9S-2. FRANTIŠEK NEBESKÝ a ANNA VAJDLOVÁ
Antonínu Nebeskému a Veronice Procházkové se ve Straškově č.p. 29 dne 9. srpna 1810 narodil syn František Nebeský, který zemřel ve svých 85 letech blíže nezjištěného dne roku 1885 ve Vodochodech č.p. 47.
O jeho životě se ví jen to, že byl spořádaným občanem a živil se obděláváním hospodářské půdy.
Z matriky pak lze vyčíst, že František byl vojákem c.k. pluku N. 28 hraběte Bailett de Latour.
Ve svých 30 letech se dne 15. února 1841 oženil s Annou Vajdlovou.
Ta se narodila 9. dubna 1819 ve Vodochodech č.p. 15. Zemřela ve svých 81 letech blíže nezjištěného dne roku 1900. Jejím otcem byl Josef Vajdl z Vodochod č.p. 15 a matka Anna Zemanová z Nabína č.p. 13.
Žili ve Vodochodech č.p. 47.
Vodochody jsou jižní částí obce Straškov-Vodochody v okrese Litoměřice. Není známo, zdali je název Vodochody původní, ale vyskytuje se již v 10. století, z té doby totiž pochází první písemná zmínka o obci Vodochody, kdy v roce 999 český kníže Boleslav II. daroval právě založenému Ostrovskému klášteru rozsáhlou krajinu s vesnicemi, lesy i lidem. Mezi několika jmenovanými obcemi byly jmenovány i Vodochody. Tento dar potvrdil i jeho syn Boleslav III. Ve 12. a 14. století patřily Vodochody panství biskupa pražského. V roce 1294 je koupil biskup Tobiáš a přiřadil je k Roudnici. Stejně jako obce v okolí byly i Vodochody rozděleny na více částí , patřících různým vrchnostem. Ve 13. století připomínají se vladykové z Vodochod. Začátkem 14. století byl majitelem Jakub ze Žižic s vladyky na Straškově. Ten měl tři syny a jednu dceru, jimž majetek odkázal. Synové se jmenovali: Jan z Ledčic, Nácek ze Straškova a Ješek z Vražkova. Dcera měla za manžela Hostíka z Vodochod, komorníka pražského biskupa Jana IV. Kolem roku 1570 byl majitelem Jaroslav Berkovský z Benze a na Vodochodech. V roce 1577 patřily Vodochody Vilému z Rožmberka, jako součást panství roudnického.
V roce 1619 si občané Vodochod stěžovali, že je hejtman sužuje kvůli náboženství, což prý je zcela zřejmě proti Majestátu Rudolfa (vydaného roku 1609). Občané z Vodochod byli náboženství českobratrského. V téže době patřila část Vodochod Alžbětě Zapské ze Šlivic. Roku 1619 je koupil Bohuchval Valkoun z Adlaru, protože Alžběta Zapská byla zapletena ve vzpouře proti Ferdinandu II., Valkoun z Adlaru prodal Vodochody klášteru Máří Magdaleny na Újezdě a ten je postoupil Václavu Eugenovi z Lobkovic.
V roce 1834 byl rychtářem ve Vodochodech Jan Krejza. Z toho roku se zachovala i jména sousedů: Antonín Procházka, Matěj Jiránek, František Vykuka, Václav Pšenička, Václav Materna. Z Vodochod chodily děti do školy do Straškova (postavena roku 1865), předtím docházely do Račiněvsi, kde byla pro Vodochody i pošta.
Pověst: Ve Vodochodech pramení potok Čepel, jehož hlavní pramen je v severovýchodním cípu obce, kde tvoří velkou vyzděnou studánku. Pověst vypráví, že ve studánce na prameni je mohutný balvan. Kdyby se kámen nějakým způsobem uvolnil, vyvalilo by se tolik vody, že by zaplavila celou krajinu. Obyvatelé tvrdí, že za starších dob hrnuly se obcí v době dešťů nebo tání spousty vody. A od tohoto prý má obec i své jméno - voda chodí - Vodochody.
Ve Vodochodech č.p. 15 se jako nemanželský narodil:
- 9. prosince 1840 syn Josef Nebeský, který zemřel po necelých 3 měsících svého života dne 18. února 1841
Ve Vodochodech č.p. 47 se jim již po svatbě narodili:
- 25. února 1843 syn Josef Nebeský, který se oženil s Rosálií Hofmanovou
- 2. dubna 1845 syn Antonín Nebeský, byl to zhotovitel hudebních nástrojů, zemřel ve svých 60 letech dne 4. srpna 1905 v Praze - Holešovicích
- 7. února 1848 dcera Alžběta Nebeská, žila v Roudnici nad Labem
- 16. března 1850 syn František Nebeský, žil v Chabařovicích
- 15. dubna 1853 dcera Anna Nebeská, žila ve Ctiněvsi
- 5. března 1855 syn Václav Nebeský, byl to obuvník, zemřel ve svých 52 letech dne 27. září 1907 v Praze - Holešovicích
- 22. března 1857 syn Karel Nebeský, který se oženil s Marií Husákovou
A tady je pár informací k 28. pěšímu pluku z vojenského historického ústavu:
Tento pluk měl dlouhou a bohatou tradici, sotva by se dal nalézt větší konflikt, na kterém by se nepodílel. Založen byl roku 1698 pozdějším polním maršálem hrabětem Franzem Sebastianem Thürheimem. Zprvu nenesl pořadové číslo pod kterým se proslavil, to dostal přiděleno teprve v rámci tereziánských reforem, stejně jako výložky trávové zelené barvy a bílé knoflíky. Od 19. století byl neodmyslitelně spojen s doplňovacím obvodem v Praze, odtud jeho přezdívka "Pražské děti". To však nezbytně neznamenalo, že by byl v Praze i dislokován, naopak, různé jeho části postupně sloužily v mnoha částech monarchie.
