0. POČÁTEK RODU

Genetická rozmanitost Evropy je podle nejnovějších analýz překvapivě malá, přestože Starý kontinent byl opakovaně osidlován z východu a národy se v průběhu staletí stěhovaly a promíchávaly i během válečných konfliktů, vzniku i rozpadu říší či států.

Výzkum ukázal, že chromozomy Y většiny evropských mužů vedou k pouhým třem jednotlivcům, kteří žili v období přibližně před 3 500 a 7 300 lety. Jak je možné, že právě tyto tři linie se dominantně prosadily v Evropě, je zatím předmětem spekulací. 

Jisté geny Evropanům předali i neandrtálci (Homo sapiens neanderthalensis), ovšem představují spíše stopovou přítomnost a většina DNA souvisí až s příchodem moderního člověka (Homo sapiens recens) někdy před 40 000 lety. Kromaňonci (Homo sapiens fossilis) byli prvními Evropany poměrně dlouho, ovšem pak přišla někdy před 8 000 lety zemědělská revoluce a na Blízkém východě začala populační exploze. Kultury lovců-sběračů s nízkou hustotou osídlení začaly vymazávat zemědělské kultury. 

Člověk moderní (Homo sapiens) se vyvinul v období před 200 000 lety ve východní Africe. Nejstarší příslušníci jsou reprezentovaní např. nálezy od etiopské řeky Omo, které jsou alespoň 230 000 let staré. Asi před 140 000 lety žila v Africe žena označovaná jako mitochondriální Eva, která je posledním společným předkem všech současných lidí v mateřské linii. Od Evy se vývoj lidstva ubíral dvěma směry, jako sesterskou skupinu všech ostatních lidí označujeme jihoafrické Khoisany, kteří se vyznačují řadou velmi původních znaků a bývají označováni jako tzv. kapoidní rasa. Příslušníci druhé lidské větve se ubírali severním směrem a dle rozdílů v mitochondriální DNA se postupně diferenciovali do šesti skupin, které představují dnešní Pygmejové (haploskupina L1), kúšitské populace (haploskupina L5), nigerokonžské populace (haploskupina L2), nilosaharské populace (haploskupina L6) a Hadzové (haploskupina L4). Těchto pět uvedených linií bývá sdružováno pod označením "negroidní rasa", ta je tím pádem však parafyletická (= člověkem definovaná skupina organismů se společným předkem, nikoli však se všemi jeho potomky), jelikož onu šestou linii tvoří populace haploskupiny L3 mitochondriální DNA, které později opustily Afriku a daly vzniknout zbylým lidským plemenům. Nejprve (před 110 000 lety) však tyto populace pokračovaly podél Nilu na sever, čímž překročily Saharu a pronikly před 90 000 lety do oblasti Předního východu, kde se střetli s neandertálci, avšak v důsledku zhoršení klimatických podmínek nebyla nakonec tato migrační vlna úspěšná. Ostatky těchto migrantů nalezené na území Izraele byly dříve označovány jako samostatný poddruh Homo sapiens palestinus.

Úspěšné migrace z Afriky se lidstvo dočkalo až před 80 000 lety, kdy některé populace překročily úžinu Bab-al-Mandab a pokračovaly podél jižního pobřeží Asie na východ, kde se střetly s Homo erectus a Homo floresiensis (trpasličí druh). Šíření této tzv. pobřežní linie před 74 000 lety načas zastavil výbuch supervulkánu Toba na Sumatře. Poté, co se stavy populací opět stabilizovaly, rozdělili se migranti v jihovýchodní Asii do dvou linií. První si osvojila výrobu plavidel a námořní plavbu, což jí umožnilo před 45 000 lety kolonizovat Austrálii, Novou Guineu a melanéská souostroví. V této době hovoříme o vzniku australoidní rasy, která zahrnuje nejen obyvatele Austrálie a přilehlých ostrovů, ale také jihoasijské Drávidy (obyvatelé jižní Indie, Srí Lanky, Bangladéši, Pákistánu, Afghánistánu a Íránu) a Negrity (obyvatelé Srí Lanky, Andamanských ostrovů, několik ostrovů Myanmaru, vyznačují se tmavou pletí a malým vzrůstem). Druhá větev pobřežních migrantů se vydala na sever, kde před 63 000 lety osídlila oblast dnešní Číny a dala vzniknout mongoloidní rase.

Vrátíme-li se zpět do Afriky, zjistíme, že před 50 000 vykročil do Eurasie i zbytek lidí s haploskupinou L3 mtDNA. Tento exodus však proběhl přes Sinajský poloostrov a v oblasti Předního východu došlo k utvoření europoidní rasy. Část těchto migrantů se vydala směrem do centrální Asie a obsadila oblasti Sibiře, střední Asie, Korejský poloostrov i Japonsko, kde se setkali s mongoloidy, jimiž byli nakonec asimilováni. Druhá část europoidních migrantů byla úspěšnější, obsadila Arabský poloostrov a Indii, odkud vytlačila přežívající příslušníky první migrace, a následně obsadila zpětně také sever Afriky. Třetí část migrantů pokračovala přes Kavkaz dále do Evropy, kde se střetla s Homo heidelbergensis a neandertálci, s nimiž se úspěšně křížila. Dříve byly nálezy archaických Homo sapiens v Evropě označovány jako zvláštní poddruh H. s. cromagnonensis.

Asijské populace s příměsí europoidních genů pokračovaly dále na sever a před 15 000 lety dosáhly přes Beringii po souši americké pevniny. Archeologický záznam čerpá především z nálezů v aljašské jeskyni Bluefish. Následný ústup zalednění umožnil lidem postupovat dále a vytvořit paleoeskymácké a paleoindiánské populace (typická je například cloviská kultura podle města Clovis v Novém Mexiku). Patagonie byla lidmi osídlena před 11 000 tisíci lety. Následně byla Amerika osídlena ještě několika vlnami migrantů z Asie. Do Jižní Ameriky se však člověk moderního typu dostal patrně již před asi 30 000 lety, jak ukazují nové objevy z Argentiny. Kromě Ameriky osídlilo později mongoloidní plemeno také Oceánii, Nový Zéland a Madagaskar.

Často zmiňovaná je neolitická revoluce, která začala před 10 tisíci lety v oblasti úrodného půlměsíce (= oblast dnešního Iráku, Sýrie, Libanonu, Jordánska, Palestiny a Izraele, Egypta a Turecka), odkud se posléze šířila do dalších oblastí. Jde o přechod od lovecko-sběračského stylu života k usedlému zemědělství. Je spojena s domestikací prvních zvířat a zušlechťováním planých rostlin. Proces tzv. neolitizace nezasáhl ale některé národy, například jihoafrické Sany.

Nejasný je ovšem mechanismus šíření nového způsobu života, tedy v jakých proporcích se šířil pouze způsob obživy a nakolik ho provázel příchod nových osadníků. Ukazuje se, že Evropany spoluvytvářeli jak usedlíci, tak nově příchozí a před 4 500 lety zásadně ještě přispěl kočovný lid kurganů (kurgan = mohyla, mohylové pohřbívání), který se také označuje jako kultura šňůrové keramiky. Tento lid je spojen s chovem koní a užíváním kolových vozů, s jejichž pomocí po expanzi z ukrajinských stepí poměrně rychle ovládl nejen sever a střed Evropy a Balkán, ale i Střední Asii. Podle vědců jde o lid, který mluvil proto-indoevropským jazykem.

