VOYNICHŮV RUKOPIS

31.10.2021

Voynichův rukopis [vojničův] je záhadná ilustrovaná kniha, napsaná neznámým písmem v neznámém jazyce. Podle radiokarbonové datace (C14) byl napsán někdy mezi léty 1404 - 1438. Kniha je pojmenována po Wilfridovi Michaelu Voynichovi (Wojniczovi, Vojničovi), americkém obchodníkovi polsko-litevského původu, jenž rukopis získal v Itálii v roce 1912. V současné době je text ve vlastnictví Yaleovy univerzity pod označením MS 408.

Rukopis je předmětem zájmu mnoha vědců různých disciplín, především kryptologů. Má souvislost i s českým prostředím (prvními známými vlastníky byli učenci z Prahy), a je dokonce možné, že tu byl i sepsán.

Kniha patrně měla asi 272 stran v 17 arších, dochovalo se jich ale jen 240. Text je psán na pergamenu neznámým písmem (o 20-30 znacích s jednoduchou interpunkcí) a neznámým jazykem. Celá kniha má asi 35 000 slov, přičemž jednotlivé znaky po sobě nenásledují náhodně, ale lze v nich vysledovat jisté zákonitosti, což svědčí o existenci pravopisných a gramatických pravidel. Statistická analýza textu svědčí o tom, že pro použitý jazyk platí Zipfův zákon, průměrná délka každého slova je zhruba shodná s latinou a angličtinou. Každopádně jazyk použitý ve Voynichově manuskriptu je zcela odlišný od evropských jazyků, nicméně některé znaky svědčí o podobnosti s jazyky semitskými. Podle ilustrací se kniha dělí na několik částí, je pravděpodobné, že jde o traktát či traktáty z několika oblastí:

  • Botanická část. Ilustrace obsahují obrázky běžně vypadajících evropských rostlin. Většina z nich je ale identifikovatelná jen obtížně, některé dodnes nebyly identifikovány.
  • Astronomická část. Ilustrace obsahují astronomické diagramy, astrologické diagramy a symboly, náčrty zvěrokruhu. K některým diagramům jsou dopsány názvy měsíců v roce latinkou, a to v románském jazyce, snad v katalánštině či okcitánštině. Je ale možné, že latinkou psané pasáže byly doplněny až později.
  • Biologická část. Ilustrace zobrazují většinou miniatury nahých žen, koupajících se v jakýchsi podivných útvarech, některé z nich připomínají tělesné orgány. Některé z žen mají koruny.
  • Kosmologická část. Ilustrace vzdáleně připomínají mapy jakési podivné krajiny či kosmologické náčrtky. Zobrazeny jsou hrady, snad sopky.
  • Farmakologická část. Ilustrace zobrazují části rostlin (kořeny, listy). Snad jde o farmaceutické recepty, čemuž může nasvědčovat i to, že text je v této části rozdělen na krátké odstavce.
  • Recepty (?). Bez ilustrací, text je rozdělen na krátké odstavce, oddělené odrážkami ve tvaru květu či hvězdy.

Text je dosud nerozluštěn, jeho historie je velmi kusá. Jedním ze způsobů, jak určit dobu vzniku knihy, je podle stylu účesů, oděvů a hradů zobrazených na ilustracích; byla použita i radiokarbonová metoda datování. Doba vzniku je tak, jak uvedeno výše, kladena do období let 1404 - 1438.

Prvním doloženým vlastníkem byl v Praze žijící alchymista Georgius Barschius, žijící na počátku 17. století. Studoval na univerzitě La Sapienza v Itálii, pravděpodobně nebyl katolík. Tento alchymista ale očividně nevěděl, jak knihu rozluštit, protože o ní prohlásil, že mu "jen neužitečně zabírá prostor v knihovně". Po jeho smrti roku 1662 rukopis získal lékař a rektor Karlovy univerzity, učenec Jan Marcus Marci, který knihu zaslal učenému jezuitovi Athanasiu Kircherovi, odborníku na koptštinu. Není známo, jaké informace Kircher o manuskriptu zjistil. Rukopis byl uložen v knihovně Papežské univerzity Gregoriany.

Po následujících 200 let o knize nejsou žádné záznamy, nese však ex libris jezuitského učence Petera Jana Beckxe (1795 - 1887), kromě jiného rektora zmíněné univerzity, což může svědčit o tom, že se kniha přesunula do jeho soukromé knihovny, z níž ji v roce 1866 vykoupil jezuitský řád.

