0. POČÁTEK RODU

31.12.2021

Genetická rozmanitost Evropy je podle nejnovějších analýz překvapivě malá, přestože Starý kontinent byl opakovaně osidlován z východu a národy se v průběhu staletí stěhovaly a promíchávaly i během válečných konfliktů, vzniku i rozpadu říší či států.

Výzkum ukázal, že chromozomy Y většiny evropských mužů vedou k pouhým třem jednotlivcům, kteří žili v období přibližně před 3 500 a 7 300 lety. Jak je možné, že právě tyto tři linie se dominantně prosadily v Evropě, je zatím předmětem spekulací. 

Jisté geny Evropanům předali i neandrtálci (Homo sapiens neanderthalensis), ovšem představují spíše stopovou přítomnost a většina DNA souvisí až s příchodem moderního člověka (Homo sapiens recens) někdy před 40 000 lety. Kromaňonci (Homo sapiens fossilis) byli prvními Evropany poměrně dlouho, ovšem pak přišla někdy před 8 000 lety zemědělská revoluce a na Blízkém východě začala populační exploze. Kultury lovců-sběračů s nízkou hustotou osídlení začaly vymazávat zemědělské kultury. 

lebka neandrtálce
lebka neandrtálce
lebka kromaňonce
lebka kromaňonce
srovnání lebky člověka moderního typu a neandrtálce
srovnání lebky člověka moderního typu a neandrtálce

Člověk moderní (Homo sapiens) se vyvinul v období před 200 000 lety ve východní Africe. Nejstarší příslušníci jsou reprezentovaní např. nálezy od etiopské řeky Omo, které jsou alespoň 230 000 let staré. Asi před 140 000 lety žila v Africe žena označovaná jako mitochondriální Eva, která je posledním společným předkem všech současných lidí v mateřské linii. Od Evy se vývoj lidstva ubíral dvěma směry, jako sesterskou skupinu všech ostatních lidí označujeme jihoafrické Khoisany, kteří se vyznačují řadou velmi původních znaků a bývají označováni jako tzv. kapoidní rasa. Příslušníci druhé lidské větve se ubírali severním směrem a dle rozdílů v mitochondriální DNA se postupně diferenciovali do šesti skupin, které představují dnešní Pygmejové (haploskupina L1), kúšitské populace (haploskupina L5), nigerokonžské populace (haploskupina L2), nilosaharské populace (haploskupina L6) a Hadzové (haploskupina L4). Těchto pět uvedených linií bývá sdružováno pod označením "negroidní rasa", ta je tím pádem však parafyletická (= člověkem definovaná skupina organismů se společným předkem, nikoli však se všemi jeho potomky), jelikož onu šestou linii tvoří populace haploskupiny L3 mitochondriální DNA, které později opustily Afriku a daly vzniknout zbylým lidským plemenům. Nejprve (před 110 000 lety) však tyto populace pokračovaly podél Nilu na sever, čímž překročily Saharu a pronikly před 90 000 lety do oblasti Předního východu, kde se střetli s neandertálci, avšak v důsledku zhoršení klimatických podmínek nebyla nakonec tato migrační vlna úspěšná. Ostatky těchto migrantů nalezené na území Izraele byly dříve označovány jako samostatný poddruh Homo sapiens palestinus.

Úspěšné migrace z Afriky se lidstvo dočkalo až před 80 000 lety, kdy některé populace překročily úžinu Bab-al-Mandab a pokračovaly podél jižního pobřeží Asie na východ, kde se střetly s Homo erectus a Homo floresiensis (trpasličí druh). Šíření této tzv. pobřežní linie před 74 000 lety načas zastavil výbuch supervulkánu Toba na Sumatře. Poté, co se stavy populací opět stabilizovaly, rozdělili se migranti v jihovýchodní Asii do dvou linií. První si osvojila výrobu plavidel a námořní plavbu, což jí umožnilo před 45 000 lety kolonizovat Austrálii, Novou Guineu a melanéská souostroví. V této době hovoříme o vzniku australoidní rasy, která zahrnuje nejen obyvatele Austrálie a přilehlých ostrovů, ale také jihoasijské Drávidy (obyvatelé jižní Indie, Srí Lanky, Bangladéši, Pákistánu, Afghánistánu a Íránu) a Negrity (obyvatelé Srí Lanky, Andamanských ostrovů, několik ostrovů Myanmaru, vyznačují se tmavou pletí a malým vzrůstem). Druhá větev pobřežních migrantů se vydala na sever, kde před 63 000 lety osídlila oblast dnešní Číny a dala vzniknout mongoloidní rase.

Vrátíme-li se zpět do Afriky, zjistíme, že před 50 000 vykročil do Eurasie i zbytek lidí s haploskupinou L3 mtDNA. Tento exodus však proběhl přes Sinajský poloostrov a v oblasti Předního východu došlo k utvoření europoidní rasy. Část těchto migrantů se vydala směrem do centrální Asie a obsadila oblasti Sibiře, střední Asie, Korejský poloostrov i Japonsko, kde se setkali s mongoloidy, jimiž byli nakonec asimilováni. Druhá část europoidních migrantů byla úspěšnější, obsadila Arabský poloostrov a Indii, odkud vytlačila přežívající příslušníky první migrace, a následně obsadila zpětně také sever Afriky. Třetí část migrantů pokračovala přes Kavkaz dále do Evropy, kde se střetla s Homo heidelbergensis a neandertálci, s nimiž se úspěšně křížila. Dříve byly nálezy archaických Homo sapiens v Evropě označovány jako zvláštní poddruh H. s. cromagnonensis.

Asijské populace s příměsí europoidních genů pokračovaly dále na sever a před 15 000 lety dosáhly přes Beringii po souši americké pevniny. Archeologický záznam čerpá především z nálezů v aljašské jeskyni Bluefish. Následný ústup zalednění umožnil lidem postupovat dále a vytvořit paleoeskymácké a paleoindiánské populace (typická je například cloviská kultura podle města Clovis v Novém Mexiku). Patagonie byla lidmi osídlena před 11 000 tisíci lety. Následně byla Amerika osídlena ještě několika vlnami migrantů z Asie. Do Jižní Ameriky se však člověk moderního typu dostal patrně již před asi 30 000 lety, jak ukazují nové objevy z Argentiny. Kromě Ameriky osídlilo později mongoloidní plemeno také Oceánii, Nový Zéland a Madagaskar.

Často zmiňovaná je neolitická revoluce, která začala před 10 tisíci lety v oblasti úrodného půlměsíce (= oblast dnešního Iráku, Sýrie, Libanonu, Jordánska, Palestiny a Izraele, Egypta a Turecka), odkud se posléze šířila do dalších oblastí. Jde o přechod od lovecko-sběračského stylu života k usedlému zemědělství. Je spojena s domestikací prvních zvířat a zušlechťováním planých rostlin. Proces tzv. neolitizace nezasáhl ale některé národy, například jihoafrické Sany.

