10B-2-1. JOSEF JAN NEPOMUK NEBESKÝ a SALOMENA SCHLÖGLOVÁ 

Antonínu Nebeskému a Anně Brázdové se v Brozánkách č.p. 2 dne 15. května 1834 narodil syn Josef Jan Nepomuk Nebeský. Zemřel ve svých 63 letech dne 2. prosince 1897 v německém Mnichově.

Josef Jan Nepomuk Nebeský se ve svých 38 letech dne 29. července 1872 oženil ve Vaduzu se Salomenou Schlöglovou (někde psáno Salome Schlegel), která se narodila dne 17. listopadu 1848 ve Vaduzu v Lichtenštejnském knížectví. Ke křestnímu jménu Salomena jsem zjistila, že se jedná o biblické jméno hebrejského původu, které znamená "mír, klid", jde o ženskou obdobu jména Šalamoun. K tomu, proč se Josef Jan Nepomuk oženil se Salomenou narozenou až v lichtenštejnském Vaduzu, jsem zjistila, že pracoval jako správce zemských pokladen suverénního knížectví Lichtensteinského ve Vaduzu. Zajímavá historie Lichtenštejnska je uvedena níže.

Ve Vaduzu se jim narodili: 

- 21. června 1873 syn Oskar Josef Václav Nebeský, který se ve svých 46 letech oženil dne 6 prosince 1919 v Mnichově s Emmou Johannou Alžbětou Khornovou, která se narodila dne 6. ledna 1885 ve Waldenburgu, byl to gynekolog v Salzburgu, zemřel ve svých 95 letech dne 20. září 1968 v Salzburgu

- 20. května 1874 dcera Helena Nebeská, která se ve svých 28 letech dne 5. dubna 1902 v Mnichově provdala za lékárníka Karla Schleitera

- 13. dubna 1878 dcera Gisela Nebeská, která se ve svých 32 letech dne 2. dubna 1910 v Mnichově provdala za Rudolfa Brada

Celá rodina se tak zřejmě z Vaduzu někdy před rokem 1902 přestěhovala do německého Mnichova, kde Josef Jan Nepomuk Nebeský zemřel ve svých 63 letech 2. prosince 1897 a jeho žena Salomena ve svých 77 letech dne 9. května 1925. 

Ač nejstarší stopy lidského osídlení na území dnešního Lichtenštejnska pocházejí ze středního paleolitu (= starší doba kamenná, která končí s poslední dobou ledovou), Lichtenštejnské knížectví vzniklo, resp. získalo nezávislost, až v roce 1806.

Lichtenštejnové mají kořeny v Rakousku, svůj název odvozují od hradu Lichtenštejna v Dolních Rakousích, na okraji Vídeňského lesa, poprvé písemně zmíněného roku 1136. 

Předkové knížete z Lichtenštejna přišli do českých zemí v polovině 13. století, zde se usadili a během staletí se zde stali jedním z nejvýznamnějších šlechtických rodů. Až do konce 1. světové války patřily lichtenštejnskému knížecímu rodu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku pozemky o rozloze více než 160 000 hektarů a mnoho zámků.

Dne 23. června 1621 císař Ferdinand II. udělil knížeti Karlu I. z Lichtenštejna (1569 - 1627) dědičný titul říšského knížete. Těsně předtím, než Karel I. od císaře titul obdržel, bylo na Staroměstském náměstí v Praze popraveno 27 zástupců stavovského povstání v Čechách a na Moravě. A soudu s povstalci dne 21. června 1621 na rozkaz císaře předsedal právě Karel I. V následujících desetiletích se lichtenštejnských knížatům podařilo zvětšit svůj majetek v rakouských dědičných zemích, zvláště pak v zemích Koruny české. Vážnost u císařského dvora rostla, rodině chybělo jen sídlo a hlas v říšské knížecí radě. K tomu potřebovala říšské panství mimo habsburské dědičné země. V říšské knížecí radě v tu dobu již byli Lobkovicové, Eggenbergové, Ditrichštejnové, Auerspergové, Portiové a Piccolominiové.