Velkou skupinou indoevropských národů z Evropy byli Keltové. Používali vlastní jazyk - keltštinu. Historie předkeltské Evropy a konkrétní vymezení Keltů z hlediska etnických, jazykových nebo kulturních rysů je nejasné a je předmětem dohadů. Přesný zeměpisný rozsah území, kde starověcí Keltové žili, je sporný. Podle jedné teorie vznikl společný kořen keltských jazyků, protokeltština, v kulturách popelnicových polí pozdní doby bronzové ve střední Evropě, která vzkvétala kolem roku 1200 př. n. l. Podle jiné teorie z 19. století byli prvními lidmi, kteří přijali kulturní charakteristiky považované za keltské, obyvatelé halštatské kultury v době železné ve střední Evropě (cca 800 - 450 př. n. l.), pojmenované podle bohatých hrobových nálezů v Hallstattu v Rakousku. Díky tomu se tato oblast někdy nazývá "keltskou vlastí". Během laténské kultury (cca 450 př. n. l. až do dobytí Římany) měla tato keltská kultura expandovat difúzí nebo migrací na Britské ostrovy ("ostrovní Keltové"), do Francie a Nizozemí (Galové), Čech, Polska a velké části střední Evropy, na Pyrenejský poloostrov (Keltiberové, Celtici, Lusitánové a Galeci) a severní Itálie (kultura Golasecca a Předalpská Galie), a dále do jihovýchodní Evropy od roku 279 př. n. l., a odtud na východ až do centra Malé Asie (Galacie) v dnešním Turecku.

Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Západní polovinu Čech a také Bavorsko obývaly v 6. a 5. století př. n. l. pravděpodobně kmeny, které později vstoupily do historie pod jménem Bójové. V období keltské expanze na přelomu 5. a 4. století př. n. l. se část původního keltského obyvatelstva z území dnešních Čech zúčastnila vojenských tažení přes Alpy do dnešní Itálie a zanechala po sobě částečně vylidněné území. Od počátku 4. století př. n. l. však byly severozápadní a východní Čechy, které dříve tvořily kontaktní zónu s etnickými skupinami Venetů (kmen obývající povodí Visly a pobřeží Baltu) a Ilyrů (dnešní území jižní a střední Dalmácie, Bosny, Černé Hory, Albánie a Epiru), postupně obsazovány novým obyvatelstvem přicházejícím patrně ze západní části keltské pravlasti. Od původního obyvatelstva české kotliny patřícího k mohylové kultuře se noví osadníci odlišovali plochými pohřebišti nespálených těl. 

V některých oblastech (a dobách) si Keltové stavěli na vyvýšených místech opevněná oppida, což byla desítky hektarů velká ohrazená území s dvorcovou zástavbou, sídla nobility a kultu. I když oppida nebyla města v plném slova smyslu, můžeme je považovat za jejich předchůdce. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle a nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. V nejúrodnějších, hustě osídlených částech Boiohaema, v Polabí a v podhůří Krušných hor, se během 2. století př. n. l. přeměnilo několik výhodně situovaných míst ve specifické osady, které představovaly jakási emporia, ke vzniku oppid zde však nedošlo. Typickým příkladem takového osídlení je rozsáhlé hradiště na vrcholu Přerovské hůry u středočeského Přerova nad Labem. 

S keltským osídlením souvisí latinský název Čech Bohemia. Ten je poprvé uváděn v podobě Boiohaemum římským historikem Publiem Corneliem Tacitem na konci 1. století a skládá se pravděpodobně ze jména keltského kmene Bójů a germánského *haimaz "domov". Podle některých autorů je totožnost území starověkého Boiohaemum a středověké Bohemie do značné míry nejistá, nicméně většina se shoduje v umístění na území Čech. 

Za knížete kmene Čechů, i za jakéhosi soudce, je v Hájkově i Kosmově kronice, uveden Krok (keltsky Crocco), otec kněžny Libuše a jejích sester Kazi a Tety. V době, kdy první obyvatelé Čech žili velmi prostě, neznali alkohol, manželské svazky, soukromý majetek ani zbraně, začaly mezi lidem bujet křivdy a závist. V tomto čase dle kroniky:

"Mezi nimi povstal muž, jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a v svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům."

Nejstarší dcera byla Kazi, která vynikala ve znalosti bylin a věšteb - "nad břehem řeky Mže (dnes Berounky) při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka," prý lidé Kazi po její smrti navršili mohylu, jež je podnes (rozuměj do Kosmových časů) vidět; kde Kazi sídlila, kronikář neuvádí (pozůstatky hradu Kazín byly v roce 1916 určeny archeologem Janem Axamitem na břehu Berounky proti dnešní vsi Dolní Mokropsy). Prostřední byla Teta, která "zavedla pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům" - ta si vystavěla hrad Tetín "na vrcholu strmé skály u řeky Mže (Berounky)". Třetí byla Libuše (u Kosmy Lubossa), dcera "věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší", která si "vystavěla hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín". "A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po usmrcení jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce."

Podle historika Vladimíra Karbusického pocházejí bájná česká jména (Krok, Kazi, Teta, Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít) z úryvku staroslověnského textu adresovaného v 9. století Frankům (Teutonům). Text zní: Krok' kazi (Tetha), lubo premyšl, nezamyšl m'nata voj'n u'ni zla, kr'z my s' neklan (am), gosti vit, což se vykládá jako: Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme ...

Nyní se přesuneme v čase o několik set let dopředu. 

Již v 7. století existoval pravděpodobný předchůdce moravského knížectví, tzv. Sámova říše, která se rozkládala nejspíše v povodí řeky Moravy a na jihozápadním Slovensku, tedy na územích, kde v 9. století vzniklo Moravské knížectví a Nitranské knížectví. Jednalo se ale spíše o kmenový svaz, jeho vnitřní struktura ještě nemůže být hodnocena jako stát.

Poté, co se na konci 8. století zhroutil avarský kaganát (= turkické označení státního útvaru, Avaři byli kočovné etnikum nejasného, zřejmě mongolského, turkického nebo indoevropského původu, které nejspíše pocházelo stejně jako jejich možní příbuzní Hunové ze stepi střední Asie) pod útokem vojsk Karla Velikého, místní elity se začaly orientovat spíše na franckou kulturu a stabilizovaly svou moc. Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, která spolu vedou politický boj - Moravská říše knížete Mojmíra I., sídlícího pravděpodobně v jihomoravských Mikulčicích, a Nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina.

Uvnitř moravského kmene patrně probíhaly dva výrazné mocenské zápasy, které ve 30. letech 9. století vyústily dvěma význačnými událostmi: oficiálním "křtem Moravy" a vyhnáním Pribiny z Nitry.

Křesťanství začalo na Moravu pronikat již na přelomu 8. a 9. století, především z Franské říše prostřednictvím bavorské mise z Pasova, ale také prostřednictvím kněží z Itáie a Dalmacie. Pravděpodobně v roce 831 došlo k tzv. křtu všech Moravanů, při němž přijal kníže Mojmír a jemu věrní lidé křest z rukou pasovského biskupa Reginhara. Ačkoli ho přijal pouze kníže a jeho okolí, zavazoval celý kmen Moravanů - i přes to byla moravská společnost nadále z části pohanská. Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z Nitry vypudit, připojil jeho knížectví ke svému a tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravským panovníkem.

Prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě a zajištění vzdělání dostatečného množství domácích kněžích zajistilo vyslání tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantina a jeho bratra Metoděje. Konstantin vytvořil nejstarší staroslovanské písmo - hlaholici. V 10. století nicméně Slované přešli k latince a cyrilice a hlaholice se již nadále neužívala. 

V roce 870 vydal Svatopluk I. svého strýce Rostislava do zajetí Frankům. Ti obsadili moravskou část Velkomoravské říše a jako správce určili hrabata Wilhelma a Engilšalka. Roku 871 Frankové zajali i Svatopluka, vypuklo povstání a Frankové zde rychle ztratili vliv. Roku 880 vydal papež Jan VIII. bulu Industriae tuae, která zaručovala církevní nezávislost Velké Moravy s vlastní arcidiecézí v čele s arcibiskupem Metodějem. Jako čtvrtý liturgický jazyk byla uznána staroslověnština. 

V dobách Velké Moravy neměly Čechy jen jediného panovníka, v čele menších územních celků zde stáli místní knížata (náčelníci) Čechů. České kmeny se utvářely v rámci slovanského osídlení Čech od 6. do 10. století.  

Mezi nimi se postupně nejvíce prosadili Přemyslovci sídlící na Levém Hradci a v Praze. Ti pak svoji moc rozšiřovali ze středních Čech. První historicky prokázaný přemyslovský panovník Bořivoj I. podřízený velkomoravskému knížeti Svatoplukovi se stal jeho místodržícím v Čechách přibližně v roce 867. Roku 872 Bořivoj vojensky podporoval Svatopluka v jeho sporu s východofranským králem Ludvíkem Němcem a v jižních Čechách německá vojska porazil. Nechal se společně se svojí ženou Ludmilou pokřtít zřejmě roku 883 z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Bořivoj přesídlil z Levého Hradce do Prahy roku 885. Tento rok po Metodějově smrti začala země podporovat latinskou liturgii.

Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. v Praze vznikl knížecí palác a Praha se stala centrem rodícího se českého státu, který se v roce 895 zbavil vlivu Velké Moravy. Spytihněv se také začal více orientovat na Bavorsko Východofranské říše. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území a vybírat daně za jejich ochranu: vzniklo tzv. knížecí rodové patrimonium.

Jako knížecí rodové patrimonium je označováno přemyslovské území ohraničené soustavou hradišť ve středních Čechách, která vybudoval pravděpodobně Spytihněv I., za jehož vlády také mělo dojít k zásadnímu upevnění postavení Přemyslovců mezi ostatními knížecími rody v Čechách. K této soustavě patřil kromě centrální Prahy i Levý Hradec a Budeč, obvod byl ohraničen Starou Boleslaví, Lštěním, Tetínem, Libušínem a v souvislosti se sňatkem knížete Bořivoje a pšovské kněžny sv. Ludmily i Mělníkem. Přemyslovci tak ovládali oblast dnešního Slánska, Kladenska a Berounska až k dolnímu Posázaví, Brandýsku a jižnímu Mělnicku. 

Všechna tato hradiště nesla několik společných rysů. Na všech byly v 10. století postaveny kostely, kromě Levého Hradce jsou všechna umístěna na ostrožnách od centra vzdálených cca 26 - 34 km, a to na okrajích zalesněných ploch, které přemyslovské panství chránily od ostatních knížecích domén. V blízkosti každého z těchto hradišť vedla významná obchodní cesta: kolem Staré Boleslavi žitavská cesta, u Lštění rakouská, u Tetína řezenská (resp. norimberská) a u Libušína chebská. Je pravděpodobné, že hradiště byla osídlena členy přemyslovského rodu (se Starou Boleslaví je spojen Boleslav I., Ludmila s Tetínem). Tato hradiště v sobě pojila několik funkcí: obrannou, ale pravděpodobně i útočnou, dále církevní a v neposlední řadě i ekonomickou (byly odtud vybírány dávky). Celý systém byl vystavěn plánovitě, svědčí tedy o promyšlené výstavbě mocenské základny, která později posloužila Boleslavu I. k zásadnímu rozšíření sféry přemyslovského vlivu.

První křesťanské kostely byly vybudovány koncem 9. století na knížecích sídlech (první byl kostel sv. Kliementa na Levém Hradci). 

Mnoho kostelů nechal později vystavět na nově zakládaných správcovských hradech Boleslav I., kde hrály důležitou roli nejen v církevní, ale i světské správě. Od 11. století se stavěly rotundy a baziliky v románském slohu. Jako druhá křesťanská stavba vznikla bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (vystavěna za vlády Vratislava I.), dočasně se stala hlavním kostelem knížecího paláce i celých Čech. 

Zanedlouho zde nechal kníže Václav vystavět ještě rotundu sv. Víta (pozdější chrám sv. Víta), do níž uložil ostatky tohoto světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha Ptáčníka.  

Každý křesťanský stát a jeho panující rod získaly časem svého patrona, světce, k němuž se velmoži i lid obraceli v těžkých chvílích o pomoc. Tito "nebeští" ochránci pocházeli často z vládnoucí dynastie. Patrony českého státu a dynastie Přemyslovců se stali sv. Václav a jeho babička sv. Ludmila. Kníže Břetislav I. (1035 - 1055) si byl vědom, že řád v zemi stojí a padá s osobou panovníka, a snažil se proto, aby přechod moci z jednoho panovníka na druhého proběhl pokud možno co nejvíc hladce. Stanovil proto roku 1054 v otázce nástupnictví zásadu seniorátu. Seniorát neboli stařešinské právo je dědičné právo nejstaršího člena rodu na vládu. V českých zemích bylo toto právo uplatňováno až do počátku 13. století, kdy Přemysl Otakar I. zavedl právo primogenitury (= dědický řád zajišťující přednostní právo prvorozeného; přednost muže před ženou, prvorozený syn před druhorozeným, ale nejmladší syn před nejstarší dcerou, dcera před strýcem, starší linie před mladšími liniemi), aby upřednostnil svého syna Václava před Děpoltem III. z vedlejší větve Přemyslovců. Václav I. tak byl roku 1228 jako první korunován českým králem na základě primogenitury. 

Synem Václava I. byl král železný a zlatý Přemysl Otakar II., který padl dne 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli. Po něm byl českým králem Václav II. a Václav III. Jeho smrtí v roce 1306 v Olomouci skončilo více než 400 let vlády Přemyslovců. 

Od roku 1310 do roku 1437 vládli Lucemburkové. Jan Lucemburský padl 26. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku. Oženil se s Eliškou Přemyslovnou. Jeho syn Karel IV. byl nejen český král, římsko-německý král, italský a burgundský král, moravský markrabě a lucemburský hrabě, od roku 1355 pak také římský císař. Měl syny Václava IV. a Zikmunda. Václav IV. zemřel 16. srpna 1419 v Novém hrádku u Kunratic po silném záchvatu. Zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je ale odcizila. Ani odsouzení Husa jako kacíře, jeho upálení 6. července 1415 v Kostnici, naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti "sílícímu kacířství" v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji.