Nejasný je ovšem mechanismus šíření nového způsobu života, tedy v jakých proporcích se šířil pouze způsob obživy a nakolik ho provázel příchod nových osadníků. Ukazuje se, že Evropany spoluvytvářeli jak usedlíci, tak nově příchozí a před 4 500 lety zásadně ještě přispěl kočovný lid kurganů (kurgan = mohyla, mohylové pohřbívání), který se také označuje jako kultura šňůrové keramiky. Tento lid je spojen s chovem koní a užíváním kolových vozů, s jejichž pomocí po expanzi z ukrajinských stepí poměrně rychle ovládl nejen sever a střed Evropy a Balkán, ale i Střední Asii. Podle vědců jde o lid, který mluvil proto-indoevropským jazykem.

mapa rozšíření neandrtálců
mapa rozšíření neandrtálců

Velkou skupinou indoevropských národů z Evropy byli Keltové. Používali vlastní jazyk - keltštinu. Historie předkeltské Evropy a konkrétní vymezení Keltů z hlediska etnických, jazykových nebo kulturních rysů je nejasné a je předmětem dohadů. Přesný zeměpisný rozsah území, kde starověcí Keltové žili, je sporný. Podle jedné teorie vznikl společný kořen keltských jazyků, protokeltština, v kulturách popelnicových polí pozdní doby bronzové ve střední Evropě, která vzkvétala kolem roku 1200 př. n. l. Podle jiné teorie z 19. století byli prvními lidmi, kteří přijali kulturní charakteristiky považované za keltské, obyvatelé halštatské kultury v době železné ve střední Evropě (cca 800 - 450 př. n. l.), pojmenované podle bohatých hrobových nálezů v Hallstattu v Rakousku. Díky tomu se tato oblast někdy nazývá "keltskou vlastí". Během laténské kultury (cca 450 př. n. l. až do dobytí Římany) měla tato keltská kultura expandovat difúzí nebo migrací na Britské ostrovy ("ostrovní Keltové"), do Francie a Nizozemí (Galové), Čech, Polska a velké části střední Evropy, na Pyrenejský poloostrov (Keltiberové, Celtici, Lusitánové a Galeci) a severní Itálie (kultura Golasecca a Předalpská Galie), a dále do jihovýchodní Evropy od roku 279 př. n. l., a odtud na východ až do centra Malé Asie (Galacie) v dnešním Turecku.

Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Západní polovinu Čech a také Bavorsko obývaly v 6. a 5. století př. n. l. pravděpodobně kmeny, které později vstoupily do historie pod jménem Bójové. V období keltské expanze na přelomu 5. a 4. století př. n. l. se část původního keltského obyvatelstva z území dnešních Čech zúčastnila vojenských tažení přes Alpy do dnešní Itálie a zanechala po sobě částečně vylidněné území. Od počátku 4. století př. n. l. však byly severozápadní a východní Čechy, které dříve tvořily kontaktní zónu s etnickými skupinami Venetů (kmen obývající povodí Visly a pobřeží Baltu) a Ilyrů (dnešní území jižní a střední Dalmácie, Bosny, Černé Hory, Albánie a Epiru), postupně obsazovány novým obyvatelstvem přicházejícím patrně ze západní části keltské pravlasti. Od původního obyvatelstva české kotliny patřícího k mohylové kultuře se noví osadníci odlišovali plochými pohřebišti nespálených těl. 

V některých oblastech (a dobách) si Keltové stavěli na vyvýšených místech opevněná oppida, což byla desítky hektarů velká ohrazená území s dvorcovou zástavbou, sídla nobility a kultu. I když oppida nebyla města v plném slova smyslu, můžeme je považovat za jejich předchůdce. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle a nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. V nejúrodnějších, hustě osídlených částech Boiohaema, v Polabí a v podhůří Krušných hor, se během 2. století př. n. l. přeměnilo několik výhodně situovaných míst ve specifické osady, které představovaly jakási emporia, ke vzniku oppid zde však nedošlo. Typickým příkladem takového osídlení je rozsáhlé hradiště na vrcholu Přerovské hůry u středočeského Přerova nad Labem. 

S keltským osídlením souvisí latinský název Čech Bohemia. Ten je poprvé uváděn v podobě Boiohaemum římským historikem Publiem Corneliem Tacitem na konci 1. století a skládá se pravděpodobně ze jména keltského kmene Bójů a germánského *haimaz "domov". Podle některých autorů je totožnost území starověkého Boiohaemum a středověké Bohemie do značné míry nejistá, nicméně většina se shoduje v umístění na území Čech. 

Za knížete kmene Čechů, i za jakéhosi soudce, je v Hájkově i Kosmově kronice, uveden Krok (keltsky Crocco), otec kněžny Libuše a jejích sester Kazi a Tety. V době, kdy první obyvatelé Čech žili velmi prostě, neznali alkohol, manželské svazky, soukromý majetek ani zbraně, začaly mezi lidem bujet křivdy a závist. V tomto čase dle kroniky:

"Mezi nimi povstal muž, jménem Krok; podle jeho jména je znám hrad, již stromovím zarostlý, v lese u vsi Zbečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými a v svých úsudcích rozvážný a důmyslný. K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, zplodil však tři dcery, jimž příroda udělila nemenší poklady moudrosti, nežli jaké dává mužům."

Nejstarší dcera byla Kazi, která vynikala ve znalosti bylin a věšteb - "nad břehem řeky Mže (dnes Berounky) při cestě, kudy se chodí do končin kraje bechyňského přes horu, jež slove Oseka," prý lidé Kazi po její smrti navršili mohylu, jež je podnes (rozuměj do Kosmových časů) vidět; kde Kazi sídlila, kronikář neuvádí. Prostřední byla Teta, která "zavedla pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům" - ta si vystavěla hrad Tetín "na vrcholu strmé skály u řeky Mže (Berounky)". Třetí byla Libuše (u Kosmy Lubossa), dcera "věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší", která si "vystavěla hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín". "A poněvadž lidu pravdivě předpovídala mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po usmrcení jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce."

Podle historika Vladimíra Karbusického pocházejí bájná česká jména (Krok, Kazi, Teta, Libuše, Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křesomysl, Neklan a Hostivít) z úryvku staroslověnského textu adresovaného v 9. století Frankům (Teutonům). Text zní: Krok' kazi (Tetha), lubo premyšl, nezamyšl m'nata voj'n u'ni zla, kr'z my s' neklan (am), gosti vit, což se vykládá jako: Zastav své kroky, Tetha (oslovení tehdejšího vůdce Franků, popřípadě západních sousedů obecně) a raději přemýšlej, nezamýšlím na tebe vojnu ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme ...


Nyní se přesuneme v čase o několik set let dopředu. 

Již v 7. století existoval pravděpodobný předchůdce moravského knížectví, tzv. Sámova říše, která se rozkládala nejspíše v povodí řeky Moravy a na jihozápadním Slovensku, tedy na územích, kde v 9. století vzniklo Moravské knížectví a Nitranské knížectví. Jednalo se ale spíše o kmenový svaz, jeho vnitřní struktura ještě nemůže být hodnocena jako stát.

Poté, co se na konci 8. století zhroutil avarský kaganát (= turkické označení státního útvaru, Avaři byli kočovné etnikum nejasného, zřejmě mongolského, turkického nebo indoevropského původu, které nejspíše pocházelo stejně jako jejich možní příbuzní Hunové ze stepi střední Asie) pod útokem vojsk Karla Velikého, místní elity se začaly orientovat spíše na franckou kulturu a stabilizovaly svou moc. Počátkem 9. století se objevují dvě knížectví, která spolu vedou politický boj - Moravská říše knížete Mojmíra I., sídlícího pravděpodobně v jihomoravských Mikulčicích, a Nitranské knížectví se střediskem v Nitře na jihozápadě dnešního Slovenska, kde sídlil kníže Pribina.

