Brozánky

31.08.2021

Brozánky jsou vesnice, část obce Hořín v okrese Mělník. Nachází se asi 1 km na sever od Hořína. Vesnicí protéká Vraňansko-Hořínský plavební kanál. Je zde evidováno asi 76 adres a trvale zde žije asi 300 obyvatel.

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1327, ale v katastru obce byly nalezeny zlomky nástrojů a mincí z období, kdy zdejší kraj kolonizovali Keltové (5. - 1. století př. n. l.). Dá se předpokládat, že v dřívějších dobách zde byl brod, který později dal vznik i názvu obce. Brozánky se následně staly součástí lenních majetků hradu Mělníku a někteří ze zdejších manů užívali brozánského predikátu. Za třicetileté války došlo ke značnému úpadku vsi a jen pozvolna se opět rozvíjela. 

V roce 1932 zde byly evidovány tyto obchody a živnosti: cihelna, hostinec, kapelník, kovář, 5 rolníků, 2 obchody se smíšeným zbožím, trafika, zahradnictví. K zajímavostem patří kaplička se zvonicí a špýchar. 

Brozánecká kaple je klasicistní čtvercového půdorysu. Pochází z poloviny 19. století. Na její jižní straně je obdélníkový vstupní portál, na bočních stěnách okna s půlkruhovými záklenky. Střecha kaple je valbová s tympanovým štítem. Z roku 1890 pochází zmínka o kapličce, kdy kněžna Helena Marie Lobkowiczová do kapličky věnovala zvon. Bohužel tento zvon byl ve válečných dobách zničen. V roce 1947 byl v kapličce zavěšen nový zvon. Původ toho zvonu není zcela znám, ale podle Zprávy památkové péče pochází ze 13. nebo 14. století. Rok 1947, který je na něm vyznačen, je rok obnoveného zavěšení zvonu. 

V roce 1960 byly sloučeny obec Hořín, Brozánky a Vrbno u Mělníka do jediné obce se sídlem v Hoříně. Součástmi obce Hořín jsou tedy od roku 1960 přidružené části Hořín, Brozánky, Vrbno a Zelčín.


Víme, že v Brozánkách žil rod Nebeských přes 500 let, Nebeský je údajně připomínán v blíže nezjištěnou dobu "na tvrzi v Brozánkách", o které nevíme přesně, kde stála. Víme ale, že roku 1543 se v Brozánkách č.p. 2 narodil Jiří Nebeský. Minimálně od této doby je grunt č.p. 2 v držení této rodiny.

Není to však jediná usedlost, ve které v Brozánkách žili. Další členové rodiny Nebeských vlastnili v Brozánkách např. cihelnu. Ta se nacházela za statkem č.p. 2 v místech, kde je dnes Nový most, směrem k Vliněvsi. 

Pravděpodobně díky Václavu Nebeskému z Brozánek (5. prosince 1835 - 18. srpna 1904) je dnes v Národním muzeu v Praze (oddělení Prehistorie) celkem 106 archeologických nálezů, nejčastěji jde o části nádob, džbánků, mís, koflíků (= šálek s ouškem např. na čaj, kávu), nůž, záušnice, hroty ze zvířecích kostí, zbroušená zvířecí kost do brusle, lastury říčních škeblí a dále různé střepy z pravěké keramiky. Datace nálezů je do období 2 300/2 200 - 1 600 př. n. l. (kultura únětická = starší doba bronzová), 1 250 - 1 025/950 př. n. l. (kultura knovízská = mladší doba bronzová) a 1 025/950 - 800/750 př. n. l. (kultura štítarská = pozdní doba bronzová). 

