Zajímavosti z historie rodu Nebeských

Jméno Nebeský / Nebeská je odvozeno z českého slova "nebe", pravděpodobně se vztahuje k nějaké lokalitě, případně vychází z nějakého povahového či fyziognomického rysu předka nynějších Nebeských (= božský, mimořádně dokonalý, dobrý). 

V 05/2021 bylo v České republice evidováno 306 mužů a 321 žen s tímto příjmením.

Příjmení vznikala postupně, zprvu u šlechticů v podobě přídomku (šlechtický predikát je část osobního jména odvozená z místa narození, pobytu nebo i državy). V Evropě se příjmení nejprve objevila v Benátkách (9. století), poté se tento zvyk rozšířil do severní Itálie a jižní Francie (10. století), dále do Katalánska a severní Francie (11. století) a poté do Švýcarska a Anglie (12. století). V českých zemích se příjmení objevují od 14. století a jejich rozmach přišel v 15. století. Např. v 16. století již příjmení používala většina obyvatel, příjmení však nebylo striktně dědičné. V minulosti docházelo v některých obdobích (zejména po třicetileté válce) nezřídka k tomu, že členové určité rodiny přejímali příjmení podle označení hospodářské usedlosti, na níž se usídlili (např. Kuchválek podle Kuchvalovského gruntu). Usedlosti byly takto pojmenovány zpravidla po dřívějších majitelích. 

Příjmení se postupně vyvíjela pro potřebu rozlišení obyvatel, někdy z tzv. jména po chalupě. Historické přídomky neoznačovaly místo narození dotyčného, ale původ rodu (např. Mikuláš Dačický z Heslova se nenarodil v Heslově, ale v Kutné Hoře). Povinné používání příjmení v českých zemích zavedla císařovna Marie Terezie. Tehdy si Židé museli zvolit německé příjmení, nebo jim bylo určeno, často složené, např. Frühauf, Goldstein apod. Jména jim byla určována často podle znamení domu, v němž bydleli, nebo podle jejich místního původu (Taussig - pocházející z Domažlic), jinde náhodně (dostávali také posměšná příjmení). Pro vznik příjmení je důležitý rok 1786, kdy císař Josef II. vydal Patent o dědické posloupnosti. V něm nařídil, že jména se nesmí měnit, jak bylo dosud zvykem, ani pozměňovat; jméno bude dědičné a děti se budou jmenovat po otci. Účelem patentu bylo zpřesnění evidence kvůli výběru daní, vojenské povinnosti apod.

V češtině je nejvíce jmen odvozených od křestních jmen (celá 1/3), např. Jan - Janíček, Janek, Janeček, Janovský, Janoušek, z německé obdoby Johann - Hans, Honza, Honzík, Hanzelka, Hanzlík. Značnou část příjmení tvořila jména vzniklá z původních přídomků odvozených od tělesných nebo duševních vlastností - Dlouhý, Zrzavý, Shrbený. Řadí se sem i jména zvířecí - Sojka, Straka, Vlk. Další skupina vznikla podle stavu a povolání - Tesař, Sedlák, Tkadlec, Převozník. Příjmení často kopírují i místa původu našich předků - Němec, Blatný, Pražák. Podobně vznikala i jména podle místa, kde člověk v dané vsi či městě bydlel - Zárybnický, Zápotocký, Podlešák, Podskalský. Specifikem českých příjmení jsou jména vyjadřovaná slovesem - Neplatil, Zatloukal, Utíkal. 

"Nebeský" nebo "nebesáč" se také nazývá typ rybníka, který nemá žádný přítok a je naplněn vodou jen z atmosferických srážek. Zvláště v regionu Skutečska a širšího Chrudimska se nachází hned několik menších nádrží tohoto typu. Jde o drobné lesní tůňky a zatopené lomy. Mohlo být příjmení Nebeský odvozeno od toho, že prapředci bydleli někde u takového rybníka?