Husitské války byly vojenské konflikty mezi husity a jejich domácími a zahraničními protivníky (katolíky) i mezi husitskými frakcemi navzájem, které probíhaly na českém území v letech 1419 až 1434 a ještě nějakou dobu poté. Za jejich počátek je obecně označován rok 1419, kdy 30. července 1419 došlo k 1. pražské defenestraci. Za konec husitských válek bývá nejčastěji považováno vyhlášení Basilejských kompaktát v roce 1436, ale také bitva u Lipan 30. května 1434, která období bojů v zemích Koruny české víceméně ukončila. Do českých zemí zamířily proti husitům postupně čtyři křížové výpravy, pátá křížová výprava byla vyhlášena papežem proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1466 a zahájila druhé období husitských válek.

Dne 9. prosince 1437 zemřel ve Znojmě mladší syn císaře Karla IV. a mladší bratr Václava IV., Zikmund. Jeho smrtí česká linie Lucemburků vymřela po meči. Už před jeho smrtí se v Čechách formovala opozice proti Albrechtovi Habsburskému (zeť Zikmunda), která chtěla na český trůn prosadit prince Kazimíra, mladšího bratra polského krále Vladislava Jagellonského. V Čechách se dne 27. prosince 1437 pro Albrechtovo nástupnictví vyslovila velká část českého sněmu. Opozice v čele s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna a tábority prohlásila dne 29. května 1438 na sněmu v Mělníku tehdy jedenáctiletého Kazimíra IV. Jagellonského za českého krále. Dne 15. června 1438 byl však v Praze českým králem korunován Albrecht I. Habsburský. Po korunovačním obřadu pak Oldřich z Rožmberka prohlásil: "Páni čeští, hle, král tento je pánem koruny České!". O tom, jak významný byl český šlechtický rod pánů pětilisté růže - Rožmberků - se přesvědčíme i o 137 let později při korunovaci Rudolfa II. Habsburského českým králem v další kapitole této kroniky, kde už známe jméno prvního našeho předka.

V roce 1458 se českým králem stal Jiří z Poděbrad. Na jaře 1467 zasáhl Jiří z Poděbrad vojensky proti Zelenohorské jednotě a vypukla domácí válka. Na jeho straně byla většina měst i nižší šlechty, takže se válka pro "jednotníky" nevyvíjela dobře. Dlouho se jim nedařilo získat nikoho do vedení křížové výpravy - většina říšských knížat byla Jiříkovi spíše nakloněna, neutralitu zachoval i polský král Kazimír i přes nabídku české koruny. Příležitosti nakonec využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť. Na jaře 1471 se Jiříkův zdravotní stav výrazně zhoršil a 22. března zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta. Jeho srdce a vnitřnosti byly uloženy v Týnském chrámu na Starém Městě, vedle hrobu Jana Rokycany.

"V noci na sobotu ve dvě hodiny zemřel Jiří, král český, stálý milovník kalicha Páně. Na to v pondělí v hlavním kostele na Pražském hradě byl pohřben a střeva schována v Týnském kostele podle mistra Rokycany."

Protože vedlejší země i čeští katolíci Vladislava Jagellonského za nástupce Jiřího z Poděbrad neuznaly, husitská válka pokračovala i po jeho smrti. Až 7. prosince 1478 byla v Olomouci vyhlášena smlouva o příměří, podle níž mohli oba panovníci užívat titulu "český král". Dohody byly potvrzeny Olomouckou smlouvou ze dne 21. července 1479. Vladislav Jagellonský vládl pouze v Čechách, Matyáš Korvín na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích. 

Země Koruny české se sjednotily pod vládou jednoho panovníka teprve po Matyášově smrti v roce 1490. Utrakvismus (z latinského sub utraque specie, čili pod obojí způsobou) se v zemi udržel až do nástupu protireformace, která nastala po roce 1620. Nenávist katolické církve k "husitskému králi" však sahala až za hrob. Po bitvě na Bílé hoře získali Týnský chrám katolíci a v roce 1623 svrhli Jiříkovu sochu a kalich, které zdobily průčelí kostela. Jezuité také zlikvidovali náhrobek Jana Rokycany a na náměstí spálili jeho ostatky, nejspíš spolu s ostatky krále Jiřího.

Přehled všech panovníků na našem území naleznete zde.

Odkud tedy pochází můj rod, rod Nebeských po otci a Čackých po matce? Kdo byli moji předci, odkud přišli, kde žili?

Češi mají nejvíce chromozómů Y společných se západní Evropou - 35% podíl mutace M173, která je dominantní u Basků, Katalánců a Angličanů. Indoevropští nájezdníci se projevují 26% podílem mutace M17, která je nadpoloviční u Maďarů, Poláků a Ukrajinců. Nižší - 17% podíl je přítomnost mutace M170, která se silněji vyskytuje u Chorvatů, Laponců a Němců a nakonec nejmenší 9% podíl má u české populace mutace M172, která je nejsilnější u Turků.

Podrobná analýza DNA pak odhalila opakující se genetické vzory. Zmíněné chromozomy Y jsou kousky DNA, které jsou velmi užitečné při studiu populace. Každý muž má chromozom Y, zděděný od svého otce. Na rozdíl od většiny DNA, Y chromozóm není dále namíchán a mění se pouze velmi pomalu případnou mutací. Sledování těchto mutací pak pomáhá vytvářet rodokmen otců a synů a putovat zpět v čase. Každý člověk může mít několik synů, nebo žádného - a zatímco některé větve během generace vymřou, jiné se dále rozmnožují - větví. 

Díky tomu vystopovali vědci otcovské linie většiny Evropanů ke zmíněným třem jedincům. Právě jejich chromozomy Y daly potomkům výhodu. Především příchod kurganských pánů koní naznačuje, že muži tohoto lidu možná monopolizovali ženy a plodili potomky s velkým množstvím partnerek. Až v následujících dvou tisících letech v období mezi 2 100 a 4 200 lety se mužské linie začínají více větvit (počet plodících mužů je na vzestupu), což zřejmě dokládá postupný návrat k monogamii.

Haploskupina je skupina haplotypů, což jsou kombinace alel (= konkrétní forma genu, která se projevuje určitými znaky) odkazujících na různá místa daného chromozómu. V genetice se zkoumají především haploskupiny chromozómu Y a mitochondriální DNA, které lze využít k analýze vývoje populací. Zatímco Y-DNA se přenáší výhradně v otcovské linii, mtDNA naopak výhradně v linii mateřské. Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA jsou označeny písmeny v rozsahu A až R a dále jsou rozděleny pomocí čísel a malých písmen abecedy. Haploskupiny lidské mitochondriální DNA jsou označeny následovně: A, B, C, CZ, D, E, F, G, H, pre-HV, HV, I, J, pre-JT, JT, K, L0, L1, L2, L3, L4, L5, L6, L7, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, UK, V, W, X, Y, Z.

Z výsledků mé DNA vyšlo následující:

Moje mitochondriální haploskupina (mtDNA) po matce je H2a1b1. Mateřská linie H je nejčastější v Evropě. Vznikla přibližně kolem roku 150 př. n. l., kořeny má až v době bronzové (2000 - 800 př. n. l.). Tato linie se vyskytuje napříč Evropou a západní Asií, často spojená s migracemi z oblasti Blízkého východu. V České republice má haploskupinu H cca 43 % českých žen. Haploskupina H je zodpovědná za vysokou míru genetické uniformity v evropské populaci v důsledku jejího rozšíření po době ledové. Změna nukleotidu tRNA na pozici 4336 je u haploskupiny H spojována s nástupem Alzheimerovy choroby. 

