11L-1. KAREL ANTONÍN NEBESKÝ a RŮŽENA a MARIE KOLMANOVÁ, MARIE HALÍKOVÁ

25.09.2021

Václav Nebeský a Josefa Zrubecká měli syna Karla Antonína Nebeského, který se narodil dne 8. června 1880 v Podmoráni č.p. 31.

Byl to slévačtopič u Elektrických podniků a později zřejmě obchodník s ovocem.

Ve svých necelých 25 letech se na Proseku dne 14. května 1905 oženil s nezletilou Růženou Kolmanovou, která byla tou dobou už v 8. měsíci těhotenství.

Růžena Kolmanová se narodila dne 22. prosince 1882 v Liblici č.p. 8 u Českého Brodu. Její otec byl Martin Kolman, čeledín v knížecím dvoře v Liblicích (v tu dobu patřil Antonii z Valdštejna), syn Jana Kolmana narozeného v Haagu v Dolních Rakousích. Matkou byla Marie Krutská, dcera nádeníka Františka Krutského z Nučic č.p. 60 a Barbory Hejtmánkovy z Nučic, okr. Černý Kostelec.

V Libici č.p. 35 se jim narodila:

30. června 1905 dcera Marie Nebeská, která ale zemřela na tuberkulosu plic, krátce před svými čtvrtými narozeninami dne 21. června 1909, a to v Dolních Chabrech č.p. 30, kam se mezitím přestěhovali

Když byly malé dcerušce Marušce téměř dva roky, tak jí dne 25. května 1907 zemřela na tuberkulosu plic maminka Růžena Kolmanová, v tu dobu už bydleli v Dolních Chabrech č.p. 30. 

Tuberkulosa plic se dříve označovala také jako souchotiny nebo oubytě (úbytě). Jedná se o infekční onemocnění, které se šíří kapénkami, tedy vzduchem. V 19. století patřila tuberkulosa mezi nejčastější příčiny úmrtí. Např. v Praze v dubnu roku 1862 byla z 527 zemřelých u 155 příčinou právě tuberkulosa. Na sešlost věkem, vysílení a přirozenou slabost, což byla druhá nejčastější příčina úmrtí, zemřelo ve stejném období jen 85 Pražanů. Očkování je povinné až od roku 1953. 

Ve věku 27 let se dne 2. února 1908 na Proseku Karel Antonín Nebeský oženil podruhé, a to s Marií Kolmanovou

Marie Kolmanová byla starší sestra zemřelé Růženy Kolmanové, která se narodila dne 24. dubna 1888 v Dolních Počernicích č.p. 4 a zemřela bohužel rok a půl po svatbě, dne 6. června 1909 v Dolních Chabrech č.p. 30 a také na tuberkulosu plic. Jen o 15 dní později zemřela na stejnou infekční nemoc neteř a zároveň její nevlastní dcera Marie Nebeská.

Jejich otec a tchán Karla Antonína Nebeského, Martin Kolman, zemřel ve svých 73 letech dne 4. března 1932 na myokarditidu (zánět srdce), a to v Dolních Chabrech č.p. 16. 

Dvojnásobný bezdětný vdovec Karel Antonín Nebeský se ve svých 30ti letech dne 20. listopadu 1910 oženil potřetí, a to s nezletilou Marií Halíkovou, která se narodila dne 10. září 1887 v Podmoráni č.p. 35, a se kterou se musel znát tedy už od svých dětských let. Marie Halíková nyní bydlela ve Větrušicích č.p. 58. Její otec byl František Halík z Větrušic č.p. 58 a matka Magdalena Zemanová z Podmoráně. Toto manželství bylo pro Karla Antonína Nebeského o něco šťastnější, neboť se mu z něho narodilo pět dětí, i když ne všechny se opět dožily dospělosti.