Latinsky "nebeský / božský" je "caelestis". Ze slova caelestinus vzniklo mužské křestní jméno Celestýn (slovensky Celestín, německy Cölestin nebo Cölestinus, italsky Celstino, polsky Celestyn, maďarsky Celesztin). Překládá se také jako "milý, líbezný".

Z rodokmenu na www.rabek.cz víme, že roku 1540 se narodil Jan Nebeský, který zemřel ve svých 62 letech roku 1602 ve Skutči (okr. Chrudim). Oženil se s Kateřinou Postřihačovou, se kterou měl 2 syny - Zikmunda a Mikuláše. 

Ve Skutči se roku 1565 narodil první ze synů Zikmund Nebeský (Celestýn). Roku 1586, když bylo Zikmundovi 21 let, byl Václavem Berkou z Dubé propuštěn z poddanství. V letech 1587 - 1592 byl radním písařem v Rokycanech, v letech 1595 - 1600, 1602 - 1604, 1607 - 1612 byl rokycanským purkmistrem. Ve svých 34 letech jako významný měšťan získal erb a přídomek z Freienfelsu / Freyfeldu. Listinou danou v Plzni 28. prosince 1599 udělil císař Rudolf II. plzeňskému měšťanovi Jobu Kotvovi  a jeho příbuznému, měšťanovi rokycanskému Zikmundu Celestýnovi Nebeskému z Rokycan, predikát z Freyfeldu. 

Roku 1610 se usadil na Starém Městě pražském. Dne 29. dubna 1610 vyženil dům č.p. 233 v Jalovcové ulici (Dům U stromu jalovcového). Dům byl pravděpodobně roku 1567 oddělen od domu č.p. 232, o kterém je první zmínka z 9. června 1567, kdy Eliáš Behm a Alžběta, dcera jeho s první manželkou Lidmilou splozená, koupil díl domu mezi domy U zlatých křížů a Wolfa Fišera od téhož Wolfa za 57 1/2 kop grošů českých. Při tom vymíněno, že ta zeď, kteráž domy Eliáše a Wolfa dělí, společní v nákladech i užívání zůstati a býti má, díl pak domu toho od Eliáše koupeného již za dům se počítati a slouti a šacovati má. Dům pak změnil majitele v roce 1574, kdy Hannybal Kornhauf a Mandalena kupují dne 18. května 1574 dům mezi domy U zlatého kříže a Eliáše Behma od Wolfa Fišera. Dne 25. října 1583 jej od Hannybala Kornhaufa kupuje Ondřej šmejdíř a Anna. Šmejdíř byl ve středověku podomní či trhový kramář, který prodával drobné a laciné zboží (knoflíky, přezky, stuhy, tkaničky, jehly nebo drobná mosazná nebo měděná cetkařská dílka). Dne 13. února 1585 začala jest býti nevole mezi Ondřejem šmejdířem z jedné a Petrem Pešonem i na místě Petra Pešona, strýce a čeledína jeho, ze strany druhé, jakož týž Ondřej jeho Petra jest obsílal z některaké vejtržnosti, kterak by jeho v domě u Jiříka Ertmana pohlavky zbíti měl a při tom obzvláště Petr mladší Pešon, strejc a čeledín Petra staršího Pešona, jeho Ondřeje nožem pobodl - i jsou o to všecko šetříce, že obojí strany jsou lidé handlovní a své živnosti jinde přes svět pracujíce vedou a soudové že takovým lidem žádného užitku nepřinášejí, smluveni. Dne 20. ledna 1588 je zaznamenáno vzdání manželské domu Ondřeje šmejdíře a Anny, manželky jeho. Dne 18. ledna 1605 pak bylo vzdání manželské domu Ondřeje šmejdíře a Lidmily, manželky jeho. Do smlouvy pojaty jsou i děti s první manželkou splozené Daniel a Jan. Tento zápis byl zrušen 9. října 1609, jakož jest Ondřej Kulíšek šmejdíř zemřel, i po smrti jeho sou se Lidmila a Daniel s Janem narovnali, že sou mu z toho statku 220 kop míšeňských vydali. Ke dni 29. dubna 1610 vdova Lidmila ujala dům za 800 kop míšeňských. Staly se smlouvy svatební mezi Zikmundem Celestýnem z Freyfeldu, primasem města Rokycan, a Lidmilou, vdovou po někdy Ondřejovi Kulíškovi. Věno zapisuje vdova na svém domu, jenž slove U stromu jalovcového. Dne 18. června 1612 pak Voldřich Ertl a Kateřina kupují dům U jalovcového stromu řečený mezi domy U zlatého kříže a Jiříka Wilda zlatníka oboustranně ležící od Lidmily, Zikmunda Celestýna, jinak Nebeského z Freyfeldu manželky, za 500 kop grošů českých. Dům pak dne 1. srpna 1614 kupuje Anna, po Petrovi Píseckým z Kranichfeldu vdova, od Voldřicha Ertle za 500 kop grošů českých. A poslední zpráva je z Dějin konfiskací z roku 1621, kdy Martin Chvalkovský odešel s manželkou svou Annou pro náboženství ze země; byl pak ve službě vojenské u nepřítele a navrátil se při vpádu saském léta 1631, pročež při komisi konfiskační Frýdlantské dne 25. ledna 1634 odsouzen byl. Dům jeho U jalovcového stromu řečený k ruce fisku ujatý za 429 kop míšeňských odhadnut a 12. srpna 1631 prodán za 600 kop míšeňských Janovi Maršálkovi a Anně, manželce jeho ...

