20. VOJENSKÁ SLUŽBA

Nejlepší vojenská kázeň vládla v těchto vojenských útvarech v 15. stol. u vojska husitského, jemuž jeho tvůrce Jan Žižka dal přísné regule. Podobně to bylo i ve vojsku, které verboval za císaře Ferdinanda frýdlantský vévoda Albrecht z Valdštejna za třicetileté války.

Až do konce první třetiny 18. stol. v habsburské říši existovali mušketýři. Mušketýr s mušketou (kvůli její velké váze k ní nosil i vidlici) cvičil střelbu na 143 povelů, zatímco fysilír podle nového výcvikového řádu v habsburské armádě zaváděnému po roce 1705 reagoval pouze na 56 povelů. Fysilírova křesadlová puška byla lehčí a účinnější a především levnější. I přesto změny ve výzbroji všech druhů vojsk stály ohromné peníze a probíhaly po celá desetiletí. Odtud pocházela usilovná snaha dvora, aby vojáci sloužili do "roztrhání těla", tedy pokud možno doživotně. Roku 1649 císař Ferdinand III. rozhodl ponechat ve službě devět pěších, stejný počet kyrysnických a jeden dragounský pluk. Tím byly položeny základy stálé armády. Pěší pluk měl ve stavu 10 setnin (rot), celkem pak 880 mušketýrů, 480 pikenýrů (vyzbrojených 5-6 m dlouho píkou a 80 rondašírů (s kulatým štítem, kratší píkou a rapírem). Od konce roku 1695 byl stav zvýšen na 12 setnin. Roku 1675 měla habsburská armáda stav 45 460 mužů, roku 1701 již 96 000 a roku 1740 asi 141 880 (bez dělostřelectva, které tehdy ještě obhospodařovaly cechy).

Do armády vstupovali vojáci dobrovolně, ale upisovali se na doživotí. Pokud se neválčilo, mohli odcházet na dlouhodobou dovolenou, která trvala i několik let. Až do poloviny 18. stol. bylo stále povinností stavů starat se o postavení a vydržování rekrutů. Potom převzal tuto péči stát. Vojsko bylo sice, jako dříve, verbováno, ale protože bylo málo těch, kteří se dobrovolně k vojsku hlásili, bylo velmi často používáno násilí.

Dezertéři, kteří se zpravidla uchýlili pod ochranu pruského panovníka, museli zde většinou vstoupit do armády. Kromě toho Prusové, Sasové i Bavoři při válečném tažení českými zeměmi odvlékali mladé muže a vřazovali je do armády (v pruských plucích Fridricha II. sloužilo běžně i více než 50 % cizinců). Počty rekrutů se zvyšovaly s početním růstem stavů armády. V Čechách se v roce 1670 verbovalo na základě povolení zemskými stavy 3 667 pěších a 1 000 jízdních rekrutů, v roce 1684 asi 3 917 a roku 1688 na 6 000 nových vojáků. Tyto počty se zvyšovaly na 6 528 v roce 1706 a roku 1734 na 8 000 mužů. Ve válkách o Slezsko dokonce požadavky vzrostly na 15 000 v roce 1741 a pak na 60 000 mužů v roce 1744. Vedle těchto rekrutýrek probíhalo samostatné doplňování velením pluku. Aby verbuňk byl usnadněn, konalo se roku 1753 sčítání lidu, neboli konskripce a potom potřebný počet vojenských nováčků se rozvrhl na země. Země opět rozdělila tento počet na panství. Po smrti císaře Františka Štěpána Lotrinského se v roce 1765 stal spoluvladařem Marie Terezie jejich syn Josef II. Do vínku dostal povinnost starat se o vojsko. Vzal si k ruce Mořice Lacyho, později polního maršála a předsedu Dvorské válečné rady. jedním z důležitých rozhodnutí se stalo "odstranění" majitelů pluků a jejich přeměna z vojenských podnikatelů na čestné názvy. V rámci reforem došlo od 8. dubna 1771 k rozdělení stálých verbovacích obvodů a rekrutýrka jednotlivých vojenských těles probíhala v příslušných obvodech (krajích i oblastech říše).