Uvnitř moravského kmene patrně probíhaly dva výrazné mocenské zápasy, které ve 30. letech 9. století vyústily dvěma význačnými událostmi: oficiálním "křtem Moravy" a vyhnáním Pribiny z Nitry.

Křesťanství začalo na Moravu pronikat již na přelomu 8. a 9. století, především z Franské říše prostřednictvím bavorské mise z Pasova, ale také prostřednictvím kněží z Itáie a Dalmacie. Pravděpodobně v roce 831 došlo k tzv. křtu všech Moravanů, při němž přijal kníže Mojmír a jemu věrní lidé křest z rukou pasovského biskupa Reginhara. Ačkoli ho přijal pouze kníže a jeho okolí, zavazoval celý kmen Moravanů - i přes to byla moravská společnost nadále z části pohanská. Roku 833 se knížeti Mojmírovi podařilo Pribinu z Nitry vypudit, připojil jeho knížectví ke svému a tento krok je označován za vznik Velkomoravské říše. Mojmír se stal prvním velkomoravským panovníkem.

Prohloubení křesťanské víry na Velké Moravě a zajištění vzdělání dostatečného množství domácích kněžích zajistilo vyslání tehdy nejvýznamnějších byzantských učenců Konstantina a jeho bratra Metoděje. Konstantin vytvořil nejstarší staroslovanské písmo - hlaholici. V 10. století nicméně Slované přešli k latince a cyrilice a hlaholice se již nadále neužívala. 

V roce 870 vydal Svatopluk I. svého strýce Rostislava do zajetí Frankům. Ti obsadili moravskou část Velkomoravské říše a jako správce určili hrabata Wilhelma a Engilšalka. Roku 871 Frankové zajali i Svatopluka, vypuklo povstání a Frankové zde rychle ztratili vliv. Roku 880 vydal papež Jan VIII. bulu Industriae tuae, která zaručovala církevní nezávislost Velké Moravy s vlastní arcidiecézí v čele s arcibiskupem Metodějem. Jako čtvrtý liturgický jazyk byla uznána staroslověnština

V dobách Velké Moravy neměly Čechy jen jediného panovníka, v čele menších územních celků zde stáli místní knížata (náčelníci) Čechů. České kmeny se utvářely v rámci slovanského osídlení Čech od 6. do 10. století.  

Mezi nimi se postupně nejvíce prosadili Přemyslovci sídlící na Levém Hradci a v Praze. Ti pak svoji moc rozšiřovali ze středních Čech. První historicky prokázaný přemyslovský panovník Bořivoj I. podřízený velkomoravskému knížeti Svatoplukovi se stal jeho místodržícím v Čechách přibližně v roce 867. Roku 872 Bořivoj vojensky podporoval Svatopluka v jeho sporu s východofranským králem Ludvíkem Němcem a v jižních Čechách německá vojska porazil. Nechal se společně se svojí ženou Ludmilou pokřtít zřejmě roku 883 z rukou moravského arcibiskupa Metoděje. Bořivoj přesídlil z Levého Hradce do Prahy roku 885. Tento rok po Metodějově smrti začala země podporovat latinskou liturgii.

Pravděpodobně za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. v Praze vznikl knížecí palác a Praha se stala centrem rodícího se českého státu, který se v roce 895 zbavil vlivu Velké Moravy. Spytihněv se také začal více orientovat na Bavorsko Východofranské říše. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území a vybírat daně za jejich ochranu: vzniklo tzv. knížecí rodové patrimonium.

Jako knížecí rodové patrimonium je označováno přemyslovské území ohraničené soustavou hradišť ve středních Čechách, která vybudoval pravděpodobně Spytihněv I., za jehož vlády také mělo dojít k zásadnímu upevnění postavení Přemyslovců mezi ostatními knížecími rody v Čechách. K této soustavě patřil kromě centrální Prahy i Levý Hradec a Budeč, obvod byl ohraničen Starou Boleslaví, Lštěním, Tetínem, Libušínem a v souvislosti se sňatkem knížete Bořivoje a pšovské kněžny sv. Ludmily i Mělníkem. Přemyslovci tak ovládali oblast dnešního Slánska, Kladenska a Berounska až k dolnímu Posázaví, Brandýsku a jižnímu Mělnicku. 

Všechna tato hradiště nesla několik společných rysů. Na všech byly v 10. století postaveny kostely, kromě Levého Hradce jsou všechna umístěna na ostrožnách od centra vzdálených cca 26 - 34 km, a to na okrajích zalesněných ploch, které přemyslovské panství chránily od ostatních knížecích domén. V blízkosti každého z těchto hradišť vedla významná obchodní cesta: kolem Staré Boleslavi žitavská cesta, u Lštění rakouská, u Tetína řezenská (resp. norimberská) a u Libušína chebská. Je pravděpodobné, že hradiště byla osídlena členy přemyslovského rodu (se Starou Boleslaví je spojen Boleslav I., Ludmila s Tetínem). Tato hradiště v sobě pojila několik funkcí: obrannou, ale pravděpodobně i útočnou, dále církevní a v neposlední řadě i ekonomickou (byly odtud vybírány dávky). Celý systém byl vystavěn plánovitě, svědčí tedy o promyšlené výstavbě mocenské základny, která později posloužila Boleslavu I. k zásadnímu rozšíření sféry přemyslovského vlivu.

První křesťanské kostely byly vybudovány koncem 9. století na knížecích sídlech (první byl kostel sv. Kliementa na Levém Hradci). 

Mnoho kostelů nechal později vystavět na nově zakládaných správcovských hradech Boleslav I., kde hrály důležitou roli nejen v církevní, ale i světské správě. Od 11. století se stavěly rotundy a baziliky v románském slohu. Jako druhá křesťanská stavba vznikla bazilika sv. Jiří na Pražském hradě (vystavěna za vlády Vratislava I.), dočasně se stala hlavním kostelem knížecího paláce i celých Čech. 

Zanedlouho zde nechal kníže Václav vystavět ještě rotundu sv. Víta (pozdější chrám sv. Víta), do níž uložil ostatky tohoto světce, které získal darem od východofranského krále Jindřicha Ptáčníka.  

Každý křesťanský stát a jeho panující rod získaly časem svého patrona, světce, k němuž se velmoži i lid obraceli v těžkých chvílích o pomoc. Tito "nebeští" ochránci pocházeli často z vládnoucí dynastie. Patrony českého státu a dynastie Přemyslovců se stali sv. Václav a jeho babička sv. Ludmila. Kníže Břetislav I. (1035 - 1055) si byl vědom, že řád v zemi stojí a padá s osobou panovníka, a snažil se proto, aby přechod moci z jednoho panovníka na druhého proběhl pokud možno co nejvíc hladce. Stanovil proto roku 1054 v otázce nástupnictví zásadu seniorátu. Seniorát neboli stařešinské právo je dědičné právo nejstaršího člena rodu na vládu. V českých zemích bylo toto právo uplatňováno až do počátku 13. století, kdy Přemysl Otakar I. zavedl právo primogenitury (= dědický řád zajišťující přednostní právo prvorozeného; přednost muže před ženou, prvorozený syn před druhorozeným, ale nejmladší syn před nejstarší dcerou, dcera před strýcem, starší linie před mladšími liniemi), aby upřednostnil svého syna Václava před Děpoltem III. z vedlejší větve Přemyslovců. Václav I. tak byl roku 1228 jako první korunován českým králem na základě primogenitury. 