V letech 1616 - 1619 a 1620 - 1622 se stal pražským radním, působil jako "nákladník vaření piva". Roku 1618 se stal majitelem domu na Starém Městě pražském, dodnes zvaném "U Celestýnů" (Dlouhá ulice č.p. 26, Praha 1). Na počátku pražského povstání vystupoval obezřetně, po roce 1620 byl však obviněn ze spolupráce s direktory. O čtyři roky později, v roce 1624, byl odsouzen ke ztrátě veškerého majetku. V létě roku 1625 bylo staroměstskému hejtmanovi při obnovování městské rady nařízeno, aby nechal propustit právě Zikmunda Celestýna a Matyáše Jirkovského z Děvína, kteří opakovaně nechtěli přestoupit na víru. Roku 1627 Zikmund Celestýn emigroval a s rodinou odešel do saské Pirny. V Pirně se stal roku 1629 dozorcem české církve. Ve svých 71 letech dne 14. března 1636 zemřel v Pirně, v Německu. Jeho první manželkou byla Alžběta Červenková, se kterou měl děti: Václava Celestýna (asi předčasně zemřel), Jana Felixe Celestýna (studoval v Praze na univerzitě a v roce 1624 je zapsán ve Wittenberku), Dorotu vd. za Jana Kvasničku (odešli do Míšně), Ludmilu vd. za Jana Petru a Annu vd. za Štěpána Štefku z Koloděj. Druhou manželkou pak byla Lidmila Kulíšková, se kterou měl děti: Šimona Celestýna, Zikmunda Celestýna a Jakuba Celestýna. Lidmila zemřela o rok později než Zikmund, 28. srpna 1637 v německém Pirně, jako Agathonová. O Šimonu Celestýnovi ze Stráže víme, že to byl český humanistický intelektuál, autor a vlastník historických rukopisů či literárních prací ze 16. a 17. století. 