Do haploskupiny H patřila např. Marie Antoinetta a všichni její předci i následující příbuzenstvo v mateřské linii, tedy i Marie Terezie, dále manželka ruského cara Mikuláše II. císařovna Alexandra Fjodorovna, královna Viktorie, Marie Medicejská, Anna Rakouská, Kristýna I. Švédská či Sofie Španělská.  

Naopak hlavní úlohou chromozomu Y v lidském těle je tvorba spermií. Haploskupiny jsou určeny na základě mutací odlišujících se Y-chromozomy. Každá mutace může ovlivnit produkci spermií a motilitu (pohyblivost) spermií. Předběžný výzkum již prokázal spojení mezi určitými haploskupinami a zvýšenou nebo sníženou pohyblivostí spermií. Čím vyšší je hybnost, tím vyšší je šance na početí chlapce. Je naprosto možné, že R1b by mohl způsobit větší počet mužských potomků. I o něco vyšší procento mužských narozených dětí by významně přispělo k nahrazení jiných linií s akumulačním efektem narůstajícím během několika tisíciletí. Ne všechny podklady R1b ​​mohou mít tento chlapecký sklon. Zkreslení existuje pouze ve vztahu k jiným haploskupinám nalezených ve stejné populaci. Je velmi možné, že poměrně nedávné subklady R1b ​​v západní Evropě měly významnou výhodu ve srovnání se staršími haploskupinami v této oblasti, zejména haploskupinou I2 a E-V13. Náhrada patrilineárních linií podle tohoto modelu se rychle stává exponenciální. Představte si, že 100 indoevropských mužů dobývá kmen 1 000 původních Evropanů (v poměru 1:10). Válečné oběti měly za následek vyšší podíl žen v dobyté populaci. Řekněme, že přeživší populace je složena ze 700 žen a 300 mužů. Předpokládejme, že vítězní Indoevropané nakonec budou mít dvakrát tolik dětí, které dosáhnou dospělosti, než muži z poraženého kmene. Existuje pro to řada důvodů. Vítězové by si vzali více manželek, konkubín nebo dokonce znásilnili by ženy z poraženého kmene. Jejich vyšší postavení by jim zaručovalo větší bohatství, a tedy i lepší výživu pro jejich potomky, čímž by se zvýšila šance na dosažení dospělosti a plození dalších potomků. Poměr potomků 2 ku 1 u mužů je ve skutečnosti konzervativní odhad, protože je zcela představitelné, že doba bronzová by měla za následek zabití většiny mužů na straně poražených a znásilnění jejich žen (jak dokládá Starý zákon). I tak by to trvalo jen několik generací, než by se vítězné Y-DNA linie staly většinou. Například, pokud by první generace Indoevropanů měla dva přeživší syny na muže, oproti pouze jednomu na každého domorodého muže, počet indoevropských otcovských linií by u druhé generace přešel na 200 jedinců, u třetí na 400, u čtvrté na 800 a 1 600 u páté a tak dále. Během té doby domorodé linie stagnovaly pouze na 300 jedincích na každou generaci. Na základě takového scénáře by linie R1b rychle přemohly místní linie. I kdyby indoevropští dobyvatelé měli jen o něco málo více dětí než místní muži, linie R1b by se během několika staletí staly dominantními. Keltská kultura trvala v kontinentální Evropě více než 1 000 let, než římské dobytí ukončilo výsady náčelníků a šlechty. To je více než dost času na to, aby linie R1b zasáhly 50 až 80 % populace. Současná frekvence R1b tvoří gradient od atlantického okraje Evropy (nejvyšší procento) ke střední a východní Evropě (nejnižší), stoupá opět v anatolské domovině. Je to téměř jistě proto, že zemědělství bylo nejdříve zavedeno ve východní, pak střední Evropě, s vyšší hustotou obyvatelstva, takže vetřelci z R1b převažovali více než na Západě. Kromě toho jiné Indoevropské kultury se šňůrovou keramikou (R1a) již postoupili z moderního Ruska a Ukrajiny až na západ do Německa a Skandinávie. Pro lidi z R1b by bylo těžké soupeřit se svými bratranci R1a, kteří sdíleli podobnou technologii a kulturu. Před keltsko-germánská R1b se proto byla nucena usadit dále na západ, nejprve kolem Alp a poté v tehdejší řídce osídlené západní Evropě.

Haploskupina R* vznikla v severní Asii těsně před posledním ledovcovým maximem (26 500 - 19 000 let před současností). Tato haploskupina byla identifikována ve 24 000 let starých pozůstatcích takzvaného "Mal'ta Boye" z oblasti Altaj na jihu centrální Sibiře. Tento jedinec patřil ke kmeni lovců mamutů, kteří se mohli potulovat po Sibiři a částech Evropy během paleolitu. Zdá se, že autozomálně tato paleolitická populace předala své geny převážně moderním populacím Evropy a jižní Asie, tedy dvou oblastí, kde je v současnosti haploskupina R také nejběžnější (R1b v západní Evropě, R1a ve východní Evropě, střední a jižní Asie a R2 v jižní Asii). Někteří lidé se domnívali, že R1a byla jednou z linií neolitických farmářů a do Evropy vstoupila přes Anatolii, poté se rozšířila přes Balkán do střední Evropy a poté pouze do východní Evropy. Tento scénář má mnoho problémů. První je, že 99 % moderních R1a pochází z větve R1a-M417, která se zřetelně rozšířila od doby bronzové, nikoli od raného neolitu. Jeho fylogeneze také ukazuje na východoevropský původ. Za druhé, většina R1a na Středním východě jsou hluboké podklady větve R1a-Z93, která má původ v Rusku. Nemohla být předkem balkánské nebo středoevropské R1a. Za třetí, existuje velmi silná korelace mezi severovýchodní evropskou autozomální příměsí a populacemi R1a a tato složka chybí v genomu všech dosud testovaných evropských neolitických farmářů - dokonce i u Ötziho, který byl chalkolitickým farmářem. Tato příměs chybí i moderním Sardinům, kteří většinou pocházejí z neolitických farmářů. To je nezpochybnitelný důkaz, že R1a nepřišel do Evropy s neolitickými zemědělci, ale pouze se šířil z východní Evropy do zbytku Evropy od doby bronzové dále.

Z výsledků DNA Big-Y příbuzného mužského rodu lze zjistit cestu mých předků až do současné doby:

Moje přímá otcovská linie E-FTA50055 vznikla, když se kolem roku 1450 př. n. l. oddělila od předka E-Y3183 a zbytku lidstva. Odhaduje se, že muž, který je nejmladším společným předkem této linie, se narodil kolem roku 700 n. l. 

Ledovce sahaly téměř k severní části naší republiky ještě v době 14 000 př. n. l. Africký kontinent náš pra pra předek opustil cca v době 7 000 let př. n. l.

Detail cesty přes Evropu:

Přes Balkán se mužská linie dostala k městu Chioggia, které má římské kořeny. Vývoj jejího jména z Clodia na Chioggia i historické prameny dokládají, že město bylo založeno Římany, konkrétně římským císařem Claudiem (jeho synovec byl Caligula). V 6. století n. l. bylo město součástí Byzantské říše, v 9. století se zde začala těžit sůl a město se stalo důležitým obchodním centrem a konkurencí Benátek. Rybářskému městečku propletenému kanály a mosty se také říká "Malé Benátky". V roce 1438 zde byla založena nejstarší loděnice na světě.  

