12Ž.2. OTAKAR JAROSLAV NEBESKÝ a ANNA PISKÁČKOVÁ

18.11.2021

Otokaru Nebeskému a Anežce Mužíkové se dne 31. července 1892 v Radotíně č.p. 1 narodil syn Otakar Jaroslav Nebeský, zemřel ve svých 74 letech dne 3. února 1967 ve Vokovicích (pohřeb byl v Noutonicích).

Otakar Jaroslav Nebeský se ve svých 28 letech dne 27. července 1920 oženil s 23 letou Annou Piskáčkovou, která se narodila dne 1. května 1897 v Kamýku č.p. 21 a zemřela ve svých 75 letech dne 5. července 1972 v Nymburce.

Od 60. let 19. století byl statek č.p. 21 v Kamýku (současná adresa Polní 21, Velké Přílepy) v držení rodiny Piskáčků. Poslední majitel tohoto jména, Antonín Piskáček, bývalý starosta obce, zemřel 28. září 1908. Zůstala po něm vdova se čtyřmi dcerami. A s jednou z nich, Annou Piskáčkovou, se oženil právě Otakar Jaroslav Nebeský. Paní Piskáčková po svatbě statek na novomanžele přepsala, další dcery se provdaly na statky v okolních obcích.

Otakar Jaroslav Nebeský se hned po příchodu do Kamýku zapojil do činnosti místní sokolské jednoty a později byl funkcionářem fotbalového klubu SK Kamýk. Několik let působil i v obecním zastupitelstvu.

V Kamýku č.p. 21 se jim narodili:

- 30. října 1921 dcera Zdenka Nebeská, která se blíže nezjištěného dne roku 1940 provdala za škpt. Jaromíra Havelku ze statku v Horoměřicích č.p. 15 (současná adresa Velvarská 15, Horoměřice, dosud zde žije rod Havelkových), který se narodil 19. října 1911 a zemřel  ve svých 80 letech dne 27. února 1992 v Nymburce, Zdenka zemřela ve svých 53 letech dne 17. srpna 1975 v Praze, pohřeb měla v Nymburce, narodili se jim děti JUDr. Jaromír Havelka (nar. 15. ledna 1942) a RSDr. Radovan Havelka (nar. 3. srpna 1943)

- blíže nezjištěného dne roku 1923 dcera Věra Nebeská, která tragicky zahynula při automobilové nehodě v Černým Vole dne 23. červen 1945

V období Protektorátu Čechy a Morava začal Otakar Jaroslav Nebeský spolupracovat s ilegální skupinou v obci, jejímiž členy byli i Josef Malý a jeho syn Karel. Díky dobrým vztahům s rodinou Malých byl získán především pro pomoc s výživou ruského občana, který byl v obci několik měsíců tajně ukrýván. Když v únoru 1944 došlo k zatčení všech členů ilegální organizace, byl mezi nimi i Otakar. Zažil několik výslechů v Pečkárně, Petschkově paláci, který byl za války sídlem gestapa. Později vyprávěl: "U výslechu se mne ptali, zda-li jsem také poslouchal cizinu (zahraniční rozhlas) a kdo jiný ji ještě poslouchal v naší obci, kde jsme se scházeli. Já jsem jim na vše odpovídal, že nic nevím a že si nejsem ničeho vědom. Přesto, že jsem se scházel se starým Malým za Přádovic v té hluboké cestě. Je to polní cesta ku Svrkyni. Že jsem pomáhal Rohlíčkovi živit toho zajatce, jsem jim neřekl. Také mne vyslýchal Berka. Dále se mě vyptávali: kolik je v naší obci komunistů a nejvíc se zajímali o Rohlíčka. Jestli ho znám a zda jsem se s ním stýkal. Zda-li jsem s ním nebyl před okupací v nějakém spolku. Samozřejmě, že jsem na vše odpovídal záporně a že nic nevím. Stále jsem vedl svou, že si nejsem ničeho vědom a že ani nevím, proč mě sebrali. Oni zase mermomocí chtěli vědět, kde jsme se scházeli, co jsme tam dělali a o čem se hovořilo. Později, už si přesně nepamatuji, kdy to bylo, mě přivezli opět k výslechu do Pečkárny. Tam už měli Rohlíčka a začali nás konfrontovat. Rohlíček tehdy říkal, že můj bratr byl předsedou Národního souručenství. Na mně chtěli, abych usvědčoval Rohlíčka z politické činnosti. Já jim řekl, že o něm nic nevím, že se s ním nestýkám. Znám ho jenom podle vidění z obce. Při této konfrontaci přede mnou Rohlíček říkal, že jsem s nimi nic neměl, že jen se mnou počítali jako se zemědělským odborníkem. Tohleto je svatá pravda. No a na základě této Rohlíčkovy výpovědi jsem byl propuštěn."