O osm let později, roku 1573 se ve Skutči Janu Nebeskému narodil druhý syn Mikuláš Nebeský (Celestýn). Listinou danou v Praze 12. března 1605 potvrdil císař Rudolf II. přijetí Šebestiána Rejšvického, purkrabího na Zbiroze, a rokycanských měšťanů Mikuláše Celestýna jinak Nebeského a Ondřeje Pražáka, k jejich erbu a predikátu z Freyfeldu a zároveň jim polepšil erb: zaměnil v erbu točenici korunou, aniž by inzeroval polepšení. Mikuláš se v Rokycanech oženil s Alžbětou Mandlovou, se kterou měl děti: Annu (nar. 1605), Tobiase Celestýna, Bohumila Celestýna (nar. 1615) a Marii (nar. 1622). 

Po emigraci Zikmunda Celestýna žili jeho děti z prvního manželství pravděpodobně u strýce Mikuláše v Rokycanech. Listinou danou ve Vídni 26. února 1794 povýšil císař František II. Zikmundova potomka Josepha Kaspara Cölestina von Freyfeld, wallisovského hospodářského inspektora v Klatovech, do šlechtického stavu a udělil mu šlechtický erb - kotva byla popsána jako železná s dřevěnou příčkou a přilba byla změněna na turnajskou. 

Další generace Celestýnů (Nebeských) von Freyfeld žili v Rokycanech, Klatovech, Jindřichovicích, Chýnově, Kolinci. V současné době s tímto příjmením není v České republice nikdo žijící, s příjmením Celestín jsou evidovány pouze 4 osoby, a to na Jindřichohradecku.

Přídomek "z Freyfeldu" získal Zikmund Nebeský (Celestýn) a Mikuláš Nebeský (Celestýn) formou císařské nobilitace, nikoli tedy dědictvím po starém šlechtickém rodu ani koupí statku. 

Rodina Kotvů se připomíná v 16. století mezi přední rody "městské" v Litoměřicích a Plzni. Jan Kotva, konšel litoměřický, byl roku 1547 mezi osobami, jež byly z tamní rady vyslány do Prahy ke krvavému sněmu, a připomíná se roku 1555 jako primátor tamtéž. Mezi předními sousedy plzeňskými je pak ve 2. pol. 16. století Job Kotva, významný plzeňský měšťan a zednický mistr, který měl být příbuzným Celestýnů. Zasedal v plzeňské městské radě, roku 1598 se účastnil zemského sněmu, v roce 1590 stavěl věž při tzv. Černém klášteře v Plzni, avšak městská rada nebyla s provedením zcela spokojena. Jeho společenské postavení dokládá i to, že v jeho domě roku 1599 bydlela část služebnictva císaře Rudolfa II., který se tehdy v Plzni zdržoval. Řadil se tak mezi tehdejší plzeňskou městskou elitu. Jeho narození, úmrtí a jméno manželky se nepodařilo dohledat. Víme ale, že měl syny Jana, Ctibora a Ondřeje. Jan Kotva z Freyfeldu držel již za živnosti otce svého zboží šosovní při městě Plzni, a seděl v radě i na sněmu (roku 1596 a 1607). Ctibor Kotva z Freyfeldu se narodil okolo roku 1585, oddal se stavu duchovnímu a vynikal svou učeností, výmluvností a horlivostí při reformaci české: byl kanovníkem několika kapitol a roku 1629 se stal proboštem v Litoměřicích, kde 29. září 1637 zemřel. Ondřej Kotva z Freyfeldu odbyv studia právnická, povýšen jest na doktora práva roku 1623 jmenován radním nad apelacími na hradě Pražském na stolici doktorské; na to byl vyslán do několika měst a jmenovitě také do Litoměřic s Vilímem Michnou za komisaře k vyhledávání a potrestání osob, kteréž měly účastenství "v té ohavné rebélii", a potřebován i v jiných komisích a poselstvích soudních a trestních, jakož i zastával úřad místosudího dvorského. Pro takové služby platné byl Ondřej Kotva majestátem císaře Ferdinanda, daným dne 28. prosince 1644, povýšen do stavu rytířského rodů starožitných s polepšením jeho erbu přirozeného; načež přešel na stolici rytířskou, na níž seděl do své smrti v roce 1650.