Ze severní Itálie pak putovali přes Alpy na území dnešního Rakouska a Německa a přes Šumavu do Čech. Již tehdy byly jistě přes bažinaté šumavské hvozdy využity cesty, které se později osvědčily i při obchodu se solí, obilím apod. a známe ji pod pojmem Zlatá stezka. 

Haploskupina E-V13 je největší z několika linií haploskupiny E v Evropě, i když celkovou haploskupinu E tvoří v Evropě jen 7 - 10 % mužů. Je tedy poměrně vzácná. Vznikla asi před 5 000 lety v jihovýchodní Evropě a rychle se rozšířila po celém středomořském pobřeží a centrálních oblastech kontinentu. Tato doba spadá do přechodného období mezi  střední dobou kamennou (mezolit - lovci, sběrači) a mladší dobou kamennou (neolit - zemědělství, chov dobytka). Na Blízkém Východě již ale prosperují první města, tzv. Obeidská kultura v Mezopotámii. Dnes se s nejvyšší frekvencí vyskytuje na jižním Balkáně (Kosovo, Albánie, Makedonie, Řecko) a ve střední Evropě, ale vyskytuje se i v celé západní Evropě (vyšší procento v oblasti Provence v jižní Francii). 

V rámci Itálie bývá pozorována v určitých oblastech - okolí Benátek, Janova a Rimini, stejně jako na ostrově Korsika, Sicílie. V malém množství se vyskytuje také u libyjských Židů a v Egyptě, ale s největší pravděpodobností je to důsledek zpětné migrace z Evropy nebo Blízkého východu. Haploskupina E-V13 pravděpodobně sledovala říční toky spojující Balkán se severo-střední Evropou. Evolučně spřízněná je s haploskupinou E-M81 a pochází ze společného předka v podskupině E1b1b. Přítomnost této haploskupiny byla nalezena v neolitickém Španělsku, u nalezeného exempláře byla zjištěna intolerance laktózy. Významná frekvence E-V13 byla pozorována ve městech ve Walesu, v okolí Chesteru v Anglii a ve Skotsku. Zejména staré obchodní město Abergele na severním pobřeží Walesu ukázalo, že 7 z 18 testovaných místních obyvatel patřilo k této linii. Přisuzováno je to římskému osídlení v 1. až 4. století n. l., kdy římská armáda zahrnovala i muže balkánského původu (Thráky, Ilyry a Dáky), neboť tento balkánský region odpovídá bývalé římské provincii Moesia.

Tato haploskupina se datuje do středověku, doby, která následovala po úpadku velkých říší a byla charakterizována válkami, masovými migracemi a rozsáhlým pronásledováním, ale také pokrokem v zemědělství a vědě. Stejného společného předka má např. i Lyndon Baines Johnson (1908 - 1973), který byl mimo jiného i 36. americkým prezidentem. 

Mapa koridorů a migračních cest našich předků ukazuje délku trasy a délku období. Migrační cesty ze severní Itálie do Polska (měří 1 400 km a zahrnuje období 2350 př. n. l. - 50 př. n. l.) a z Německa do Anglie (má 1 800 km, zahrnuje období 1750 př. n. l. - 1500 n. l.) nejsou sice součástí trasy našich předků, ale ukazují odnož sourozeneckého původu. Cesta ze severu Itálie přes Alpy zahrnuje cestu dlouhou 500 km a období 2100 př. n. l. - 1500 př. n. l. a z Německa do Čecha je to pak 1 800 km a zahrnuje období 1750 př. n. l. - 1500 n.l.

Výskyt předků této mužské linie je možné spojit i s konkrétními archeologickými objevy:

- Německo - Záliv Krakov u Peissenu - Sasko-Anhaltsko - 1170 - 1258 n. l. - naše linie E-S3003 se oddělila kolem roku 2 350 př. n. l., když se dva synové E-BY4877 vydali různými cestami.   

- Itálie - Řím - Cancelleria - 1421 - 1469 n. l. - naše linie se oddělila od linie E-BY6250 z Cancellerie kolem roku 2100 př. n. l., když se dva synové E-FTT49 vydali různými cestami. 

- Polsko - Sródka, Poznaň - 1000 - 1200 n. l. - naše linie se oddělila od Sródky kolem roku 1400 př. n. l., když se dva synové E-Y3183 vydali různými cestami.

- Dánsko - Randers - Tjaerby - 1000 - 1300 n. l. - naše linie se oddělila kolem roku 1400 př. n. l., když se dva synové E-Y3183 vydali různými cestami.

- Portugalsko - Coimbra - Hrad Montemor-o-Novo - 1701 - 1800 n. l. - naše linie se oddělila od linie E-FT379405 kolem roku 1400 př. n. l., když se dva synové E-Y3183 vydali různými cestami. 

Nyní se přesuneme na Mělnicko. Mělník je původně slovanské pojmenování kopce z mělnících se hornin křídového útvaru. Pro vybudování původně dřevěného hradu a opevněného hradiště to byla jistě velice výhodná poloha. Sídlil zde slovanský kmen Pšovanů. Podle Kristiánovy legendy se dcera jejich posledního knížete Slavibora Ludmila (později svatá) provdala za Bořivoje (874 ?, 875 ?), prvního historicky doloženého knížete kmene Čechů. Tím mírovou cestou pšovské a přemyslovské panství splynuly. Starý dřevěný Pšov nahradil koncem 10. století nový kamenný románský hrad Mělník. 

Pravděpodobně v letech 1004 - 1006 se na hrad Mělník uchýlila vdova po knížeti Boleslavovi II. Emma a razila zde denárky s nápisem Emma regina - civitas Melnic (královna Emma - město Mělník).

V tomto období se už prokazatelně na Mělníku pěstovala vinná réva. Podle Kristiánovy legendy tomu však bylo už dříve, v době vlády knížete Václava I. Sazenice vinné révy i nádoby s vínem dovezli prý z Velké Moravy po svém křtu již kníže Bořivoj s manželkou Ludmilou. Od roku 1000 se na Mělnicku tradoval zvyk dávat hrad kněžnám a královnám věnem. Ten se později rozšířil i na město vzniklé pod hradem (= královské věnné město). V době panování knížete Břetislava I. (1034 - 1055) už byl Mělník pevným bodem Přemyslovců ve zdánlivě klidném středověkém státě.

Před rokem 1125 zdraví ve své listině pražský kronikář Kosmas prvního mělnického probošta Šebíře, a tím dává první spolehlivou zprávu o existenci mělnické kapituly. Přesné datum jejího vzniku je však obestřeno tajemstvím. Na přelomu 11. a 12. století Mělníku již dominuje románská věž chrámu původně jen sv. Petra a s ní bílý (opukový) knížecí hrad. 

