13L-2-2. IRENA NEBESKÁ a ? SEDLÁK
Josefu Nebeskému a Marii Járové se blíže nezjištěného dne na blíže nezjištěném místě narodila dcera Irena Nebeská, která zemřela tragicky dne 12. července 1961 v Casablance v africkém státě Maroko.
Blíže nezjištěného dne a roku se vdala za blíže nezjištěného ? Sedláka.
Na blíže nezjištěném místě se jim narodil:
- blíže nezjištěného dne 1963 syn Miroslav Sedlák
Dne 11. července 1961 odstartovalo letadlo Československých aerolinií s registrační značkou OK-PAF na lince Praha - Bamako (hlavní město západoafrického státu Mali). Mezipřistání letu OK-511 mělo být ve švýcarském Curychu, marockém Rabatu, senegalském Dakaru a v Konakry na Guineji. Letoun Iljušin IL-18 byl skoro nový, nalétáno měl 268 hodin, byl v dobrém technickém stavu a ani během letu posádka nehlásila žádné potíže. Čtyřicetiletý kapitán letu měl nalétáno 10 000 hodin, devětatřicetiletý druhý pilot měl nalétáno kolem 6 000 hodin. Na Iljušinu měl kapitán nalétáno několik stovek hodin. Zbytek relativně nezkušené posádky tvořili radiotelegrafista-navigátor a palubní technik. O pohodlí cestujících se staraly 3 stevardky a jeden palubní kuchař.
Plánované přistání 12. července v jednu rodinu ráno na letišti v Rabatu však znemožnila mlha. Pilot tedy odklonil letadlo na letiště u Casablanky. Ale i tady se nad letištní dráhou 150 metrů nad zemí vznášela nízká oblaka, která během přistávání letadla ještě více klesla. Letiště nebylo navíc dobře navigačně vybaveno. Dispečer požádal, aby se posádka "ohlásila na krátkém finále". To však posádka z nějakého důvodu neudělala. První pokus o přistání se nezdařil. Letadlo provedlo průlet ve výšce 150 metrů nad dráhou 03, ale vůbec se nedostalo z mraků, piloti tedy vůbec neviděli dráhu. Posádka vystoupala do výše 400 metrů, ohlásili ještě nějakou další zprávu, ale kvůli šumu jí nebylo rozumět. Posádka požádala o povolení přistát na jiném letišti, a to Nouasseur. Letadlo mělo zásobu paliva ještě na 90 hodin.
Nouasseur byla americká vojenská základna ležící asi 20 km od Casablanky - Cazes (někde psáno Anfa). Řídící věž byla na marocké poměry perfektně vybavena, disponovala dokonce i přístrojovým přistávacím systémem ILS. Ale Nouasser letadlo ČSA odmítli (možná kvůli mlze, která byla i zde, možná kvůli tomu, že zde Američané nechtěli civilní provoz letadel). Přistání československého letadla nechtěli ani na letišti Meknes. Dispečer jim to chtěl ohlásit, ale letoun se už nehlásil ...
Asi 13 km od dráhy 03 totiž letadlo havarovalo v relativně neobydlené zemědělské oblasti poblíž městečka Bouskoura. Několik místních obyvatel, kteří nehodu viděli, zburcovali policisty a vydali se na místo havárie. Slyšeli volat ženu arabsky a francouzsky, zkoušeli motykou vyrazit dveře letadla, ale bezvýsledně. Rovněž nešlo prorazit okna. Několik minut poté zachvátil oheň celou kabinu. Z hořícího letounu se jim bohužel nepodařilo nikoho vyprostit. Požár se kvůli unikajícímu palivu rozhořel natolik, že se k troskám nedalo přiblížit na méně než 40 metrů. Hasiči dorazili na místo za další půlhodinu. Do nemocnice přivezli pouze jediného zraněného, který pravděpodobně vypadl z letadla, než vypukl požár, muž však po převozu do nemocnice svým zraněním podlehl.
Ještě téhož dne, 12. července dopoledne, přiletěli do Maroka českoslovenští vyšetřovatelé. Hned po prvních jednáních s místními úřady začalo být jasné, že to nebude snadné vyšetřování. Na místě se střetávaly zájmy několika skupin. Maroko, ještě před několika lety francouzská kolonie, se osamostňovalo jen pomalu a civilní letectví začalo přebírat do svých rukou teprve na jaře 1961. Zarážejícím faktem bylo, že dispečer, který s letadlem komunikoval, mohl hned druhý den po nehodě odcestovat do Francie. Maročané, kteří vyšetřování vedli, zase pracovali zoufale pomalu a nedůsledně. Po několika dnech teprve českoslovenští vyšetřovatelé dostali k dispozici mapu letiště, záznam komunikace s letadlem nebo základní fotodokumentaci. Velice komplikovaný byl i převoz ostatků obětí. Marocké předpisy nepovolovaly ani zpopelnění těl, ani jejich převoz. Úřadům se však nakonec povedlo vyjednat výjimku.
Iljušin neměl letové zapisovače: ani záznamník hovorů v kabině, ani zapisovač letových údajů. Nebylo možné analyzovat ani přístroje z pilotní kabiny - ty zcela zničil následný požár. Vyšetřovatelé tedy museli vycházet jenom ze stop na místě nehody, z výpovědí svědků a ze záznamů komunikace. Členové československé posádky byli vesměs zkušení, neměli žádné zdravotní potíže, měli za sebou dostatečný odpočinek. Posádka letu OK-511 používala francouzské přibližovací mapy, na nichž byly drobné rozdíly oproti mapám československým. Nebyly však natolik významné, aby mohly nehodu nějak zapříčinit. Motory fungovaly do poslední chvíle, letadlo bylo v přistávací konfiguraci (vysunutý podvozek, klapky, rychlost kolem 270 km/hod). Bylo správně naložené, vyvážené.
Stopy na místě tragédie ukázaly vyšetřovatelům, že letoun nejprve škrtl o terénní vyvýšeninu a pak narazil do elektrických drátů asi půl kilometru za pahorkem. Tento náraz byl osudový. Piloti už stroj nedokázali zvládnout a následoval náraz. Proč ale vůbec letěli tak nízko, se nepodařilo zjistit. Mohlo jít o špatně nastavené výškoměry, které požár kompletně zdevastoval a nešlo je tedy už prozkoumat nebo úmyslné navedení letadla pod mraky a provedení přistání. Minimální povolená výška byla 150 m, letadlo poprvé zavadilo o zem ve výšce 80 m nad úrovní letiště.
Při tomto leteckém neštěstí zahynulo všech 64 cestujících a 8 členů posádky, celkem tedy 72 lidí. Mezi nimi bohužel i Irena Nebeská a její syn Mirek.
Ještě záhadnější je však havárie stejného typu letadla, která se stala 28. března téhož roku. Letoun Československých aerolinií se tehdy zřítil u Norimberku, ještě před prvním mezipřistáním v Curychu. Stroj s 52 lidmi na palubě náhle spadl z výšky 6 000 metrů, prakticky se ve vzduchu rozpadl. Nikdo nepřežil. Příčiny neštěstí vyšetřovaly tehdejší západoněmecké i československé orgány, zůstávají však dodnes neznámé. Spekulovalo se dokonce o tom, že letoun byl sestřelen americkou raketou ...