34. VRAŽEDNÉ ČESKÉ DĚJINY

03.02.2020

Seznam českých šlechtických obětí


Seznam českých sériových vrahů do 20. století

Seznam usvědčených vrahů, kteří působili v českých zemích a prokazatelně spáchali minimálně 3 vraždy, přičemž alespoň ke dvěma z nich došlo s určitým časovým odstupem:

Martin Roháč (narozen ve Velké Bíteši, zemřel dne 17. února 1571 ve Velké Bíteši) byl český voják a později i loupežník a vrah s historicky největším počtem obětí v Českých zemích. Jako voják se zúčastnil války s Tureckem v letech 1566 - 1568. Ta skončila uzavřením Drinopolského míru a proto byl propuštěn ze služby. Společně s osmi dalšími vojáky začal loupit a vraždit. Charakteristickým rysem loupeživé bandy byla neobyčejná krutost a bezohlednost. O tom svědčí např. skutečnost, kdy u moravského Kojetína přepadli a zabili bednáře, kterému nevzali vůbec nic, protože vůbec nic neměl. Jejich oběťmi byli především bezbranní kupci a řemeslníci, kterým kradli peníze, zboží a zpravidla i oděv. První vraždy byly spáchány ještě v Sedmihradsku, kde jeho skupině padli za oběť 4 lidé. Ti byli okradeni o 24 zlatých a oděv. Další obětí byl kupec nedaleko Vídně, který byl okraden o 40 zlatých, dvě ručnice a oděv. U Rahašpurku spáchali dvě vraždy. Své oběti tentokrát okradli o zbraně - dvě ručnice a dva kordy. Následující vraždy spáchali u Stupavy (zde ukradeným kordem přeťali přepadenému ruku a okradli ho o 14 kop peněz), pod Prešpurkem (Bratislava), v Uherském Hradišti, Uherském Brodě, u Bánova a v dnešních Velkých Bílovicích. V Hustopečích u Brna, kde v jeden den zavraždili tři muže, kterým odcizili 7,5 zlatých a dále zde oloupili soukeníky o tři postavy sukna (1 postava = 22 až 50 loket). K dalším vraždám došlo v Újezdě, Poštorné a u Ivančic. Po těchto zločinech se někteří členové skupiny rozhodli odejít, protože se již dostali domů. Rozpad bandy se však neobešel bez konfliktů, jak o tom svědčí případ vloupání do masných krámů ve Věstonicích. Člen bandy - Jan Rychtaříček z Rosic - se odmítl vloupání zúčastnit. Přesto byl Martinem Roháčem pod hrozbou zabitím donucen podílet se na krádeži dvou čtvrtí hovězího masa. Do Čech se pak vydal jen Martin Roháč z Velké Bíteše, Mikuláš Miča z Předklášteří u Tišnova a řezník Jan Čech. Jejich krutost se poté zvýšila. Například u Mělníka, za Čáslaví a u Chrudimi zavraždili 3 těhotné ženy, vyřezali z nich čtyři plody a nenarozeným dětem vyňali srdce, plíce a játra, která uvařili a snědli. Věřili, že jim to dodá odvahu a budou moci déle loupit a vraždit. Byla to tehdy pověra zločinců celé střední Evropy, stejně jako uřezávání prstů novorozeňatům. Prstíky se obalovaly voskem a sloužily jako svíčky zlodějům, kteří prováděli noční vloupání a krádeže v obydlích. Svíčky byly známy pod názvem "zlodějská světélka" a podle pověry se při jejich záři prohluboval okradeným spánek.  Roku 1571 byl v Tišnově dopaden Mikuláš Míča. Tehdy byl aktivní už pouze Roháč. Míča se na mučidlech přiznal a brzy poté byl ve Velké Bíteši zatčen Roháč, a taktéž skončil na mučidlech, kde se ke svým zločinům přiznal. Roháč, Míča i další členové bandy se uvedených vražd a loupeží skutečně dopustili, každý byl vyslýchán u jiného soudu a jejich výpovědi se jak ve skutcích, tak i v dalších podrobnostech shodují. Nad Martinem Roháčem byl rozsudek vynesen 7. února 1571. Byl stejně krutý jako byly kruté zločiny spáchané bandou Martina Roháče. Nejdříve měly být odsouzenému u pranýře odnímány články prstů a pak měl být přiveden na popraviště, kde mu měl kat trhat kleštěmi části těla, pak mu měly být kolem zpřeráženy všechny končetiny a ještě za živa měl být vpleten do kola a takto čekat na svou smrt. Rozsudek nad odsouzencem byl vykonán brněnským katem a jeho šesti pomocníky 17. února 1571. 