Synem Václava I. byl král železný a zlatý Přemysl Otakar II., který padl dne 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli. Po něm byl českým králem Václav II. a Václav III. Jeho smrtí v roce 1306 v Olomouci skončilo více než 400 let vlády Přemyslovců. 

Od roku 1310 do roku 1437 vládli Lucemburkové. Jan Lucemburský padl 26. srpna 1346 v bitvě u Kresčaku. Oženil se s Eliškou Přemyslovnou. Jeho syn Karel IV. byl nejen český král, římsko-německý král, italský a burgundský král, moravský markrabě a lucemburský hrabě, od roku 1355 pak také římský císař. Měl syny Václava IV. a Zikmunda. Václav IV. zemřel 16. srpna 1419 v Novém hrádku u Kunratic po silném záchvatu. Zpočátku podporoval Jana Husa, což vyvrcholilo roku 1409 Dekretem kutnohorským. Kritika prodeje odpustků, který znamenal přínos také pro královskou pokladnu, je ale odcizila. Ani odsouzení Husa jako kacíře, jeho upálení 6. července 1415 v Kostnici, naléhání koncilu i Zikmunda, aby zasáhl proti "sílícímu kacířství" v Českém království, nedokázaly Václava IV. vyburcovat k jednoznačnému postoji.

Husitské války byly vojenské konflikty mezi husity a jejich domácími a zahraničními protivníky (katolíky) i mezi husitskými frakcemi navzájem, které probíhaly na českém území v letech 1419 až 1434 a ještě nějakou dobu poté. Za jejich počátek je obecně označován rok 1419, kdy došlo k 1. pražské defenestraci. Za konec husitských válek bývá nejčastěji považováno vyhlášení Basilejských kompaktát v roce 1436, ale také bitva u Lipan v roce 1434, která období bojů v zemích Koruny české víceméně ukončila. Do českých zemí zamířily proti husitům postupně čtyři křížové výpravy, pátá křížová výprava byla vyhlášena papežem proti Jiřímu z Poděbrad v roce 1466 a zahájila druhé období husitských válek.

Dne 9. prosince 1437 zemřel ve Znojmě mladší syn císaře Karla IV. a mladší bratr Václava IV., Zikmund. Jeho smrtí česká linie Lucemburků vymřela po meči. Už před jeho smrtí se v Čechách formovala opozice proti Albrechtovi Habsburskému (zeť Zikmunda), která chtěla na český trůn prosadit prince Kazimíra, mladšího bratra polského krále Vladislava Jagellonského. V Čechách se dne 27. prosince 1437 pro Albrechtovo nástupnictví vyslovila velká část českého sněmu. Opozice v čele s Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna a tábority prohlásila dne 29. května 1438 na sněmu v Mělníku tehdy jedenáctiletého Kazimíra IV. Jagellonského za českého krále. Dne 15. června 1438 byl však v Praze českým králem korunován Albrecht I. Habsburský. Po korunovačním obřadu pak Oldřich z Rožmberka prohlásil: "Páni čeští, hle, král tento je pánem koruny České!". O tom, jak významný byl český šlechtický rod pánů pětilisté růže - Rožmberků - se přesvědčíme i o 137 let později při korunovaci Rudolfa II. Habsburského českým králem v další kapitole této kroniky, kde už známe jméno prvního našeho předka. 

V roce 1458 se českým králem stal Jiří z Poděbrad. Na jaře 1467 zasáhl Jiří z Poděbrad vojensky proti Zelenohorské jednotě a vypukla domácí válka. Na jeho straně byla většina měst i nižší šlechty, takže se válka pro "jednotníky" nevyvíjela dobře. Dlouho se jim nedařilo získat nikoho do vedení křížové výpravy - většina říšských knížat byla Jiříkovi spíše nakloněna, neutralitu zachoval i polský král Kazimír i přes nabídku české koruny. Příležitosti nakonec využil ctižádostivý uherský král Matyáš Korvín, bývalý Jiříkův zeť. Na jaře 1471 se Jiříkův zdravotní stav výrazně zhoršil a 22. března zemřel. Pohřben byl v královské hrobce v chrámu sv. Víta. Jeho srdce a vnitřnosti byly uloženy v Týnském chrámu na Starém Městě, vedle hrobu Jana Rokycany.

"V noci na sobotu ve dvě hodiny zemřel Jiří, král český, stálý milovník kalicha Páně. Na to v pondělí v hlavním kostele na Pražském hradě byl pohřben a střeva schována v Týnském kostele podle mistra Rokycany."

deska umístěná na Obecním domě (dříve Králův dvůr)
deska umístěná na Obecním domě (dříve Králův dvůr)

Protože vedlejší země i čeští katolíci Vladislava Jagellonského za nástupce Jiřího z Poděbrad neuznaly, husitská válka pokračovala i po jeho smrti. Až 7. prosince 1478 byla v Olomouci vyhlášena smlouva o příměří, podle níž mohli oba panovníci užívat titulu "český král". Dohody byly potvrzeny Olomouckou smlouvou ze dne 21. července 1479. Vladislav Jagellonský vládl pouze v Čechách, Matyáš Korvín na Moravě, ve Slezsku a v Lužicích. 

Země Koruny české se sjednotily pod vládou jednoho panovníka teprve po Matyášově smrti v roce 1490. Utrakvismus (z latinského sub utraque specie, čili pod obojí způsobou) se v zemi udržel až do nástupu protireformace, která nastala po roce 1620. Nenávist katolické církve k "husitskému králi" však sahala až za hrob. Po bitvě na Bílé hoře získali Týnský chrám katolíci a v roce 1623 svrhli Jiříkovu sochu a kalich, které zdobily průčelí kostela. Jezuité také zlikvidovali náhrobek Jana Rokycany a na náměstí spálili jeho ostatky, nejspíš spolu s ostatky krále Jiřího.

Přehled všech panovníků na našem území naleznete zde.


Odkud tedy pochází můj rod, rod Nebeských po otci a Čackých po matce? Kdo byli moji předci, odkud přišli, kde žili?

Češi mají nejvíce chromozómů Y společných se západní Evropou - 35% podíl mutace M173, která je dominantní u Basků, Katalánců a Angličanů. Indoevropští nájezdníci se projevují 26% podílem mutace M17, která je nadpoloviční u Maďarů, Poláků a Ukrajinců. Nižší - 17% podíl je přítomnost mutace M170, která se silněji vyskytuje u Chorvatů, Laponců a Němců a nakonec nejmenší 9% podíl má u české populace mutace M172, která je nejsilnější u Turků.

Podrobná analýza DNA pak odhalila opakující se genetické vzory. Zmíněné chromozomy Y jsou kousky DNA, které jsou velmi užitečné při studiu populace. Každý muž má chromozom Y, zděděný od svého otce. Na rozdíl od většiny DNA, Y chromozóm není dále namíchán a mění se pouze velmi pomalu případnou mutací. Sledování těchto mutací pak pomáhá vytvářet rodokmen otců a synů a putovat zpět v čase. Každý člověk může mít několik synů, nebo žádného - a zatímco některé větve během generace vymřou, jiné se dále rozmnožují - větví. 

