6.3. JOSEF ČACKÝ a KVĚTA MOUDŘICHOVÁ

21.12.2020

Josefovi Čackému a Ludmile Minaříkové se dne 21. srpna 1921 narodil syn Josef Čacký

Dne 28. srpna 1921 byl pokřtěn jako Josef Jaromír Čacký. Křtil jej opět únětický kaplan František Vrabec a za kmotru mu šla dcera elektrikáře ze Smíchova č.p. 279, Ludmila Hazuková. Jako porodní asistentka je v Křestním listu uvedena opět Alžběta Hájková, tehdy jí bylo 65 let a svou porodní praxi vykonávala již 36 let.

V roce 1927 začal Josef chodit do obecné školy v Horoměřicích. Byla to smíšená trojtřídka. Dochovala se nám i jedna školní fotografie (Josef je ve spodní řadě první zleva) a jedna fotografie mladých fotbalistů (Josef je druhý zleva).

Známky se v tu dobu vydávaly na Školní zprávu po čtvrtletích. V první třídě to bylo z těchto předmětů: mravy, pilnost, náboženství, občanská nauka a výchova, prvouka, čtení, počty s měřictvím, kreslení, psaní, zpěv, ruční práce a tělesná výchova. Na konci stálo, zda je nebo není žák způsobilý postoupit do vyššího oddělení, podpisy školního správce, třídního učitele a rodičů. Zameškaná doba školního vyučování se nepočítala na hodiny jako dnes, ale na půldny. Školním správcem v té době byl Jan Buchl a třídní učitelkou Karla Pinzová. 

Po nabytí předběžného vzdělání v obecné škole, nastoupil Josef na čtyřleté studium do měšťanské školy v Bubenči na Kostelním náměstí (dnes Obchodní akademie na Krupkově náměstí v Praze 6 - Bubenči). Kostelní náměstí bylo v roce 1947 přejmenováno podle kněze a faráře Františka Krupky, který v Bubenči působil od rou 1912. Škola byla zbudována v roce 1905. 

Hned naproti školy je proslulá studentská hospoda "Na Slamníku". Historické prameny zmiňují, že: "někdy v 16. století stála ve vesnici Bubeneč krčma, které se říkalo Dolejší a k níž přiléhala kovárna, polnosti a jiná stavení. Leč poloha obce blízko pražských hradeb klidu nedopřála, což se projevilo zejména v době válek. Pohromu způsobila ve válečném roce 1743 vojska francouzská, bavorská, polská a saská. Vinou jejich rabování se hospoda i s okolními statky ocitla téměř v rozvalinách. Naštěstí měšťan Menšího města (dnešní Malá Strana), jakýsi pan Šebestián Erhart, pozemky koupil a v krátké době zde nechal vystavět krčmu novou. Podnik v následujících letech a desetiletích celkem slušně prosperoval a jeho provoz dokonce vyvolal na počátku 19. století podle historických pramenů konflikt mezi nájemcem, panem Albitzem a ředitelem hospodářského úřadu, panem Guttenbergerem. Tomu se velmi nelíbilo, že pan Albitz dopřává hostům zábavu a hlasitou hudbu až do časných ranních hodin a domáhal se na majiteli hostince, aby hudba mohla hrát pouze do půlnoci. Vzpurný nájemce se nedal a hostům, kteří se raději příkazu podvolili, vzkázal: Jste blázni, když posloucháte ředitele. Za větu, ze které by ještě dnes jistě chodil mráz po zádech všem vedoucím pracovníkům, ho čekalo vyhoštění. V relativně klidné době v 19. století se také ustálil název krčmy, který pochází z krejčovské tradice, kdy se v úterý po velikonocích neslo na bidle plátno vycpané slámou nebo senem, které bylo na povrchu všemožně ozdobené. Na tomto "slamníku" byly připevněny hadrové loutky znázorňující pannu a mládence a celá oslava byla pojata jako hold pražských krejčí jaru a manželskému životu. Během desetiletí se rituální slamník zmenšil a pozoruhodné jen, že se vyvěšoval nad vstup do bubenečských hospod na znamení, že to v nich žije."