Mělník je po čtyřech stoletích existence pevným ústředním panovnické moci. Již před založením města zda existovala pod ochrannou přemyslovského hradu obec trhová (1228). K tomuto století se také datuje i výstavba středověkých hradeb na linii raně středověkého hradiště z 9. století. První zmínka o Mělníku jako o městě se nachází na listině krále Přemysla Otakara II. (1253 - 1278) ze dne 25. listopadu 1274. Panovník městu propůjčil příjem z labského obchodu, který měl sloužit na opravu městských hradeb. Mělník již v té době vystupuje jako existující vrcholně středověké město. Je zřízena rychta v čele s dědičným rychtářem. V době posledních Přemyslovců je mělnický hrad známý pobytem královen, např. Kunhuta Štaufská, manželka Václava I., Kunhuta Uherská, manželka Přemysla Otakara II., později Jitka (Guta) Habsburská, první choť Václava II. 

14. století je nepochybně poznamenáno vysoce pozitivním vlivem krále českého a císaře římského Karla IV. Blízký panovníkův vztah k Mělníku je daný faktem, že byl vzdáleným potomkem sv. Ludmily a též pobytem jeho matky Elišky Přemyslovny v letech 1319 - 1327. Královna byla významnou podporovatelkou města. Roku 1320 nechala provést přeměření města k městu příslušejících lánů (daně), v roce 1327 založila na Mělníku špitál. Karel IV. je znám jako velký zvelebitel mělnického vinařství. S nejvyšší pravděpodobností okolo roku 1350 (1348 ?) nechal na Mělník dovézt sazenice ušlechtilé burgundské révy (region Gevrey - Chambertin, jižně od Dijonu). Okolo roku 1380 začíná 1. etapa gotické přestavby chrámu sv. Petra a Pavla. 

Počátek 15. století je pak i na Mělnicku spjat s neklidnou dobou vlády Václava IV. Král mělnickým udělil roku 1407 privilegium na pořádání druhého výročního trhu a potvrdil várečné právo, tedy právo města vařit pivo. Vzhledem k tomu, že nastal obrovský rozvoj vinařství (této činnosti se věnovala značná část měšťanů) do té míry, že začala uvadat řemesla, na žádost města Václav IV. udělil roku 1411 Mělníku tzv. právo mílové. To bylo středověké privilegium udělované městům, které v okruhu jedné míle (cca 7,5 - 11 km) od hradeb zakazovalo provozování řemesel, obchodu a vaření piva mimo město. Tento monopol chránil městské řemeslníky před venkovskou konkurencí a nutil venkovany nakupovat na městských trzích. Z dalších práv potom král Vladislav II.  Jagellonský udělil dne 28. května 1478 městu právo využití potoka Pšovky. Dne 10. června 1449 kupuje město od pana Matěje Drdáka rychtu, dále "rathúz", tedy radnici. Tímto mizí rychtář v původním smyslu slova, dále rozhodují sami měšťané prostřednictvím 12 volených konšelů v čele s purkmistrem. 

Během husitských válek zanikla kolegiální kapitula a v jejím sídle, dnes tzv. Stará škola (těsně u chrámu sv. Petra a Pavla), vznikla městská partikulární latinská škola, spjatá s pedagogy jako jsou např. Matouš Hosius Vysokomýtský a Jan Civillius - Měšťánek Lomnický. Pedagogy platilo město. V letech 1471 - 14Bubu75 pobývala na Mělníku vdova po králi Jiřím z Poděbrad (za jeho vlády město hospodářsky velice prosperovalo) Johana z Rožmitálu. Kostelu sv. Petra a Pavla odkázala "velkou sumu peněz", která byla použita na jeho skvostnou pozdně gotickou přestavbu (výstavba velké věže). 

Od konce 15. století město stagnovalo a později upadalo. Situace se zhoršila zejména po potlačeném protihabsburském odboji českých měst a části šlechty roku 1547. Král Ferdinand I. Habsburský zabavil městu všechen majetek, postihl ho citelnou finanční pokutou, zrušil cechy, dosadil do města císařského rychtáře. Pro další zvelebení mělnického zámku je důležitý rok 1542, kdy šlechtici Zdislavovi Berkovi z Dubé byl Mělník zastaven. V letech 1552 až 1554 proběhla přeměna původního gotického hradu v nové pohodlnější zámecké sídlo. Období od husitských válek do Třicetileté války se stalo zlatým věkem pro mělnické vinaře. Rozšiřovaly se vinice, bohatí měšťané (z odkazu mělnické rodačky Anny Hronové) financovali stavbu kostela sv. Ludmily (1585) a na Chloumku kostela Nejsvětější Trojice.  

V 17. a 18. století Mělník ničily požáry, morové epidemie (1680), selská povstání a řada neúrodných let. Třicetiletá válka velmi těžce zasáhla i Mělník. Časté pobyty vojsk, švédská okupace, drancování, požáry (1681). Odchodem mnoha řemeslníků a vinařů do emigrace se město téměř vylidnilo. Pro další rozvoj barokního zámku, ale i mělnického panství, byl velice příznivý rok 1646, kdy byl zastaven šlechtickému rodu Černínů z Chudenic, který roku 1687 panství koupili. 

Od konce 18. století se Mělník stal součástí zemědělského zázemí pro pražskou aglomeraci a také průchozí stanicí dálkového obchodu a exportu. Jen málo se ho dotkla průmyslová revoluce, někdejší královské věnné město se změnilo na téměř provinciální městečko. Továrny zde vznikaly jen v souvislosti s vývojem zemědělství. Roku 1750 byl do města přiveden řád kapucínů, který zde setrval plných 200 let, do roku 1950. Proběhla výstavba kostela Čtrnácti svatých pomocníků. Typické byly trhy, jarmarky, živnosti, řemesla a tradiční vinařství. Jeho další velký rozvoj nastal od pol. 18. století, kdy dne 16. září 1753 sňatkem poslední dědičky mělnického panství Marie Ludmily Josefy, hraběnky Černínové, s Antonínem Augustem Josefem, knížetem z Lobkowicz, se dostává právě pod panství Lobkowiczů. Nastává prosperita vinařství a dosud nebývalé rozšiřování vinic, hlavně skupováním. Pěstovala se pšenice, sladovnický ječmen, zelenina, ovoce. Se zemědělskými výrobky se čile obchodovalo. Roku 1868 byl ve městě postaven cukrovar. Roku 1897 byla dokončena výstavba evangelického kostela. Vývoj oblasti zastavila až 1. světová válka. V roce 1938, po záboru pohraničí, se severní část mělnického okresu dostala do bezprostředního sousedství "říše". 

A právě nám dosud první známý předek rodu Nebeských se objevuje v obci Brozánky na Mělnicku, kdy zde Jiří Nebeský roku 1534 kupuje statek v Brozánkách (nynější č.p. 2) od Jana ???. Pravděpodobně od Jana z Dědibaby (bližší informace o obci zde).

Brozánky představují středověkou vesnici se složitou kontinuitou vlastnictví, která se vyvíjela od lenních statků přes vladycké majetky k velkostatkářskému vlastnictví a nakonec k národnímu majetku a jeho restitucím. 