Únětická kultura vznikla na konci eneolitu, kolem roku 2 300 př. n. l., z prostředí místních kultur a pod vlivem z jihovýchodu nesoucím znalost bronzu. Východní hranici obývaného území v době největšího rozkvětu tvořila slovenská řeka Žitava. Směrem na západ zasahovalo osídlené území až do Porýní. Severní hranici tvořilo střední Německo a Velkopolsko (Poznaňsko), jižní hranicí pak byla řeka Dunaj. Únětická kultura v této oblasti střední Evropy hrála vůdčí úlohu po dobu asi 500 let a její jádro se nacházelo v Čechách. Územím procházely důležité obchodní cesty spojující sever a jih, po kterých putovala měď, jantar a další artikl. Památky únětické kultury byly zkoumány v Čechách již v roce 1843 ve Skalsku a 1845 v Libčanech, do povědomí odborné veřejnosti se ale dostaly zejména díky výzkumu Čeňka Rýznera na pohřebišti u Únětic u Prahy, provedeného v 70. letech 19. století a publikovaného roku 1880. Do konce století byly odkryty další lokality zejména východně od Prahy, na Slánsku a v jižních Čechách. Název únětická kultura navrhl Jindřich Matiegka v roce 1892. Hlavním prvkem poznání únětické kultury jsou pohřebiště. Ta nejsou příliš velká (většinou do 40 hrobů), ale známe i pohřebiště větších rozměrů. Na Moravě to jsou například Šardičky či Němčice na Hané (přes 70 hrobů), v Čechách pak například Polepy u Kolína (141, resp. 142 hrobů). Na pohřebištích únětické kultury se lze často setkat s tzv. baumsargy - tedy česky stromovými rakvemi - i když je toto označení poněkud nadnesené. Tento jev není pouze specifikem únětické kultury, ale setkáváme se s ním ve starší době bronzové poměrně často po celé Evropě, od Ruska až po Velkou Británii. Ovšem není neměnným pravidlem, že musí být pohřby ve stromových rakvích, máme i nálezy hrobových jam, ve kterých stromové rakve nalezeny nebyly. Zcela běžně se u únětické kultury setkáváme s druhotným otvíráním hrobů. Předpokládány jsou dva motivy, a to motiv materiální nebo rituální. Kromě pohřebišť jsou známa i četná sídliště. Nejdříve to byla prostá, otevřená sídliště, teprve v mladším období se objevují doklady o osídlování výšinných poloh (u kterých zatím nebylo doloženo opevnění). Lidé žili v domech nadzemní kůlové konstrukce, které měly obdélníkový tvar a sedlovou střechu. Největší byl objeven v Březně u Loun (24 × 6,5 metru), ale jsou známy i menší domy a také zahloubené objekty, u kterých není jasná funkce. Pro únětickou kulturu byly velmi typické zásobní jámy únětického typu. Byly to hluboké, prostorné jámy s válcovitým nebo mírně kónickým hrdlem, klenutými stěnami a poměrně rovným dnem. Jámy často dosahovaly značných hloubek a nejčastěji sloužily jako obilnice. Keramika byla technicky na vysoké úrovni, byla kvalitně vypálena a měla tmavě šedý až černý povrch. Koflíky a misky byly černě potaženy a leštěny. Keramika byla málo zdobená a nacházíme rozdíly mezi hrobovým inventářem a materiálem ze sídlišť. Používaly se hrnce a hrnky, zásobnice, mísy, džbánky, pohárky a velmi charakteristické koflíky a osudíčka. Byla to právě kultura únětická, která se nacházela v srdci Evropy a která v této oblasti zastávala asi po pět staletí vůdčí úlohu. Rozvoj jednotlivých kultur jako i kultury únětické závisel v této době na nerostných ložiscích, mezi nejdůležitější surovinu patřila měď. Centrem této kultury, která během starší doby bronzové zaujala rozsáhlé území od řeky Wartu na severu až po Moravské pole na jihovýchodě a jižní Harc na jihu, se v průběhu času staly Čechy, zde byla tato kultura také rozpoznána. Dalším důležitým faktorem pro rozvoj únětické kultury byla její poloha. Přes území, na kterém se nalézala, totiž vedly mnohé důležité obchodní cesty, ať už to byly obchodní trasy ze severu, po kterých putoval cenný jantar z baltských oblastí, nebo to bylo spojení s jihem. Únětická kultura zaniká na konci starší doby bronzové, po roce 1 700 př. n. l., vyzníváním do mohylových kultur střední doby bronzové. 

Knovízská kultura mladší doby bronzové ve středních Čechách je pojmenovaná podle naleziště Knovíz u Slaného, vyznačuje se rozvinutým kovolitectvím, stopami kanibalismu a vychází ze středodunajské mohylové kultury. Není vyloučeno její zařazení mezi protokeltská etnika. Kultura se datuje mezi roky 1 300 až 950/920 před naším letopočtem. Její příslušníci osidlovali výšinné i jinak strategické polohy, kde vznikala hradiště. Sídliště se dělila na obytnou část (sloupové domy) a hospodářskou (jámy, sýpky). V nálezech keramiky převažují vejčité nádoby, hrnce s plastickou výzdobou (žlábky, rytí) a specializované keramické výrobky (stolní keramika). Charakteristické jsou tepané nádoby z bronzového plechu. Byly nalezeny doklady vlastní metalurgické činnosti (odlévací formy, zlomky). Kultura přechází v mladší fázi (1 000 př. n. l. až 800 př. n. l.) do kultury štítarské.