Josef skončil měšťanku v Bubenči v roce 1937 a shodou okolností já stejnou školu, ale již s názvem Obchodní akademie, dokončila složením maturitní zkoušky přesně po 60 letech, tedy v květnu 1997. Josef nastoupil dne 3. května 1937 jako praktikant členské firmy pana Josefa Řepy do učení. O tři roky později, tj. 3. května 1940, vykonal zkoušku z "drogerie a obchodu se zbožím materiálním a jedy". Vysvědčení s chvalitebným výsledkem a výuční list vydalo Gremium drogistů a materialistů pro obvod pražské obchodní a živnostenské komory v Praze, oba dokumenty jsou opatřeny podpisy zkušební komise, představenstva grémia a gremiální pečetí. Firma Josef Řepa - Drogerie, parfumerie sídlila v Praze - Bubenči v ulici Alb. Bráfa 19 (v roce 1911 - 1940 to byla ulice Dra Albína Bráfa, v roce 1940 - 1945 Albína Brána / Albin Bráf-Strasse, v roce 1945 - 1947 Albína Bráfa, v roce 1947 - 1950 Eisenhowerova a od roku 1950 Československé armády). 

Mapa míst, kam chodil Josef Čacký do měšťanky a poté do učení k Josefu Řepovi
Mapa míst, kam chodil Josef Čacký do měšťanky a poté do učení k Josefu Řepovi

Z července 1939 se nám dochovala pojistka, kterou uzavřel praktikant drogerie Josef Čacký s Lidovou pojišťovnou "Čechoslavia" akc. společností, se sídlem ve vlastním domě Krakovská 5, Praha 2. Pojištěn byl proti následkům tělesných úrazů, a to 5 000 Kč na případ smrti a 5 000 Kč na případ trvalé invalidity. 

Jen několik měsíců poté, v listopadu 1939, zemřel Josefův otec, také Josef Čacký. Zemřel na tuberkulosu plic. Je možné, že byl již v tuto dobu vážně nemocný, a proto se jeho syn Josef nechal pojistit. 

O Lidové pojišťovně "Čechoslavia", a.s., se mi podařilo zjistit následující: založena byla v roce 1919, ale vyvíjet činnost začala až v roce 1920. Za pár let značně rozšířila množství jednotlivých oborů pojišťování. Vydávala vlastní plechové, později smaltované tabulky. Některé byly později vytlačované a graficky propracovanější. Přípravný výbor pojišťovny složený ze zástupců čtyř dělnických korporací (Ústřední svaz československých družstev, Výkonný výbor československé strany sociálnědemokratické, Odborové sdružení československé a Svaz nemocenských pokladen) vydal provolání, ve kterém se uvádí: že Lidová pojišťovna Čechoslavia chce být první lidovou pojišťovnou českou, která bude pracovati na podkladech nejmodernějších s použitím nejnovějších pokroků vědy pojišťovací, pojišťovnou bez výdělečné tendence, jejíž případné zisky obráceny budou ve prospěch pojištěnců". Akcie společnosti byly z největší části majetkem družstev. Není bez zajímavosti, že všichni funkcionáři vykonávali svoje funkce jako čestné, bez nároku na jakoukoliv odměnu. První dva roky pojišťovna provozovala pouze pojištění životní, po roce 1922 již i živelné, věcné, odpovědnostní a další. Podle počtu pojištěných osob byla v roce 1932 Čechoslavia na prvním místě mezi všemi československými pojišťovnami. Čechoslavia fungovala a plnila svoje poslání i v době války a krátce po osvobození republiky, a to až do konce roku 1946, kdy bylo veřejnosti sděleno, že podle dekretu prezidenta republiky č. 103/1945 Sb., o znárodnění pojišťoven, vytvoří od 1. ledna 1947 společně s Korunou, Rolnickou vzájemnou pojišťovnou, Slávií a Slovanskou pojišťovnou, pojišťovnou Slavia, národní podnik v Praze, v jehož rámci bude i nadále sloužiti československému družstevnictví.
Z hlediska historie působení družstevnictví v bankovním i pojišťovacím sektoru to znamenalo de facto konec, i když byly v průběhu dalších desetiletí uskutečněny dva pokusy o obnovení družstevní činnosti v těchto oblastech (v roce 1968 a v 90. letech 20. století). 