V Bohnicích č.p. 114 (současná adresa pravděpodobně Nad Pentlovkou č.p. 114) se jim narodil:

- 8. října 1911 syn Josef Bedřich Nebeský, který ale zemřel po 17 dnech života dne 25. října 1911 na prudký katar břišní a střevní

V Čimicích č.p. 25 se narodili:

- 24. prosince 1914 dcera Věra Nebeská, která ale rovněž zemřela, a to po 11 dnech svého života dne 4. ledna 19145 na zánět plic

- 14. listopadu 1920 syn Jaroslav Nebeský, který zemřel ve svých 76 letech dne 22. ledna 1997 v nemocnici v Teplicích, oženil se s Marií Haničákovou

- blíže nezjištěného dne a roku syn Vladimír Nebeský, který zemřel dne 18. listopadu 1992 v Bohnicích

- blíže nezjištěného dne a roku syn Miroslav Nebeský, který zemřel blíže nezjištěného dne a roku na blíže nezjištěném místě


O jediném z pěti narozených dětí, které se dožily dospělosti a něco o nich víme více, je Jaroslav Nebeský. Jaroslav Nebeský se ve svých 25 letech dne 25. října 1946 oženil s Marií Haničákovou, která se narodila 10. února 1925 v Lazech pod Makytou na Slovensku. Tato vesnice leží jen asi 10 km od dnešní státní hranice mezi Českou a Slovenskou republikou. 

Jaroslav Nebeský a Marie Haničáková.
Jaroslav Nebeský a Marie Haničáková.

Jejím otcem byl Josef Haničák, který se narodil 9. června 1901 v Halenkově na Vsetínsku a matka Eva Bohalíková, která se narodila 24. prosince 1904 v Lazech pod Makytou. Oba její rodiče zemřeli poměrně mladí, otec byl zemědělec a zemřel ve svých 59 letech dne 5. července 1960 v Novém Hraběcí č.p. 40 u Šluknova a matka, žena v domácnosti, zemřela na stejném místě ve věku 49 let dne 21. února 1954. Kdy a proč se oba její rodiče i manželé Nebeských přestěhovali z česko-slovenského pomezí až do Šluknovského výběžku, nevím, ale nabízí se poválečné uspořádání a znovu dosídlení Sudet po odsunu Němců. Jaká byla historie zdejšího kraje v době války a krátce po ní? Bojoval zde Jaroslav Nebeský s partyzány proti Němcům, a proto si našel svou nevěstu právě zde? Nebo se Haničákovi přestěhovali po válce do Šluknovského výběžku a Marie se s Jaroslavem poznala až zde?

Lazy pod Makytou najdeme v okrese Púchov, na území obce leží osady: Hranica, Ráztora, Pytlovec, Zabité, Pastorkovce - Skálie, Široké, Šulíkovec, Lieskovec, Javorové, Matuše, Rezákovce, Kršle, Paliesek, Hlboké, Danče, Svečkové a Dlhé. Obec sama se skládá z částí: Čertov, Dolná Dubková, Horná Dubková, Lamže, Lazy pod Makytou, Makýtka, Mladoňov, Olšová, Panština, Potok, Rieka a Tisové. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1475, z roku 1846 pak v obci stojí evangelický chrám a menší římskokatolický kostel Narození Panny Marie je z roku 1801. 