V roce 1912 byla kniha odkoupena již zmiňovaným knihkupcem Voynichem, po jehož smrti ji zdědila jeho manželka, která zemřela v roce 1960 a odkázala manuskript své přítelkyni Anne Nillové. Ta ho v roce 1961 prodala antikváři Hansi Krausovi, jenž ho v roce 1969 prodal Yaleově univerzitě.

Autor manuskriptu není znám, přestože o něm existuje mnoho dohadů. Podle Jana Marka Marciho se rukopis vyskytoval na dvoře Rudolfa II., který věřil, že jeho autorem je anglický teolog a badatel Roger Bacon (1214 - 1294). Není vyloučeno, že Rudolfu II. rukopis dal alchymista John Dee či jeho známější kolega a spolupracovník Edward Kelley, který je kromě jiného prvním, kdo zaznamenal enochiánštinu, údajný jazyk andělů. Edit Sherwoodová například uváděla jako autora dokonce Leonarda da Vinci, tato teorie však nyní odporuje zjištěným skutečnostem, mimo jiné proto, že da Vinci byl levák, kdežto text psal pravák. Autorství da Vinciho také vylučuje radiokarbonová datace, kladoucí vznik manuskriptu do let 1404 - 1438 a vylučující tak i jiné domnělé autory. Český záhadolog Arnošt Vašíček považuje za autora Angela z Florencie, což byl důvěrník Lucemburků, jenž se zajímal o botaniku a astrologii.

Další teorií je, že Voynichův manuskript je podvrh beze smyslu, vytvořený jedním z majitelů.

Fotografická kopie první strany rukopisu od Voyniche ukazuje latinkou psanou poznámku, která byla později vymazána. Text může být čten jako jméno Jacobj à Tepenece, což by mohlo odkazovat k osobě lékaře Jakuba Horčického z Tepence, známějšího pod jménem Jacobus Sinapius, osobního lékaře Rudolfa II. a správce jeho botanické zahrady. Voynich se ale domníval, že Horčický nebyl autorem Voynichova manuskriptu, ale pouze jeho vlastníkem. Barschovy dopisy naznačují, že autorem rukopisu byl orientalista Andreas Mueller a že jde o nesrozumitelný podvrh. Právník Rafael Soběhrd Mnišovský, přítel Jana Marka Marciho, v roce 1618 tvrdil, že objevil nerozluštitelnou šifru, což může vést k domněnce, že Rafael Mnišovský napsal Voynichův manuskript jako názorný příklad této své šifry. Pro tuto teorii není žádný důkaz, nicméně některé skutečnosti mohou naznačovat, že Mnišovského z podvrhu podezříval již Marci.

Amatérský kryptograf Leonell Strong se domníval, že Voynichův manuskript je "zvláštní dvojitý systém aritmetických postupů s mnohonásobnou abecedou" a že text napsal anglický botanik Anthony Ascham. Programátor Nick Pelling přišel s teorií, že autorem je italský architekt Filarete, že se jedná o jedno z jeho děl z oblasti inženýrství a že byl určen Osmanským Turkům. Jeho teorie je ale založena spíše na podružných indiciích. H. R. Santa Coloma publikoval teorii, podle níž Voynichův manuskript souvisí s počátkem vynálezu mikroskopu, jeho autorem je podle této teorie holandský vynálezce a přední alchymista na dvoře Rudolfa II. Cornelius Drebbel. Kryptolog amerického námořnictva Prescott Currier přišel s teorií, že Voynichův manuskript je dílem dvou či více autorů, z nichž každý užíval jiný dialekt, jazyk či pravopis, nicméně používali stejné písmo.

Stejně jako u teorií o autorovi rukopisu je mnoho teorií o jeho obsahu a účelu. Na první pohled by se mohlo jednat o středověký lékopis. Jiné tvrzení hovoří pro soupis zakázaných rostlin pozdního středověku. První část je zcela nepochybně herbář, nicméně jen několik rostlin může být zcela určitě identifikováno. Brumbaugh věřil, že jedna z ilustrací zobrazuje slunečnici, tedy rostlinu, vyskytující se v Americe, která tehdy ještě nebyla známa. Měřítko udávající velikost kresby však není jasné, stejně tak může jít o kopretinu, heřmánek či téměř jakoukoli jinou rostlinu z čeledi hvězdnicovitých. Tato biologická tematika by sice mohla souviset s alchymistickým obsahem, nicméně alchymistické knihy obvykle obsahují speciální symboly a určitý tradiční okruh obrazců, které se ve Voynichově manuskriptu nevyskytují. Expert na herbáře Sergio Toresella tvrdí, že šlo o tzv. alchymistický herbář - knihu, kterou užívali šarlatáni k oklamání zákazníků, aby působili dojmem odborníka. Tyto herbáře ale většinou byly psány obvyklým jazykem (zpravidla italsky) a běžnou abecedou, šlo by tedy o alchymistický herbář silně netypický. Je také možné, že by šlo o astronomický či astrologický text či kombinaci, jakýsi sborník traktátů z různých oborů (o čemž svědčí široký okruh témat ilustrací).