Štítarská kultura je někdy považována za vývojové období knovízské kultury, od které se však v některých rysech liší. Štítarská kultura byla patrně sociálně diferencovanější než knovízská, navíc se změnil způsob pohřbívání: od žárového se přešlo k pohřbům těl vybavených zbraněmi či náčelnickými atributy. Své jméno získala podle vesnice Štítary u Kolína, kde byl okolo roku 1895 objeven kostrový dvoj hrob z pozdní doby bronzové. Pochování dvou osob v jednom hrobě bylo v době bronzové neobvyklé, navíc v hrobě bylo nalezeno i šestnáct keramických nádob. Okolnosti nálezu jsou nejasné a vzhledem k popsané výbavě by byl pohřeb ve Štítarech zcela výjimečný. Sídla štítarské kultury měla dvorcový charakter a obytné stavby byly často zahloubené. Opevnění sídlišť, resp. hradišť, je obtížné prokázat, protože stejná místa sídlišť využívali lidé mnohdy už v eneolitu a později v době hradištní. Předpokládá se, že některá z hradišť mohla plnit funkci útočišť, ale jiná byla nejspíše dlouhodobě obývaná. Známá pohřebiště obsahovala nejvýše dvě desítky hrobů. Pohřby byly většinou žárové a obsahovaly chudou pohřební výbavu. Bohatěji vybavené hroby se objevily až v závěru pozdní doby bronzové. Vlastních bronzových předmětů bývá ve hrobech štítarské kultury málo a bývají menší (jehlice, náramky nebo v lépe vybavených hrobech nůž, meč či nádoba). Příčinou mohl být nedostatek surovin k výrobě bronzu, který lidé nahrazovali nástroji z kostí a parohů. V bohatých hrobech ze severozápadních Čech se poprvé na území Česka objevily první železné předměty. Ze štítarské kultury se vyvinula kultura bylanská. 

Předměty byly nalezeny na území Brozánek nebo v cihelně Nebeských v Brozánkách Václavem Nebeským v roce 1878 nebo Jindřichem Matiegkou. Prof. MUDr. Jindřich Matiegka se narodil 31. března 1862 v Benešově a zemřel 4. srpna 1941 v Mělníku. Byl to český lékař a antropolog, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Roku 1886 absolvoval medicínu v Praze a působil jako lékař, od roku 1890 se začal zabývat antropologií, organizoval antropologickou sekci Národopisné výstavy v Praze, zpracoval rozsáhlý výzkum českého obyvatelstva a podílel se na budování ústavů pro postižené. Roku 1897 se habilitoval v oboru antropologie a demografie na pražské univerzitě, roku 1904 byl jmenován profesorem. V letech 1922 - 1923 byl děkanem Přírodovědecké fakulty a v letech 1929 - 1930 rektorem Univerzity Karlovy. Mezi jeho četnými žáky vynikl zejména Emanuel Vlček. Mimo jiné odborně zkoumal a nově uspořádal kostnici při chrámu svatého Petra a Pavla na Mělníku. Na zdejším náměstí má na domě č.p. 15 také pamětní desku. Založil obor fyzické antropologie v Čechách a jeho studium v Praze, organizoval rozsáhlé výzkumy obyvatelstva a zejména mládeže a soustavně budoval antropologické muzeum, které založil jeho přítel Aleš Hrdlička. V letech 1923 - 1941 redigoval časopis Anthropologie a publikoval přes 200 vědeckých prací, mimo jiné o kostrách různých významných lidí (českých panovníků, Tycho de Braha, J. A. Komenského, Albrechta z Valdštejna, Jana Žižky aj.) nebo o prehistorických nálezech K. J. Mašky v Předmostí a K. Absolona v Brně a ve Věstonicích.

Další záznamy o archeologických nálezech pochází z cihelny N + K (Nebeský + Kratochvíl) z Brozánek. Jedná se o šipky, šídla, hladítka, opracované parohy, palice, nádoby.