7H-B. JIŘÍ NEBESKÝ a TEREZIE HEŘMANOVÁ

15.12.2021

Daniel Nebeský a Dorota Vlachová měli syna Jiřího Nebeského, který se narodil dne 12července 1731 v Hoříně (na gruntu po Martinu Linhartovi) a ve svých 41 letech zemřel dne 27. října 1772  v Brozánkách č.p. 4 (na gruntu po Martinu Nebeském).

Ve svých 20 letech se v Nebuželech, okres Mělník, dne 28. září 1751 oženil s Terezií Heřmanovou, která se narodila 5. prosince 1731 v Nebuželech. Zemřela ve svých 50 letech roku 1781 v Brozánkách č.p. 4.

O necelé 2 měsíce později převzal Jiří nebeský po smrti svého otce statek, byl to gruntovník v Brozánkách č.p. 4. V gruntovní knize rychty Zálabské 1702 - 1795 se dochoval tento zápis:

Statek Brozánky č.p. 4 leží přes silnici proti statku č.p. 2. 

V Brozánkách č.p. 4 se jim narodili: 

- 10. září 1752 syn Václav Antonín Nebeský, který se blíže nezjištěného dne a roku oženil s Kateřinou Mrkvičkovou, měli syna Jiřího Nebeského, který se narodil roku 1789 v Roudnici nad Labem, kde byl mistr kovářský, oženil se s Kateřinou Podlipskou a měli syna Františka Nebeského (pracoval jako zednický polír, hostinský a byl to i majitel realit)

- 23. února 1754 dcera Kateřina Nebeská, která se vdala blíže nezjištěného dne a roku za Václava Valinu z Libkovicích pod Řípem, zemřela ve svých 62 letech dne 15. května 1816 v Libkovicích pod Řípem

- 20. června 1755 dcera Anna Nebeská, zemřela před rokem 1760

- 12. července 1756 syn Jiří Adalbert Nebeský

- 27. července 1757 syn Jan Nebeský-Wojkowitz, který zemřel ve svých 60 letech dne 20. února 1817 v Kokoříně č.p. 4 (někde psáno, že zemřel v č.p. 10, dle starého číslování č.p. 21)

- 23. října 1758 dcera Dorota Alžběta Nebeská

- 1. srpna 1760 dcera Anna Nebeská

- 16. května 1762 dcera Alžběta Nebeská

- 16. května 1763 syn Jiří František Nebeský

- 2. září 1765 dcera Ludmila Nebeská

- 4. května 1766 syn Josef Nebeský

- 9. října 1767 syn Antonín František Nebeský

- 11. října 1769 syn Matěj Nebeský

- 6. dubna 1771 syn Pavel Nebeský, který zemřel ve svém 1 roce života dne 1. května 1772

- 6. dubna 1773 syn Pavel Nebeský, který v Brozánkách blíže nezjištěného dne a roku také zemřel, oženil se se stejně starou Terezií Sklenářovou 


Terezie Heřmanová se narodila do významného rodu Heřmanů z Nebužel a okolí. V jeho historii se však dostaneme až k jednomu z asi dvaceti mlýnů, které byly vybudovány na říčce Pšovce v Kokořínském údolí. Mlýn Kroužek (dnes Nebužely č.p. 3) se nachází asi 2 km proti proudu Pšovky, s ním sousedil bosyňský Nový Mlýn, stával pod hrází Harasovské tůně. Zhruba uprostřed mezi oběma mlýny je z koryta Pšovky vyveden ke Kroužku mlýnský náhon. Na druhé straně, asi 1 km po proudu Pšovky stojí na místě původní tvrze bývalý vodní mlýn Štampach. Kroužek i Štampach byly v minulosti administrativně spojeny se vsí Nebužely a měly domovní čísla 1 - 4. To svědčí o tom, že oba mlýny byly původně tvořeny vždy dvěma obytnými domy, z nichž každý měl své vlastní hospodářské budovy. Původně asi šlo o vlastní mlýn a zemědělskou usedlost, z níž byly obdělávány pozemky v údolí, které byly z vesnice špatně dostupné. 

Uspořádání Kroužku je dobře patrné na vojenské mapě z roku asi 1765. 

