8H-B-1. VÁCLAV ANTONÍN JOSEF NEBESKÝ a KATEŘINA MRKVIČKOVÁ
Jiří Nebeský a Terezie Heřmanová měli syna Václava Antonína Josefa Nebeského, který se narodil dne 10. září 1752 v Brozánkách č.p. 4 a zemřel blíže nezjištěného dne a roku (po roce 1834, ale před rokem 1838). Bylo mu tedy 82 - 86 let.
Ve svých 25 letech se 25. května 1777 oženil v Horní Vidimi s pannou Kateřinou Mrkvičkovou, která se narodila 25. ledna 1760 v Horní Vidimi č.p. 9. Zemřela blíže nezjištěného dne před rokem 1834. Bylo jí cca 57 let.
Obec Vidim se nachází asi 15 km severně od Mělníka. Má dvě části - Horní a Dolní Vidim. První písemná zmínka pochází z roku 1318. V roce 1932 zde byly evidovány tyto živnosti a obchody: pekař, zahradník, 2 hostince, 3 obchody se smíšeným zbožím, obchod s obilím, velkostatek Grohmann, obchod dřívím, pila Grohmann, zámečník, 2 kováři, krejčí, 3 obuvníci, spořitelní a úvěrový Spar- und Darlehenskassenverein für Widim, 3 trafiky, kolář. Z pamětihodností stojí za zmínku kaple sv. Václava, skalní obydlí, zámek Vidim, zaniklý skalní hrad Starý zámek a historický vodojem.
Nedaleko odtud leží malá vesnice Šemanovice, leží asi 2,5 km od Kokořína. První písemná zmínka o vsi pochází z roku 1444. Z historie víme, že roku 1890 zde žilo 269 obyvatel v 52 domech. Stavení byla kamenná, dílem dřevěná; nablízku se nacházely pískovcové lomy. Z řemeslníků zde byl k roku 1890 kovář, obuvník, pekař, zámečník, truhlář, tesař a několik dělníků zednických. Z jiných živností byli v Šemanovicích dva hostinští, dva smíšené obchody a dva prodeje tabáku.
Na východní straně obce stál kostel zasvěcený sv. Janu Nepomuckému, založený roku 1803. Kostelní věž měla tři zvony, jeden z nich pocházel ze zrušeného kostela sv. Jana Nepomuckého na Chloumku. Obec měla nový hřbitov, založený roku 1869 (dříve se pohřbívalo v sousední obci Vidimi). Jednotřídní škola byla zřízena roku 1801, nacházela se uprostřed obce; před rokem 1873 bývala v zámečku, kde za dávných dob stávala tvrz. V zámečku byl stále příbytek správce školy (správcem školy byl Edvard Nebeský). Pro vyvýšenou polohu a propustné podloží nebylo možné nikde v obci nalézt pitnou vodu. Chodilo se pro ni do "Hradkovské" studánky vzdálené půl hodiny cesty, která se nacházela v šemanovickém dole. Bližší studánka, ale s méně kvalitní vodou, se nazývala "Vlkovská". V čase sucha ovšem obě vysychaly a obyvatelé museli chodit pro vodu až do Kokořínského údolí k Hlučovu, vzdálenému 4 km. Jedna z jeskyní v lese u Šemanovic, zvaná Hradkov, byla za husitských válek zřejmě skrýší pronásledovaných katolíků.
I tak těžké životní podmínky bez dostatku kvalitní pitné vody však zřejmě nevadily našim předkům, neboť právě do Šemanovic se Václav Antonín Josef Nebeský se svou manželkou Kateřinou přestěhovali.