Císař Rudolf II. se přesunul z Prahy do Plzně dne 14. září 1599 a zůstal zde i s početným císařským dvorem až do 4. června 1600. Důvodem byl útěk před silnou morovou epidemií, která sužovala Prahu a v níž denně umíraly desítky lidí. Plzeň se tak na přechodnou dobu stala hlavním městem Svaté říše římské a centrem evropské politiky. Přítomnost stovek dvořanů a delegací si vyžádala stavební úpravy, např. propojení plzeňské radnice s vedlejším domem, dnes známým jako Císařský dům. Jedná se o dům č.p. 290/41 na dnešním náměstí Republiky, který vznikl spojením dvou renesančních domů patřících Jiřímu Krumlovskému ml. z Hartenštejna a Bernartu Tomáškovi. Na nové dvojici renesančních štítů byli umístěni velcí plechoví orli a mezi nimi monogram císaře "R". Kde stál dům Joba Kotvy se přesně neví, ale stál přímo v historickém jádru města.

Součástí Pražského hradu je renesanční budova č.p. 51/IV, č.o. 6 s ohradní zdí na nároží ulic Mariánské hradby a U Prašného mostu v Praze 1, která nese název Lví dvůr a v současné době slouží jako restaurace. Pozemek Lvího dvora (č. 716) patřil ke Královské zahradě, kterou na parcelách č. 709 - 718 dal vybudovat český král Ferdinand I. Habsburský po roce 1534. Lví dvůr, písemně zaznamenaný za vlády Karla IV. v Marignolově kronice a doložený osobou jeho strážce v době krále Václava IV., není přesně lokalizovaný, mohl ležet hlouběji v Jelením příkopu. Projekt lvince vypracoval již roku 1563 architekt Bonifác Wolmut pro císaře Maxmiliána II., ale nebyl realizován. 

Renesanční kamennou budovu Lvího dvora se severním vchodem s armovaným portálem v kamenné ohradní zdi dal v letech 1581 - 1583 postavit císař Rudolf II., stavitelem byl císařský architekt Ulrico Aostalli de Sala. V hlubokých jámách zde byli chováni lvi, tygři, levharti, medvědi a orangutan, zvaný "Lesní muž". V domě bydleli jejich strážní a ošetřovatelé. Na východní straně bylo v Královské zahradě vystavěno schodiště s galerií, ze které diváci pozorovali zvířata ve výběhu. 

Při výstavbě barokního opevnění Prahy počátkem 18. století se Lví dvůr octl při hradební zdi Mariánských hradeb a navázala na něj severní vstupní brána Pražského hradu, zbořená před rokem 1811, na Jüttnerově plánu z let 1811 - 1816 chybí. Ke stavebním úpravám dvora v baroku došlo patrně po roce 1757, kdy Hrad obléhali Francouzi a zapálili Jízdárnu. Koncem 18. století si zde Adam Utz otevřel hospodu, později nazývanou "U Máčka". Větší část Lvího dvora sloužila jako vojenský strážní domek, pravděpodobně až do roku 1918. Účel jeho využití za první republiky se nepodařilo zjistit, fotografie z doby před rokem 1903 dokumentuje při severní ohradní zdi přízemní přístavbu, která byla během následujícího období zbourána. V letech 1967 - 1972 byla budova razantně adaptována na restauraci se zahrádkou. Druhou velkou rekonstrukcí s vestavbou nových příček a patrové terasy v zahradě prošla v letech 1994 - 1995, podle projektu arch. Josefa Pleskota. 