Téměř stejné množství teorií je o jazyku, jímž je text napsán. Mnoho teorií tvrdí, že jde o falzum bez obsahu a smyslu. Kryptografové americké NSA, pracující s rukopisem v padesátých letech, se přikláněli k názoru, že jde o složitou šifru, využívající polyalfabetickou substituční šifru, které byly v té době oblíbené. Krom toho Roger Bacon, jeden z možných autorů manuskriptu, byl odborníkem na šifry. V předpokládané době napsání byl mezi evropskými vzdělanci o šifry mimořádný zájem. Proti této teorii hovoří fakt, že manuskript dodržuje Zipfův zákon, což u většiny šifer není možné. James Finn v knize Pandora's Hope (2004) tvrdí, že jde o vizuálně zakódovanou hebrejštinu. Jakmile jednou, podle této teorie, bude manuskript přesně přepsán s použitím tzv. European Voynich Alphabet, tedy evropské Voynichovy abecedy, bude možno mnoho slov číst jako hebrejštinu. Tomu odpovídá i nález, který udělala umělá inteligence mezi 400 jazyky a zjistila největší podobnost s hebrejštinou. Jeden z prvních pokusů o rozluštění rukopisu z roku 1921, vedený Williamem Newboldem z Pensylvánské univerzity, tvrdí, že viditelný text je sám o sobě nesmyslný, nicméně smysl mu dodávají při zvětšení patrné drobné značky, založené na starobylém řeckém těsnopisu. Další teorií je, že manuskript je zaznamenán pomocí steganografie, tj. text je nesmyslný sám o sobě, nicméně význam nesou určité detaily (například druhé písmeno každého slova, počet písmen v řádku a podobně). Některé teorie naznačují, že by se mohlo jednat o Cardanovu mřížku. Jazykovědec Jacques Guy tvrdí, že Voynichův manuskript je psán exotickým, avšak přirozeným jazykem, nicméně umělou abecedou. Slovní struktura je dle něj podobná sinotibetským jazykům, austroasijským jazykům a tajským jazykům. 

Teorie o tom, že jde o živý orientální jazyk, zapisovaný novým písmem, je poměrně pravděpodobná. Tehdejší cestovatelé (zejména misionáři) cestující do Asie totiž považovali tamní písma za příliš složitá, což vedlo k tomu, že se mnohdy pokoušeli vytvořit pro daný jazyk nové, fonetické písmo, většinou založené na latince, byť to není pravidlem. Autorem by pak mohl být evropský misionář žijící v Asii (což by mohlo souviset s tím, že text byl dlouhou dobu v držení jezuitského řádu, který se misií hojně zúčastňoval) či naopak v Evropě žijící Asiat, vychovaný nějakou misií. Hlavním argumentem pro tuto teorii jsou statistické výzkumy textu (zjevná absence některých jevů typických pro evropské jazyky, jako jsou členy, dále výsledky statistických výzkumů vykazují značnou podobnost s obdobnými výsledky na čínštině). Dále pro tuto teorii mohou mluvit dva velké červené symboly na titulní straně (podobný zvyk existoval v Číně) a některé astronomické obrazce, které údajně obsahují prvky typické pro čínský kalendář.

V roce 2003 oznámil Zbigniew Banasik, že text je psán mandžusky a navrhl přepis titulní strany do latinky s překladem mandžuských slov do angličtiny. Jeho doslovný překlad není příliš srozumitelný, avšak zdá se, že jde o prolog a začátek jakéhosi lékařského receptáře. Další teorie hovoří o možné glosolálii (tedy mluvení či psaní nesrozumitelným jazykem), kresbě provedené spiritistickým médiem (stává se, že médium napíše text v neznámém písmu). Leo Levitov tvrdí, že jde o umělý jazyk, vzniklý kombinací staré vlámštiny, staré francouzštiny a staré hornoněmčiny. Jde dle něj o liturgickou příručku sekty albigenských. Švýcarský skladatel Hanspeter Kyburz četl Voynichův manuskript jako hudební záznam a založil na něm jedno ze svých hudebních děl.

