12H-2. VÁCLAV JOSEF ČACKÝ a BARBORA LEFNEROVÁ

10.12.2022

Filipu Čadskému a Marii Šíchové se 26. září 1850 narodil v Horoměřicích č.p. 14 syn Václav Josef Čacký, který zemřel ve svých nedožitých 45 letech dne 1. května 1895 v Horoměřicích č.p. 14 na aneurisma aorty (výduť)

Byl rolníkem. Ve svých 26 letech se dne 26. června 1877 oženil s Barborou Lefnerovou, která se narodila dne 11. srpna 1854 v Horoměřicích č.p. 6. Jejím otcem byl rolník Jan Nepomuk Lefner z Horoměřic č.p. 6 a matka Lidmila Piskáčková z Ruzyně č.p. 8. 

V roce 1920 došlo prvně ke spojení rodu Čackých a Nebeských - právě přes rodinu Piskáčkových, když si Anna Piskáčková, narozená v Kamýku č.p. 21 (dnešní Velké Přílepy) se provdala za Otakara Jaroslava Nebeského z Radotína č.p. 1. Podruhé byl rod spojen napřímo, a to když se moje mamka, Ludmila Čacká z Horoměřic, provdala za Jiřího Nebeského z Řeže. 

V Horoměřicích č.p. 14 se jim narodili:

- 19. dubna 1878 syn Rudolf Čacký, který zemřel ve svých nedožitých 17 letech dne 9. března 1895 na srdeční vadu

- blíže nezjištěného dne pravděpodobně v srpnu roku 1880 dcera Milada Čacká, která zemřela po dvou měsících svého života dne 16. října 1880

- 18. června 1882 dcera Anna Čacká, která zemřela po 13 dnech dne 31. července 1882 na slabost

- 28. května 1883 syn Otokar Václav Čacký

7. listopadu 1889 syn Václav Čacký, který zemřel ve svých letech dne 2. listopadu 1937

- 4. března 1891 dcera Ludmila Anna Čacká

- 18. května 1893 syn Josef Jan Nepomuk Čacký

- 27. října 1894 dcera Anna Barbora Čacká, která se dne 28. června 1926 provdala za Františka Gürtha, měli spolu syna Vladimíra Gürtha

Půl roku po narození dcery Anny Barbory její otec Václav Josef Čacký zemřel. 


Téměř rok před narozením Josefa Jana Nepomuka Čackého se v Horoměřicích v č.p. 1 (zámek Horoměřice) narodil Robert Karel Julius Kamil Daublebský-Sterneck (původně Doudlebští, později též jen Sterneckové). V matrikách té doby je jako porodní bába nejčastěji psána moje pra pra babička Alžběta Čacká, rozená Hájková. Toto dítě však rodila Markéta Blažková z Prahy č. 1385/II. V matrice je poznámka, že 4. března 1948 byl křestní list odeslán do Argentiny.

Daublebští ze Sternecku byla významná českobudějovická patricijská rodina, jejíž příslušníci zastávali v letech 1567 - 1815 přední městské úřady a vícekrát výrazně zasáhli do dějin města. V 18. století se rod rozštěpil na českobudějovickou, pražskou, moravskou a korutanskou větev, potomci českobudějovické větve žijí dodnes v Českých Budějovicích. 

Prvním spolehlivě doloženým členem rodu byl Jiřík, v pramenech uváděný s příjmením Doudlebský či Ziegler (zemř. 1591). V Českých Budějovicích se připomíná od poloviny 16. století, kdy výhodným sňatkem s Magdalenou Ramschisslovou zahájil majetkový a společenský vzestup rodu. V orgánech městské samosprávy se poprvé objevil roku 1563 jako jeden ze čtyř přísežných mistrů sladovnického cechu. V letech 1567 - 1576, 1583 - 1584 a 1586 - 1588 byl obecním starším, 1585 a 1589 - 1591 konšelem. 

Jeho syn Kašpar (zemř. 6. dubna 1631) dosáhl v královském městě zcela mimořádného postavení. Po počátečním působení ve funkci seniora (1585, 1589 - 1591) byl v období 1592 - 1621 členem užší městské rady, v níž mu roku 1600 - 1605 a 1613 - 1621 patřilo místo primase. Na počátku českého stavovského povstání se 22. června 1618 připojil k měšťanskému výboru reprezentujícímu městkou obec, která prosadila zachování věrnosti císaři Ferdinandovi II. (1578 - 1637). Za to byl odměněn povýšením do šlechtického stavu. Nobilitačním diplomem mu byl 1. července 1620 udělen predikát ze Sternecku a erb. Společenské pozice svých potomků Kašpar upevnil také důmyslnou sňatkovou politikou, při níž se orientoval nejen na vlivné českobudějovické rodiny, ale také na okruh důstojníků kolem císařského generála B. de Marradase. 