V Šemanovicích č.p. 9 se jim narodili:
- 7. prosince 1784 syn Václav Nebeský, který se oženil s Kateřinou Vondráčkovou
- 25. května 1787 dcera Alžběta Nebeská
- 14. listopadu 1789 syn Jiří Nebeský, byl to kovářský mistr, oženil se s Kateřinou Podlipskou
- 9. dubna 1791 syn Jan Nebeský, který se 24. října 1827 oženil s Alžbětou Mokrou
- 16. května 1794 syn Josef Nebeský
- 10. června 1796 syn Pavel Nebeský
- 3. června 1799 dcera Magdalena Nebeská
- 5. března 1801 syn Antonín Nebeský
- 19. března 1803 syn Matěj Nebeský
Na sklonku života žili Václav Antonín Josef Nebeský se svou ženou Kateřinou pravděpodobně v Roudnici nad Labem. Ale jak vypadal život na Kokořínsku?
Kokořínsko se nachází v oblasti Polomených hor na severovýchodě mělnického okresu a zasahuje na Českolipsko a Mladoboleslavsko. Krajina se zde do současné podoby utvářela v období druhohor, kdy byla zalita mořem, na jehož dně docházelo k usazování převážně pískovcových sedimentů. Po ústupu moře došlo ke zpevnění těchto usazenin. Při následné horotvorné činnosti deska rozpukala a zvětrala do přibližně dnešní podoby. Mělnická oblast je charakteristická spíše rovinatějším reliéfem s mnoha kaňonovitými údolími (např. Zimořský důl, Truskavecký důl, Šemanovický důl, Sitenský důl, Vidimský důl, Kokořínský důl a další) orientovanými většinou od severu k jihu, na něž kolmo navazují různé postranní rokle. Údolí i rokle jsou po stranách lemované pískovcovými skalami. V severní oblasti se na formování krajiny podílela i sopečná činnost a tato část Kokořínska je hornatější. Dvěma největšími údolími protékají říčky Pšovka a Liběchovka, na jejichž tocích stávala v minulosti řada mlýnů, z nichž některé mají středověký původ (viz https://www.rod-nebeskych-a-cackych.cz/l/jiri-nebesky-a-terezie-hermanova/).
V pískovcových skalách se nachází celá řada různých výklenků, převisů a přírodních jeskyní, které na počátku osídlování člověkem poskytovaly lidem nouzová přístřeší. Pískovec také sloužil jako stavební materiál k budování obytných i hospodářských staveb. Skály se postupně začaly cíleně využívat pro potřeby lidí a vznikla zde zajímavá skalní architektura, která se vyskytuje v mnoha formách v části mělnické, českolipské i mladoboleslavské.
Právě dobrá opracovatelnost a měkkost pískovce vytvářela vhodné podmínky ke vzniku této architektury, umožňovala hloubení nejen skalních obydlí, ale i dalších, zejména skladovacích, chlévů, chlívků, sušáren, dílen a dalšího příslušenství. Pískovec posloužil také jako výborný materiál pro výtvarná díla, kterých lze najít na Kokořínsku celou řadu (např. práce sochaře Václava Levého u Liběchova a Želíz - Klácelka, Čertovy hlavy, Harfenice, Had a reliéfy u obcí Dobřeň, Jestřebice a Vidim a mnohé další výtvory jako umělé jeskyně, studánky, kapličky a jiné).
Pozoruhodné jsou vozové a pěší cesty prosekané skrze skály, které spojovaly náhorní plošinu s údolími. Tyto cesty byly velmi důležité, protože se po nich vozilo obilí do mlýnů v údolí. Jen na říčce Pšovce se jich v úseku od Tubože po Hleďsebe nacházelo 11. Mlýny v Tuboži a v Hlučově měly část mlýnského náhonu vysekanou skrze skálu a u mlýna v Hlučově byly ve skále vydlabané poměrně rozsáhlé skalní hospodářské prostory. Skalními cestami pro pěší se chodilo do kostelů, na hřbitovy, na jarmarky a do škol.