Jan Philopon Dambrovský (narozen roku 1540 ve Strykówe jako Joannes Philopon Dambrowski, zemřel roku 1586 nebo 1587) byl katolický kněz a děkan olomoucké kapituly v letech 1577 - 1585 a údajně i sériový vrah. Mezi lety 1572 - 1578 zemřeli podezřelou smrtí čtyři olomoučtí biskupové. První obětí byl Vilém Prusinovský z Prusinovic a Vickova, zakladatel olomoucké univerzity, který zemřel v červnu 1572 ve věku 38 let. Po něm následující Jan XVII. Grodecký zemřel náhle v lednu 1574. Další biskup Tomáš Albín z Helfenburka zemřel sotva měsíc po své intronizaci v květnu 1575. Tehdy bylo poprvé vysloveno podezření na násilnou smrt nebo vraždu. Velmi negativní ohlas vzbudilo toto úmrtí i v aristokratických kruzích, neboť Tomáš Albín byl synem kancléře z rodu Rožmberků. Čtvrtým biskupem, který náhle zemřel, byl Jan Mezoun z Telče. Vykonával svou funkci od srpna 1576 do února 1578, kdy on i několik jeho blízkých spolupracovníků v bolestech zemřelo. Ve stejný den zemřel i kanovník Václav Bruntálský z Vrba, který byl očekávaným kandidátem na biskupský trůn po Janu Mezounovi. Tehdy se již otevřeně mluvilo o tom, že na olomouckém biskupství řádí travič, takže zájem o biskupskou stolici mezi uchazeči opadl. Až v létě 1579, byl novým biskupem zvolen Stanislav Pavlovský. Krátce po svém nástupu do funkce nechal poslat nejproblematičtější členy olomoucké metropolitní kapituly mimo Olomouc. Mezi jimi byl i Jan Philopon Dambrovský, který měl biskupa zastupovat při vizitacích v Římě. Hlavním záměrem Pavlovského bylo alespoň dočasně ulevit olomouckému biskupství od nebezpečných intrikánů a také získat čas pro získání usvědčujících důkazů, neboť nebylo běžné uvěznit významné osobnosti jako byl děkan olomoucké kapituly. Důkazy proti Dambrovskému se podařilo najít až v roce 1585, kdy byl nalezen svědek, poskytující údajně nezvratné důkazy. Na konci roku 1585 jej biskup Stanislav Pavlovský obvinil z travičství a strůjce smrti jeho čtyř předchůdců. Philopon Dambrovský byl uvězněn na biskupském hradě Hukvaldy poté, co odmítl před biskupem odpřisáhnout svou nevinu a pokusil se patrně o útěk. Předtím se také odmítal vrátit z Itálie, kde opětovně pobýval a byli uvěznění i dva jeho olomoučtí komorníci, bratři Pavel a Blažej Rochlové. Philopon byl suspendován ze všech funkcí a beneficií. Byl mu zabaven všechen majetek a jeho olomoucká rezidence byla zapečetěna. Sám se pokusil o útěk, byl ale zadržen a převezen na biskupský hrad Hukvaldy, kam bývali posíláni provinilí kněží. Doktor práv, biskupský oficiál a kanovník Pavel Grünwald, byl v Olomouci pověřen, aby řídil proces domnělého traviče. Samotná soudní akta se buď nedochovala, nebo jsou utajena ve vatikánských archivech, nicméně je zřejmé, že Philopon se během výslechů doznal k otrávení čtyř biskupů, počínaje Vilémem Prusinovským z Vickova a konče Janem Mezounem z Telče. Dne 3. února 1586 byl olomouckým církevním soudem odsouzen a zbaven svého kněžství, úřadů cti i beneficií. Stanislav Pavlovský zjevně dlouho váhal, než se rozhodl, jak naložit s Philoponem, který využil svého času po odsouzení k sepisování různých obhajob. Nakonec se rozhodl, že jej vydá světskému rameni k potrestání na hrdle. Dne 20. července 1586 vyslal na Hukvaldy dva jezuity, aby Philopona vyzpovídali. Přesné datum jeho poprav není známo, nicméně v olomoucké Knize půhonů je ke dvěma půhonům na Philopona připsáno "Sťat Philomon". 