Roku 2014 profesor Stephen Bax pravděpodobně dekódoval 14 symbolů písma (přepis: k, y, d, r, m, n, sh, s, o, a, in, iin, e, ee).

Roku 2014 se objevila teorie Arthura Tuckera a Rexforda Talberta, kteří opírají svoje tvrzení o Aztéky a jazyk nahuatl.

Na konci léta 2016 přišla se smělým prohlášením o částečném rozluštění textu Češka z Nové Paky Irena Hanzíková. Rukopis sama označuje jako "knihu života". Všechny stránky, které se jí údajně podařilo přeložit (konkrétně se má jednat o stránky od 16 r do 49 v), už byly dokonce opatřeny notářským zápisem. Podle Hanzíkové je text napsán staročeštinou a šifra, kterou je zakódován, se průběžně mění. Konkrétní postup dekódování však odmítá prozradit, jako důkaz překladu zveřejňuje jen úryvky, např. začátek jedné věty ze strany 49: "Vedle cti doutná zlomyslnost, prospěch má sestru zradu, cílem je poznat svět, přesto svítit do tmy..." V červnu 2017 pak po přeložení už zhruba třetiny textu přišla s tvrzením, že autorem rukopisu je moravský šlechtic Jiří III. z Lichtenštejna, původem z Mikulova. Ten žil v letech 1360 až 1419, v roce 1390 se stal biskupem ve městě Tridentu ...

Něco málo ze života krále Václava IV.

Bratrstvo obruče s kladivem je středověké posvátné společenstvo, založené dvořany a důvěrníky římského i českého krále Václava IV. Přesné datum jeho vzniku a skutečný účel jsou dnes již zahaleny tajemstvím. Jistě víme jen to, že Bratrstvo podle vůle Václava IV. po roce 1382 zbudovalo pozdně gotickou kapli Božího Těla a Krve i kamennou věž pro každoroční vystavování Longinova Kopí i dalších svatých ostatků při svátku Kopí a Hřebů Páně. Kaple i věž stály v samotném středu Velkého rynku, dnešního Karlova náměstí na Novém Městě pražském. Ani jedna z nich se bohužel nedochovala do dnešních dnů.

Bratrstvo obruče s kladivem slaví Svátek Kopí a Hřebů tradičním procesím, jímž ve středověku doprovázeli pražští měšťané Svaté Kopí přivezené z Karlštejna. Procesí tehdy vedlo od kamenného mostu přes Králův dvůr až k Ostatkové věži na Velkém rynku. 

Slavný svátek Kopí a Hřebů Páně (Festum Lanceae et Clavorum Domini) ustanovil dne 13. února 1354 papež Inocenc VI. bulou Redemptor noster na žádost římského císaře a českého krále Karla IV. Svátek platil nejen po celém území Svaté říše římské, ale rovněž ve francouzském království. Jeho centrem však byla kaple Božího Těla a Krve na Novém Městě pražském, vedle níž se z dřevěné a později kamenné věže ukazovaly svátostiny z korunovačního pokladu Svaté říše římské, zejména kopí, jímž svatý Longin probodl Ježíše Krista na kříži: 

jeden z vojáků mu kopím probodl bok; a hned vyšla krev a voda.
A ten, který to viděl, vydal svědectví a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili.
To se stalo, aby se naplnilo Písmo: 'Kost mu nebude zlomena'

(Evangelium podle Jana, 19:34)


Kaple Božího Těla a Krve

Jedinečná vrcholně gotická svatyně na půdorysu hvězdy (betlémská hvězda oznamující narození Ježíše Krista), s osmicí paprskovitých kaplí okolo centrální hranolové věže, stála přesně ve středu novoměstského rynku, dříve Dobytčího trhu, čili dnešního Karlova náměstí v Praze. 

Podle pověsti prý kapli Božího těla předcházela malá provizorní dřevěná kaple, v níž byla kdysi u svatého přijímání jakási nevěstka. Knězem podanou hostii však s drzostí sobě vlastní nepolkla, ale ponechala ji v ústech a když opustila kapli, vyplivla ji na zem. Když pak tudy hnali dobytek na trh, zvířata se plašila a vyplivnuté hostii se vyhýbala. Mnozí lidé dokonce spatřili v místech, kde se nevěstka dopustila svého bezbožného rouhavého činu, zářící hvězdu. A právě ta údajně inspirovala stavbu nové kaple, kterou měl být hříšný skutek padlé děvy napraven. 