Nebužely, a s nimi i Kroužek, patřily od nepaměti k panství kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Nejstarší doklady o existenci mlýna i jeho obyvatelích lze tedy najít ve starých spisech svatojiřského kláštera. Pravděpodobně první zmínku o Kroužku obsahuje jednání o sporu kroužeckého mlynáře s mlynářem novomlýnským o vodu z poloviny 16. století. Cenným pramenem by mohl být dochovaný urbář klášterních vesnic z roku 1566. Urbáře představují soupis peněžních, naturálních a robotních povinností jednotlivých poddaných vůči vrchnosti. V případě Nebužel je však tento urbář velmi strohý a uvádí pouze úhrnné dávky z celé vesnice.

Na přelomu 16. a 17. století jsou již k dispozici kostelní účty nebuželského kostela sv. Jiljí. Jako nejstarší dokument obsahují seznam těch farníků, kteří  roce 1595 dlužili za vosk na svíce. Mezi nimi je jmenován i Václav mlynář. Jeho dluh představoval 4 kopy a 30 grošů míšeňských. V roce 1609 se dozvídáme, že kroužecký mlynář Jan měl na svém hospodářství jako břemeno jednu zádušní krávu, z níž měl odvádět každoroční dávky. Poněkud podrobnější údaje o hospodaření nebuželského kostela a o povinnostech obyvatel přifařených vesnic se dochovaly z let 1613 a 1615. Tyto dokumenty opět jmenují kroužeckého mlynáře Jana, zatím stále bez příjmení. Z již zmíněné zádušní krávy měl ročně odvádět 3 libry čili asi 1,5 kg vosku. Spíše však šlo o placení peněžního ekvivalentu. Vedle těchto ročních dávek byl v té době kroužecký mlynář zatížen jednak povinností vypořádat odkaz jistého Jiříka Husáka z Velkého Újezdu, jednak uhradit dluhy svého otčíma, dohromady ve výši 26 kop a 24 grošů. To byla v té době cena dvou krav. 

Tento mlynář Jan se narodil někdy mezi lety 1573 a 1580 a zemřel před rokem 1627. Více se o jeho rodině dozvídáme z poslední vůle jeho ovdovělé manželky - kroužecké mlynářky Anny, a souvisejících dokumentů (soupis dluhů a závazků, odkázání mlýna synovi), které pocházejí z let 1635 - 1638. Tyto listiny jmenují tři syny - Ondřeje, Šťastného a Jana. 

Ondřej byl mlynářem v Košátkách. Zemřel již před rokem 1627 a v roce 1638 byla po smrti i jeho manželka Kateřina. Druhy syn Šťastný neboli Felix převzal po otci kroužecký mlýn. Je uváděn ve dvou urbářích, které byly pro nebuželský statek sestaveny v době Třicetileté války. První z nich vznikl v roce 1627 v době, kdy statek Nebužely byl dočasně přičleněn ke Košáteckému panství. Kroužecký mlynář Šťastný z mlýnu vrchnosti platil 2x do roka tzv. gruntovní úrok po 1 kopě, tj. 60 grošů, a k tomu měl povinnost dodat ročně dvě slepice. Vejce - na rozdíl od jiných nebuželských sedláků - neodváděl žádná, a právě tak mu nebyl uložen ani žádný "vánoční plat". Stejnou situaci zachycuje i Urbář z roku 1631, sestavený poté, co Nebužely s Kroužkem, Hleďsebí a Mělnickou Vruticí byly navráceny ke klášternímu panství Panenské Břežany. I v tomto roce byl mlynářem na Kroužku Šťastný (bez uvedení příjmení). Pravděpodobně jde stále o téhož Šťastného, kterému byl 9. ledna 1635 udělen souhlas se sňatkem s Annou, dcerou nebuželského rychtáře Matěje Huňka. Nedlouho po svatbě však Šťastný zemřel, zřejmě bezdětný, a mlýna se podle tehdejších zvyklostí ujal Matěj Kornic, za kterého se vdova po Šťastném znovu provdala. Krátce na to zemřela i ona a stará mlynářka Anna se dožadovala mlýna pro svého nejmladšího syna Jana, který někdy v té dospělosti dosáhl plnoletosti. 

