23 se narodil:
- 24. prosince 1910 syn Václav Nebeský, který zemřel ve svých nedožitých 80 letech dne 14. prosince 1990, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Anežkou Hadererovou
V Bohutíně, okr. Příbram se narodil:
- 17. června 1912 syn Viktor Nebeský, který zemřel ve svých 65 letech dne 27. června 1977, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Emmou Postlerovou
Přibližně 20 km od Sádek jižním směrem leží Korouhvice (okr. Žďár nad Sázavou), kde se jim v č.p. 9 narodili:
- 23. července 1913 dcera Anna Nebeská, která zemřela ve svých 87 letech dne 19. listopadu 2000, blíže nezjištěného dne se provdala za Jaroslava Šejvla
- 27. prosince 1917 syn Bohuslav Nebeský, který zemřel ve svých 72 letech dne 10. prosince 1989 v Novém Bydžově, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Annou Kováčovou
- 4. května 1920 syn Vladimír Nebeský, který zemřel ve svých 74 letech dne 14. listopadu 1994, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Květuší Veselou
Korouhvice je malá osada na Vysočině známá především díky krásné přírodě a místním pověstem o čertech a mlynářích. Legenda, ve které korouhev (korouhvička) hraje hlavní roli, je o místním mlynáři, který se dostal do sporu s čertem kvůli rozsáhlým stavbám nebo majetku. Korouhvička na střeše mlýna pak mohla sloužit jako orientační bod, varování před nebezpečím, nebo sehrála roli při pekelných sázkách ... První zmínka o vesnici pochází z roku 1349. Původní vesnice byla zbořena a zalita vodou kvůli stavbě přehrady Vír. V současnosti je na břehu nádrže již jen několik domů.
Na www.vodnimlyny.cz se dočteme, že předchozími majiteli mlýnu na Korouhvickém potoce byli Jiřina a Václav Nebeský, poté Josef a Jindřiška Havlíčkovi, v roce 1930 pak mlýn a pilu vlastní František Šauer. Až do 31. srpna 1955 byl mlýn obydlen Františkem a Růženou Šauerovými. Mlýn tak nesl jméno Šauerův mlýn. Bylo zde č.p. 9. Mlýn bohužel zcela zanikl pře napuštěním Vírské přehrady.
Z 5. září 1921 máme doložen Popisný arch ze sčítání lidu, ze kterého vyčteme, kde se kdo narodil, že k 27. červnu 1913 již bydlela celá rodina v Korouhvici č.p. 10 (majitelem bytu byl Josef Chalupník), zde psáno Korovice-Chlum. Václav Nebeský uměl jen číst, ale nikoliv psát. Ostatní členové rodiny uměli číst i psát. Zaměstnáním jim bylo zemědělství nebo domácí práce.
Na blíže nezjištěném místě se dále narodili:
- 19. ledna 1922 syn Jaroslav Nebeský, který zemřel ve svých 81 letech dne 19. září 2003, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Věrou Keřkovou
- 21. února 1923 syn Zdeněk Nebeský, který zemřel ve svých 74 letech dne 18. listopadu 1997, blíže nezjištěného dne se oženil s Bohumilou Stýblovou
- 4. prosince 1925 syn Miloš Nebeský, který zemřel ve svých 97 letech blíže nezjištěného dne roku 2022
V Mníšku pod Brdy (pravděpodobně v č.p. 126) se jim narodila:
- 20. března 1928 dcera Milada Nebeská, která zemřela ve svých 82 letech dne 12. září 2010, blíže nezjištěného dne a roku se provdala za Františka Nováka
V tuto dobu je jméno Nebeský objevuje na Luckém, Sýkorovském mlýně v Mníšku pod Brdy č.p. 126. Mlýn stojí pod hrází rybníka Sýkorník, ke mlýnu patří tři budovy, velká zrenovovaná budova slouží jako obytná a k rekreaci. První zmínky o mlýnu nalezneme v roce 1647, kdy je v dobovém urbáři veden mlýn o dvou složeních, ale mlíti se mohlo pouze na jednom, uvedená je též pustá pila. Dle Soupisu poddaných podle víry roku 1651 zde žili dvě mlynářské rodiny - mlynář Matěj Hlava (33 let), manželka Anna (27 let), oba svobodní katolíci a mlynář Václav Mužíček (34 let), manželka Anna (31 let), oba katolíci, pachole Benedikt (15 let), nekatolík s nadějí na obrácení, všichni poddaní. V roce 1840 je zde psán Václav Tichý. V roce 1930 je zde psán Václav Nebeský. Pilu má Th. Kost.