Od vojenské povinnosti byla osvobozena šlechta, kněží, úřednictvo a měšťané a tak této povinnosti podléhali skoro jen vesničtí poddaní kromě nejstarších selských synů a samostatných hospodářů. Z původního verbování vznikly pravidelné odvody, při nichž rozhodovaly vrchnosti a hlavně jejich úřednictvo. Odvody bývaly pak pro ně vítanou příležitostí, aby se zbavili jim nepohodlných mladých lidí. Jestliže se takový mladý člověk k odvodu nedostavil, byl násilím chycen a dopraven k pluku.

Dne 8. května 1780 bylo vydáno nejvyšší nařízení ohledně vojáků, kteří zběhli z vojenské služby. Bylo jim oznámeno, že "kdožby se opovážil poběhlce vojáka v svém domě ukrývati, aby krom potrestání i jiného muže postavil". Roku 1781 Josef II. zavedl vojenskou povinnost pro nejchudší vrstvy. voják musel měřit 168 - 180 cm a měl být ve věku 17 - 40 let.

Až do vlády Josefa II. nebyla většina vojska kasernována. V létě žili vojáci zpravidla v táborech a na zimu bývali posíláni do vesnic na tzv. zimní kvartýry. Od Lacyho éry se situace otočila a vojáci v zimě pobývali v kasárnách, tedy zpravidla ve zrušených klášterech nebo k tomu účelu vybudovaných kasárenských objektech. Na léto odcházeli na výcvik i výpomoc sedlákům na vesnice.

Dne 4. října 1788 byl vydán výnos o zřízení vojenské daně v tak zvaných císařských zemích (rakouských zemích). Byla odstupňována podle příjmu (či výnosu). Kdo měl výnos do 300 zl. neplatil na vojenské dani nic. Od 301 zl. do 600 zl. platil 5 zl. ze sta, od 601 zl. do 999 zl. měl dávat 7 zl. ze sta, za příjem od 1 000 zl do 2 000 zl. byla daň 10 zl. ze sta, od 2 001 zl. do 4 000 zl. bylo danění 12 zl. ze sta a nad 4 001 zl. bylo hodnoceno 15 zl. ze sta.

Dne 21. srpna 1796 byl vydán císařský patent, aby bylo zřízeno zemské vojsko, tzv. "Landmilic", které by hájilo hranice před nepřátelským vpádem.

Kdo se dostal ve 2. pol. 18. stol. k vojsku, byl vojákem doživotně. Z vojenského kabátu mu mohla pomoc jen nemoc nebo invalidita. Ukázalo se však, že toto nařízení není dobré, a proto od roku 1802 byla doživotní služba zrušena. Zavedena byla vojenská služba na kapitulace. Voják musel sloužit 10 - 14 let - u pěchoty se doba zkrátila na 10 let, u jezdectva na 12 let a u dělostřelectva na 14 let. Po uplynutí této doby se mohl přihlásit ke druhé kapitulaci - opět na tolik let - nebo se vrátit domů. Vojáci se však naučili na vojně žít lenošně, holdovali pití, veselému životu a jiným neřestem, a proto takový propuštěný voják nebyl v rodné obci nikým valně vítán. Vrátivší se vojáci dávali obyčejně na vsi špatný příklad a sváděli zhusta jiné ke stejnému životu, ale i odporu proti vrchnostem a úřednictvu, a proto nikdo o propuštěné vojáky nestál.