V prosinci 1939 byl Josefu Čackému vydán List domovský, kterým Obec Horoměřice potvrzuje, že má v této obci právo domovské, a to po rodičích. Jako starosta je podepsán Rudolf Čacký - syn Antonína Čackého a Alžběty Hájkové. 

Domovské právo (domovská příslušnost) byl právní institut "příslušnosti k obci". Představoval právo na nerušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření z její strany. Institut domovské obce vznikl v českých zemích v souvislosti se zavedením obecní samosprávy v roce 1849 zůstal v platnosti i z první republiky a zrušen byl až roku 1948. Více o domovském právu se můžete dočíst zde.

Dne 12. prosince 1942 odjížděl transport z Hlavního nádraží v Praze s "nuceně nasazenými" do nacistického Německa na "nucené práce". Výměr o přikázání do Reichu dostal i syn Josef. 

Totální nasazení (německy Totaleinsatz resp. NS-Zwangsarbeit) je pojmenování pro nucené pracovní nasazení, kterému byli v době nacistického Německa podrobeni obyvatelé okupovaných zemí. Totálně nasazení byli většinou nedobrovolně dopraveni do Třetí říše, kde vykonávali otrockou práci za nelidských podmínek. Nucená práce měla několik podob, které se lišily intenzitou mimoekonomického tlaku. Cizí občané byli do nich zařazováni jednak podle svého současného právního postavení, jako civilní dělníci, váleční zajatci a vězni, jednak podle národnosti. Lze rozlišovat čtyři stupně nucené práce nacistického systému:

- prostý nábor

- nábor se zásadním ovlivněním existenčních podmínek

- konskripce - odvod celých ročníků nařízením místní státní správy

- deportace.

Nacistické Německo mělo problémy s nedostatkem pracovních sil již před vypuknutím 2. světové války. Po odvodu německých mužů do armády se tyto problémy ještě prohloubily. Proto byly prováděny individuální nábory, díky kterým pracovalo na jaře 1941 v Říši přes 1,5 milionu zahraničních dělníků. O rok později došlo k zásadní změně. Na jaře 1942 jmenoval Adolf Hitler durynského župního vedoucího Franze Sauckela generálním zmocněncem pro pracovní nasazení. Byly zavedeny hromadné nucené tábory, takže již v srpnu 1942 pracovalo v německých podnicích 3,4 milionů zahraničních dělníků a během dalšího půl roku vzrostl počet nuceně nasazených o další 2 miliony.

Nejhorším druhem totálního nasazení byly otrocké práce, které museli vykonávat vězni koncentračních táborů (přesně v takovém táboře byl jiný náš předek, a to Václav Nebeský) a váleční zajatci. Jednalo se např. o hloubení a výstavbu podzemních továren či následné práce v nich. Několikatýdenní velmi fyzicky namáhavá práce v nelidských podmínkách, kdy byl nedostatek jídla, odpočinku a velmi špatná hygiena, znamenala smrt vyčerpáním a hladem. Odhaduje se, že z celé Evropy bylo za 2. světové války nuceně nasazeno až 13,5 milionu lidí, z toho z Protektorátu Čechy a Morava zhruba 640 tisíc. Tomu, kdo odmítl pracovat, hrozila pokuta, vězení nebo deportace do koncentračního tábora. Pracovní a životní podmínky totálně nasazených byly velice těžké. Lidé byli většinou ubytováni v hromadných táborech s nedostatečným hygienickým zázemím, pracovali až 72 hodin týdně, přičemž poskytovaná strava neodpovídala předepsaným normám. Továrny a blízké ubytovny se často stávaly cílem spojeneckých náletů, které měly za úkol ochromit německé hospodářství. Mnoho mladých mužů bylo rovněž zařazeno do německých útvarů protiletecké obrany, technických jednotek, či nacistické polovojenské pracovní organizace Todt, které plnily svoje poslání nejen v nacistickém Německu, ale i v zemích okupované Evropy. V závěru války pracovali nuceně nasazení i při zákopových pracích.

Od roku 1944, kdy docházelo ke stále intenzívnějšímu bombardování továren, využívali zejména mladí lidé nepřehledných situací a uprchli domů, kde se však byli nuceni ukrývat před gestapem. Z totálního nasazení se nevrátilo zhruba 6 000 Čechů, přibližně 60 000 českých občanů zemřelo do dvou let po návratu domů z nucených prací na následky vyčerpání či infekčních chorob.