Podle vůle mladého římského a českého krále Václava IV. zbudovalo na místě původní kaple Bratrstvo obruče s kladivem kapli kamennou. Samotné sdružení zakladatelů kaple Bratrstvo obruče a kladiva neslo sice název upomínající na bednářské řemeslo, ale ve skutečnosti slovo obruč symbolizovalo řetěz ob-ruč spojených rukou. Tedy vyjadřovalo známý a osvědčený princip, že když se ruka k ruce vine, tak se dílo podaří. Kladivo pak symbolizovalo řemeslo stavebníků nebo kameníků. Přesné datum zahájení ani dokončení stavby není známo. Víme jen, že zakládací listina kaple byla vydána 1. dubna 1382 a že 15. ledna 1393 byla v bule papeže Bonifáce IX. uvedena už jako "nová". Kapli zřejmě stavěla parléřovská huť ze stejného pískovce, jako například Karlův most. Papež Bonifác IX. vydal bulu povolující zvláštní "milostivé léto" pro obyvatele Českého království a zemí Českému království poddaných. Ti věřící, kteří chtěli získat zvláštní odpustky, museli navštívit čtyři pražské kostely. Jmenovitě sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, sv. Víta na Pražském hradě, sv. Markéty v benediktinském klášteře v Břevnově a kapli Božího těla na Dobytčím trhu. Spojení nové svatyně s tak významnými pražskými chrámy nepochybně svědčilo o jejím mimořádném významu.

Dne 28. června 1403 pak kapli Božího těla převzal od Bratrstva obruče a kladiva pro potřeby "českého národa" pražské Karlovy univerzity mistr Jan Hus. Byl v tom nepochybně výraz podpory Husovým reformním snahám jak ze strany královského dvora, tak samozřejmě i zmíněného bratrstva. Sám král Václav IV. pak o tři roky později povolil, aby čeští univerzitní mistři směli používat důchody kaple ve výši sto deseti kop českých grošů na výplatu dvou správců této kaple. 

V majetku pražské univerzity zůstala kaple Božího těla až do třicetileté války. Už rok po upálení Jana Husa v Kostnici zde se souhlasem krále Václava IV. podával Husův věrný druh mistr Jakoubek ze Stříbra laikům pod obojí, tedy nejen chléb, ale i krev Páně. V roce 1437 byly do zdí kaple vsazeny desky s kompaktáty, kterými císař Zikmund a basilejský církevní koncil uznávali husitům právo svobodně vyznávat svoji víru. V roce 1521 zde kázal německý kněz Thomas Münzer, následovník náboženského reformátora Martina Luthera a jeden z budoucích vůdců německé selské války.

Do roku 1610 se ke kapli Božího Těla také konala třídenní smuteční procesí z Karolina u příležitosti výročí smrti Karla IV. Po porážce nešťastného stavovského povstání vítězný císař Ferdinand II. Štýrský dne 10. listopadu 1622 celou pražskou universitu včetně kaple předal Tovaryšstvu Ježíšovu. V době jezuitské rekatolizace se odtud prý ozývaly nářky mučených protestantů. Řád kapli užíval jako svůj hlavní pražský chrám, dokud si v jeho těsné blízkosti nepostavil barokní kostel svatého Ignáce z Loyoly. Zatímco okázalé barokní průčelí chrámu sv. Ignáce dominuje středu dnešního Karlova náměstí stále, někdejší svatostánek zbudovaný Bratrstvem obruče a kladiva bychom zde hledali marně. Nejdříve byl v roce 1784 "osvíceným" císařem Josefem II. zrušen jako nepotřebný a později k lítosti mnohých Pražanů zbourán.

V roce 1784 byla kaple odsvěcena a roku 1789 prodána měšťanu V. Lieberovi s tím, aby ji zbořil. Už v té době totiž začala překážet v komunikaci z dnešní Ječné ulice. 

Po zrušení kaple Božího těla jako svatostánku přišel osvícenecký filozof a správce pražské univerzitní knihovny Karel Rafael Ungar s myšlenkou, že Bratrstvo obruče a kladiva vlastně bylo zednářskou lóží, jejímž členem byl i král Václav IV. Karel Rafael Ungar, sám vlivný svobodný zednář, hledal v historii zednářské předchůdce.