Roku 1845 se vojenská služba zkrátila na osm let, zůstaly zachovány dlouhodobé dovolené a odvody se stávaly pravidelnějšími. V roce 1868 branný zákon zavedl všeobecnou brannou povinnost. Od té doby se povinná vojenská služba v českých zemích týkala většiny mužské populace. Délka služby byla stanovena na tři roky, u námořnictva na čtyři. Potom následovalo sedm let zálohy a dva roky v tzv. zeměbraně. Do této doby bylo možno za sebe poslat náhradníka nebo se ze služby vyplatit. V pol. 19. stol. činila výplata ze služby astronomických 1 200 zlatých, takže pouze nejbohatší odvedenci se službě v armádě tímto způsobem vyhnuli. Od této doby se stalo celoroční kasernování vojáků železným pravidlem s výjimkou manévrů.

V roce 1912 se služba zkrátila na dva roky (u speciálních druhů zbraní na tři). Ponechány byly sedmileté zálohy i dvouletá služba v zeměbraně. Odvody byly 2x ročně. V roce 1920 byl vyhlášen branný zákon v samostatném Československu zahrnující všeobecnou brannou povinnost. Délka služby byla stanovena zpočátku na 14 měsíců, ovšem dočasně prodloužena. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců a od roku 1933 s ohledem na mezinárodní situaci dva roky. Po ukončení základní vojenské služby byl každý povinen absolvovat čtyři cvičení v celkové délce 14 týdnů, důstojníci a rotmistři pět měsíčních cvičení. V roce 1927 novela branného zákona zavedla institut náhradní zálohy: muži odvedení nad stanovenou hranici branců v jednom roce (určena na 70 000) byli zařazováni do náhradní zálohy. Byly stanoveny úlevy ze základní vojenské služby zejména pro živitele rodin, majitele zemědělských usedlostí, malých a středních živností a obchodů. Délka prezenční služby se nezměnila.

Po roce 1945 až na drobné změny zůstal v platnosti branný zákon z doby předmnichovské republiky. Branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19 letech, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20 letech. Existovala řada výjimek - pro studenty, kteří překročili jistou věkovou hranici, na letní uvolnění či na zkrácení na pět měsíců měli nárok muži, kteří byli jedinou zdatnou pracovní silou v hospodářství. V roce 1949 byl přijat nový branný zákon, který se v následujících desetiletích několikrát novelizoval. Stanovil délku základní vojenské služby pro muže od 17 do 60 let na 24 měsíců. V době vrcholící studené války bývala občas prodlužována. Nastala rovněž zřejmá inflace hodností. Především u vyšších důstojníků (major až plukovník) narostl počet natolik, že by odpovídal armádě s mnohonásobně vyššími stavy.

V roce 1990 novela branného zákona stanovila délku základní vojenské služby na 18 měsíců a uzákonila možnost civilní služby. Na konci roku 2003 vláda schválila reformu armády, podle níž základní vojenská služba skončí závěrem roku 2004. Od 1. ledna 2005 je česká armáda plně profesionální. Branná povinnost je vyžadována pouze při ohrožení státu nebo za válečného stavu.

Mušketýr byl voják ozbrojený mušketou, v některých armádách to byla také vojenská hodnost. Mušketýři se začali uplatňovat v armádách již koncem 16. stol. Byli vyzbrojeni ručnicí (mušketou) s doutnákovým zámkem o váze 4 - 7 kg, ráže 10 - 20 mm. Dostřel muškety byl 200 - 300 metrů. Střelný prach nosili střelci v prachovnicích nebo v malých dřevěných pouzdrech, zavěšených na koženém pásu, tzv. bandalíru. Doutnák nosili mušketýři ovinutý kolem ramene nebo krku. Bývali vyzbrojeni ještě kordem, častěji dýkou. Nabíjení a střelba s mušketou byly dost náročné. Mušketa se nabíjela zepředu vestoje dřevěným nabijákem. Pro střelbu bylo zapotřebí, aby se mušketa opřela do kovové nebo dřevěné vidlice. Střelný prach se zapaloval na pánvičce pomocí doutnákového zámku. Nabíjení a střelba na počátku třicetileté války obsahovala 99 poloh a 163 povelů, koncem války díky zlepšení zbraně již jen 43 poloh. V bojových podmínkách vypálil zručný střelec za minutu až 3 rány.