Postavení Matěje Kornického jakožto kroužeckého mlynáře se tímto zpochybněním jeho nároku na mlýn značně zkomplikovalo. I tak byl v nouzi a jeho dluhy v roce 1638 nejspíš překročily kritickou mez. Vedle trvajících válečných útrap jej totiž postihlo sucho a několik týdnů po sobě bylo tak málo vody, že se nedalo mlít. Když se doslechl, že mu hrozí odebrání mlýna a jeho prodej někomu jinému, napsal v září 1638 pokorný dopis vrchnosti, ve kterém na úhradu dluhu nabízí dědický podíl po své manželce na Huňkově statku v Nebuželech. Nevíme, jak pořídil, v každém případě kolem roku 1650 již byl mlynářem na Kroužku někdo jiný, pravděpodobně Tomáš Hofman, o kterém se zmiňují pozdější dokumenty. 

V tomto období, těsně po skončení Třicetileté války, byly pro celé Čechy sestaveny dva podrobné seznamy. Berní rula z let 1651 - 1654 představuje soupis všech poddanských statků a chalup s uvedením výměry obhospodařovaných polí pro daňové účely a zároveň i rozlišuje normální funkční hospodářství, opuštěné usedlosti, spáleniště či dokonce prázdná místa. Seznam poddaných podle víry z roku 1651 uvádí nejen hospodáře, ale i všechny ostatní dospělé obyvatele domu, a to s uvedením věku a náboženství. U nekatolíků je dále připojena poznámka, zda je či není naděje na obrácení ke katolické církvi. Oba tyto jinak užitečné soupisy jsou však velmi stručné, pokud jde o Kroužek. Berní rula jej úplně pomíjí a seznam podle víry mluví zcela neadresně o kroužeckém mlynáři starém 50 let a jeho manželce Mandelině staré 46 let. Rodina byla nekatolická. Mezi obyvateli Nebužel nacházíme mj. sedláka Jana Voděrku (40 let) s manželkou Mandelinou (38 let), Jiřího Heřmana (20 let) s manželkou Marií (19 let) a Davida Derfla (23 let) s manželkou Evou (25 let). S rodinami Voděrků a Heřmanů se setkáváme v pozdější době jako držiteli kroužeckého mlýna. David Derfl je prapředkem Derflů v Býkvi, Citově a posléze na Vysoké Libeni. 

S mlýnem Kroužek zcela určitě souvisí příjmení Kroužecký, se kterým se asi od roku 1700 setkáváme v Červeném mlýně na mělnickém panství. Zřejmě tedy šlo o mlynářskou rodinu. Není však známo, kdy a jakým způsobem se rodina Kroužeckých do Červeného mlýna dostala, a tím méně o jejím vztahu ke mlynářům na Kroužku. 

Po skončení Třicetileté války hospodařil v Nebuželech sedlák Jan Voděrka, narozený někdy mezi roky 1610 a 1615. Statek získal v roce 1646. V dřívějších dobách není o rodině Voděrkově v Nebuželech ani zmínky a lze tedy předpokládat, že se sem přiženil nebo přistěhoval. A nabízí se přímo možnost, že ze Starých Košátek. Podle urbáře Košáteckého panství z roku 1627 a staré gruntovní knihy z roku 1666 žilo ve Starých Košátkách hned několik Voděrků a nebuželský Jan mohl být synem či bratrem některého z nich. V č.p. 6 žil Ambrož Voděrka a po něm, kolem roku 1627, Jíra Voděrka. Gruntu č.p. 5 patřil někdy před rokem 1627 Ondřejovi Voděrkovi, který byl nějakou dobu košáteckým rychtářem. V roce 1627 po něm hospodařil Vávra Voděrka a po něm nejpozději v roce 1654 převzal statek Ondřejův syn Matouš Voděrka, řečený Vávra. 

Jan Voděrka měl s manželkou Mandelinou dcery Marii, provdanou za Pavla Ruška v Třebenicích a Annu, provdanou za Martina Růžičku v Panenských Břežanech, a syna Jana. Tento Jan Voděrka mladší si vzal dceru Mandelinu kroužeckého mlynáře Tomáše Vavřince Hofmana. Když jeho tchán zemřel, převzal po něm 12. ledna 1661 mlýn Kroužek v ceně 600 kop grošů. Je zvláštní, že mlýn nedostal Hofmanův syn Václav, zdá se tedy, že v té době již měl zajištěné jiné živobytí, možná právě on je praotcem rodiny Kroužeckých. 