Kateřina z Komárova, provdaná Bechyňová z Lažan (narozena v Komárově, zemřela dne 15. března 1534 v Praze), byla česká šlechtična, která proslula ve své době brutálními vraždami svých poddaných a u které se nabízí srovnání s mnohem známější Alžbětou Báthoryovou. Kateřina pocházela z rodu Pešíků. Její rodiče byli otec Kunata Pešík a Kateřina z Vrby a měli spolu šest dětí. Kunata Pešík nechal přestavět tvrz v Komárově na rytířské sídlo a právě zde se Kateřina narodila. Už od dětství byla panovačná s rozporuplnou osobností. Již ve svých 12 letech měla vlastní služebnou, ale málokterá s ní dobře vycházela. Údajně byla hezká, ale žádný její portrét se nezachoval. Vypráví se, že při svých vyjížďkách na koni, pozorovala hezkého kováře Kryštofa, s nímž se měla i scházet, což její rodina nesla nelibě, a proto údajně rozkázala, aby se Kryštof oženil s jinou dívkou. Kateřina měla za tuto zradu Kryštofa srazit koněm. Také se vypráví, že měla být při jedné z vyjížděk na koni znásilněna, což ji muselo velmi poznamenat. Rodina se ji snažila výhodně provdat. Jejím manželem se stal Jan Bechyně z Lažan, za nímž se přestěhovala na tvrz v Pičíně na Příbramsku. Bechyňové z Lažan byli významnějším rodem než komárovští, proto svatba znamenala pro Kateřinu jistý společenský vzestup, zvlášť když byl její manžel roku 1529 jmenován purkrabím na Karlštejně. Manželství údajně nebylo příliš šťastné a nevzešli z něj žádní potomci. Jan Bechyně musel zastávat svůj úřad na Karlštejně, a proto správu panství vedla právě jeho žena. Pro poddané nastaly tvrdé časy, protože Kateřina za jakékoli prohřešky, a to zvláště u děveček, udělovala velmi tvrdé tresty, které někteří trestaní nepřežili. Své poddané nechávala mimo jiné sadistické praktiky týrat, stahovat z kůže, nutit je, aby se bili navzájem, sypat sůl do otevřených ran. Na Pičíně panovala hrůza z obavy, kdo bude její další obětí. Stejně se chovala i když pobývala na Karlštejně, kde měla jednu děvečku prohodit záchodem do hradního příkopu. Stejně jako lidi měla trýznit i zvířata. Jan Bechyně z Lažan už na konci roku 1529, kdy nastoupil jako nový purkrabí, vedl soudní spor s Václavem Hájkem z Lažan, který na Karlštejně působil od roku 1529. Důvod jejich sporu není znám, ale právě na Hájkův popud se před soudem ocitla i Kateřina. Hájkovi se o Kateřině donesly zvěsti o trýznění poddaných na pičínském panství, které se rozhodl využít ve svůj prospěch. Žalobu na Hájka však podala sama Kateřina Bechyňová, která jej obžalovala za potupná a lehká slova a zpochybnila jeho svědky. 

Šetření sporu trvalo od 12. prosince 1531 do 23. ledna 1534, kdy byl vynesen rozsudek. Nejdříve se nejvyšší hejtmani zdráhali ve sporu rozhodnout. I svědci, kteří nechtěli vypovídat pro své vrchnosti, převážně vypovídali ve prospěch Kateřiny. Před tribunálem postupně vypovídalo deset žen a sedm mužů. Dne 5. ledna vypovídaly tři děvečky - Anna, dcera Šimona z Bukové, Marta, dcera Štefanova z Kotenčic, a Markéta, dcera Linhartova z Bukové. Všichni tři se shodly, že Kateřina je dobrá paní a není jí co vytknout. Ovšem Markétin otec Linhart o Kateřině prohlásil: "Toho sem svědom, že dvě děvečky snesli doluov, že zemřely v dole, ale nevím, jakú příčinou, že hodiny nebyla jedna v dole, že zemřela. Mne kázala pak synu bíti, i bil mne. A kdyby mne více bil, snad by mne, starce, také ubil. A pán snad o tom nic neví." Předvolán byl i Václav Bechyně z Lažan, bratr Jana Bechyně z Lažan, který sdělil, že o vraždách nic neví. Ještě další svědci vypovídali v Kateřinin prospěch, než před soudem stanul kožešník Prokop Papež. Ten žil mimo pičínské panství, takže se nemusel bát pomsty vrchnosti. Vypověděl, že Kateřina zabila jeho sestru a dceru kováře z Pičína. Konečný zvrat přinesla výpověď Blažka ze Svatého Pole a Mandy Vaňkové z Libčic, kteří usvědčili, že Kateřina zabila pannu Hedviku, a že stejně zemřela i "nějaká" Kačka. Soudní tribunál vynesl na české poměry neobvyklý rozsudek - paní Kateřina měla být uvězněna a ponechána ve vězení zcela svému osudu, v podstatě by se dalo hovořit o rozsudku smrti hladem. V pátek po sv. Matějovi, 27. února 1534, byla umístěna do Prašné věže (Mihulka) na Hradě v Praze a zde v březnu 1534 zemřela. Údajně ji ve věži našli s okousanými prsty, což značí, že musela před smrtí skutečně trpět. Dva dny po ní překvapivě zemřel její soudce Vojtěch z Pernštejna. To se stalo předmětem spekulací. Prý jej Kateřina "stáhla sebou". Kde byla Kateřina pohřbena, není známo. Pro Jana Bechyně neměl tragický případ zločinů jeho ženy vůbec žádné následky. Znovu se oženil a měl dva syny. Po čase byl jmenován nejvyšším zemským písařem a v tomto úřadě setrval až do roku 1547, kdy zemřel.