Kašparův syn David (asi 1582 - 1648), který byl rovněž významný městský úředník (1620 - 1623 a 1627 - 1634 obecní starší, 1635 - 1648 konšel), je známý především jako kronikář. Jeho dílem je jeden z dochovaných rukopisů českobudějovických análů pro léta 1468 - 1643, na kterém začal pracovat po roce 1620. 

Davidův vnuk Jan Jiří II. (1678 - 1748) byl roku 1714 - 1748 po desetiletém působení v úřadu obecního staršího také členem užší městské rady. Jako úřadující purkmistr pozdravil 21. srpna 1732 jménem městské samosprávy císaře Karla IV. (1685 - 1740) a jeho choť při návštěvě panovnického páru v Českých Budějovicích. Slavnostní proslov přednesl ve zkráceném znění a císařským manželům předal 2 výtisky připravené delší veze zdravice, která byla s předstihem vydána v Kynclově tiskárně jako vůbec první tisk českobudějovické provenience. Za to byl odměněn zlatou medailí, která se na základě diplomu z 9. dubna 1735 stala součástí klenotu rodového erbu. Majetkové zázemí mu dovolilo, aby investoval do nákladných barokních přestaveb svých domů v Českých Budějovicích i do nákupů uměleckých děl a knih. 

Z představitelů rodu, kteří byli bezprostředně spjati s Českými Budějovicemi, je nejznámější vnuk Jana Jiřího II. František Eusebius (1750 - 1815). Konšelem se stal již 7. září 1774 a v prvních volbách do regulovaného magistrátu (3. prosince 1787) byl zvolen purkmistrem. Úřad vlády vykonával od 2. ledna 1788 až do konce života. Značnou odvahu i obezřelost prokázal v napjatých okamžicích napoleonských válek, zejména za francouzského a bavorského obležení roku 1805 - 1806, kdy díky svému osobnímu nasazení uchránil České Budějovice i okolí větších škod. V prosinci 1805 se neváhal pěšky vypravit do Českého Krumlova se žádostí o půjčku na výpalné, jež na Českých Budějovicích požadoval francouzský maršál Jean Baptiste Jules Bernadotte (1763 - 1844). Zprávy o blížícím se míru však purkmistra přiměly k obratnému manévrování, díky němuž navzdory Bernadottovu nátlaku nebyly peníze okupantům vyplaceny. Úřadování Františka Eusebia je spojeno také s úsilím o povznesení školství a kultury ve městě. Již za svého života se těšil značné vážnosti a v letech 1875 - 1945 nesla jeho jméno ulice U Černé věže. Jeho empírový náhrobek se dochoval na staroměstském hřbitově. 

V 19. a na počátku 20. století působili Doudlebští ze Sternecku v Českých Budějovicích především jako obecní lesníci a městští zaměstnanci bez výraznějšího politického vlivu. 

Společensky významně se však uplatnili příslušníci ostatních rodových větvích. Z pražské větve to byli především zemský advokát, právní teoretik a děkan právnické fakulty pražské univerzity Jakub (1800 - 1878), geodet Robert (1839 - 1910) a botanik a entomolog Jakub (1866 - 1941). Z moravské větve se proslavil Karel (1813 - 1893), zakladatel a první prezident od roku 1870 dodnes působící Mezinárodní nadace Mozartea v Salcburku. Nejznámějším příslušníkem rodu byl Maxmilián (1829 - 1897) z korutanské větve, hrdina bitvy u Visu / Lissy (20. července 1866), který se roku 1883 stal vrchním velitelem rakousko-uherského válečného námořnictva. Jeho přímým potomkem byl někdejší rakouský velvyslanec v ČR Klas Daudlebsky (1940 - 2013). Silné vědomí rodové sounáležitosti potomků různých větví Doudlebských ze Sternecku se projevuje v pořádání rodinných setkání, která se obvykle konají v Českých Budějovicích. 