Po svém založení byl pluk nejprve umístěn v Uhrách. Za války o španělské dědictví bojoval jak proti Rákocziho povstání v Uhrách, tak proti Francouzům, například při obraně Freiburgu. Rok 1716 jej zastihl opět v Uhrách. Pluk se účastnil klíčové bitvy u Petrovaradína, osvobozování Temešváru a rok poté i Bělehradu. Za války o rakouské dědictví bojoval na západním válčišti proti Francouzům. Za Sedmileté války se účastnil bitev u Štěrbohol i u Kolínaroku 1757, bojoval ve Slezsku i v Sasku. Roku 1789 se podílel na Laudonově opětném osvobození Bělehradu. Dne 18. března 1793 se podílel na porážce Dumouriezovy armády u Neerwinden v Rakouském Nizozemí.
S vojsky revoluční a napoleonské Francie bojoval na Rýně, v severní Itálii, dne 14. června 1800 krvácel v bitvě u Marenga, kde se rakouskému vojevůdci Melasovi málem podařilo porazit samotného Napoleona. V říjnu 1805 byl 28. pěší pluk součástí armády polního zbrojmistra Macka, jež byla obklíčena v Ulmu a vzdala se. O čtyři roky později bojovali osmadvacátníci u Aspern, v první bitvě, kterou kdy Napoleon prohrál. Odolali náporu masy francouzských kyrysníků a přispěli k velkému rakouskému vítězství. Zúčastnili se i bitvy u Wagramu. O čtyři roky později, když Rakouské císařství opětně do bojů proti napoleonské Francii, bojoval 28. pluk u Drážďan i u Lipska a poté pronásledoval poražené Napoleonovy voje. Roku 1814 se podílel na nezadržitelném postupu spojeneckých armád do nitra Francie a 30. března 1814 stál před Paříží. Za Stodenního císařství roku 1815 opětně vytáhl do pole a definitivní konec napoleonských válek oslavil v Dijonu.
Devatenácté století znamenalo pro Rakousko období zmatků. Osmadvacátý pluk se opět mnohokrát vyznamenal. Na počátku revoluce roku 1848 byly jeho 1. a 3. polní prapor spolu s praporem zeměbrany soustředěny v severní Itálii. Zvítězily u Vicenzy i Custozy, podílely se i na vítězných bojích při novém piemontském útoku počátkem roku 1849. Granátníci 28. pluku mezitím potlačovali revoluci v Praze, poté se spolu s 2. polním praporem přesunuli k Vídni. Roku 1849 bojoval 2. prapor v Uhrách, u Kapolny, Rábu nebo Komárna. 28. pluk se výrazně zapojil i do nešťastné války z roku 1866.
Tři jeho prapory sloužily opět v severní Itálii, v armádě vynikajícího vojevůdce arcivévody Albrechta. Podílely se na již druhém vítězství rakouských zbraní u Custozy 24. června 1866, vybojovaném proti početně silnější italské armádě. Toto vítězství bylo draze zaplacené. Jednotky 28. pluku měly před bitvou 2 995 bojeschopných mužů, z nich ztratily 49 padlých, 225 raněných, 82 nezvěstných, tedy celkem 356 mužů. Čtvrtý prapor 28. pluku pod velením majora Zaremby byl mezitím posádkou v Terezíně a přihlížel, jak Prusové okupují české země. Dne 27. července podnikl prapor výpad k Neratovicím, zničil tamní železniční most přes Labe a ochromil tak důležitou zásobovací trasu pruských vojsk. Někteří příslušníci pluku se podíleli i na okupaci Bosny a Hercegoviny roku 1878.
V císařské armádě přetrvávala tradice majetníků pluku. Původně se jednalo o velitele, kteří zodpovídali za nábor a vystrojení pluku. Po armádních reformách v 18. století se jednalo již jen o symbolickou funkci, o poctu, která byla nabízena členům panovnických domů a vynikajícím vojenským osobnostem. Mezi majetníky 28. pluku šlo najít vskutku zajímavé postavy. Podmaršál Friedrich Ludwig von der Lanken, majetník od roku 1713, padl v bitvě u Petrovaradína roku 1716. Od roku 1832 byl majetníkem pluku hrabě Theodor Baillet de Latour, rakouský ministr války, zavražděný 6. října 1848 ve Vídni revoučními tlupami - vojáci jeho pluku jeho smrt pomstili při dobytí Vídně koncem téhož měsíce. Roku 1849 se novým majetníkem stal polní zbrojmistr Ludwig von Benedek. Od roku 1881 měl tuto čest italský král umberto I. (toho roku se Itálie přidala ke Dvojspolku), a po jeho zavraždění roku 1900 se novým majetníkem stal jeho nástupce Viktor Emanuel III.
Autor díla "Gedenkblätter aus der Kriegsgeschichte der k.k. Österreichischen Armee", hrabě Andreas Thürheim, roku 1880 vypočetl, že se 28. pěší pluk účastnil 43 bitev, 30 obléhání a 197 ostatních střetů. Taková tedy byla tradice 28. pěšího pluku před začátkem 1. světové války.