Se svou první ženou Mandelinou Hofmanovou měl Jan Voděrka syna Václava, který později převzal mlýn jako dědictví po matce, a dceru Kateřinu. Mandelinka zemřela před rokem 1661 a Jan Voděrka se podruhé oženil s Lidmilou Heřmanovou z Nebužel. Té se narodil syn Jan a několik dcer. Jan Voděrka zemřel v roce 1695, Lidmila v roce 1710. Václav Voděrka se oženil 7. května 1680 s Dorotou, dcerou nebuželského kováře Václava Dvořáka. Nejprve působil v mlýně ve Klích, v roce 1696 převzal od macechy mlýn Kroužek. Z jeho dětí jmenujme syna Šťastkého (nar. 1696), který se stal mlynářem ve Statenicích, dceru Alžbětu (nar. 1699), která se vdala za novomlýnského mlynáře Matěje Dražného, a dědice mlýnu Pavla (nar. 1704). Pavel Voděrka se ujal vedení mlýna v roce 1724 a brzy na to se 19. listopadu 1725 oženil s Kateřinou Šestákovou. Ta byla dcerou Jiřího Šestáka z Bosyně a Alžběty Dražné z Nového Mlýna, ale narodila se roku 1705 v Košátkách. Měli pět dcer a dva syny. Pavel Voděrka zemřel roku 1772, Kateřina již roku 1751. 

Dalším majitelem Kroužku se v roce 1759 stal jejich nejstarší syn Jiří Voděrka, narozený 13. května 1735. Ten se výhodně oženil s Kateřinou, dcerou Václava jelínka, mlynáře pod Cetnem. Manželka byla potenciální dědičkou podcetenského mlýna a ve svatební smlouvě bylo ustanoveno, že z dětí Jiřího a Kateřiny bude přednostně určen budoucí majitel mlýna v Cetně, a teprve na druhém místě dědic Kroužku. Nakonec to dopadlo tak, že Jiří přenechal kroužecký mlýn svému mladšímu bratrovi Václavovi a odstěhoval se s rodinou do Cetna. 

Václav Voděrka se narodil 5. dubna 1745 a oženil se roku 1765 s Alžbětou Titěrovou ze Ctiněvsi. Na jejich sňatku je zajímavé to, že jako ženichovo bydliště není uveden Kroužek, ale Červený mlýn. Alžběta byla sestrou Jana Titěry, od nějž se odvozuje větev tohoto rodu v Rovném pod Řípem. Byl to dědeček Josefa Titěry, který o sto let později měl čest být prvním ve "štafetě" vezoucí z Řípu do Prahy základní kámen pro Národní divadlo. 

V době působení Václava a Alžběty Voděrkových bylo zavedeno číslování domů. Mlýnu bylo přiděleno číslo 2. V letech 1766 až 1786 se jim tu narodilo 8 dětí. Později, v roce 1795 získal Václav "jinší mlýn poblíž královského města Český Brod" a 28. ledna 1796 Kroužek prodal Jiřímu Heřmanovi z Nebužel č.p. 57 pro jeho syna Jiřího. A tím skončila éra kroužeckých Voděrků, trvající od Třicetileté války až do uvolnění za Josefa II. Příslušníci kroužecké větve rodu Voděrků nyní drželi několik mlýnů v širokém okolí. Éra Heřmanů již bude dobou národního obrození a počínajícího hospodářského rozmachu českých sedláků, a život sebevědomých kroužeckých mlynářů toho bude dobrým obrazem ...

Seznam poddaných z roku 1651 jmenuje mezi nebuželskými sedláky Jiřího Heřmana s manželkou Marií ve věku 20 resp. 19 let. Jiří byl synem Kryštofa Heřmana původem z Řepína (kde je zmíněn v roce 1623). Tento Kryštof , jeho příjmení je v některých dokumentech zkomoleno na Forman (pravděpodobně od jeho povolání), žil nějakou dobu také na statku č.p. 23 v Mělnickém Vtelně a zde se také nejspíš narodil Jiří. Kryštof Heřman nakonec vtelenský statek pustil a zemřel nedlouho po roce 1650 u syna v Nebuželech. Vedle návaznosti na řepínsko-vtelensou větev Heřmanů je zřetelný také vztah Jiřího Heřmana a jeho rodiny k okolí městečka Sovínky. Podle tradice ze Sovínek pocházel Abraham Heřmanl, poslední utrakvistický farář ve Mšeně, a otec Augustina Heřmana, pobělohorského exulanta v Americe. 