Po porážce a kapitulaci Německa se stala nucená otrocká práce součástí obžaloby válečných zločinců Německa v Norimberském procesu.

Z vyprávění Josefa Čackého: "... pracoval jsem v Junghans Söhne Papenwaren Fabrik v městečku Rittersgrün. Bydleli jsme v hospodě Arnolds Hammer, což byl veliký statek u rybníka, druhý rybník byl o kus dál. Na pokoji nás bylo asi deset, vzpomínám na Láďu Koželského ze Žižkova, Václava Kohouta ze Smíchova, Jiřího Černého z Velké u Roudnice, Mirka Krejčíka, Bohouše Kejvala a Tondu, velikého rybáře od Kyjského rybníka...".

Rittersgün: ???, Jiří Černý, Jarka Kuchta, Karel Jeřábek z Vršovic, Láďa Koželský, Bohouš Kejval z Metánova a Josef Koubek z Ďáblic

Rittersgrün leží kousek za českými hranicemi, jen pár kilometrů za Božím Darem. Název Arnoldshammer je odvozen od bývalého hamru v této osadě. Hamr tu stával pravděpodobně už od roku 1540. Od roku 1588 je v držení Caspara Arnolda. Roku 1632 byl hamr zničen jako mnoho jiných v okolí císařskými vojsky, přestože jeho činnost byla na dlouhou dobu přerušena, byl pomalu přestavěn a jeho majitelé dostali k hamru i další práva. K panství patřily nejen huť, pece, ale i bytové domy, rybníky a především velké množství zásob dřeva, uhlí a železné rudy. Roku 1682 byl na kopci nad hamrem postaven zámek Rockstroh, který byl roku 1847 přestavěn. Ještě roku 1828 byl zdejší plech dovážen do Hamburku a odtud do Anglie. V roce 1909 komplex vyhořel, ale stále byl významným zaměstnavatelem v okolí - úředníci, kováři, horníci, dělníci, lesníci, tesaři, zedníci, nádeníci. Počátkem 20. stol. se stal především turisty vyhledávaným místem zejména "Gasthof Arnold Hammer" s pivovarem a přilehlým pstruhovým rybníkem. V současné době se z hamru dochoval už pouze hostinec a domky nádeníků. Od roku 2007 byl Rittersgrün přičleněn k sousednímu Breitenbrunnu.

Současná podoba hostince "Gasthof Arnoldshammer"
Současná podoba hostince "Gasthof Arnoldshammer"

"... od února 1944 do 19. dubna 1945 jsem pracoval u Heinz Herzog Metalwaren Fabrik v Bernsbachu, byl to velký ukrajinský lágr pro 2 - 3 tisíce lidí. Bylo nás tam skoro sto osob pohromadě, převážně Moraváci, se mnou tam bylo asi 10 lidí ze Zlína (dříve Gottwaldov). Obráběli jsme na fréze kov, chodili na černé pivo. Protože jsem tam běhal denně i 10 km, říkali mi "Josef Běžec". Seděli jsme u prvního stolu, vedle mě seděl nějaký učitel, hned u vedlejšího stolu seděl velitel lágru."

Bernsbach byl založen osadníky někdy kolem roku 1200. V okolí se těžila železná ruda, stříbro a síra. Tyto rudy se zpracovávaly ve zdejší huti, což zcela změnilo původně zemědělskou obec. Další ekonomický vzestup nastal s příchodem železnice na trati z Zwönitzu do Schneibenbergu. Heinz Herzog Metallwaren Fabrik pod tímto názvem v současné době neexsituje, ale pravděpodobně se jedná o pokračování firmy pod jménem Rudolph Gustav Metallwarenfabrik GmbH.

"... Domů jsme utíkali pěšky přes Schwarzenberg, částečně vlakem přes Vejprty, Chomutov (tam byl nálet a museli jsme se schovat ve sklepě), v noci pak vlakem na Žatec a Prahu - Ruzyni. V Drážďanech jsem viděl vlak plný vězňů ...".

Poté, co se Josef vrátil z Reichu, od 1. července 1946 byl opět zaměstnán u Josefa Řepy v drogerii v Praze - Bubenči. Josef zde pracoval do konce roku. Potom nastoupil do Národní správy firmy V. Skála, což byla farmaceutická obchodní společnost, velkoobchod léčivy, která sídlila v Žitné ulici č. 18 v Praze 2. Nastoupil zde jako expedient, ale od května pracoval jako skladník. 