Otakar Jaroslav Nebeský byl zatčen Gestapem dne 29. února 1944 , propuštěn byl 21. března 1944 (viz Německé soudní spisy - Odboj v ČSR).

Popisoval i své pocity po propuštění: "Někdo by si mohl myslet, že když mě propustili domů, že již jsem měl klid a pokoj. Nebyla to pravda. Možná, že lidé, kteří tehdy ve válce měli možnost události sledovat, o kterých chci hovořit, nás podezírali, že držíme s Němci. Ale pravda byla takováto: Po mém příchodu domů jsem poznal, jak Berka a ti jeho kumpáni dovedli těžit z mého propuštění, z mých obav, abych nebyl opět zavřen, a z toho, že jsem vlastnil statek. Musili jsme chtě nechtě gestapáky podporovat vším možným. Berka nám vždy jednoduše napsal: ,Přijedu ten a ten den, připravte si králíky´. Podruhé, abychom mu připravili husu. Jindy skopce nebo hrnec sádla. Když byla kůzlata, přijeli a odvezli si všechny čtyři. Co chtěl, to jsme mu dali z obavy, aby mě zase nesebrali. Mohu říci, že nás sprostě vydíral."

Otakar druhý dole zprava
Otakar druhý dole zprava

V květnových dnech roku 1945 byl v obci utvořen Revoluční národní výbor, jehož členem byl i Otakar Jaromír Nebeský. Výbor řídil dění v obci, organizoval občanské hlídky. V obecní kronice jsou jmenováni občané, kteří měli přidělené zbraně. Otakar měl automatickou pušku. Aktivně si v těchto dnech počínala i jeho mladší dcera Věra. 

Václav Bradáč o ní vyprávěl: "Jednou jsme dostali zprávu, že od Lichocevsi jede vojenský konvoj. Přesně už se nepamatuji, kdy to bylo, ale mám dojem, že 8. května. Bylo hlášeno, že jich jede mnoho. Počali jsme se rychle rozhodovat a připravovat. Část našich lidí se zbraněmi se schovala do bývalé kovárny, na místě dnešního parku. Část jich vběhla do Ryšánkovic zahrady za tu zeď a část do Korychovic dvora. Čekali jsme, až přijedou. Nikde nebylo ani živé duše, vše bylo schováno. Němci viděli klid a proto si mysleli, že budou moci jeti dále. Jakmile jsme jejich úmysl zpozorovali, všichni jsme vystoupili a několik nás křiklo ,halt!´, Němci překvapeně koukali a zůstali stát. My je bedlivě chvíli pozorovali, aby nezačali střílet a když nestříleli oni, nestříleli jsme ani my. Těsně před tímto konvojem projížděla obcí motorka, která na vyzvání nezastavila. Po té vystřelil František Kadlec, ale oni jeli dál, takže pravděpodobně je nezasáhl. Bylo to docela možné, neb on střílel z velké dálky. Právě v tomto chumlu, kdy jsme zde odzbrojovali Němce od Lichocevsi z početného konvoje, se stala příhoda, která je hodná zaznamenání. Týká se dcery rolníka Nebeského, Věra se jmenovala. Toto třiadvacetileté děvče bylo skoro po celou revoluci v obci a nikde nechtěla chybět. Dost často se držela mě a chodila se mnou. Ani při odzbrojování Němců od Lichocevsi nechyběla. Prostě jsme jim nařizovali, aby odevzdali zbraně a počali jsme je seřazovat k odchodu do Roztok. Když už byli odzbrojeni a většinou bez nárameníků, zjistili jsme, že je mezi nimi důstojník, který se nechtěl dát odzbrojit. Zdráhal se, že jako civilové nemáme právo ho odzbrojit a že i do zajetí má právo jít se zbraní. My bychom se toho snad ani nevšimli, ale ta Věra Nebeských nás na něj upozornila. Přišla ke mně a říká mi: ,Podívejte se, vždyť to takhle nejde, abyste ho nechali jít se zbraní.´ Já jí povídám: ,To víš, že to nejde, musí se odzbrojit´. Ona už na nic nečekala a rovnou k němu a začala ho odzbrojovat. Ale on se nechtěl dát. Začal argumentovat, jak už vpředu řečeno. Ona ale energicky znovu na něho, aby dal ruce nahoru, a mířila naň pistolí. Bez rozmýšlení druhou rukou mu odepínala opasek s revolverem. Tak byl zpupný důstojník odzbrojen českou dívkou. Dobře mu asi při tom nebylo, ale byl odzbrojen jako ostatní. Toto děvče mohlo být, co do odvahy, mnohým mužům příkladem."

