13L-2-1. MARIE NEBESKÁ a JAN STRUHA

07.09.2021

Josefu Nebeskému a Marii Járové se dne  9. července 1937 na blíže nezjištěném místě narodila dcera Marie Nebeská

Blíže nezjištěného dne a roku se vdala za Jana Struhu.

Na blíže nezjištěném místě se jim narodili:

- blíže nezjištěného dne roku 1961 syn Pavel Struha

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Alena Struhová

Jan Struha pocházel ze starého lodnického rodu v Děčíně. Podařilo se mi nalézt několik článků či vzpomínek na členy rodiny Struhů:

... obratný strojník Struha upravil říční parník a jeho stroj podle předpisů pro plavbu na moři. Dne 7. října 1920 parník odrazil od mola v Cuxhavenu v ústí Labe  a po plavbě v mořských vlnách dorazil do Wilherlmshavenu. Okolo přístavního mola bylo mnoho vraků nedávno potopených vojenských plavidel. Průplavy a po Emži parník LANNA 6 doplul šťastně na Rýn, proti jehož proudu pokračoval v plavbě. Pod mostem Ruhrort - Homberg došlo k vážné havárii. Mezi jeho pilíři do parníku LANNA 6 narazil uhelný člun a odrazil jej do divoké vody, kde kormidlo bylo neúčinné. Nárazem vznikly na přídi čtyři trhliny, kterými do trupu začala vnikat voda. Posádce se ale podařilo trhliny prozatímně utěsnit a později v Kolíně nad Rýnem trup trvale opravit. Za plavby na Rýně parník často potkával malé osobní motorové lodě, barkasy, vezoucí dělníky a hroníky. Mnozí, když viděli československou vlajku volali "Kam jedete? Nazdar! My jsme také Češi!" Byli to čeští horníci, kteří zde již po léta pracovali ...


Z vyprávění kpt. Jana Malého na webu ČSPLO se dozvídáme, že ... Jan Struha byl kapitánem na lodi Dagmara. V posádce nás bylo jen šest - kapitán, kormidelník, pomocný lodník, plavčík, strojník a strojní asistent. O tři lidi míň než na Táboru. Ale přes to o mnoho víc než na dnešních plavidlech, kde na lodi o nosnosti přes tisíc tun jsou v posádce jen dva, kapitán a strojník. Dagmar tehdy měla nosnost jen něco přes pět set tun. Nároky na plavčíka druhým rokem byly daleko větší než Táboru. Padla na mě všechna tíha odborné plavecké práce. Pomocní lodníci v té době byla zvláštní kategorie členů palubních posádek, kteří přišli na loď z ulice, nic neuměli, a teprve po třech letech se z nich stali lodníci druhé třídy. Venda Trčka na Dagmaru byl obzvlášť velké nemehlo. Na plavbě pracoval necelý rok a zatím se nestačil naučit vůbec nic. Neuměl zaplést lano ani provaz. Pozorovat ho, jak váže lano na pacholata, byla hrůza, při které šlo buď o ruku, nebo o lano. K vázání vlečného lana při zapřahání, na pacholata ve výši očí, se ho kapitán Struha neodvážil pustit. Na hlídání lana u vlečných oblouků na zádi už vůbec ne, tam bylo nebezpečí úrazu veliké, a proto to byla práce pro zkušeného člena posádky, kormidelníka Václava Svobodu. Nebylo zbytí, odbornější plavecké práce na lodi musel převzít plavčík druhým rokem. Samozřejmě si mě kapitán Struha při první cestě důkladně vyzkoušel a s výsledkem byl zřejmě spokojený.   

Sloužil jsem pak, na Dagmaru, i další rok. Šlo mi ten první rok na Dagmaru všechno dobře, pouze k práci se sochorem jsem při své tehdejší váze necelých padesát kilo, potřeboval pomoc. Kotevní navijáky byly na ruční pohon, a kotvy na rozdíl od člunů byly ukotveny řetězy. Vytažení kotev a zvláště řetězů ručně byla sisyfovská práce. Při plavbě po proudu, by se dalo přímo říci, že to byla práce pro vraha. Dagmar neuměla couvat a tak při tahání zadních kotev vesele uháněla kupředu zhusta poháněna i šroubem, aby měl kapitán tlak na kormidla. Stávalo se i, že už jsme měli skoro celý řetěz z vody venku a v tom prevít za něco na dně chytil a my nestačili uskakovat, aby nám rachotící řetěz klouzající zpět do vody, nepřerazil nohy. Samozřejmě jako na všech plavidlech, i na Dagmaru byly  na zádi dvě kotvy a tedy i dva kotevní navijáky. Při zdvihání kotev se u jednoho činili kormidelník se strojním asistentem a u druhého lodník s plavčíkem. Při vlečení člunu byla tato práce ještě zpestřena vlečným lanem, které chodilo jen decimetr nad kryty navijáků. Musili jsme tedy zároveň dávat bacha, aby vlečné lano nezachytilo kliku navijáku, nebo některého z nás za krk. To se také jednomu nepozornému lodníkovi přihodilo. Naštěstí pro něho, pár dní v nemocnici zpravilo pohmožděninu krku, bez následků. Po zdvižení kotev a vytažení řetězů jsme byli všichni čtyři tak umordovaní, že jsme sotva pletli nohama, někdy se i stávalo, že následkem  toho vypětí chtěla i snídaně zpátky na vzduch. No většinou se nám ji podařilo udržet tam, kde byla. Po té ranní rozcvičce nastala normální každodenní práce. Kormidelník odešel ke kormidlu, strojní asistent do strojovny, mistrovi k ruce a lodník se mnou ke škrabce na rez a ke štětci s barvou. To byla nekonečná práce, zpestřovaná mytím lodi po každé vykládce i nakládce a jinak jen dvakrát týdně, ne už tedy každý den jako na Táboru. Zato jsme ale na to mytí byli s lodníkem sami dva. Při prvním příjezdu do Hamburgu mě kapitán Struha provedl po přístavech i po městě, všechno mi ukázal a vysvětlil, abych se tam napříště už vyznal sám.    