Skalní obydlí byla budována přímo na okraji vesnic tam, kde k tomu byly příhodné podmínky, nebo v jejich blízkém okolí. Vznik skalních obydlí spadá převážně do 2. pol. 18. století a zejména pak do 19. století. Některé prostory byly vytvořeny až v 1. pol. 20. století, měly však spíše skladovou funkci, nebo šlo o rozšiřování stávajících. Nejstarší datované skalní obydlí u osady Hlučov neslo nad vchodem vročení 1717, které se ale nedochovalo. Patrné bylo ještě v 70. letech 20. století, kdy se ho podařilo zdokumentovat. Je ovšem nutno upozornit na skutečnost, že ne vždy vysekané letopočty nad vchodem označují vznik skalního obydlí. Mohly být vytvořeny i dodatečně při jeho rozšiřování nebo změně obyvatel. Některá obydlí také vznikala úpravou mnohem starších středověkých prostor. O tom, kdo skalní obydlí vysekal, se dochovalo jen málo záznamů (Skramouš, Lhotka). Vhodné místo pro vybudování skalního obydlí dostávali přiděleno od obce nebo vrchnosti převážně nemajetní, kteří neměli kde bydlet. V některých případech nechala obydlí vysekat na své náklady obec a poskytovala je svým chudým (Kokořín, Březinka).
Při hloubení obydlí se po výběru vhodné skály nejprve špicem očistila a srovnala její přední strana a pak se začaly tesat vnitřní prostory. K povrchovému dorovnání stěn sloužily jemnější nástroje (pemrlice, rajblík a další). Při sekání také vznikaly pískovcové kvádry zvané "štuky" a písek. Pokud nebyl tento materiál použit na dozdění nebo malou přístavbu, často se prodal sedlákům. Vnitřní uspořádání obydlí a umístění dalších prostor bylo velmi rozmanité a odrážely se v něm sociálně ekonomické a jiné podmínky zhotovitelů. Dále byl rozsah a členění prostor předem determinován velikostí skály, jejím umístěním v terénu a orientací čelní stěny ke komunikaci. Prostorová dispozice se podobala uspořádání v domech. Častým byl dvouprostorový půdorysný typ se vstupní síní, z níž se vcházelo do světnice (Lhotka u Mělníka, Březinka, Vidim). Některá obydlí jsou tříprostorového typu, kdy se ze síně ještě vcházelo do komory (Kokořín, Šemanovice, Řepín). Mnohde byl ze síně přístupný též malý sklep. Jednoprostorový typ je spíše ojedinělý (Kokořínský Důl, Kanina, Dolní Zimoř). Má pouze jednu místnost, do níž se vstupuje přímo zvenku, a chybí mu okno, které by vnitřek osvětlovalo. Vyskytují se však skalní obydlí složená z více obytných prostor, z nichž se vchází např. do chléva (Březinka, Šemanovice), anebo do dalších převážně skladovacích prostor (Truskavna, Skramouš). Často byly hospodářské místnosti vysekány v bezprostřední blízkosti obytných vedle ve skále se samostatným vchodem ze dvorku, případně ze zápraží (sklepy, sklady, chlévy a chlívky, sušárny a další). Někde byly do skal umístěny celé řemeslnické dílny (Lhotka - kotlářská dílna, Šemanovice - kovárna, kolářská dílna). Výjimečně byly některé prostory vysekány ve vedlejší skále, pokud již nebylo místo vedle obydlí.
Obydlí v Šemanovicích pod kostelem má ze síně přístupnou světnici, komoru, malý sklep a také chlév, který nemá samostatný vchod ze zápraží. Z komory vede vstup do dalšího sklepa, do něhož je samostatný přístup ze zápraží. V síni bylo původně otevřené ohniště, později byl do světnice postaven kachlový sporák s malou pecí. Ke zvláštnostem patří patro, kde je jedna místnost přístupná po schodech ze dvora. Vedle světnice je chlév s vlastním vchodem ze dvora. Uvnitř chléva je malé okénko spojující chlév se světnicí. Areál doplňuje sklep, jedna skladovací místnost a dva zděné přístavky připojené ke skále. V jednom byly chlívky pro prase a kozy a v podstřeší kurník pro slepice, ve druhém přípravna (řezárna) píce, kolna na nářadí a v patře seník. Samostatně stála stodola, kde byly uloženy zemědělské stroje a nářadí, skladována sláma, seno a obilí.