Díky tomu vystopovali vědci otcovské linie většiny Evropanů ke zmíněným třem jedincům. Právě jejich chromozomy Y daly potomkům výhodu. Především příchod kurganských pánů koní naznačuje, že muži tohoto lidu možná monopolizovali ženy a plodili potomky s velkým množstvím partnerek. Až v následujících dvou tisících letech v období mezi 2 100 a 4 200 lety se mužské linie začínají více větvit (počet plodících mužů je na vzestupu), což zřejmě dokládá postupný návrat k monogamii.

Haploskupina je skupina haplotypů, což jsou kombinace alel (= konkrétní forma genu, která se projevuje určitými znaky) odkazujících na různá místa daného chromozómu. V genetice se zkoumají především haploskupiny chromozómu Y a mitochondriální DNA, které lze využít k analýze vývoje populací. Zatímco Y-DNA se přenáší výhradně v otcovské linii, mtDNA naopak výhradně v linii mateřské. Haploskupiny chromozómu Y lidské DNA jsou označeny písmeny v rozsahu A až R a dále jsou rozděleny pomocí čísel a malých písmen abecedy. Haploskupiny lidské mitochondriální DNA jsou označeny následovně: A, B, C, CZ, D, E, F, G, H, pre-HV, HV, I, J, pre-JT, JT, K, L0, L1, L2, L3, L4, L5, L6, L7, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, UK, V, W, X, Y, Z.


Z výsledků mé DNA vyšlo následující:

Haploskupina I2a2
Haploskupina I2a2

Balkánský poloostrov v jihovýchodní Evropě byl prvním na kontinentě, kde se uchytilo zemědělství přinesené sem z Mezopotámie před 5.000 lety. Stal se již dávno společensko-politickým centrem setkávání, kde se překrývaly latinsko-řecká a slovanská kultura starověku, křesťanství a islám v novověku a protichůdné strany během světových válek a studené války v nedávné historii. Navzdory střetávání a etnickým konfliktům zůstává i dnes tento region mostem mezi bohatými kulturami a identitami. Balkánská hudba se v posledních letech stala mezinárodně populární; zahrnuje slovanské i západoasijské vlivy a vyznačuje se rytmickou energií a tanečností.

Haploskupina I1
Haploskupina I1

Skandinávie je region severní Evropy, který zahrnuje Švédsko, Norsko a Dánsko. Skandinávci sdílejí společné severo-germánské předky. Germánské kmeny starověku cestovaly na jih kontinentální Evropou podél obchodních, rybářských a dobyvatelských cest, případně se srazily s Římany. Migrace ze Skandinávie do dalších částí Evropy začala před několika staletími, zatímco koncem 19. století miliony Skandinávců emigrovaly do Ameriky. Skandinávský kulturní vliv je zřejmý na středozápadě Spojených států, kde mnoho místních obyvatel nese skandinávská příjmení a předává rodinné recepty na skandinávské pokrmy - jako je lefse flatbread - z generace na generaci. Starověká norská mytologie pronikla také až do oficiálních anglických lexikonů; některé dny v týdnu jsou v angličtině pojmenovány podle starých norských bohů. 

Lidé původem z Východní Evropy vystopují své kořeny do Ruska, Ukrajiny, Polska a Maďarska. Časná společná éra viděla oblast převážně osídlenou slovanskými a baltskými kmeny s pozdějšími římskými, mongolskými a osmanskými invazemi. Překlenutí Evropy do Asie, tento region byl epicentrem bohaté kulturní difúze; umění a vědy zde vzkvétaly navzdory často nehostinnému klimatu a politickým změnám v posledních stoletích. Východní Evropa je již dlouho považována za důležité centrum hlavních trendů v oblasti umění, jako rodiště ruského baletu a moderního herectví. Rusové byli zodpovědní za inženýrské výkony, jako je výstavba nejdelší železniční tratě na světě před sto lety - Transsibiřské železnice - a vědeckých průlomů včetně toho, že v roce 1961 poslala člověka do vesmíru. S příchodem sovětského nacionalismu, zaznamenala Východní Evropa významnou vnitřní emigraci. Po pádu komunismu počátkem devadesátých let 20. století existují významné východoevropské diaspory v celé Evropě a v Severní Americe.

Haploskupina R1a
Haploskupina R1a
Haploskupina R1b
Haploskupina R1b

Británie - konkrétně východní oblast Britských ostrovů - byla nejméně 15 000 let trvale obydlená, z nedávných etnických populací (před 11. stoletím), proto-Kelty, Kelty, Římany, Anglo-Sasy, Nory a Normany. V blízké minulosti, tedy od středověku, se další etnické skupiny přesunuly do Británie, a to buď na pozvání (evropští Židé v roce 1070 Vilémem Dobyvatelem, ačkoli byli asi o 200 let později vyloučeni), nebo s obchodováním africkými otroky (do 30. let 18. století) nebo obchodem (včetně nejstarší čínské komunity v Evropě, pocházející z 19. století). Po 2. světové válce se toto různorodé přistěhovalectví výrazně zvýšilo, takže tavicí kotlík anglického etnika získal větší rozmanitost z Karibiku, jižní Asie a Afriky. I přes to, dominantní "původní" britská etnická skupina je samozřejmě převládána Angličany, která však zahrnuje keltské potomky, jelikož někteří z velšských, skotských a irských potomků se usadili v moderní Anglii. 

Haploskupina N1c
Haploskupina N1c

Pobaltské státy viděly mnoho pánů, kteří je mnohokrát podmanili sousedními zeměmi, avšak baltská etnická skupina je indoevropská z etno-lingvistického hlediska. Například, Baltové jsou "Baltai" v litevštině a "Balti" v lotyštině. Balt či baltský nejprve odkazovalo na moře tohoto jména a Balcia byl údajně ostrov v něm. Mnoho malých etnických skupin v oblasti, včetně těch baltského původu, se nakonec sjednotilo do větších skupin jako jsou Prusové a těch, které jsou dnes považovány za pocházející z pobaltských států: Estonska, Lotyšska a Litvy.

Haploskupina I2 je nejběžnější otcovská linie v bývalé Jugoslávii, Rumunsku, Bulharsku a Sardinii a hlavní linie ve většině slovanských zemí. Její maximální frekvence jsou pozorovány v Bosně (55 %, včetně 71 % u bosenských Chorvatů), Sardinii (39,5 %), Chorvatsku (38 %), Srbsku (33 %), Černé Hoře (31 %), Rumunsku (28 %), Moldavsku (24 %), Makedonii (24 %), Slovinsku (22 %), Bulharsku (22 %), Bělorusku (18,5 %), Maďarsku (18 %), Slovensku (17,5 %), Ukrajině (13,5 %) a Albánii (13,5 %). V germánských zemích se vyskytuje s frekvencí 5 až 10 %.