Na rozcestí v osadě Mladoňov je pietní areál s ústřední sochou ozbrojeného partyzána v životní velikosti z roku 1952. Začátkem října 1944 se na Myjavě zformovala 2. čsl. partyzánská brigáda JV Stalina z členů sovětského výsadku a z místních partyzánů. V říjnu byla postupně vytlačována přes Bílé Karpaty na sever k Javorníkům. V bojích u Lysé pod Makytou utrpěli partyzáni v bojích s německými jednotkami těžké ztráty. Část partyzánů (asi 200 - 300 mužů) po boji a útěku vstoupila v noci z 28. na 29. října 1944 do osady Mladoňov. Ozbrojení partyzáni vešli do domů místních obyvatel, kteří jim museli dát najíst. Partyzáni se utábořili přímo v osadě. Na základě informací o přesunech partyzánů na území Slovenské republiky od místního konfidenta se přesouvala z Protektorátu Čechy a Morava německá jednotka SD z obce Horní Lideč přes Lazy pod Makytou na dvou autobusech a třech osobních autech v 5:15 hod k osadě Mladoňov. Odtud mělo asi 100 Němců přejít k osadě Bučovec na rozhraní Lazov a Marikovské doliny, kde se měli nacházet partyzáni. Už v Mladoňově ale došlo k přestřelce a partyzáni se dali na útěk směrem k Bučovci. Při útěku zanechali za sebou v osadě kulomet, vysílačku a 11 pušek. Nalezené zbraně posloužily německým vojenským jednotkám jako důkaz pomoci obyvatel Mladoňova partyzánům. Němci na místě zavraždili 13 mužů, dvě ženy, jednu dívku a čtyři partyzány: Ondřej Boháček, Ondřej Hurcík, Štefan Hurcík, Kateřina Choduřová, Pavel Janoško, Milan Macháč, Pavel Macháč, Elena Macháčová, Eva Macháčová, Matouš Marušík, Štefan Marušík, Jan Mišun, Pavel Nošík, Ondřej Svorčík, Jan Touček, Štefan Touček a čtyři neznámí partyzáni. Nejstaršímu bylo 70 let, nejmladšímu pouhých 15 let. Obě ženy a 12ti leté děvče měly uhořet. S nimi uhořeli i dva postřelení partyzáni. Němci zde vypálili 13 usedlostí i s hospodářskými usedlostmi. Památník symbolizuje boj partyzánů v době Slovenského národního povstání (SNP).

Na www.slovakiana.sk je dochován Sčítací hárok 772/442 z roku 1930, ze kterého je patrné, že v roce 1930 v Lazech pod Makytou v č.p. 242 v části Rieka bydlel Andrej Bohalík (nar. 13. července 1861) - majitel bytu a dále dcera Katarína Šponiarová (nar. 7. dubna 1893, vdaná 4. února 1910), zeť Vincenc Šponiar (nar. 14. února 1891) a vnučka Mária Šponiarová (nar. 29. září 1921). Katarína porodila celkem 5 dětí, ale 4 zemřely. Všichni uměli čítať a psať. Katarína i její manžel pracovali jako zemědělci či nádeníci. Zcela jistě se jedná o příbuzné Evy Bohalíkové, maminky Marie Haničákové. 

Jaroslav Nebeský a Marie Haničáková měli každopádně syna Jaroslava Nebeského, který se narodil 5. dubna 1950 v Rumburku v okrese Děčín a zemřel ve svých 69 letech dne 31. března 2020 v Krupce. Oženil se s Jiřinou Perutkovou, která se narodila 3. dubna 1934.

Krátce po konci války v roce 1945 muselo Šluknovský výběžek opustit 4 487 Němců, vysídlování pokračovalo i v dalším roce a k 15. prosinci 1946 zůstalo v Rumburku pouze 623 Němců. Celý průběh odsunu německého obyvatelstva právě ze Šluknovska zásadně ovlivňovaly dva aspekty - historická dominance německých obyvatel a značná industrializace oblasti. Správní orgány provádějící odsun musely zajistit dostatek nových československých státních občanů, a to nejen v četných průmyslových závodech, ale též v zemědělství či v lesích na boj proti kůrovci. 

V průmyslových podnicích byli zaměstnáni němečtí specialisté a bylo nezbytné, aby právě tito specialisté nebyli odsunuti do doby, než budou náležitě zaučeni nově příchozí občané. Např. je známa žádost národního podniku Sandrik Nožířský průmysl z Mikulášovic o uvolnění Němce Bruna Weisgerbera, který byl odsunut jako dělník na práce do Jáchymovských dolů. Dle tvrzení národního správce byl nezbytným k výrobě speciální pasty na broušení nožů, přičemž dle tvrzení jeho otce Josefa Weisgerbera, který byl v tomto podniku veden jako německý specialista, znal právě pouze jeho syn správný recept na výrobu pasty. V tomto případě ale nebylo žádosti vyhověno a Josefovi Weisgerberovi byla zrušena legitimace specialisty.