Mušketýři tvořili při bitvě sestavu s pikenýry, kteří byli vyzbrojeni 6 metrů dlouhým kopím. Počátkem 17. stol. byl poměr pikenýrů a mušketýrů 120 ku 160 v jednom pěším praporci. Protože nabíjení muškety bylo značně zdlouhavé, získával se čas výměnou předních bojových sestav. První řada vypálila salvu z mušket, pak se rozdělila do dvou částí a každá z nich odešla do jedné strany bojového sevřeného útvaru znovu nabíjet muškety. Pak tento manévr postupně uskutečnily další řady. Tak byla zajištěna nepřetržitá palba bojové sestavy. Při útoku jezdectva nebo když se blížila nepřátelská bojová sestava na malou vzdálenost, ustoupili mušketýři za pikenýry, kteří byli vyzbrojeni pro boj zblízka.

Během třicetileté války se bojové sestavy měnily a jejich činnost zdokonalovala, přičemž bylo dosaženo maximálního využití palných zbraní a lidí. Díky dobrému výcviku a lehčím mušketám a učlenění do třech řad mohly pálit tři řady mušketýrů současně. Mušketýři se tak stali v průběhu třicetileté války rozhodující silou na bojišti.

Ve 2. pol. 17. století byl vynalezen křesadlový zámek a pušky s kolečkovým a křesadlovým zámkem začaly postupně vytlačovat muškety. Na počátku 18. století již pušky s dlouhou hlavní, křesadlovým zámkem a mířidly zcela nahradily muškety.

Mušketýři ale nezmizeli úplně. Některé evropské armády (např. Prusko a Württembersko) používaly u pěchoty jako nejnižší hodnost Musketier až do 1. světové války. To proto, že mušketýr představoval od obyčejného vojína elitu. Po roce 1918 označení zmizelo a tak mušketýři zmizeli z ozbrojených složek úplně.

Pikenýr byl příslušník pěchoty, který byl vyzbrojen píkou (kopími). Vznik útvarů pikenýrů se datuje do 15. stol. Tito vojáci byli vyzbrojeni píkami o délce 2,5 až 5,5 metru. Vrcholem činnosti pikenýrů se stala třicetiletá válka, kdy tito vojáci v sestavě s mušketýry tvořili páteř tehdejších žoldnéřských vojsk.

Pikenýři 17. století byli vyzbrojeni 6 metrů dlouhým kopím, které bylo opatřené na opačném konci bodcem, který je umožňoval zarazit do země. Stejně jako mušketýři byli i kopiníci vyzbrojeni kordem. Oproti mušketýrům nosili kopiníci částečnou plátovou půlvýzbroj, skládající se z předního a zadního plechu, přilby a někdy i dvou plechových šosů, chránících stehna.

Pikenýři byli vycvičeni v boji jak proti jezdectvu, tak proti nepřátelské pěchotě. Spolu s mušketýry vytvářeli bojové sestavy, které umožňovaly ochranu střelců při nepřátelském útoku. Jednou z těchto sestav byla španělská tercie, vytvořená ze dvou až tří tisíc mušketýrů a pikenýrů. Základem této těžké sestavy byl čtverec složený z pikenýrů, kolem něhož byl vytvořen z mušketýrů obvod o několika řadách. Ke každému z rohů tohoto mohutného čtverce byla připojena menší čtvercová sestava mušketýrů. Tyto tercie byly v bitvách řazeny do šachovnicového postavení, přičemž se mezi ně vkládaly pluky nebo korouhve. Před sestavy bylo stavěno do palebného postavení dělostřelectvo. Tento způsob bojové sestavy byl užit vojskem katolické ligy v bitvě na Bílé hoře. V průběhu třicetileté války došlo k dalšímu rozvoji lineární bojové sestavy a lineární taktiky.

Počet pikenýrů se s rozvojem střelby snižoval, z bojiště pikenýři zmizeli na přelomu 17. a 18. století, kdy se začaly užívat pušky s křesadlovým zámkem a bodáky.