I2a2 byla známá jako I1c do roku 2005 a I2b do roku 2010. Je spojena s před Kelto-Germány ze severozápadní Evropy, jako jsou stavitelé megalitů (5000-1200 př. n. l.). Jeho stáří se odhaduje na 21 000 až 13 000 let, což odpovídá období epipaleolitu. I2a2 se vyskytuje ve většině Evropy a zdá se, že byla rozšířena na celém kontinentu před příchodem neolitických farmářů. Dosud bylo identifikováno několik mezolitických vzorků I2a2. Patří sem jednotlivci z jižního Německa (M223 z doby asi 7200 př. n. l.), Železných vrat mezi Srbskem a Rumunskem (Z161 z roku asi 6200 př. n. l.), Lotyšska (CTS10057 z doby asi 5500 př. n. l.) a jihovýchodní Ukrajiny (L699 z doby asi 5400 př. n. l. a L701  z doby kolem 5200 př. n. l.). Testovány byly pozůstatky pozdně neolitické kultury Sredny Stog (4500 - 3500 př. n.l.) na Ukrajině a chalkolitické kultury kulovité amfory (3400 - 2800 př.n.l.) z Ukrajiny a Polska. Všech šest jedinců z Globulární amfory patřilo do haploskupiny I2a2. Hlubší klad byl identifikován pouze u dvou z nich a oba patřily do větve CTS10057, včetně jednoho pozitivního na mutaci Z161. Lidé ze Sredny Stog nesli směs linií I2a2, R1, R1a a R1b. 

Dva jedinci I2a2a patřili do podkladů CTS10057 a L701. L701 byla také nalezena v Bulharsku doby měděné. Další jedinci I2a2a byli také nalezeni v neolitickém Skotsku (L1195 a CTS10057), neolitickém Španělsku (CTS616 a Z161) a neolitickém Maďarsku (CTS10057). Během starší doby bronzové byla I2a2a nalezena v jižním Rusku během kultury Yamna (L699), v Maďarsku (L1229) a v Německu (L38). Toto velmi staré rozptýlení a jeho relativně nízká moderní frekvence velmi ztěžují posouzení toho, co se stalo s každou větví před pozdní dobou bronzovou nebo dobou železnou. V současnosti dosahuje I2a2 maxima ve středním a severním Německu (10-20 %), Beneluxu (10-15 %) a také v severním Švédsku. Vyskytuje se také u 3 až 10 % obyvatel Dánska, východní Anglie a severní Francie. V Norsku je vzácnější, kromě jihu, kde byl dánský vliv historicky nejsilnější.

I2a2b (dříve I2b2) se mohla objevit brzy po posledním ledovcovém maximu, možná před 17 000 lety. Většina jejích větví zanikla a pouze jedna přežila s patriarchou žijícím v době bronzové, pravděpodobně v Německu. Nejstarší známý vzorek L38 pochází z únětické kultury ve středovýchodním Německu před 4 000 lety. Čtyři ze šesti vzorků z 3 000 let staré Lichtenštejnské jeskyně ve středním Německu patřily také do L38+. Jeskyně byla součástí kultury popelnicových polí z doby bronzové. Na základě datování STR se má za to, že se tato linie rozšířila z Německa do Anglie přes Belgii v pozdní době železné s keltskými lidmi z kultury halštatské a laténské. I2a2b je tedy v podstatě alpská keltská haploskupina. V současné době má I2a2b distribuci většinou omezenou na alpskou Itálii (zejména Piemont), Švýcarsko, německé Porýní, pohoří Harz, východní Francii a Britské ostrovy (s výjimkou Cornwallu a Walesu). Izolované vzorky byly nalezeny v západním Španělsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, středním Turecku a na Ukrajině, ve všech místech osídlených alpskými Kelty. Distribuce I2-L38 se docela dobře shoduje s distribucí haploskupiny R1b-U152 severně od Alp. Obě haploskupiny se s nízkou frekvencí vyskytují také v Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a středním Turecku, což pravděpodobně odráží migraci laténských Keltů ve 3. století př. n. l. (viz mapa). R1b-U152 je spojován jak se středoevropskými Kelty (Únětice v Čechách, Hallstatt v Rakousku, La Tène ve Švýcarsku), tak s národem italským. V Itálii je I2-L38 omezen na alpskou oblast, většinou severozápad, kde se usadily galské kmeny, a je pravděpodobné, že I2-L38 byla do Itálie přivezena keltskými migracemi mnoho staletí po příchodu italských kmenů z Alp. 

Haploskupina I1 je nejběžnějším typem haploskupiny I v severní Evropě. Vyskytuje se většinou ve Skandinávii a Finsku, kde obvykle představuje více než 35 % chromozomů Y. Ve spojení se severským etnikem se I1 vyskytuje na všech místech, kam vtrhly starověké germánské kmeny a Vikingové. Po jádru starověké germánské civilizace ve Skandinávii jsou nejvyšší frekvence I1 pozorovány v jiných germánsky mluvících oblastech, jako je Německo, Rakousko, Anglie a Skotské nížiny, které mají všechny mezi 10 % a 20 % I1 linie. Haploskupina I je nejstarší hlavní haploskupinou v Evropě a se vší pravděpodobností jediná, která tam vznikla (kromě velmi minoritních haploskupin jako C1a2 a hlubokých podkladů jiných haploskupin). Haploskupina IJ dorazila z Blízkého východu do Evropy asi před 35 000 lety a brzy poté se vyvinula v haploskupinu I. Starověkým testem DNA bylo nyní potvrzeno, že první Homo sapiens, který kolonizoval Evropu během aurignacienu (před 45 000 až 28 000 lety), patřil k haploskupinám CT, C1a, C1b, F a I. Odhaduje se, že větev I1 se rozdvojila od zbytku haploskupiny I asi před 27 000 lety. I1 je definována více než 300 unikátními mutacemi, což naznačuje, že tato linie zažila úzké populační hrdlo. Většina dosud testovaných pozůstatků pozdního glaciálu a mezolitu patřila do haploskupiny I* nebo I2. Dosud není jasné, ve které části Evropy I1 vznikla. Spekulovalo se, že I1 se vyvinula izolovaně ve Skandinávii během pozdního svrchního paleolitu a mezolitu, kdy lovci-sběrači z jižní Evropy rekolonizovali severní polovinu kontinentu. Nejstarší doložený důkaz o postglaciálním přesídlení Skandinávie pochází z roku 11 000 př. n. l. s výskytem ahrensburgské kultury. Nicméně pět vzorků Y-DNA z druhohorního Švédska, pocházejících z doby cca 5 800 až 5 000 př. n. l. ukázalo, že všichni patří do haploskupiny I2.