Historii zvěřince, jeho chovatelů, strážců a zvířat popsali dva očití svědkové Hippolyt Guarinoni (1571 – 1654) a Bohuslav Balbín. V závěru 19. století se jí zabýval přírodovědec a cestovatel Josef Kořenský a Josef Svátek. O osudech zvířat se tradovaly čtyři historky:

• Jan Kepler vytvořil horoskop císaře Rudolfa II. a spojil jeho planetu s Rudolfovým oblíbeným lvem jménem Mohamed. Předpověděl, že oba zemřou krátce po sobě, což se stalo.
• Když zemřel Rudolfův strážce levhartů Tomáš Margarini, začala prý vdova a "mužatka" Laurenciana Margariniová-Pyllmannová obecenstvu předvádět drezúru lvů.
• Rudolfův host, turecký vyslanec při návštěvě ve Lvím dvoře vyprávěl, že v jeho zemi se statečný muž při návštěvě zvěřince musí se lvem utkat. Přítomný český rytíř "z rodu Hanibalců" prý ihned požádal o dovolení k zápasu, lva skolil jedinou ranou oštěpem a byl za to císařem odměněn.
• Poslední příběh líčí dámu, která při pozorování lvů z galerie upustila do výběhu rukavici. Galantní muž, který tomu přihlížel, skočil do výběhu a rukavici přinesl. Podle první verze historky pak navázal s dámou milostný vztah. Druhá verze v básni Fridricha Schillera "Der Handschuh" uvádí muže stejně odvážného, ale k ženě odmítavého. Podle jmen aktérů s pražským Lvím dvorem nesouvisí. 

Jednou z prvních osob, které ošetřovali lvy na Pražském hradě, byla Ludmila Nebeská a poté její dcera Otýlie Nebeská. Měla to být snad kovářka. Bylo to za Rudolfa II. Po ní pak nastoupila Laurenciana Pyllmannová. Bylo to po poslední tragické události, kdy zde 15. ledna 1583 leopard zle potrhal jakéhosi muže a ještě hůře neznámou ženu, která těžkému zranění podlehla. Nejeden šrám utržil i lvář. (viz kniha Jiřího Horáka). Starat se o lvy bylo velice výnosné, plat byl mnohem vyšší než některé úřady a služby u dvora zastávané šlechtici. Laurencianě patřil pěkný dům ve Vlašské ulici, který byl osvobozen od veškerých daní a poplatků a navíc ještě dostávala každý rok nové šaty. Lvářka požívala mimořádné přízně všemocného Rudolfova komorníka Langa, byla častým hostem jeho velkolepých hostin, na oplátku ho zásobovala dvorními klepy a novinkami. Největšího lva Mohameda měla ochočeného, chodil za ní jako pes, proskakoval obručí. Zemřel 19. ledna 1612, císař Rudolf zemřel o den později. Zásobování lvince bylo svěřeno Židům se staroměstského ghetta. Odváděli cca 1 kg čerstvého masa (hovězí nebo telecí) denně. 

V Archívu hlavního města Prahy je uložena listina ze dne 24. června 1638, kterou Otto z Opprštorfu svobodný pán z Dubu a Frýdštejna, propouští z poddanství Annu, dceru po Matěji Kováři, poddaného z Častolovic, která se vdala za Jana Nebeského původem z Nového Města Pražského. Listinu ověřil dne 12. října 1672 a svojí pečeť z červeného vosku přivěsil veřejný notář Jan Kryštof Mandera z Nového Města Pražského.  

Před rokem 1600 víme, že v Praze žil měšťan Nového Města pražského Ambrož Nebeský s manželkou Annou, roku 1606 se jim narodil syn Václav František Nebeský (viz níže).

V roce 1882 vydal S. J. Jan K. Votka (Jan Křtitel Votka) článek s názvem Venceslaus Franc. Coelestinus a Blumenberg čili Vácslav Frant. Nebeský z Blumenberka (4. března 1606 Nové Město pražské - 18. dubna 1674 kaple sv. Zikmunda v Chrámu sv. Víta)

 https://depositum.cz/knihovny/ckd/strom.clanek.php?clanek=28856