Roku 1633 bylo panství Moravský Krumlov a Uherský Ostroh povýšeno na Lichtenštejské knížectví. Bylo to první titulární knížectví v dědičných zemích. Lichtenštejnové vlastnily pozemky v Dolním Rakousku i Štýrsku, většinu z nich ale měli propůjčenou od feudálních pánů, povětšinou Habsburků. Nemohli proto zasedat stále v Říšském sněmu Svaté říše římské a jejich vliv na říšskou politiku byl navzdory jejich bohatství malý. Hledali proto dlouho nějaká, byť drobná panství, která by jim tuto politickou výhodu poskytla. V roce 1699 se konečně naskytla příležitost a Jan Adam I. z Lichtenštejna koupil od zchudlých pánů z Hohenemsu hrabství Schellenberg (dnes Unterland - Dolní země) a v roce 1712 i hrabství Vaduz (dnes Oberland - Horní země). Dne 23. ledna 1719 císař Svaté říše římské Karel VI. prohlásil obě hrabství za sloučená a povýšil nově vytvořené území na knížectví pod názvem Lichtenštejnsko, které se ihned stalo jedním z rovnoprávných států Svaté říše římské. 

Roku 1723 přijal kníže Josef Jan Adam, syn a nástupce knížete Antonína Floriána, důstojenství stálého člena říšského sněmu. Váženost a hospodářský význam knížecího rodu Lichtenštejnů vzrostly po jeho povýšení do stavu říšských knížat.

V 70. letech 18. století docházelo v zemích Koruny české opakovaně k selským nepokojům, a to i na lichtenštejnských državách. Zrušení nevolnictví roku 1781 okleštilo vrchnostenská privilegia rakouské šlechty. Vrchnost se stále více pokoušela spravovat své statky efektivněji a nezávisle na neplacené robotě. Rozšiřovala zemědělství, lesní hospodářství, podporovala manufaktury. Kníže Alois I. z Lichtenštejna (1759 - 1805) se na konci 18. století často věnoval statkům na Moravě a v Čechách. V předešlých desetiletích byly totiž zanedbávány, neboť se kníže zdržoval u vídeňského dvora.

Poměry se výrazně změnily za knížete Jana I. z Lichtenštejna (1760 - 1836) na počátku 19. století. "Přechod ze staré Říše přes Rýnský spolek do Německého spolku nebyl snad nikde doprovázen tak zásadními politickými, sociálními a hospodářskými změnami jako v Lichtenštejnsku." Po prvních umírněných reformách roku 1806, jež se týkaly zavedení povinné školní docházky a zamezení rozdělování pozemků v rámci dědického práva, se podmínky od roku 1807, kdy byly vydány nové daňové zákony, vyostřovaly. Země měla z vlastních prostředků platit náklady na vnitřní i vnější správu. Od roku 1808 se výrazně zvýšily celní poplatky, mýto i ungelt (poplatek z městského trhu). Knížecí dvorní rada Georg Hauer odhalil během kontroly ve zchudlém knížectví neúnosné poměry. Místní fojt Franz Xaver Manzinger byl nahrazen zemským fojtem a rodákem z Moravy Josephem Schupplerem.

Politické, správní a hospodářské reformy byly v zemích Rýnského spolku, k němuž Lichtenštejnsko během napoleonských válek patřilo, prováděny v absolutistickém duchu. Rýnský spolek vznikl v západní části bývalé Svaté říše římské, která zanikla po 844 letech v roce 1806, porážkou říšských vojsk Napoleonem v prosinci roku 1805 v bitvě u Slavkova. Kníže Jan I. díky tomu začlenil Lichtenštejnsko do komplexu svých držav a obešel přitom otázky svrchovanosti, neboť chtěl zabránit tendencím projevujícím se v knížectví a usilujícím o získání samostatnosti. Napomohlo mu k tomu rozpuštění Svaté říše římské roku 1806. Tím, že zanikl úřad německého císaře, chyběla nejvyšší instance, která by zajišťovala ochranu "zemských zvyklostí". Dne 9. listopadu 1818 vydal kníže Jan I. v Lednici (Lednice a Valtice patřily pod Dolní Rakousy) zemskou ústavu pro Lichtenštejnsko. Splnil tak ustanovení Německého spolku, který vznikl roku 1815 na Vídeňském kongresu a k němuž po rozpuštění Rýnského spolku patřilo také Lichtenštejnsko.