Abraham Heřman působil nejprve asi od roku 1611 v Liběchově, pak v kostele sv. Jana ve Mšeně. Když po Bílé hoře došlo na vypovězení nekatolických kazatelů ze země, odešel do exilu do Žitavy. Mšeno opustil poslední neděli před Velikonocemi se synem Augustinem a třemi dceruškami, jak bylo zapsáno do městské pamětní knihy. Jeho manželka zemřela krátce předtím. V Žitavě se stopy po rodině ztrácejí. Údaje o roce narození Augustina se rozcházejí. Nejspíše se narodil kolem roku 1610, údajně v Praze, tedy těsně předtím, než se jeho otec ujal funkce kazatele v Liběchově. V exilu se snad na nějakou dobu nechal naverbovat do švédského vojska. Později se stal zaměstnancem nizozemské Západoindické společnosti v Amsterodamu. V roce 1633 prý byl přítomen jednání holandských kolonistů s Indiány o koupi pozemků pro založení města Philadephie. Později se obchodně osamostatnil a někdy před rokem 1644 se natrvalo usadil v Novém Amsterodamu (dnešní New York), kde vedle obchodování také pěstoval tabák a indigo. Působil také v městské radě. Nejvíce se však proslavil zhotovením podrobné mapy Virginie a Marylandu, která byla vytištěna v Londýně v roce 1673j. Je též autorem projektu delawarského kanálu. Za desetiletou práci na mapě byl Augustin Heřman odměněn titulem Lord a rozsáhlým panstvím u zátoky Chesapeake, které nazval Bohemia Manor. Zemřel asi v roce 1686. 

Tradice o původu Abrahama Heřmana ze Sovínek se překvapivě doplňuje s tradovanou historkou vztahující se k Mělnickému Vtelnu č.p. 23. Začátkem února 1640 (po Hromnicích v tom roce, kdy Švédové vypálili Brandýs) tam měl přenocovat cizinec, který užaslým vesničanům vyprávěl o námořních plavbách a krokodýlech. Je představitelné, že tím cizincem byl právě Augustin Heřman, který před trvalým přesídlením za oceán navštívil místa svého dětství a mezi příbuznými i Kryštofa Heřmana ... 

Jak již bylo řečeno, prvním nebuželským Heřmanem byl Jiří narozený asi roku 1631 ve Vtelně. Na rozdíl od svého otce nebyl poddaným mělnického panství, nebo se z poddanství vyvázal. V roce 1650 koupil v Nebuželech tzv. vrbáškovský statek, pozdější č.p. 57, a přitom se i s manželkou Marií poddal klášternímu panství. Později nějak získal ještě jeden statek po Matěji Trochovi, ten však postoupil svému zeti Novákovi. Jiří a Marie Heřmanovi měli dva syny, Jiřího a Mikuláše, a čtyři dcery, Ludmilu provdanou za mlynáře Jana Voděrku na Kroužku, Kateřinu provdanou za Jiřího Pražáka do Všestud, Justinu provdanou za Pavla Nováka alias Smolíka ze Zaháje, a Alžbětu, která si vzala svého bratrance Pavla Zlatohlávka z Kaniny. 

Dědicem statku byl Mikuláš Heřman, který jej převzal od matky roku 1686 za 400 kop grošů. S manželkou Alžbětou měl syna Jana a tři dcery. Z nich Justina se vdala za Felixe Millera do Střem, Marie za Jiřího Šípka a Kateřina za Pavla Boreckého, oba ve Všelisích. Mikuláš Heřman zemřel roku 1731 v 70 letech, jeho manželka v roce 1737 ve věku 73 let. 