Ke společnosti V. Skála jsem našla Písemné sdělení předsednictva z úterý 16. prosince 1947, rozdané v 87. schůzi Ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé, kde poslanec F. Pareza podává dotaz na p. ministra vnitra a financí ve věci národní správy podniku V. Skála, Žitná 18, Praha II (D 189).

František Parez se narodil 3. prosince 1893, byl poslancem Ústavodárného Národního shromáždění republiky Československé, členem výboru branného, inkompatibilního, rozpočtového, ústavního a zdravotního. Podal iniciativní návrh na vydání zákona o zaměstnání důchodců veřejnoprávního důchodového pojištění bez ztráty důchodu. Byl zpravodajcem pro zákon o úpravě působnosti ve věcech veřejného vyměřování a mapování, zákon o znárodnění ve stavebnictví a zákon o znárodnění přírodních léčivých zdrojů a lázní a začlenění a správě konfiskovaného lázeňského majetku. Řeč v rozpravě měl k zákonu o národním pojištění. Naléhavou interpelaci ve věci poměrů v Českomoravské Kolben-Daněk, nár. podnik, Praha-Vysočany. Dotazy pak ve věci národní správy podniku V. Skála, Žitná 18, Praha II.

Dále jsem našla Vyhlášku ministra vnitřního obchodu Krajčíře ze dne 4. února 1949 č. 116/1949 Ú.I.II o znárodnění velkoobchodních podniků s léčivy, kde podle § 6 odst. 1 zákona č. 118 ze dne 28. února 1948, o organizaci velkoobchodní činnosti a o znárodnění velkoobchodních podniků, bylo stanoveno, že podniky:

- "Farmacie" Mag. Josef Čižmá, Brno, Nové sady č. 4

- Hynek K. Král, velkoobchod drogami, Praha X, Pobřežní 21

- Adolf Merckle, drogy, chemikálie a obchod s barvami, Ústí nad Labem

- "Vm. Ott", velkoobchod léčivy, Praha I, Národní třída 41

- "V. Skála", farmat. obchodní společnost, Praha II, Žitná 18

- "Emil Strankmüller a spol.", velkoobchod s léčivy , Praha XII, Belgická 23,

se s účinností od 1. ledna 1948 znárodňují zestátněním, poněvadž jde o podniky provozující velkoobchodní činnost. Národním správcem byl Ph. Mr Fr. Honzák.

Dle pracovní knížky u firmy V. Skála Josef Čacký pracoval až do 31. prosince 1949. Od 1. ledna 1950 pracoval ve společnosti Medika, národní podnik, rozdělovna 3, Žitná 18, Praha II. Jedná se pravděpodobně o pokračování činnosti podniku V. Skála, ale pod jiným jménem po znárodnění v roce 1948.

Do socialistického národního podniku Medika byly začleněny jak zkonfiskované německé, kolaborantské a zrádcovské lékárny v roce 1945 (celkem 32 % lékáren), tak i zbytek soukromých lékáren, které byly pod nátlakem "dobrovolně" předány nebo za hodnotově neúměrnou odstupnou cenu socializovány. S některými majiteli byly inscenovány soudní procesy, což mělo utlumit odpor proti převedení lékáren do nového podniku. To byl diametrální rozdíl proti zestátňování lékáren ve Švédsku, které trvalo dlouhou dobu tak, aby nebyla poškozena práva a uspokojeny spravedlivě ekonomické nároky majitelů. Koncem roku 1950 soustředil n. p. Medika 1 042 lékáren. V roce 1960 byly lékárny začleněny do ÚNZ (Ústav národního zdraví), v roce 1975 se jejich počet snížil na 937. Cestu transformace z předchozího státního systému znovu do systému soukromovlastnického nastoupilo lékárenství po roce 1989, a to restitucemi a privatizací stávajících lékáren a zakládáním nových.

Stejně tak jako byly znárodněny velké podniky, byla nuceně zavřena i většina živnostenských provozoven. Ludmila Čacká tak byla nucena obchod smíšeným zbožím zavřít. Oldřich, Marie i Josef si museli najít jiná zaměstnání.