Nejčasnější známka haploskupiny I1 vyplynula z testování raně neolitické Y-DNA ze západního Maďarska. Jeden vzorek I1 byl identifikován vedle vzorku G2a2b, oba z rané kultury lineární keramiky, která později rozšířila nový zemědělský životní styl do většiny Polska a Německa. To znamená, že haploskupina I1 byla přítomna ve střední Evropě v době neolitické expanze. Je tedy možné, že linie I1 byla mezi mezolitickými evropskými lovci-sběrači, které asimilovala vlna východostředomořských neolitických farmářů (reprezentovaných především Y-haploskupinou G2a). Ze vzorků starčevské kultury z raného neolitu a kultury s kardiovou keramikou jsou také důkazy, že haploskupina I2a žila vedle farmářů G2a jak v jihovýchodní, tak v jihozápadní Evropě. Nejpravděpodobnější hypotézou v současnosti je, že linie I1 a I2 byly rozptýleny po Evropě během mezolitu a že některé větve prosperovaly více než jiné díky brzkému přijetí zemědělství po kontaktu s blízkovýchodními farmáři, kteří si pomalu razili cestu napříč Balkánem a pobřežím Středozemního moře. Malé skupiny farmářů z rané kultury lineární keramiky v Maďarsku nepochybně zahrnovaly většinu mužů G2a doprovázených dalšími menšími haploskupinami asimilovanými na cestě v průběhu staletí, včetně mužů I1. Přesto se různé rodiny rozšířily různými směry a dosáhly různých úspěchů ve své expanzi. Zdálo by se, že zakladatelský efekt v severní populaci kultury lineární keramiky vedl k náhlé explozi linií I1, možná částečně díky jejich lepší znalosti středoevropského terénu a fauny (protože lov byl typicky provozován vedle zemědělství jako doplněk stravy zemědělců). I1 se později rozšířila do Skandinávie ze severního Německa.Hlavní proto-germánská větev indoevropského rodokmenu je R1b-S21 (také znám jako U106 nebo M405). Tato haploskupina se nachází ve vysokých koncentracích v Nizozemsku a severozápadním Německu. Je pravděpodobné, že linie R1b-S21 se v této oblasti rozšířily prostřednictvím zakladatelského efektu během únětického období, poté pronikly do Skandinávie kolem roku 1700 př. n. l. (pravděpodobně spolu s R1a-L664), čímž vytvořily novou kulturu, kulturu severské doby bronzové (1700 -500 př. nl). R1b-S21 by se pak po více než tisíciletí mísila s již existujícími skandinávskými populacemi, reprezentovanými haploskupinami I1, I2-L801, R1a-Z284. Když začala germánská doba železná c. 500 BCE si skandinávská populace vyvinula skutečně germánskou kulturu a jazyk, ale byla rozdělena do mnoha kmenů s různými úrovněmi každé haploskupiny. R1b-S21 se stal dominantní haploskupinou mezi západogermánskými kmeny, ale zůstal v menšině proti I1 a R1a u východogermánských a severských kmenů, včetně těch pocházejících ze Švédska, jako jsou Gótové, Vandalové a Langobardi.

Hlavní proto-germánská větev indoevropského rodokmenu je R1b-S21 (také znám jako U106 nebo M405). Tato haploskupina se nachází ve vysokých koncentracích v Nizozemsku a severozápadním Německu. Je pravděpodobné, že linie R1b-S21 se v této oblasti rozšířily prostřednictvím zakladatelského efektu během únětického období, poté pronikly do Skandinávie kolem roku 1700 př. n. l. (pravděpodobně spolu s R1a-L664), čímž vytvořily novou kulturu, kulturu severské doby bronzové (1700 - 500 př. n. l.). R1b-S21 se pak po více než tisíciletí mísila s již existujícími skandinávskými populacemi, reprezentovanými haploskupinami I1, I2-L801, R1a-Z284. Když začala germánská doba železná cca 500 př. n. l., skandinávská populace si vyvinula skutečně germánskou kulturu a jazyk, ale byla rozdělena do mnoha kmenů s různými úrovněmi každé haploskupiny. R1b-S21 se stala dominantní haploskupinou mezi západogermánskými kmeny, ale zůstala v menšině proti I1 a R1a u východogermánských a severských kmenů, včetně těch pocházejících ze Švédska, jako jsou Gótové, Vandalové a Langobardi.

Přítomnost R1b-S21 v jiných částech Evropy lze přičíst téměř výhradně germánským migracím, které probíhaly mezi 3. a 10. stoletím. Frísové a Anglosasové rozšířili tuto haploskupinu do Anglie a Skotské nížiny, Frankové do Belgie a Francie, Burgundové do východní Francie, Suebové do Galicie a severního Portugalska a Langobardi do Rakouska a Itálie. Gótové pomáhají šířit S21 ve východní Evropě, ale jejich germánské linie byly zjevně postupně rozmělněny smícháním se slovanskou a balkánskou populací a jejich dopad v Itálii, Francii a Španělsku byl velmi malý. Později dánští a norští Vikingové také přispěli k rozšíření R1b-S21 (vedle I1, I2b1 a R1a) kolem velké části západní Evropy, ale hlavně na Islandu, na Britských ostrovech, v Normandii a v jižní Itálii.

Od pozdního středověku až do počátku 20. století Němci expandovali přes velkou část moderního Polska, tlačili se až do Lotyšska na severovýchod a do Rumunska na jihovýchod. Ve stejném období Rakušané vybudovali impérium zahrnující dnešní Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Srbsko a části Rumunska, západní Ukrajiny a jižního Polska. Mnoho století německého a rakouského vlivu ve střední a východní Evropě vedlo k tomu, že mezi moderními populacemi bylo nalezeno malé procento germánských linií. V Rumunsku se 4 % populace stále považují za Němce. Nízké procento R1b-S21 ve Finsku, Estonsku a Lotyšsku lze přičíst švédské nebo dánské nadvládě od pozdního středověku do konce 19. století.

Donedávna se věřilo, že R1b pochází ze západní Evropy kvůli jeho silné přítomnosti v regionu dnes. Teorie byla taková, že R1b představuje paleolitické Evropany (Cro-Magnon), kteří hledali útočiště ve francouzsko-kantábrijské oblasti na vrcholu poslední doby ledové, poté rekolonizovali střední a severní Evropu, jakmile ledová pokrývka ustoupila. Fylogeneze R1b prokázala, že tento scénář není možný, protože starší klady R1b ​​byly trvale nalezeny ve střední Asii a na Středním východě a nejmladší v západní a severní Evropě. Byl zde jasný gradient od východu k západu, který sledoval migraci lidí R1b. Tento věk hlavní migrace z břehů Černého moře do střední Evropy se také náhodou shodoval s časovým rámcem indoevropské invaze do Evropy, která se shoduje se zavedením kultury doby bronzové v západní Evropě a šířením Italo-keltské kultury a germánských jazyků. Vybaveni bronzovými zbraněmi a koňmi by si Indoevropané snadno podrobili neolitické zemědělce a s ještě větší lehkostí poslední evropské lovce-sběrače. Pokud by nevyhladili domorodé muže, nově příchozí by se stali novou vládnoucí třídou. Množství místních králů, náčelníků a šlechticů (Keltové a Germáni z doby bronzové žili v malých vesnických komunitách s náčelníkem, každá část malého kmene v čele s králem) s vyššími reprodukčními možnostmi než je průměr. Invazní armády mají obvykle mnohem více mužů než žen. Muži proto musí v dobyté populaci najít ženy. Války vedou muži a poražení utrpí větší ztráty, takže vítězům zůstává k dispozici více žen. Indoevropané byli bojovný národ se silným hrdinským kodexem zdůrazňujícím odvahu a vojenskou zdatnost. Jejich špičková technologie (kovové zbraně, kolová vozidla tažená koňmi) a životní postoj by jim umožnily vyvraždit jakoukoli populaci, která by neměla organizované armády s kovovými zbraněmi (tedy kohokoli kromě středovýchodních civilizací).