Tři roky po válce bylo v Německu všeho málo. Jídla málo, ošacení málo. Bydlet nebylo kde, obzvláště ve vybombardovaném Hamburgu. Šůťáci bydleli na šůtách i s rodinami, kdo neměl to štěstí, chodil do práce pěšky nebo jezdil na kole. Tady mi dal kapitán Struha velkou lekci v soucítění s lidmi v nouzi. Ne slovy, ale příkladem, který mám vypálen v paměti jasnou barvou dodnes. Na nakládku i na vykládku v té době přicházelo do našeho nákladního prostoru osm přístavních dělníků. V naší lodní kuchyni se vždycky od rána vařila v desetilitrové várnici rýže nebo těstoviny, do kterých se před svačinou zavařily dvě nebo tři kilové konzervy vepřového masa z kapitánových zásob. O halbe byli překladači společně s posádkou pozváni na svačinu a co se nesnědlo, si někteří z nich rozebrali sebou domů. 

Kapitán Struha byl v jídle bohatýr, velký znalec piva a rád ho pil. Jako kluk z vesnice jsem kdesi na půdě vyštrachal osmilitrový selský džbán, ve kterém se nosilo v létě sekáčům na pole pití. Ten džbán jsem přivezl na loď a pak s ním běhal pro pivo po celé trati. Dokonce mě někteří šenkýři už od vidění znali. Každý den při jízdě proti proudu kapitán někde poblíž šenku přistavil příď ke břehu, kde ji kormidelník přidržel sochorem. Já se džbánem v ruce a s penězi v kapse jsem po sochoru vyběhl na břeh a upaloval k výčepu. Po chvilce už jsem běžel zpátky s plným džbánem v ruce a po sochoru nahoru zpátky na loď. Džbán nebyl žádné peříčko prázdný, natož s osmi litry piva. Jednou po dešti cestou zpátky po mokrém sochoru se mi nějak smekla noha a sletěl jsem. Naštěstí, jsem se prázdnou rukou stačil zachytiti sochoru, visel jsem na něm jako Hanuman, v jedné ruce sochor, v druhé džbán. "Kluku ne abys pustil ten džbán" křičel kapitán a zároveň zvonil do strojovny. Když strojník s asistentem vyběhli na palubu, zavolal na mě. "Vražte pod toho zatracenýho kluka lávku, než utopí to pivo". No vrazili podle mě lávku a pivo bylo zachráněno. Jak jsem už napsal, kapitán nebyl lakomá, každý člen posádky dostal napít, kromě nezletilého plavčíka, který pro to pivo doběhl. Na pivo byl kapitán znalec. Poznal které pivo je z kterého pivovaru a většinou i z které hospody. Že byl v jídle bohatýr, toho jsem byl očitým svědkem. Viděl jsem ho sníst celou vepřovou hlavu i s krčními laloky. Snědl k tomu půl bochníku chleba, zapil to mázem piva a bylo mu fajn. No řekněte, který z dnešních kapitánů to dokáže. Já takového neznám ... 

Já jsem měl opravdu na kapitány štěstí. Byli to výborní plavci, moc mě naučili, a byli výborní a chytří i jinak. Jak se říká, daleko to dotáhli, i když je pravda, vesměs se po čase vrátili na řeku a na loď. Můj druhý kapitán, Jan Struha, kromě toho, že byl na slovo vzatý odborník, byl i velký odborář. V době, kdy jsem u něho jezdil, byl spojkou mezi Ústřední radou odborů a hlavním hamburským výborem odborů přístavních dělníků a námořníků. Po čase byl ministrem jmenován generálním ředitelem plavby, ale nevydržel v těch zákulisních bitvách všech proti všem (které ostatně zuří v těchto vysokých funkcích dodnes) dlouho a brzy se vrátil zpět ke kormidlu, mezi svoje lidi. Kromě celé řady svých odchovanců, vychoval pro plavbu i své tři syny, kteří mu věru na plavbě ostudu neudělali, ale vždycky mu dělali jen radost. Už v pokročilém věku oslepnul a u svých synů svůj plodný život dožil.