Podle tehdejší tradice byli za ně pokládáni templáři, příslušníci Řádu chudých rytířů Kristových a Šalomounova chrámu. Právě Bratrstvo obruče a kladiva mělo být takovou spojnicí mezi tímto zrušeným řádem a svobodnými zednáři. Vždyť v časech Václava IV. byla vzpomínka na "chudé rytíře", jejichž předáci skončili v Paříži na hořících hranicích, ještě velmi živá. Samotné Bratrstvo bylo založené pouhých sedmdesát let po zrušení templářského řádu. A tak jako měli dávní templáři potíže s církevní mocí, měl je i král Václav IV. Připomeňme jeho spor s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna.

Bratrstvo obruče a kladiva bylo zřejmě založeno nejen kvůli zbudování kaple Božího těla, ale také proto, aby panovníka v jeho boji s arcibiskupem podpořilo. Konflikt s církevní hierarchií provázel od počátku i tajné lóže svobodných zednářů navazujících na středověké kamenické hutě, putující stavitele gotických katedrál. Karel Rafael Ungar se rovněž dostal do sporu s církví a opustil kvůli němu řád premonstrátů. Jako mistr pražské zednářské lóže U Pravdy a Jednoty dal přetisknout zakládací listinu Bratrstva obruče a kladiva a označil ji přitom za zednářský dokument. V roce 1785 se objevila i na titulní stránce vídeňského časopisu Journal für Freymauer, vydávaného předním rakouským zednářem, přírodovědcem Ignácem Antonínem Bornem. Mimochodem, stejně jako Ungar, spoluzakladatelem soukromé České učené společnosti a přítelem geniálního hudebního skladatele a rovněž zednáře Wolfganga Amadea Mozarta.

Středověké Bratrstvo obruče a kladiva bylo v jejich představách prvním zednářským sdružením, na jehož činnosti se už nepodíleli jen kameníci a stavitelští mistři, ale i příslušníci profesí, kteří neměli se stavbou katedrál co do činění. Sdružovalo tedy, stejně jako pozdější lóže počínaje 18. stoletím, většinou pouze "ideové" zednáře. A možná byl jeho členem i král římský a český, tedy Václav IV. Bratrstvo podle všeho nemělo zaniknout předáním kaple Božího těla Karlově univerzitě, respektive její české části, ale pokračovat buď v rámci reformního husitského hnutí nebo v čistě profesní zednářské činnosti jako kamenická huť nazývaná Jungherren von Prag (Panoši z Prahy). Pod tímto názvem byla připomínána ještě v roce 1486. Jenže nejsou to jen plané spekulace, neřku-li fantazie?

Možná, že by nám něco mohl napovědět oblíbený emblém Václava IV. - točenice nebo-li věník s ledňáčkem. Spatříme ho například na Staroměstské mostecké věži, ale i na jiných místech spjatých s Václavovou dobou. Historikové se dodnes nemohou shodnout, co vlastně znamená. Nejčastěji bývá spojován s pověstí o králi a lazebnici Zuzaně, která mu pomohla při útěku z vězení a stala se jeho milenkou, jak ji zaznamenal kronikář Václav Hájek z Libočan. Vděčný panovník pak obdařil Zuzanu i celý lazebnický cech znakem se svázanou stuhou a ledňáčkem. 

Ale tento výklad není jediným možným vysvětlením podivného emblému. Podle některých historiků je právě ledňáček s točenicí kryptogramem tajemného Bratrstva obruče a kladiva spojeného se stavbou kaple Božího hrobu. Historička Milena Bartlová ho dokonce považuje za odznak rytířského řádu českého krále. Podobně jako jeho nevlastní bratr Zikmund Lucemburský založil v roce 1408 pro své příznivce Řád draka, aby si upevnil svoje tehdy ještě vratké postavení na uherském trůnu, vytvořil Václav IV. řád označující se ledňáčkem v točenici. Zřejmě si ho nevybral náhodou. Ledňáček se totiž anglicky nazývá Kingfisher, tedy "král rybář", což připomíná postavu z příběhů rytířů Artušova stolu. Že si Václav vybral právě "krále rybáře" za symbol svůj i svého rytířského řádu, nepochybně souvisí s jeho hlubokým zájmem o astrologii. Vždyť se narodil ve znamení Ryb. 