Lichtenštejnsko převzalo rakouské zákonodárství. Tím se více přiblížilo poměrům v knížecích dědičných državách v Dolních Rakousích, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Hlavními úkoly byly "péče o blaho poddaných" a optimální využití "panovnického camerale" - dávky a uživatelská práva, na něž měl kníže soukromě nárok. Jednotlivá účetnictví všech lichtenštejnských panství včetně knížectví byla přezkoumávána v centrální evidenci v Bučovicích, kde účetní knihy kontrolovalo dvacet knížecích úředníků. Výnosy z državy odcházely do hlavní pokladny ve Vídni. Na jednotlivé statky v dědičných zemích dozíraly kontrolní úřady. V Lichtenštejnsku to dvorská kancelář dlouho nepovažovala za nutné a i po odhalení nedostatků téměř nedocházelo ke kontrolám.

A jaký byl život úředníků v Lichtenštejnském knížectví? O úředních výkonech mělo rozhodovat grémium úřadu. Zprávy posílané do dvorské kanceláře musely být podepsány všemi úředníky. Úředníci pracující ve službách vrchnosti byli soukromými úředníky. Služebníci státu na rozdíl od nich vykonávali veřejnou službu. Pozdější státní úředníci přicházeli většinou od vrchností. Byli součástí domácího a dvorského personálu, který za své služby od pána dostával ubytování, stravu a ošacení. Myšlenka, že by stát o své úředníky (= služebníky státu) měl pečovat, je tedy mnohem starší. Stejně jako v jiných částech rakouské monarchie platily i pro lichtenštejnské soukromé úředníky tyto charakteristiky: Měli vzdělání odpovídající jejich zaměstnání, které nebylo státní, a jejich služebný poměr je včleňoval do větší organizace. Neměli tedy "svobodné nebo akademické povolání". Specifické u lichtenštejnských úředníků ovšem bylo, že až do zrušení poddansko-vrchnostenských vztahů roku 1848 ani v českých zemích nefungovali jen jako soukromí hospodářští úředníci, ale zastávali také státní funkce. Vedli gruntovní knihy, starali se o záležitosti poručenství a sirotků a vyřizovali také "povinnosti soudcovského úřadu ve sporech, žaloby na zaplacení dluhu, pokud byla přiznána vina, vedení exekucí a spory o čest na základě urážky". Do zodpovědnosti knížecích soukromých úředníků spadalo také trestní a občanské soudnictví v první instanci. Obyvatelé vnímali úředníky jako zástupce panovníka i správních úřadů. Od roku 1848 se typy úředníků na knížecích državách a v knížectví začaly lišit. Zatímco úředníci na knížecích državách se stále více stávali přesně definovaným typem šlechtických soukromých úředníků, posouvali se v Lichtenštejnsku směrem ke státním úředníkům.

Stejně jako v případě knížecích držav pocházeli i zemští fojti a zemští správci knížectví téměř výlučně z lichtenštejnských statků v Dolních Rakousích nebo českých zemích. Měli právnické znalosti. Zemští správci následující po Menzingerovi mladším navštěvovali před nastoupením do akademického vzdělání vídeňské Terezianum, v němž byli v habsburské monarchii vychováváni vyšší správní úředníci. Jejich otcové byli většinou také úředníci nebo důstojníci, často ve službách stejného zaměstnavatele jako později jejich synové. Vyšší úředníci v Dolních Rakousích mluvili od 19. století kromě němčiny stále více také česky. Předtím byla nutným druhým jazykem latina.

Mnoho z úředníků Lichtenštejnského knížectví začínalo svou kariéru v patnácti až osmnácti letech jako praktikanti nebo písaři na jednom z knížecích statků. Často se tam narodili nebo byli již od mládí ve službách knížecího rodu. Malé knížectví na západním okraji habsburské monarchie nebylo jejich vysněnou destinací. Většina z nich zde v úřadě zůstala jen několik let a pak se znovu odstěhovala. V letech 1820 - 1848 nebyli ve správě zaměstnáni žádní domácí úředníci, ale pouze "schopní" knížecí úředníci. Dokonce výborně kvalifikovaný Joseph Anton Rheinberger nezískal roku 1831 ani přes svou bezchybnou reputaci místo jako neplacený praktikant. Byl oficiálně odmítnut, protože nenavštěvoval žádnou rakouskou univerzitu. Teprve po povstáních roku 1848, při nichž se lichtenštejnští obyvatelé bouřili také proti málo oblíbeným cizím úředníkům, zaměstnala dvorská kancelář i kvalifikované úředníky lichtenštejnské. Roku 1854 získal David Rheinberger zaměstnání jako kancelista, roku 1856 se to podařilo Andreasi Falkovi, odmítnutému roku 1844. I přes zdůrazňování kvalifikace úředníků byla pro získání místa nejdůležitější věrnost uchazeče projevovaná knížeti. Problém pro knížecí služebníky pocházející povětšinou z moravských nebo českých panství představoval lichtenštejnský dialekt. Umět číst "po lichtenštejnsku" bylo výhodou. Těmito slovy vrchní úřad chválil uchazeče o místo kancelisty v dvorské kanceláři: "U pozemkového úřadu by byl o to schopnější, protože umí číst lichtenštejnský dialekt a rozumí mu, protože to se cizinec u listin, které obyčejně píší sami venkované, musí teprve učit."