Dne 6. srpna 1951 nastoupil Josef Čacký do ČKD Sokolovo, národní podnik Praha, kde pracoval až do důchodu. ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk) byl jeden z významných strojírenských podniků již předválečného Československa, vzešlých z průmyslu Rakouska-Uherska druhé poloviny 19. stol. Podnik byl založen roku 1871 v Libni jako První Českomoravská továrna na stroje v Praze. Mezi velké realizace patřila i Petřínská rozhledna či Průmyslový palác na Pražském Výstavišti. Na přelomu století zahájila výrobu kolejových vozidel, v roce 1907 pak spolu se společností Ringhoffer založila výrobce automobilů Praga. 

Roku 1896 založil ve Vysočanech inženýr Emil Kolben společnost Kolben a spol. O dva roky později fúzovala se společností Pražská a.s. a vznikla tak Elektrotechnická a.s. Od roku 1901 vyráběla kompletní vybavení pro vodní elektrárny. V roce 1854 založil Čeněk Daněk v Karlíně společnost Daněk a spol. Ta se roku 1872 sloučila se společností Breitfeld & Evans. Do jejího výrobního programu patřilo hlavně vybavení dolů a potravinářského průmyslu. Roku 1921 se sloučila První Českomoravská továrna na stroje v Praze s Elektrotechnickou a.s. a vznikla tak Českomoravská - Kolben. Ta se v roce 1927 spojila s Akciovou společností Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol. a vznikla Českomoravská - Kolben - Daněk, největší strojírna v tehdejším Československu. V čele podniku stál Emil Kolben, který byl 6. června 1943 zatčen nacisty. Za 2. světové války byla společnost přejmenována na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik AG a vyráběla hlavně zbraně pro Wehrmacht. Při americkém náletu 25. března 1945 byl podnik těžce poškozen. Po válce byl podnik obnoven a rychle znárodněn. Jeho struktura se po nástupu centrálně řízeného hospodářství často měnila a bylo do něj začleněno mnoho poboček po celé republice. Až do transformace v květnu 2007 nesl název ČKD Praha. Podnik vyráběl, mimo jiné, elektrické stroje, polovodičové usměrňovače, velké průmyslové kompresory, jeřáby, autojeřáby a další zdvihadla a mnoho jiných strojírenských výrobků. Mezi nejdůležitější a nejznámější provozy koncernu ČKD vždy patřila výroba parník, později motorových lokomotiv v Libni a výroba tramvají na Smíchově. Podnik se stal postupně největším výrobcem tramvají na světě a zaměstnával až 50 000 lidí. Přes velký objem výroby podceňoval investice do modernizace a výzkumu, což vedlo k postupnému zastarávání provozu. V roce 1994 se při privatizaci ČKD transformovala na holding, nové vedení nebylo úspěšné a v roce 1998 stál holding na pokraji bankrotu. Některé společnosti tak zkrachovaly úplně, ostatní byly vráceny státu skrz IPB, u které měl holding mnoho dluhů, stát pak některé společnosti rozprodal zahraničním investorům (např. výrobu kolejových vozidel získal německý Siemens), zbytek holdingu i s ochrannou známkou získala společnost 11 FITE.

Pravděpodobně na samém konci války (konec dubna - začátek května 1945) se Josef se seznámil s Květou Moudřichovou, která bydlela v bytovém domě v Bubenči č.p. 614 (současná adresa je Rooseveltova 614/36, Praha 6 - Bubeneč). Květa se od roku 1944 učila modistkou na Učňovské škole modistické v Praze a z její pracovní knížky víme, že v listopadu 1947 složila učňovskou zkoušku a od ledna roku 1948 nadále pracovala v modistické firmě Boženy Kracíkové, rovněž v ulici Albína Bráfa č.p. 19, Praha - Bubeneč, jako Josef Čacký. V přízemí domu jsou opravdu dva vchody do obchodů hned vedle sebe. Sblížit je měl i jeden z náletů na Prahu a společný útěk do krytu.

V roce 1946 zve Josef Čacký Květu Moudřichovou do Horoměřic na zabíjačku. 