První zpráva o vsi Horoměřice je z roku 1273, kdy byly Horoměřice v držení strahovského kláštera, jehož majetkem zůstaly až do husitské revoluce. Roku 1421 byly zabaveny Pražany a postoupeny Kunešovi lékárníkovi. Roku 1436 zastavil císař Zikmund Jakoubkovi z Řitky půl dvora v Horoměřicích, klášter však zástavu záhy vykoupil. Kolem roku 1540 horoměřické panství patřilo rodu Zejdliců ze Šenfeldu. Ti měli společné předky s Bechyni z Lažan a přišli do Čech pravděpodobně ze Slezska. První Zejdlic se v Čechách objevil ve 2. pol. 14. století a někdy v té době rodina získala statek Šenfeld (dnes Žižkovo Pole u Havlíčkova Brodu, podle něhož si tvořila přídomek). Teprve ve 2. pol. 16. století začali Zejdlicové bohatnout a prosazovat se i společensky. O tento obrat se zasloužili dva synové Jiřího Zejdlice (zemř. 1572), kteří založili samostatné odnože rodu. Prvou z nich, přijatou do panského stavu roku 1580 a usazenou v Chocni, Polné a Horním Studénci, založil a přivedl k zámožnosti Hertvík Zejdlic (zemř. 1603), který vlastnil horoměřické panství až do roku 1598. Druhou odnoží, s hlavním sídlem na Encovanech, vytvořili synové Jana Zejdlice (zemř. před rokem 1576), přijatí do panského stavu až roku 1610. Nástup obou těchto větví zastavilo stavovské povstání v roce 1619. Jediným dědicem jmění polenské odnože byl Rudolf Zejdlic, císařský komisař však statky Rudolfovi zabavil, ten se ale konfiskace nedočkal, zemřel roku 1622. Ke konfiskaci byl odsouzen i dědic encovanské větve Ladislav Zejdlic, ten zemřel ve vyhnanství v Sasku. 

církevní a rodové erby držitelů zámku v letech 1273 - 1948
církevní a rodové erby držitelů zámku v letech 1273 - 1948

Tři kapři byli společným znamením několika rodů, které užívaly přídomek z Lažan. Tento přídomek zůstal Bechyňům, ale Zejdlicové se začali psát ze Šenfeldu. Barvy jejich erbu jsou trochu sporné; někdy se udává, že kapři byli zlatí ve stříbrném poli, ale to je málo pravděpodobné, protože to neodůvodněně odporuje heraldickým pravidlům. V klenotu měli Zejdlicové snad kopí s praporky a pštrosí pera. Zejdlicovské kapry najdeme dnes ve znacích měst Přibyslavi a Polné.

Z doby, kdy na zámečku sídlil rod Doudlebských ze Sternecku (od roku 1880), známe některá jména služebnictva. Podkoním a komořím v jedné osobě byl Václav Klouček z Horoměřic. Nikdo mu zde ale neřekl jinak než "lokaj". Jeho manželka Anna byla na zámku služebnou. Narodila se jim dcera Marie, která se provdala za Václava Miksu (jeho rodiče byly Jan Miksa a Anna Čacká).

Pod ohradou zámecké zahrady, ve které stával "panský dům", cesta směřovala k ovčínu a dále k Praze. Z náměstíčka mezi domy č.p. 24 a č.p. 25 vedlo 7 - 9 schodů do bývalého dvora (nyní zahrady), kde se konaly až do roku 1898 vesnické poutě. Ze zámeckého dvora se pak ještě těmito třemi nebo čtyřmi schody vcházelo zámeckou budovou na hospodářský dvůr a z něho až do roku 1868 po nezakrytých dřevěných schodech do zámecké kaple v 1. patře. V roce 1868 byly schody vyměněny za pískovcové a prostor zastřešen. 

dvorní část zámku
dvorní část zámku

V nové zámecké budově byla zřízena kaple sv. Anny čtvercového zkoseného půdorysu, menších rozměrů než jsou nynější. V kapli byly dva oltáře, jeden byl zasvěcený Panně Marii a druhý sv. Anně. Byla zde i kazatelna. Jelikož v pozdějších dobách přibývalo věřících, nestačila kaple věřící pojmout, a tak došlo v roce 1693 k úpravě. Byla odstraněna kazatelna a oltář sv. Anny a současně zřízen, patrně na pozdější pokyn Noseckého, kopulový strop, na kterém kněz František Siardus Nosecký v roce 1752 (rok před svou smrtí) dokončil stropní fresku. Kopule je dřevěná, opatřená štukovou omítkou. 

Po zrušení oltáře sv. Anny v roce 1868 při velkých opravách a úpravách zámku i kaple, byl zbylý oltář Panny Marie obohacen darem Strahovského kláštera - krásnou polychromovanou soškou. Oltář je vytvořen v renesančním slohu. V kapli je ještě 6 obrazů od neznámých malířů. Obraz Jana Nepomuckého namaloval Jiří Vilém Neunhertz (zemř. 1749), který působil ve službách kláštera. 

V loveckém sále byla zřízena v roce 1975 výstavní síň "Sin tradic". Dětská léta zde prožíval od roku 1871 do roku 1879 pozdější spisovatel JUDr. Rudolf Krombauer, otec známé herečky Jarmily Krombauerové (Svobodové).

část stropní fresky v kapli sv. Anny
část stropní fresky v kapli sv. Anny