Jenže stále zůstáváme dlužní odpověď na otázku, co to bylo za rytířský řád, honosící se znakem točenice s ledňáčkem. Odpověď snad v sobě skrývá Bratrstvo obruče a kladiva. Právě ono mohlo být tím řádem soustřeďujícím Václavovi příznivce a založeným na počátku jeho sporu s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Víme, že král byl na kordy s vysokou českou šlechtou, naopak se opíral o zemany a povýšence z řad měšťanů. Jistě k nim patřili i členové Bratrstva obruče a kladiva. Skutečnost, že později kapli Božího těla, nepochybně místo svých tajných shromáždění, předali české části pražské univerzity zastoupené mistrem Janem Husem, zřetelně potvrzuje, že podporovali reformní úsilí tohoto neohroženého kazatele.       


Ve věži byly vystavovány první pátek po Velikonocích svaté ostatky získané Karlem IV. Např. trny z Kristovy koruny, Longinovo kopí, části z dřeva kříže, z ubrusu z Poslední večeře nebo z Kristových rouch.

Podle historických záznamů se na tuto událost sjeli poutníci a ti zaplnili celé náměstí. Velká koncentrace lidí při takových svátcích byla využívána k vyhlašování různých ustanovení. Byla zde vyhlášena částečná konfiskace důchodů a majetku pražských duchovních, odboj proti Zikmundovi nebo Basilejská kompaktáta jejichž desky byly poté zasazeny přímo do zdi kaple a Pražané kolem nich chodili s velkou vážností. Kázal zde Thomas Müntzer a kaple také sloužila pohřbům univerzitních profesorů a vědců. 

Šťastnou náhodou se v archivu Karlovy university dodnes uchovala zakládací listina kaple Božího Těla a Krve, datovaná dne 1. dubna 1382 v novoměstském klášteru na Zderaze. Z této listiny víme, že kapli vystavělo zbožné Bratrstva obruče s kladivem, jehož tehdy čtyřicet členů k dokumentu přivěsilo na pergamenových proužcích své pečetě (jedna se utrhla a dnes je ztracená). 

Byli to:

1 Ješek Ocas ze Zásady (13?? - po 1396), jeden ze tří hejtmanů Bratrstva.

2 Zachař ze Všeradic (ze Svinař) (13?? - po 1413), místopurkrabí Pražského hradu.

3 Zdimír ze Sedlce (13?? - mezi 1397 a 1402), purkrabí hradu Loket.

4 Buzek z Heroltic (13?? - po 1398), králův komorník, jeden ze tří hejtmanů Bratrstva.

5 Vítek z Černčic (13?? - 1418), kněz, diplomat a králův kaplan.

6 Štěpán Poduška z Újezdce a Martinic (13?? - 11. 6. 1397), králův komorník, člen královské rady.

7 Prokop (syn) Bohuslavův (13?? - do 1407), měšťan a konšel Starého Města pražského.

8 Ješek Čúch ze Zásady (před 1380 - přelom 1410/1411), králův společník při lovech, královský maršálek.

9 Ješek Kozel ze Zásady (13?? - po 1389), králův komorník

10 Jan zvaný Mráz (13?? - 22. 7. 1403 Olomouc), probošt kláštera Křižovníků Božího hrobu v Praze na Zderaze, později olomoucký biskup.

11 Konrád z Rausendorfu (13?? - 1???), snad králův komorník.

12 Oldřich z Vlčíhory (13?? - asi 1406), man u královského hradu Křivoklátu.

13 Václav z Buřenic zvaný Králík (asi 1345 - buď 12. 9. 1416 Olomouc, nebo 16. 9. 1416 Svitavy), kanovník, později děkan a probošt vyšehradské kapituly, latinský patriarcha antiochejský, papežský administrátor olomoucké diecéze. Králův diplomat.

14 Otík z Polep (13?? - 1???), velitel královy tělesné stráže.

15 Smil Wolfinberg (13?? - 1???), neznámý.

16 Dětřich z Hognestu (13?? - po 1409), se svým půlbratrem Hošťálkem z Hognestu purkrabí na hradu Rabnstain, dnes Rabštejn nad Střelou.

17 Pechanec Šibal (13?? - 1???), snad Petr Pechanec, švec a majitel domů na Starém i Novém Městě pražském.

18 Ješek Bušchovec/Buškovec (13?? - 1???), snad písař pražské katedrály svatého Víta.

19 Oldřich z Újezda (13?? - před 1408), man na hradě Přimda.

20 Všech z Rohova (? - asi 1393), vladyka.

21 Petr z Dubnic (13?? - 1???), místopurkrabí na zemském soudu.

22 Oldřich z Pačejova (13?? - 1???), vladyka.

23 Štěch (Štěpán) z Lopuče (13?? - 1???), vladyka, roku 1403 uveden jako "armiger Pragensis dioeceseos" a jeden ze tří hejtmanů Bratrstva.