Stejně jako všude jinde v osvobozeném pohraničí, probíhaly i v litoměřickém okrese první letní transporty Němců (sudetských i říšských - dosídlených po roce 1938) za dost neutěšených okolností. S Němci bylo nakládáno se značnou tvrdostí. Pokyny k odsunu byly oznamovány obvykle krátce před zahájením akce (do 48, 24 nebo i méně hodin). V dramaticky vypjaté atmosféře docházelo často i k většímu počtu sebevražd. Obyvatelstvo určené k vysídlení se po opuštění bydliště shromáždilo na určeném místě ve stanovenou dobu. Zároveň probíhaly domovní prohlídky. Klíče od domu se musely odevzdat, byty měly být zapečetěny a zanechané nemovitosti zabezpečeny, což bylo v řadě případů pouze zbožné přání. Němci si mohli vzít zavazadla o hmotnosti 30 - 35 kg na osobu, jídlo na 5 - 7 dní a hotovost ve výši 100 - 300 říšských marek. Velikost zavazadel a peněžní hotovost se různily dle místních poměrů. Osobní prohlídky, kontroly dokumentů a zavazadel se uskutečňovaly na seřadištích nebo v táborech, v případě železničních transportů také před nástupem do vagonů. Některé osoby byly ještě na poslední chvíli z důvodu pracovního nasazení a uplatnění nároků na úlevy z odsunu vyřazeny nebo jim byl termín odsunu odložen. Kromě větších peněžních částek, vkladních knížek, cenností a dalších předmětů, jež bylo zakázáno vyvézt, byly Němcům odebírány někdy i nejnutnější věci, hlavně části oděvů, snubní prsteny a ženám náušnice.
Dne 27. června 1945 byl proveden první transport Němců z Levína a okolních vesnic. Vesnice, které byly osídleny z drtivé většiny německým obyvatelstvem, měly další transporty pozastaveny, dokud tam nepřišli Češi z vnitrozemí. Oblast by se odsunem Němců stala téměř liduprázdnou a hlavně by přišla vniveč celá úroda na poli, protože by ji neměl kdo sklízet. Dokonce bylo vydáno nařízení, že děti starší 10 let mohou být nasazeny na lehčí zemědělské práce, jako například na česání třešní a meruněk.
Další transport mimo jiných i z obcí Levín a Lovečkovice byl 11. července 1945 a 2. srpna 1945. Vzhledem k tomu, že v létě 1945 byla v pohraničí pozorována aktivita tzv. wehrwolfů, proběhla na celém území litoměřického okresu ve dnech 9. a 10. srpna 1945 rozsáhlá kontrolní akce, které se účastnil neuniformovaný strážní personál a hotovost místního velitelství SNB. Příslušníci wehrwolfu prováděly útoky proti českým civilistům, kteří byli před válkou vyhnáni a vraceli se zpět do svých domovů, mnohdy docházelo k ničení jejich majetku, nezastavili se ani před vražděním německých antinacistů. Vhodní adepti byli školeni pro partyzánskou válku ve výcvikových centrech německých vojenských a bezpečnostních složek. Absolventi se učili střílet, potichu zabíjet, šifrovat, sbírat zpravodajské informace, vyhazovat vlaky do povětří, ničit budovy a mosty atd. Školili se také v systému stopařských značek, které je měly v lesním terénu dovést k jejich skrýším. Činnost werwolfů na Tachovsku během poválečného dosídlování pohraničí je tématizována ve filmu Drsná Planina, do Jeseníků je zase zasazen děj filmu Zánik samoty Berhof.
Velkým lákadlem se stal zde zanechaný německý majetek. Zcela běžně docházelo k vykrádání zapečetěných domů a bytů po odsunutých Němcích, a to jak Rudoarmějci, tak příslušníky československé armády, tak i obyčejnými "zlatokopy", pro něž opuštěný majetek znamenal vidinu rychlého zbohatnutí. Časté bylo vyhrožování zastřelením, pokud členové civilní správy nebudou těmto živlům nápomocni a nevydají jim klíče od opuštěných nemovitostí. Docházelo i ke ztlučení veřejných činitelů, funkcionářů národních výborů nebo národních správců.
Souběžně s odsunem Němců probíhalo dosídlování. Již v červnu do uvolněných domů a bytů začínají přicházet noví lidé z vnitrozemí. A tak se na statek původních obyvatel Hellerů dostala i rodina Václava a Jiřiny Nebeských s 11 dětmi.