14L-3-1. PAVLÍNA NEBESKÁ
Jiřímu Nebeskému a Ludmile Čacké se dne 31. října 1978 ve 12:45 hod v porodnici v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi narodila dcera Pavlína Nebeská. Bydlela jsem v Řeži č.p. 15.
Do školky i na 1. stupeň základní školy jsem chodila v Řeži.
Ještě před 1. světovou válkou, můžeme-li věřit letopočtu na štítu domu č.p. 10 (dříve mateřská školka, poté Hoffmannovi, dnes Korálovi), vznikla v Řeži první vila, jejíž využívání přesně odpovídalo letnímu sídlu ze známých letovisek, jaké byly v Roztokách, Černošicích nebo v Senohrabech. Vilu si nechal postavit Alois Srdce, významný český knihkupec a nakladatel.
Narodil se v rodině knihkupce Aloise Srdce (1852 - 1905) a jeho manželky Marie, rozené Bílové (1859 - 1918). Měl mladšího bratra Václava, který se stal právníkem. Firma Alois Srdce byla založena jeho otcem v roce 1862 a sídlila původně v někdejším domě První české vzájemné pojišťovny v Praze ve Spálené ulici č. 14, čp. 76. Tam se narodil. Po zboření domu firma přesídlila naproti do Spálené ul. č. 19, čp. 92 (po přečíslování č. 21, čp. 92). Vyučil se u plzeňského knihkupce Housera a poté vstoupil do otcovy firmy. Po otcově smrti vedla závod vdova Marie Srdcová. Kromě knihkupectví a nakladatelství se věnovala komisionářství zastupujícímu přes 50 venkovských knihkupců. V tomto roce převzal jako třicetiletý rodinnou firmu a rozhodl se zrušit komisionářství a věnovat se pouze nakladatelské a knihkupecké činnosti. Dobrou, umělecky hodnotnou literaturu nejen vydával, ale také propagoval a prodával. Činnost nakladatelství a knihkupectví ukončil násilně rok 1949. On sám, ač vážně nemocen - byl deportován na 15 dnů do bývalého kláštera sv. Jana pod Skalou a závod byl "z důvodu jeho nepřítomnosti" znárodněn. Je smutnou ironií, že si tento pobyt musel sám zaplatit. Jeho synové Alois a Miroslav, řádní zaměstnanci tohoto závodu, byli deportováni na půl roku do kladenských hutí, syn Václav - vykonávající vojenskou prezenční službu - byl převelen do proslulých PTP a sedm měsíců pracoval v ostravských dolech. V české knižní historii se jedná o jednoho z průkopníků moderního nakladatelského podnikání. Jeho knihkupectví vystavovalo za svými výlohami pravidelně každý čtvrtek veškerou knižní produkci uplynulého týdne. Tento zvyk pravidelně informovat veřejnost pak převzaly "knižní čtvrtky" za doby socialismu v Československu. Byl rovněž jedním z mála, kteří i za nacistické okupace měli ve svých výlohách pouze české nápisy.
A právě sem do tohoto "zámečku" jsem chodila do školky. Vzpomínám si, že jako svou značku jsem měla rohlíček, tuto značku jsem měla u věšáčku na oblečení, na šatním ramínku, které se mnou vydrželo a putuje se mnou i do každého zaměstnání až dosud. V létě jsme se na velké zahradě proháněli na koloběžkách, na pískovišti jezdili s oranžovou sklápěcí Tatrou ... Trauma jsem ovšem měla od mala z mlíka a škraloup byl top. Od školky i školy pak mám znechucenou čočku, hrachovou kaši a jakékoli vnitřnosti.
Do základní školy jsem to měla kousek. Jako malá jsem chodila s mamkou zkratkou kolem studánky. Jako větší jsem tudy již chodila sama, někdy jsem šla s kamarády jinou zkratkou, Mandelkou.
Třídy byly dvoutřídní - první a druhá třída byla v přízemí, třetí a čtvrtá třída pak v prvním patře. Učitelkou v první a druhé třídě mi byla paní Eva Čtvrtníčková, maminka dnes slavného komika a herce Petra Čtvrtníčka, zároveň byla i paní ředitelkou. Třetí a čtvrtou třídu měla paní Bejšovcová / Bílová.
Zřejmě po roce 1938, po podepsání tzv. Mnichovské dohody vyrostl vpředu před budovou betonový vojenský bunkr. Pamatuji si, že jako děti mezi odpoledním vyučováním jsme si v něm často hrály a v úzkých kamnech Petrách i na malém litinovém grilu, které byly pravděpodobně ještě z dob války uvnitř bunkru, zkoušely své první dovednosti se sirkami.
Dnes již historické a unikátní byly tehdejší spojené lavice se sklápěcími sedačkami, šikmá psací plocha se žlábkem na plnící pero a držákem na kalamář. Plnícím perem jsem se učila psát a používám ho ráda i dnes.
Do třídy jsme chodily jen tři holky - Katka Kloudová, Martina Smetanová a já. Zbytek byli kluci. Často jsme se mezi sebou s vyššími ročníky prali, vedli různé války. Ale jako mladší jsme většinou vždy dostali tzv. na budku. Ve škole jsem s prospěchem neměla žádné problémy, měla jsem jedničky, ojediněle dvojky, ale poznámky jsem nosila ještě na střední škole.
Do páté a půlky šesté třídy jsem dojížděla autobusem do sousedních Klecan. Největší kamarádkou byla Jana Pintová, ale kamarádila jsem i s Klárou Issovou, nynější známou herečkou. Z kluků to byl Pepa Kmínek. Pak se rodiče rozvedli a zbytek základky jsem dochodila na Praze 6 v Alžírské ulici. Tady byla největší kamarádka Romana Podlešáková.
Po základní škole jsem udělala přijímačky na Obchodní akademii v Praze 6 - Bubenči na Krupkově náměstí. Zajímavé je, že stejnou školu, dříve Měšťanskou školu v Bubenči, dokončil můj děda Josef Čacký přesně 60 let přede mnou, tedy v roce 1937. Jako 4. pod čarou jsem se na odvolání po přijímačkách dostala a střední školu ukončila úspěšně s maturitou v roce 1997. Nerozlučná dvojka jsme byly s Gábinou Jirasovou. Dále jsem kamarádila s Věrou Němečkovou, z kluků pak s Jirkou Remešem a Vláďou Nedvídkem.