Po otcově smrti převzal hospodářství Jan Heřman (nar. 1690), který se v roce 1718 oženil s Kateřinou Derflovou ze sousedního statku č.p. 58 v Nebuželech. Statek byl při té příležitosti odhadnut na 650 kop grošů, což ukazuje na jeho značné zhodnocení během let 1686 - 1731. Jan a Kateřina Heřmanovi vychovali řadu dětí. Jediný syn Matěj Heřman (nar. 1723) se oženil s Veronikou Nebeskou a dcera Terezie Heřmanová si naopak vzala Jiřího Nebeského z Brozánek. Dvě dcery se vdaly do Vtelna, Alžběta za Josefa Štěpána, později vrchního rychtáře vtelenského, a Lidmila za jeho bratrance Jiřího Boreckého. Další dvě si našly ženichy v Nebuželech, totiž Kateřina Matěje Huňka a Anna Jiřího Derfla. Tento Jiří Derfl se později proslavil tím, že se nejprve vyplatil z poddanství, pak se stal měšťanem Starého Města Pražského a v roce 1799 odkoupil od řepínského panství za 12 000 zlatých dvůr ve Velkém Újezdě. Jan Heřman se dožil 77 let. 

Dalším v řadě nebuželských Heřmanů byl Matěj. Jeho manželka Veronika pocházela ze starobylého a váženého rodu Nebeských a pravděpodobně její věno Matějovi umožnilo přikoupit ke svému statku od vrchnosti nebuželskou hospodu. Zemřel poměrně mladý v roce 1761 a jeho hospodářství se až do dospělosti dědice Jiřího ujal jeho příbuzný Václav Derfl. Vedle jediného syna Jiřího měli Matěj a Veronika Heřmanovi několik dcer, z nichž nás může zajímat Dorota (nar. 1758), která se v roce 1776 provdala za Jana Derfla z Býkve. 

Jiří Heřman (nar. 1752) se roku 1772 ujal hospodaření na statku, a krátce poté se roku 1775 oženil s Terezií Derflovou. Tento sňatek spolu se všemi výše zmíněnými dokumentuje blízkost obou rodů, sídlících v sousedních statcích tvořících čelo nebuželské návsi. Byl to on, kdo v roce 1796 koupil od Václava Voděrky mlýn Kroužek.

Jiří a Terezie Heřmanovi měli syny Jiřího, Václava a Antonína a dceru Annu vdanou Jansovou ve Střednicích. Jiří, pro nějž byl Kroužek kupován, a jeho nejmladší bratr Antonín zmizeli beze stopy a univerzálním dědicem nebuželského statku i mlýna Kroužek se stal prostřední syn Václav. 

Václav Heřman, který byl současně majitelem statku č.p. 57 v Nebuželech a mlýnu Kroužek, se narodil 5. listopadu 1778. Oženil se s Kateřinou Tachecí ze Střednic. Rodina Tachecích měla pověst noblesních sedláků a písmáků (= laický znalec Bible, označení pro lidi, kteří pocházeli z lidových vrstev, nebyli předtím systematicky vzděláváni, často zároveň byli kronikáři, psali paměti a podobnou literaturu, někdy duchovní poezii a jiná literární díla. Jejich spisy jsou většinou zajímavé jako historický dokument, zachycují věrně dobové venkovské reálie, v některých případech opisovali zakázanou protestantskou literaturu). To se projevilo ve snaze Václava a Kateřiny poskytnout dětem co nejlepší vzdělání. Prostředního syna Jana poslali do Prahy na studia, po kterých se však v roce 1846 vrátil hospodařit do Nebužel. Také nejmladší syn Antonín šel studovat do Prahy a tam jako student právnické fakulty zažil rok 1848. Pro nejstaršího syna Václava, který se roku 1827 oženil s Kateřinou Derflovou, rodiče koupili mlýn v Jelenici na liblinském panství. Další syn se po svatbě s Alžbětou Brázdovou ze Střem usadil nejprve tam a později se odstěhoval mimo mělnický okres. Jediná dcera Marie se roku 1839 vdala za Christiána Augusta Molnára narozeného v Křížlicích, který působil jako farář německého evangelického sboru v Jablonci nad Nisou. 