Foto Květy a Josefa před svatbou
Foto Květy a Josefa před svatbou

Z dopisu psaný v lednu 1946 jeho bratrem Oldřichem je zřejmé, že Josef někde slouží. U Josefa Řepy v ulici Albína Bráfa 19 pracoval znovu až od 1. července 1946 do konce roku 1947. Po válce tedy zřejmě musel nastoupit základní vojenskou službu. A zřejmě v Praze - Dejvicích, kde se potkal s Květou. Až na drobné změny zůstal v platnosti branný zákon z doby předmnichovské republiky. Branná povinnost vznikala v 17 letech, k odvodu se chodilo v 19, na dvouletou službu se nastupovalo ve 20. roce. Existovala ale řada výjimek - pro studenty, kteří překročili jistou věkovou hranici, na letní uvolnění či na zkrácení na pět měsíců měli nárok muži, kteří byli jedinou zdatnou pracovní silou v hospodářství.

Oldřichem zmiňovaných 5 měsíců služby je tedy ona výjimka ze zkrácené branné povinnosti. Jejich otec Josef Čacký zemřel na tuberkulosu plic již v roce 1939, matce Ludmile bylo 63 let, Oldřich se v dopise zmiňuje, že mu injekce nedělají dobře a sestra Marie se v tu dobu starala ještě o skoro devadesátiletou babičku Alžbětu. Nejmladší syn Josef Čacký byl tedy jedinou zdatnou pracovní silou v hospodářství. 

Dne 5. února 1949 se 28letý Josef Čacký oženil s 21letou KVĚTOU MOUDŘICHOVOU, která se narodila 7. prosince 1927 Dejvicích č.p. 133. Její otec byl městský zřízenec VÁCLAV MOUDŘICH, nar. 17. července 1900 v Dejvicích a matka dámská krejčová MARIE ČADSKÁ, nar. 14. srpna 1902 v Horoměřicích č.p. 64. 

Tímto svazkem - snad osudovým - byly spojeny dva rody, které nejen spojovala vesnice Horoměřice, ale navíc i podobnost jejich příjmení - Čackých a Čadských. I když kdo ví, jak to tenkrát faráři psali. Byli po staletí jediní, kdo uměli číst a psát a zápis ve farní knize byl jediným dokladem o narození, svatbě i úmrtí. Z dopisu Františka Čadského (nevlastního bratra Marie Čadské) víme, že chtěl změnit příjmení Čadský na Čacký a v několika záznamech v knize narozených je poznámka, že místo Čadský má být Čacký ... 

Svatba se konala v kostele u Sv. Gotharda v Praze - Bubenči, který stojí na dnešním Krupkově náměstí hned vedle bývalé Měšťanské školy, kde Josef čtyři roky studoval (dnešní Obchodní akademie). Oddávajícím knězem byl arciděkan Jan Petrásek. Za svědky jim šel Josefův bratr Oldřich Čacký a Květy strýc František Čadský, technický úředník, bytem Rooseveltova 36, Praha - Bubeneč.

Dnešní obchodní akademie a kostel Sv. Gotharda
Dnešní obchodní akademie a kostel Sv. Gotharda

Asi měsíc po svatbě se novomanželé přestěhovali z Rooseveltovy ulice č.p. 36 v Dejvicích do studeného půdního bytu v Nebušicích č.p. 82 (současná adresa Nebušická 82, Praha 6 - Nebušice). Otec Květy, Václav Moudřich, se někdy v tuto dobu přestěhoval se svou druhou ženou Jožkou Neradovou do Vinařic č.p. 4.

Byla zde taková zima, že zde v zimě zamrzala i voda v kamnovci. Dle výpisu z katastru byly vlastníky Jaroslav a Zdeněk Čacký, trv. bytem Nebušická 82, Praha 6 - Nebušice. V současné době jsou to Jolana Čacká, Marek Čacký a Zdeněk Čacký. Zda jsou s naším rodem také nějak spřízněni, nám není zatím známo.

Asi rok po svatbě přišla Květa do jiného stavu, ale potratila (měl to být Jaromír).

Dne 6. února 1951 se jim však narodila dcera LUDMILA ČACKÁ, pokřtěná jako Ludmila Marie Čacká. Narodila se bez jednoho dne přesně 2 roky po svatbě a jméno dostala po babičce. 

Dne xx.xx. 1954 se narodila dcera Hana Čacká