Jako poslední šli do odsunu tzv. antifašisté - odpůrci nacismu, vězni z koncentračních táborů. Výhodou pro ně bylo, že nemuseli procházet sběrnými středisky a mohli si sebou vzít svůj movitý majetek. Řada Čechů tak byla bohatými Němci uplácena, aby byli označeni za antifašisty a vyvezli tak svůj movitý majetek. Němci v Československu byly navazovány kontakty s Němci ze sovětské okupační zóny za účelem ilegálního vývozu majetku za hranice. Docházelo i k nelegálnímu překračování hranic Němců. 

Nově příchozí státní úředníci byli leckdy při odsunu Němců z oblasti, kde prakticky neexistovalo české obyvatelstvo, motivováni snadným ziskem Němci opuštěného majetku, což mělo v konečném důsledku značný dopad na následný vývoj celé oblasti. Němci si sebou při odsunu odváželi tzv. pozemnostní archy, na kterých bylo evidováno jejich vlastnické právo k nemovitostem v Československu. Ze strany místních orgánů státní správy tu byla obava z toho, aby tyto dokumenty, prokazující vlastnictví k určitým nemovitostem, nebyly s odstupem času použity za účelem nárokování těchto nemovitostí. Až o mnoho později docházelo k podrobnějším kontrolám toho, co si Němci sebou odváží.

Provoz průmyslových podniků byl brzděn především nedostatkem surovin nezbytných pro výrobu, ale i osidlování zemědělských usedlostí českými přistěhovalci bylo značně problematické - nedostatek českých zemědělců, nedostatek kvalifikovaných zemědělců, neosídlené usedlosti postupně chátraly, neobdělávaná pole začala zarůstat, došlo k menší produkci potravin a surovin pro průmyslové podniky. 

Šluknovsko bylo dosídleno českými přistěhovalci z řad zemědělských dělníků či námezdních dělníků, reemigrantů či vojáků po základní službě, Slováky a Maďary z jihu Slovenska, Volyňskými Čechy a později i Rumuny a Řeky prchajícími před občanskou válkou. 

Nové Hraběcí je vesnice, část města Šluknov. Je zde cca 50 adres. Nejstarší zmínka pochází z roku 1730, obec vznikla oddělením od panství Císařský (Kaiserswalde) hraběte Harracha. Vznikly nové domy, statky na nově nabytých pozemcích. V roce 1893 došlo k velkému požáru, při kterém vyhořela větší část hospodářských budov. Místo bylo nejprve nazvané Hraběcí (Grafenwalde), ale v roce 1847 bylo přejmenováno, protože se začalo rozlišovat Staré Hraběcí (Altgrafenwalde) a Nové Hraběcí (Neugrafenwalde). V roce 1867 byla v Novém Hraběcí postavena malá kaple, obecní zvon byl zakoupen v roce 1868. V roce 1890 byla vytvořena ze Šluknova do Nového Hraběcího spojovací cesta, které se říkalo kraví cesta (Kühweg). Nová škola byla slavnostně otevřena v roce 1898 a v roce 1932 byla rozšířena na dvě třídy. V době 1. světové války z Nového Hraběcího padlo 12 mužů, 3 dokonce z jednoho č.p. V roce 1869 zde žilo 605 lidí v 99 domech, v roce 1880 zde žilo 598 lidí ve 109 domech. Největší počet obyvatel zde byl v roce 1900, a to 670 lidí ve 114 domech. V roce 1930 to bylo 448 lidí v 80 domech, roce 1950 pak 155 lidí v 81 domech. Nejnižší počet obyvatel byl zaznamenán v roce 1991, kdy pouhých 37 lidí žilo ve 20 domech.