Dalším a posledním Heřmanem na Kroužku byl Václavův syn Jan Heřman, narozený 23. února 1812. Na studiích v Praze získal odborný a politický rozhled i řadu přátel mezi pražskými vzdělanci. Po návratu do Nebužel pomáhal otci spravovat statek a v roce 1846 jej převzal. Jeho první manželkou byla Anna Pecháčková z Kovánce, která zemřela roku 1850. Jan se znovu oženil s Marií Šestákovou, dcerou svého přítele Václava Šestáka, hostinského v Nebuželech č.p. 27. Brzy byl zvolen presbyterem evangelického sboru h. v. v Nebuželech. V roce 1848 se dostal do popředí národního a politického hnutí. V březnu 1848 byl v delegaci českých evangelíků vyslaných do Vídně k císaři, aby tam vymohli zrušení poplatků, které evangelíci v té době museli odvádět katolickým farám. V červnu 1848 se stal jedním ze dvou poslanců za vikariát Mělnický na zemský sněm. V době svatodušních bouří v Praze zorganizoval sbor Národní gardy a vedl jej do Prahy; vrátili se však po zjištění, že je obležena vojskem. V letech po roce 1848 pečoval o osvětu ve svém okolí; mj. rozdával Havlíčkovy listy. Měl z toho všelijaké nepříjemnosti a pronásledování a tak se nakonec rozhodl vystěhovat se do Ameriky. K tomu došlo v roce 1853 poté, co Heřmanovi prodali statek Josefovi Pavlíčkovi z Tejné. Spolu s Heřmanovými se do Ameriky vypravil i Václav Šesták a několik dalších rodin z přízně a ze sousedství. Václav Šesták narozený v roce 1835 v Jenichově č.p. 32 zemřel v roce 1905. Jmenuje se po něm osada a železniční stanice Shestak mezi městy Wilber a Crete v Nebrasce.  Šesták s Heřmanem získali příděl půdy v Iowě, ale Heřman se však brzy přestěhoval do osady Manitowoc na břehu Michiganského jezera ve státě Wisconsin. Pozemek na farmu zde získal 2. listopadu 1854. Ani zde se mu však nedařilo, jak by si přál. Přijal proto výzvu svého pražského známého R. J. Šerého z Illinois, aby se připojil k výpravě do Nebrasky, která se po roce 1863 stala cílovou stanicí mnoha českých imigrantů. V roce 1910 žilo v Nebrasce již asi 100 000 lidí českého původu. Oba přátelé se usadili v osadě Arago a zřídili zde společnou prosperující tavernu. Později se oba dále přestěhovali do Aspinwall a nakonec do vznikajícího města Wilber (Saline Co.), založené roku 1873, centra početné české komunity v Nebrasce, kde Šerý vybudoval pivovar a Janův syn Štěpán Heřman se stal členem první městské rady. V stáří Jan Heřman oslepl na jedno oko. Zemřel roku 1889. Vedle Štěpána měl ještě syny Jana (zemřel v občanské válce), Václava a Antonína, a dceru Marii. 

Syn Jan Heřman se roku 1861 přihlásil do 5. Wisconsinského pěšího pluku. V armádě strávil 2 roky, mj. v Racine a v Chicagu. V Racine se také roku 1871 oženil s Marií Stunskou, měli 4 děti. Zprvu se usadil v Illinois, roku 1874 se přestěhoval do Crete v Nebrasce, kde byl členem a vůdčí osobností řady krajanských a i jiných spolků. V roce 1880 byl zvolen do zákonodárného sboru státu Nebraska. 

Během 19. století se ve mlýně vystřídalo několik majitelů. V roce 1930 byl majitelem mlýna František Patočka. 

Kroužecký mlýn je dvoupodlažní objekt s půdorysem trojdílného domu s mlýnicí v třetím dílu. Typické je ( tak jako pro starší mlýny ) umístění obytné části ve vyšší poloze směrem proti svahu, aby k ní případná povodeň nedosáhla. Na mlýnu je nápis a mlynářský znak s letopočtem 1904 ve štítovém průčelí nad vstupem, v tomto roce byla prováděna rekonstrukce a přestavba budovy. Střecha je sedlová s taškovou krytinou. Vnitřní technologické zařízení se nedochovalo. Zůstala jen dřevěná konstrukce mlýnice. Ve společenské místnosti v přízemí je vystaven mlýnský kámen. V roce 1930 je uváděno jako pohon mlýna 1 vodní kolo na vrchní vodu s průtokem 0,106 m3/s, výkon 4,02 HP.