24 Václav (syn) Kolmanův ze Stříbra (13?? - po 1414), kněz a snad i kaplan Václava IV., písař královské kuchyně, později kanovník vyšehradský a zároveň kanovníkem Metropolitní kapituly, mnohoobročník.

25 Konrád z Lutic (13?? - 1???), rytíř původem z Horní Lužice, snad právník.

26 Markvart z Pořešína (před 1358 - po 1406), hofmistr císařovny Alžběty Pomořanské, poslední manželky Karla IV, později maršálek Václava IV.

27 Arnošt ze Sovojevic (13?? - 1???), vladyka.

28 Šalda z Robous (13?? - 1???), vladyka.

29 Ješek ze Sulislavi (před 1368 - 1???), popravce a zemský soudce v Chebu.

30 Kašpar z Wensdorfu (13?? - 1???), neznámý, jeho jméno je jako jediné z proužku vyškrabáno.

31 Mikuláš z Borotína (před 1356 - po 30. březnu 1418), maršálek a hofmistr arcibiskupa Jana z Jenštejna.

32 Jan rytíř z Rožďalovic (před 1374 - asi 1413), držel část městečka Rožďalovice, později získal panství s tvrzí Lomnice (nad Popelkou).

33 Odolen z Pyšel (13?? - 1411), purkrabí na hradě Lipnice nad Sázavou.

34 Petr Kvas ze Všenor (13?? - po 1403), vladyka, roku 1403 je uveden jako "armiger Pragensis dioeceseos" a jeden ze tří hejtmanů Bratrstva.

35 Jan Vepřek (13?? - 1???), vyšehradský kanovník a roku písař královské kuchyně.

36 Mikuláš Rot (13?? - 1446), majitel tvrze Vlásenice a vsi Dírný, později služebník pánů z Rožmberka.

37 Ctibor Tlam z Drastu (13?? - 1391),lovčí královských lesů na Dobříši, později nejvyšší královský lovčí.

38 Přibík z Pořešína (mezi 1357 a 1358 - před 9. 9. 1386), syn Markvarta z Pořešína (26), děkan i kanovník u pražské metropolitní kapituly.

39 Petr ze Všerub (po 1340 - 1407), mnohoobročník, úředník u papežské kurie, familiář papeže Bonifáce IX., kaplan a diplomat Václava IV.

40 Zdeněk (13?? - 1407?), dvanáctý velmistr Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou.

Ješek řečený Ocas ze Zásady, Zdimír ze Sedlce a Buzek z Heroltic, představení Bratrstva obruče a kladiva tedy zakládají na Novém Městě pražském se svolením krále Václava IV. a pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna kapli Těla a Krve Páně, P. Marie a sv. Felixe a Adaukta. Slibují zabezpečit její výstavbu, výzdobu a zabezpečení pro alespoň tři kněze, přičemž uvedenému bratrstvu bude náležet patronátní právo. Kněžím určují povinnost o jednotlivých suchých dnech pro duše zemřelých členů bratrstva konat vigilie a mši za zemřelé. Do bratrstva je možné volně vstoupit po zaplacení pěti kop grošů, stejně je možné z něho vystoupit a členové mají být poslušni svých zvolených představených. 

"My, bratrstvo čili Společenství se znakem kruhu, který se lidově nazývá Obruč, v němž visí kladivo, (...) s pomocí Boží a podporováni souhlasem a vůlí nejvznešenějšího panovníka a pána pana Václava, z Boží vůle římského a českého krále pro všechny časy rozmnožitele říše, a z vůle ctihodného v Kristu otce a pána pana Jana, arcibiskupa svatého pražského kostela a legáta apoštolského stolce, zakládáme kapli (...) k poctě řečeného přesvatého Těla a Krve Pána Ježíše Krista, našeho Spasitele a Vykupitele a neposkvrněné Panny Marie a vzpomenutých svatých Felixe a Adaukta, mučedníků, a to uprostřed náměstí Nového Města pražského v místě, kde se obvykle každý rok vystavují ostatky nástrojů umučení našeho Pána Ježíše Krista a ostatky mnoha dalších svatých."