K velice zajímavým patří skalní obydlí v Truskavně (původně č.p. 8), která se skládá ze 7 prostor. Do obytné světnice se vcházelo přes zděný přístavek chránící vlastní vchod. Na přístavek navazovala krytá "veranda", která byla stlučená z prken a plechu a kryla další místnosti a zároveň je spojovala. Ve světnici bylo vysekáno několik výklenků se záseky na dřevěné police a otvor pro odvod kouře. Osvětlovalo ji jedno velké "dvojité" zasklené okno proražené ve stěně vedle dveří. Rovněž zasklené byly dveře ze zděného přístavku ven. Pro bydlení jako výměnek sloužila ještě jedna místnost "v patře" přístupná po pěti schodech z verandy, odkud se také vcházelo do sklepa. Zvláštností jsou tesané válcovité sloupy u vchodu do výměnku. Celý areál ještě doplňoval chlév, chlívky a skladovací prostory.
Obyvateli těchto skalních obydlí byli převážně nejchudší z obce, někdy sloužila k dočasnému bydlení například po požáru obytných domů, a občas také jako přechodná útočiště pro osoby, které se musely ukrývat před vojsky vrchností nebo spravedlností. Některá měla svá čísla popisná a patřila obcím, jež je přidělovaly jako obecní byty pro chudé a nemocné. Obec Šemanovice vlastnila obecní byt č.p. 53 pod kostelem, který byl vyhlouben v bývalé lomu po ukončení těžby. Některá obydlí dokonce patřila vrchnosti, která je přidělovala nebo darovala svým zaměstnancům za dobré služby (Kokořín č.p. 62).
Vnitřní úprava a vybavení skalních bytů bylo podobné tomu v domech. Odlišovalo se však obydlí od obydlí podle majetkových poměrů jednotlivých obyvatel a také podle velikosti prostor. Světnice byly zpravidla vybíleny vápnem, podlaha ponechaná rostlá kamenná, pouze v jednom případě se podařilo zdokumentovat prkennou podlahu (Březinka). Základem vybavení byl kachlový sporák nebo kamna (původně byla mnohde otevřená ohniště), stůl, židle a lavice, postel, truhla, kredenc, různé poličky zasazené do otvorů vysekaných ve stěnách, případně na nich zavěšené. Nechyběly ani obrázky, křížky, záclonky a v oknech muškáty. Zajímavý doklad vybavení skalního obydlí se dochoval v obecní kronice obce Březinka v zápise o pozůstalosti Alžběty Pospíšilové, která žila v obecním skalním bytě č.p. 23. Pozůstalost obnášela: ... šatstvo, peřinu, polštář, pápěrnici, pohádkové knihy, kolečko od trakaříku, nůši bez popruhu, láhev na 5l, proutěný cestovní koš, šití, kořenky, kuchyňské nádobí, kufřík s potravinami, lucernu, pytel, stínítko, vaničku, valchu, necky, stůl, cep, slamník, pilku a obecní truhlu se zrním ...
Vzhledem k tomu, že skalní byty patřily většinou k nouzovým a přechodným obydlím, tak byly obývány do doby, než si obyvatelé postavili domek nebo se odstěhovali. Bydleli zde převážně chudé vrstvy obyvatelstva, lidé nemajetní, nemocní. Většina těchto obydlí byla opuštěna po 2. světové válce, kdy řada jejich obyvatel odešla do pohraničí, kde získala opuštěné usedlosti po odsunutých Němcích. Nejdéle trvale obydlené skalní obydlí známe ze Lhotky č.p. 1 u Mělníka, neboť poslední obyvatelka Marie Holubová se tu v roce 1900 narodila a žila zde 82 let.
Teplota ve skalním obydlí bývala stabilnější než venku. V létě se držela kolem 9 - 10 ℃, ale díky topení, vaření a pečení chleba se udržovala příjemná teplota po celý rok (kolem 22 ℃), jelikož kameny akumulovaly teplo a tlumily výkyvy. Skála sama o sobě poskytuje totiž vynikající izolaci, drží chlad v létě a teplo v zimě. A světnici také trochu vytápělo okénko do chlívku, protože, jak známo, od dobytka jde teplo.