Hlavní úlohou chromozomu Y v lidském těle je tvorba spermií. Haploskupiny jsou určeny na základě mutací odlišujících se Y-chromozomy. Každá mutace může ovlivnit produkci spermií a motilitu spermií. Předběžný výzkum již prokázal spojení mezi určitými haploskupinami a zvýšenou nebo sníženou pohyblivostí spermií. Čím vyšší je hybnost, tím vyšší je šance na početí chlapce. Je naprosto možné, že R1b by mohl způsobit větší počet mužských potomků. I o něco vyšší procento mužských narozených dětí by významně přispělo k nahrazení jiných linií s akumulačním efektem narůstajícím během několika tisíciletí. Ne všechny podklady R1b ​​mohou mít tento chlapecký sklon. Zkreslení existuje pouze ve vztahu k jiným haploskupinám nalezených ve stejné populaci. Je velmi možné, že poměrně nedávné subklady R1b ​​v západní Evropě měly významnou výhodu ve srovnání se staršími haploskupinami v této oblasti, zejména haploskupinou I2 a E-V13. Náhrada patrilineárních linií podle tohoto modelu se rychle stává exponenciální. Představte si, že 100 indoevropských mužů dobývá kmen 1 000 původních Evropanů (v poměru 1:10). Válečné oběti měly za následek vyšší podíl žen v dobyté populaci. Řekněme, že přeživší populace je složena ze 700 žen a 300 mužů. Předpokládejme, že vítězní Indoevropané nakonec budou mít dvakrát tolik dětí, které dosáhnou dospělosti, než muži z poraženého kmene. Existuje pro to řada důvodů. Vítězové by si vzali více manželek, konkubín nebo dokonce znásilnili by ženy z poraženého kmene. Jejich vyšší postavení by jim zaručovalo větší bohatství, a tedy i lepší výživu pro jejich potomky, čímž by se zvýšila šance na dosažení dospělosti a plození dalších potomků. Poměr potomků 2 ku 1 u mužů je ve skutečnosti konzervativní odhad, protože je zcela představitelné, že doba bronzová by měla za následek zabití většiny mužů na straně poražených a znásilnění jejich žen (jak dokládá Starý zákon). I tak by to trvalo jen několik generací, než by se vítězné Y-DNA linie staly většinou. Například, pokud by první generace Indoevropanů měla dva přeživší syny na muže, oproti pouze jednomu na každého domorodého muže, počet indoevropských otcovských linií by u druhé generace přešel na 200 jedinců, u třetí na 400, u čtvrté na 800 a 1600 u páté a tak dále. Během té doby domorodé linie stagnovaly pouze na 300 jedincích na každou generaci. Na základě takového scénáře by linie R1b rychle přemohly místní linie. I kdyby indoevropští dobyvatelé měli jen o něco málo více dětí než místní muži, linie R1b by se během několika staletí staly dominantními. Keltská kultura trvala v kontinentální Evropě více než 1 000 let, než římské dobytí ukončilo výsady náčelníků a šlechty. To je více než dost času na to, aby linie R1b zasáhly 50 až 80 % populace. Současná frekvence R1b tvoří gradient od atlantického okraje Evropy (nejvyšší procento) ke střední a východní Evropě (nejnižší), stoupá opět v anatolské domovině. Je to téměř jistě proto, že zemědělství bylo nejdříve zavedeno ve východní, pak střední Evropě, s vyšší hustotou obyvatelstva, takže vetřelci z R1b převažovali více než na Západě. Kromě toho jiné Indoevropské kultury se šňůrovou keramikou (R1a) již postoupili z moderního Ruska a Ukrajiny až na západ do Německa a Skandinávie. Pro lidi z R1b by bylo těžké soupeřit se svými bratranci R1a, kteří sdíleli podobnou technologii a kulturu. Před keltsko-germánská R1b se proto byla nucena usadit dále na západ, nejprve kolem Alp a poté v tehdejší řídce osídlené západní Evropě.

Haploskupina R* vznikla v severní Asii těsně před posledním ledovcovým maximem (26 500 - 19 000 let před současností). Tato haploskupina byla identifikována ve 24 000 let starých pozůstatcích takzvaného "Mal'ta Boye" z oblasti Altaj na jihu centrální Sibiře. Tento jedinec patřil ke kmeni lovců mamutů, kteří se mohli potulovat po Sibiři a částech Evropy během paleolitu. Zdá se, že autozomálně tato paleolitická populace předala své geny převážně moderním populacím Evropy a jižní Asie, tedy dvou oblastí, kde je v současnosti haploskupina R také nejběžnější (R1b v západní Evropě, R1a ve východní Evropě, střední a jižní Asie a R2 v jižní Asii). Někteří lidé se domnívali, že R1a byla jednou z linií neolitických farmářů a do Evropy vstoupila přes Anatolii, poté se rozšířila přes Balkán do střední Evropy a poté pouze do východní Evropy. Tento scénář má mnoho problémů. První je, že 99 % moderních R1a pochází z větve R1a-M417, která se zřetelně rozšířila od doby bronzové, nikoli od raného neolitu. Jeho fylogeneze také ukazuje na východoevropský původ. Za druhé, většina R1a na Středním východě jsou hluboké podklady větve R1a-Z93, která má původ v Rusku. Nemohla být předkem balkánské nebo středoevropské R1a. Za třetí, existuje velmi silná korelace mezi severovýchodní evropskou autozomální příměsí a populacemi R1a a tato složka chybí v genomu všech dosud testovaných evropských neolitických farmářů - dokonce i u Ötziho, který byl chalkolitickým farmářem. Tato příměs chybí i moderním Sardinům, kteří většinou pocházejí z neolitických farmářů. To je nezpochybnitelný důkaz, že R1a nepřišel do Evropy s neolitickými zemědělci, ale pouze se šířil z východní Evropy do zbytku Evropy od doby bronzové dále.

Haploskupina N1c představuje západní rozsah haploskupiny N, která se nachází na celém Dálném východě (Čína, Korea, Japonsko), v Mongolsku a na Sibiři. Haploskupiny N1* a N1c byly obě nalezeny s vysokou frekvencí (26 ze 70 vzorků, neboli 37 %) v pozůstatcích z neolitu a doby bronzové (4 500 - 700 př. n. l.) z údolí řeky West Liao v severovýchodní Číně (Mandžusko). Mezi neolitickými vzorky tvořila haploskupina N1 dvě třetiny vzorků z kultury Hongshan (4 700 - 2 900 př. n. l.) a všechny vzorky z kultury Xiaoheyan (3 000 - 2 200 př. n. l.), což naznačuje, že lidé N1 hráli hlavní roli v šíření neolitického životního stylu kolem severovýchodní Číny a pravděpodobně také do Mongolska a na Sibiř. Je tedy velmi pravděpodobné, že podklad N1c1 nalezený v dnešní Evropě má své kořeny v čínském neolitu. Postupně se rozšířila přes Sibiř až do severovýchodní Evropy, možná dosáhla oblasti Volha-Ural kolem roku 5 500 až 4 500 př. n. l. s kulturou Kama (5 300 - 3 300 př. n. l.) a východního Baltu s hřebenovou keramickou kulturou (4 200 - 2 000 př. n. l. ), předpokládaná kultura předků protofinských a předbaltských lidí. Existuje jen málo důkazů o zemědělství nebo domestikovaných zvířatech na Sibiři během neolitu, ale keramika byla široce používána. V tomto ohledu se jednalo o opačný vývoj z Blízkého východu, kde se nejdříve kolem roku 5 500 př. n. l. rozvinulo zemědělství a pak teprve hrnčířství, snad prostřednictvím kontaktu s východními Asiaty přes Sibiř nebo střední Asii.


Analýza AutoClusterů (shluků shod DNA), které pravděpodobně pocházejí od společného předka. 


Nám dosud známý počátek rodu Nebeských se objevuje v obci Brozánky na přemyslovském Mělnicku, kdy se zde blíže nezjištěnému ? NEBESKÉMU a jeho manželce narodil:

- blíže nezjištěného dne roku 1543 syn JIŘÍK NEBESKÝ, který byl po otci dědicem gruntu a od roku 1584 i dědičným rychtářem v Brozánkách