Vesnice (založena roku 1327) se stala součástí lenních majetků hradu Mělník, který patřil českému panovníkovi, jeho manželce nebo vdově po něm. Nejstarší kmenový vlastník byl vladycký rod Lévů, který užíval predikát "z Brozánek". Rod pravděpodobně sám Brozánky na Mělnicku založil, rodina pocházela z Brozánek u Teplic v Ústeckém kraji. Významní členové byli Zikmund Léva z Brozánek, který v roce 1504 koupil Běleč a vlastnil Kyšice, Jan Léva z Brozánek, který byl v letech 1513 - 1514 hejtmanem v Kolíně a v roce 1534 hejtmanem v Mělníku, vlastnil Vlkavu. Pavel Léva z Brozánek vlastnil Chrášťany, zemřel před rokem 1545 a Zikmund Léva z Brozánek byl tiskař v Praze v letech 1603 - 1621, byl i literárně činný. Rod Lévů zanikl úplně v 1. pol. 18. století, kdy poslední známý člen Václav Duchoslav Léva se roku 1705 zmiňuje v chrudimských archivech. 

Po Třicetileté válce byly v Brozánkách v soupisu osad čtyři osedlé statky a tato struktura drobného zemědělství v čele s rodinou Nebeských se stala základem pro následujících 300 let. Rodina Nebeských pak opakovaně vykonávala funkci rychtářů Brozánek a stala se jedním z klíčových vlastníků místních statků. 

Po Třicetileté válce převzal panství Mělník včetně Brozánek jako součást tohoto území rod Černínů z Chudenic. V roce 1646 mu panství zastavil císař Ferdinand III. jako součást své finanční politiky. Černínové hospodařili na mělnickém panství pět let, načež je koupili od císaře Leopolda I. v roce 1687 (resp. 1690). Rod Černínů vlastnil panství a Brozánky po dobu více než sta let a provedl významné barokní přestavby na zámku Hořín. Toto období je charakterizováno rekatolizací postupnou centralizací správy. V roce 1753 došlo k zásadnímu přelomu: poslední dědička z rodu Černínů, Marie Ludmila Černínová, se provdala za Augusta Antonína Josefa z Lobkowicz (1729 - 1803). Sňatkem se Lobkowiczové stali vlastníky mělnického panství vč. Brozánek. Lobkowiczové patřili k nejváženějším českých aristokratům a Brozánky se staly součástí jejich objemného majetku v Čechách. V 19. století zvlášť jeden člen rodiny, kněžna Helena Marie Lobkowiczová, měla značný vliv na duchovní a sociální život vesnice, iniciovala konverzi evangelíků na katolicismus a věnovala zvon do kapličky (1890). V období první republiky ztratili část své držby na základě pozemkové reformy. Nadále ale vlastnili významné statky v Mělníku i v sousedním Hoříně. V roce 1940 nacisté veškerý majetek Lobkowiczů uvalili do nucené správy. Rodina se odstěhovala do Prahy. Zámek Hořín a jeho majetek s okolními pozemky byly převzaty okupačními institucemi. Po válce, v roce 1945, byl majetek dočasně vrácen Lobkowiczům s pomocí spojeneckých vojsk. Dne 25. února 1948 proběhl komunistický převrat. Již v roce 1948 byly Lobkowiczovy majetky, včetně panství Mělník - Hořín a tedy i Brozánek, konfiskovány státem bez náhrady. Do roku 1960 byly Brozánky spravovány jako součást národního majetku (státní půda, JZD).  Po roce 1960 byla obec administrativně sloučena s Hořínem a Vrbnem v jednu obec se sídlem v Hoříně - tato struktura přetrvala až do současnosti. Během komunistického období (1948 - 1989) sloužil zámek Hořín a panství hlavně jako sídlo školitelských center a zemědělského učiliště, postupně však chátral. Po Sametové revoluci v listopadu 1989 iniciovali Lobkowiczové restituce svého majetku. V roce 1992 - 1993 jim byly vráceny zámek Hořín, zámek Hořín a související pozemky, lesy a rybníky v toku Brozánek a okolí. Znovuzískané panství předal Otakar Lobkowicz (1922 - 1995) svému synovi Jiřímu Janovi Lobkowiczovi, česko-švýcarskému politikovi a finančníkovi. V roce 2024 Jiří Jan Lobkowicz zámek Hořín prodal, čímž ukončil více 270 let trvající přímou vazbu Lobkowiczů na tuto lokalitu. 

Jiřímu Nebeskému a blíže nezjištěné manželce se v Brozánkách č.p. 2 narodil:

- blíže nezjištěného dne roku 1543 syn JIŘÍK NEBESKÝ, který byl po otci dědicem gruntu a minimálně v letech 1583 - 1584 i dědičným rychtářem v Brozánkách

... Doba předhusitská byla charakteristická zvýšeným pronikáním měšťanstva na venkov, dosavadní vývoj regionu však zapříčinil, že většinu půdy (až jednu polovinu) držela na Mělnicku církev, především sama mělnická kapitula. Z jejího lůna mimo jiné pocházely významné osobnosti předhusitského církevního života, arcibiskupové Zbyněk Zajíc z Hasenburka a Konrád z Vechty, kteří zde načas působili v úřadu probošta. S výjimkou rodu Berků z Dubé nezaznamenáváme v oblasti ani větší šlechtickou majetkovou doménu. Právě otázka církevního jmění se na přelomu 14. a 15. století, jak známo, stala kruciálním problémem. Ještě roku 1420 zachovával Mělník věrnost králi Zikmundovi, ale pod vlivem rozsáhlé husitské ofenzivy do středních a východních Čech na jaře roku 1421 se i Mělničtí poddali pražanům a stali se součástí jejich městského svazu. S Mělníkem je pak pevně spjata zářná kariéra Jana Smiřického, který zde byl ustanoven hejtmanem. Mělník tak byl (přes epizodický zvrat, kdy se Smiřický přidal na stranu Zikmunda) po celé období husitských válek na straně utrakvistické pravice a jako takový měl se svými oddíly podíl i na porážce polních vojsk v bitvě u Lipan. Zajímavostí je, že po jednáních v Basileji jediný Mělník vedle katolické Plzně přijal kompaktáta. Z husitských válek vyšlo město obohaceno, stalo se pánem nad 18 vesnicemi v okolí a dřívější ekonomická i politická hegemonie kapituly byla věcí minulosti.

I v pohusitské době mělnické elity držely za válek o kalich nastolenou politickou linii, díky čemuž město inklinovalo ke skupině kolem Hynce Ptáčka z Pirkštejna a Jiřího z Poděbrad. Právě v Mělníku se roku 1438 uskutečnila klíčová schůzka, na níž se strana Hynce Ptáčka přihlásila k podpoře jagellonské kandidatury na český trůn. Další sněmy se zde konaly ještě v letech 1439 a 1442. Nelze se pak divit, že za vlády krále Jiřího z Poděbrad Mělník, i přes složitou politickou situaci, hospodářsky prosperoval. To demonstruje především velkorysá přestavba mělnického chrámu sv. Petra a Pavla z let 1480 - 1520. Významným symbolem, jenž se opět pojil s atmosférou pohusitských časů, bylo vykoupení dědičné rychty roku 1449. Tato doba také znamenala epilog jeho lesku coby věnného města českých královen, neboť po choti Zikmunda Lucemburského Barboře Celské byla Poděbradova manželka Johana z Rožmitálu poslední královnou, která v Mělníce v letech 1471 - 1475 sídlila. Doba jagellonských králů byla obecně příznačná střetem mezi sebevědomými městy a šlechtou na poli hospodářském i politickém. Ani Mělník v tomto nebyl výjimkou. Události této doby byly nemálo bouřlivé, roku 1513 dokonce měšťané oblehli hrad a zajali zde sídlícího hejtmana ...