Stavovské rozdíly mezi knížecími úředníky a domácím obyvatelstvem, které úředníci opovržlivě nazývali "hloupými sedláky", ztěžovaly navázání užších vztahů. Rozdíly byly i v potravě: zatímco domácí obyvatelé jedli kukuřici, brambory a jen zřídka maso, v rodinách úředníků se jedlo maso, žitný chléb a další potraviny dovážené z Feldkirchu. Synové úředníků navštěvovali gymnázium ve Feldkirchu, neboť v Lichtenštejnsku neměli možnost se odpovídajícím způsobem vzdělávat.

Úředníci své přeložení do Lichtenštejnska často vnímali jako vyhoštění do "exilu". Nevítané stěhování do knížectví mělo poněkud zmírnit jejich povýšení. Už za několik málo let se ovšem většina úředníků ucházela o přeložení. Zemský fojt Joseph Schuppler, působící v úřadě od roku 1808, o přeložení požádal mezi lety 1812 a 1818 celkem čtyřikrát. Kníže ho ale pokaždé ujistil o své důvěře a o tom, že bude povýšen. Roku 1826 frustrovaný fojt napsal, že už léta marně touží "po šťastné hodině" svého vysvobození a "místo povýšení přijímá své přeložení na moravské horské panství".66 Úředníkům z Dolních Rakous a českých zemí v Lichtenštejnsku chyběla také blízkost k informačním sítím důležitým pro správní praxi. Mnoho úředníků ze zemí Koruny české sloužilo ve Vaduzu. Stejně jako náš prapředek Josef Jan Nepomuk Nebeský.

Co se dělo dále v Lichtenštejnsku? V prosinci 1805 se kníže Jan z Lichtenštejna po prohrané bitvě tří císařů u Slavkova účastnil mírových jednání císařů Františka II. a Napoleona Bonaparta. Výrazně se podílel na dojednání prešpurského míru. Roku 1806 udělil Napoleon knížeti pro jeho Lichtenštejnské knížectví svrchovanost. Téhož roku Napoleon dojednal přijetí knížectví do Rýnského spolku. Tento krok přivedl knížete Jana jako vrchního velitele rakouské armády do složité situace. Knížectví mělo podle rýnských spolkových akt v případě války povinnost postavit čtyřicet mužů do služby spolkových vojsk. Navíc spolku muselo platit. Panovníkovi členského státu ovšem nebylo dovoleno sloužit v cizích či nepřátelských armádách. Aby kníže Jan toto dilema obešel, připsal knížectví svému nejmladšímu, ještě nezletilému synu Karlovi (1803 - 1871). V zemi pak dále vládl jako jeho zástupce. Rýnská spolková akta sice nepodepsal, jako Karlův poručník ale souhlasil s přijetím Lichtenštejnska jako nového člena spolku. Napoleon roku 1806 v rámci Rýnského spolku podpořil svrchovanost Lichtenštejnska a navíc mu velmi záleželo na tom, aby byl kníže Jan jmenován rakouským velvyslancem v Paříži. Hrabě Klemens Lothar Metternich (1773 - 1859), který nakonec tento úřad získal, musel ve Štrasburku celé týdny čekat na svou akreditaci. Na přechodnou dobu ztratil kníže císařovu důvěru, již na konci roku byl ale jmenován velícím generálem v Dolních Rakousích a velitelem města a pevnosti Vídeň.