V následujících dnech se Věra Nebeská radovala s ostatními přílepskými občany ze znovunabyté svobody a plánovala svoji budoucnost. Osud ji však nepřál. Dne 22. června 1945 byla těžce zraněna při automobilové nehodě v Černém Vole. Otakar Jaroslav Nebeský o tom vyprávěl: "To bylo takhle. Můj zeť bojoval v Praze při revoluci. Byl před válkou důstojníkem z povolání v hodnosti štábního kapitána. Po revoluci byl přeložen s jeho útvarem do pohraničí, do Úštěku. Potřeboval nějaké doklady ze svého bytu v Praze. Napsal nám a Věruška mu pro ně do té Prahy jela. Bylo to dne 22. června 1945. Při zpáteční cestě z Prahy šla pěšky ze Suchdola. Když už byla nad Černým Volem u křižovatky silnice, vedoucí k Horoměřicům, dohonilo ji vojenské auto. Zastavilo a za autem táhli ještě vlečný vůz, kde již sedělo jedno děvče z Libčic. Ruští vojáci přemlouvali a nabízeli naší žábě, aby se s nimi svezla. Naše šla ještě s paní Saskovou a nechtěly se s nimi svézt. Nakonec naše přece jen nasedla na ten vlečňák a jeli. Ale nedojeli daleko. Oni jeli asi dost rychle a ten vlečňák neměl v pořádku brzdy. V zátočině v Černém Vole nezvládl řidič řízení a převrhl to i s tím vlekem. Přitom ta dvě děvčata spadla a utrpěla těžká zranění. Ta druhá zemřela ihned. Naši odvezli s vnitřním zraněním a silně poškozenou nohou do nemocnice na Suchdole. Přesto dr. Holeček zavolal profesora Zahradníčka, který ji prohlédl a nechal převézt k němu na kliniku. Tam druhý den ráno, 23. června 1945, zemřela. Pochovali jsme ji na hřbitov do Noutonic."

Její smrt hodně zasáhla přílepské občany a velmi početná účast na jejím pohřbu to dokazovala. Na dvoře statku byl postaven černý katafalk s bílým křížem. Na něm stála bílá rakev obložená bílým kvítím a vedle ní čtyřčlenná sokolská stráž. Podle pohřebního vozu pak vyšlo ze dvora statku šest párů družiček a mládenců, vesměs nejbližších kamarádů a přítelkyň zesnulé. Za nimi kráčelo dalších 40 párů, 50 dětí a dlouhý průvod občanů. 

Po změně režimu v únoru 1948 došlo k převzetí všech selských usedlostí do nuceného pachtu JZD Velké Přílepy. Manželé Nebeských od té doby bydleli v části obytné budovy tohoto statku. Otakar Jaroslav Nebeský pracoval nejprve jako kočí v JZD, později dělal topiče v libčické šroubárně.