Po uzavření příměří ve Znojmě odstoupil vrchní velitel rakouských vojsk arcivévoda Karel ze své funkce. Novým vrchním velitelem byl 26. července 1809 jmenován kníže Jan. Dne 10. září byla knížeti udělena nejvyšší hodnost rakouské armády, hodnost polního maršála. Podařilo se mu přesvědčit císaře, že vzhledem k bezvýchodné situaci je nutné s Napoleonem jednat o míru. Dne 14. října kníže Jan podepsal mírovou smlouvu. Překročil tak plnou moc, neboť souhlasil s válečným odškodněním, jež císař odmítl. "Přináším mír, i svou hlavu; císař podle svého uvážení naloží s jedním i s druhým." S těmito slovy údajně císaři předložil mírovou smlouvu. O několik měsíců později kníže Jan ukončil aktivní službu u rakouské armády.

Druhá lichtenštejnská ústava, která začala platit roku 1862. Kníže Jan II. z Lichtenštejna (1840 - 1929) rozpustil roku 1868 lichtenštejnský vojenský kontingent. Lichtenštejnsko se stalo rakouským "protektorátem". Jan II. trávil zimu většinou na jihu, na rodovém sídle Liechtenstein v Dolních Rakousích nebo na lichtenštejnských zámcích Lednice a Valtice. Tehdejší zemský správce Carl von In der Maur122 nezmiňuje Lichtenštejnsko jako místo pobytu knížete. Jan svou zemi navštívil celkem osmkrát. Roku 1842 byla v rodinné smlouvě nově vytyčena pravidla pro panovnickou dynastii Lichtenštejnů. Byly vyřešeny také hospodářské zájmy knížecího rodu. Protože nízké příjmy z několika málo knížecích korunních statků v Lichtenštejnsku (zámek, knížecí vinice, zámecký les) neumožnovaly panovníkovi vést životní styl odpovídající jeho stavu a sotva stačily na svou vlastní správu, byly používány příjmy z majetku v českých zemích. Od roku 1842 sloužil jako zdroj peněz pro finanční podporu knížectví peněžní fideikomis (= svěřenství) zásobený výnosy ze třech moravských panství Úsov, Šternberk a Karlovec a výnosy z úroků rakouských dluhopisů. Tyto peníze byly určeny také pro případná územní rozšíření a modernizaci země. Jiným způsobem nesměly být použity. Za správu majetku ve fideikomisu byl zodpovědný pouze vládnoucí kníže. Byl povinen zachovat rodinný majetek a případně rozšířit území státu.

Za vlády knížete Jana II. se vývoj knížectví urychlil. Jeho vládu musel zažít i náš prapředek, který pracoval jako správce zemských pokladen ve Vaduzu. Byly provedeny organizačně-správní a právní reformy jako zrušení desátků a reforma daňového systému. Nové organizace doznala péče o chudé a obecní správa. Kníže zemi podpořil při vysoušení močálů a zřízení kanálu. Podporoval rozvoj lesního hospodářství a živočišné výroby, z jeho popudu byly stavěny silnice a přehrazovány potoky. Lichtenštejnsko získalo železniční spojení a připojení na telegrafní a telefonní síť. Prostřednictvím bezúročných půjček kníže Jan II. umožnil zřízení vysokých hrází na Rýně, jež region chránily před pravidelnými povodněmi. Úroky z "dobročinného fondu", který založil roku 1887, měly být využívány k humanitárním účelům pro nejslabší osoby.

Opozice v knížectví v průběhu války zesílila a začala si klást vnitropolitické požadavky. Vyžadovala vydání nové ústavy. V zahraniční politice se chtěla oddělit od rozpadající se habsburské monarchie a naopak se snažila o sblížení se Švýcarskem. Lichtenštejnsko stálo po ukončení první světové války před velkými hospodářskopolitickými výzvami. Rakouská koruna mnohonásobně ztratila na své původní hodnotě, státní rozpočet byl těsně před bankrotem a zásobování země potravinami již nebylo zajišťováno. Panovala velká nezaměstnanost. Důsledkem byly nepokoje a časté změny vlád. Roku 1921 Lichtenštejnsko získalo novou ústavu. Byla zřízena dědičná konstituční monarchie na parlamentně-demokratických základech. Země od nynějška sama určovala členy vlády. Byla zrušena správní kontrola knížectví vykonávaná knížecí účtárnou v Bučovicích. Knížectví se po vypovězení celní dohody s Rakouskem roku 1919 a následném uzavření celní a měnové dohody se Švýcarskem zahraničněpoliticky a hospodářsky nově orientovalo. Zvětšil se tak odstup od Rakouska coby dlouholeté ochranné mocnosti.