10B-3-1. VÁCLAV NEBESKÝ a ANTONIE STÁDNÍKOVÁ
Tomáši Nebeskému a Karolině Vorčadlové se dne 25. září 1842 v Praze narodil syn Václav Nebeský. Zemřel ve svých 56 letech dne 18. září 1899 na Smíchově.
Václav Nebeský byl c.k. myslivec korunního prince Rudolfa v Laxemburgu, Rakousku.
Ve svých 37 letech se dne 24. dubna 1879 oženil s Antonií Stádníkovou, a to v Hostivicích. Nevěsta tedy pravděpodobně pocházela z Hostivic. Narodila se zřejmě roku 1856.
Dle policejní přihlášky žili od 19. června 1894 v Laxemburgu a od roku 1897 pak v Praze na Smíchově č.p. 972 (současná adresa pravděpodobně Na Skalce 972/29 či Ostrovského 972/9, Praha 5 - Smíchov, je to nárožní dům)
V Hostivici se jim narodila:
- blíže nezjištěného dne a roku pravděpodobně Karolina Nebeská
- 30. července 1882 dcera Anna Františka Nebeská
V Laxemburgu (Mödling) se jim narodil:
- 19. dubna 1884 syn Rudolf Nebeský
V Laxemburgu (Mannswörth) se jim narodili:
- 7. února 1886 dcera Marie Stefanie Nebeská
V Laxemburgu opět v Mödlingu se pak narodila:
- 12. května 1890 dcera Antonie Anna Nebeská
Mannswörth leží jihovýchodně od Vídně.
Laxemburg leží v Dolním Rakousku, asi 20 km jižně od Vídně v okrese Mödling. Patřil nejdříve vedlejší větvi Babenberků a od roku 1306 Habsburkům. Stal se jejich oblíbeným letním sídlem. Ve 14. století tu stál letní lovecký zámeček Altes Schloss, který byl obklopen vodními příkopy. Za Leopolda I. byl v 17. století přestavěn v barokním stylu. V době obléhání Vídně Turky roku 1683 byl poškozen a později znovu vystavěn.
Blauer Hof (Modrý dvůr) postavil v letech 1710 - 1720 u vchodu do laxenburského parku v barokním stylu architekt Hildebrandt pro říšského vicekancléře Friedricha Karla Schönborna. Když ho roku 1762 koupila Marie Terezie, nechala zámek přestavět v rokokovém stylu a přistavěno k němu bylo další křídlo s hodovním sálem a divadlem.
Laxemburský kostel, první stavba na sever od Alp postavená s obloukovitými prvky ve fasádě, kterými se vyznačují črty vrcholného baroka, byl postaven mezi léty 1693 - 1703 a konečnou podobu získal mezi lety 1703 - 1724.
Po roce 1780 byla zahrada přetvořena do anglického stylu. Po vytvoření několika umělých rybníků byla postavena na vzniklém ostrově napodobenina středověkého hradu Franzensburg, pojmenovaná podle prvního rakouského císaře Františka I.
Korunní princ Rudolf (21. srpna 1858 zámek Laxenburg u Vídně - 30. ledna 1889, Mayerling) byl jediný syn císaře Františka Josefa I. a jeho manželky císařovny Alžběty Bavorské, rakouský arcivévoda a následník trůnu rakousko-uherské monarchie. Panovníkem se ale nikdy nestal, protože ve svých 30 letech spáchal sebevraždu.
Když se 24. dubna 1854 císař František Josef I. oženil s mladou, teprve šestnáctiletou wittelsbašskou princeznou Alžbětou (Sissi), všeobecně se očekávalo, že mladá císařovna porodí po dlouhých desetiletích korunního prince. Naposledy se totiž lid mohl radovat z narození korunního prince v předešlém století, když se narodil Ferdinand I. "Dobrotivý". Po předchozích dvou těhotenstvích, kdy se narodily dcery, dne 21. srpna 1858 přišel na svět vytoužený korunní princ, Rudolf František Josef Karel. Lid se radoval - dvacet děl tuto radostnou událost oznámilo 101 výstřely. V celé monarchii se úřední budovy, školy, kasárna rozzářily světly a byly vyvěšeny vlajky, konaly se slavnostní bohoslužby. František Josef I. na památku této události založil ve Vídni nemocnici - Rudolfův špitál - a jmenoval syna od prvního dne jeho života čestným plukovníkem 19. pěšího pluku a též nositelem Řádu zlatého rouna. František Josef chtěl mít ze syna především skvělého vojáka, ovšem - jak se později ukázalo - měl Rudolf vlohy spíše k vědě a technickému pokroku a byl velmi citlivým dítětem. Podle toho byla pro něj vybrána chůva - Karolina von Welden, vdova po Ludwigu z Weldenu, který se proslavil v roce 1848 při potlačení uherského povstání. Tato chůva si prý musela nechat poradit, jak se vůbec dítě drží v náručí.
To, že se hned při svém narození stal Rudolf plukovníkem, svědčí o císařově opravdové lásce k armádě, neboť takovéto pocty nebyly u Habsburků (ani jiných vládnoucích rodů) zvykem. Již ve dvou letech přijal korunní princ v Hofburgu delegaci svého pluku , a když mu kapitán řekl, že by bylo vhodné, aby jako velitel jel na koni, malý Rudolf neváhal a přerušil jej s tím, že má koně, ale jenom dřevěného, a tak rozradostněný princ spolu s oním kapitánem dopravili koně z vedlejší místnosti před delegaci a korunní princ velel jasným hlasem ze sedla. Císař byl potěšen tím, že Rudolf je velmi bystrý a nadaný hoch, ale raději než pokrok v jazycích, počtech, psaní a náboženství, které měl hoch od třetího roku života, by viděl pokroky v tělesném cvičení, jízdě na koni a střelbě, v čemž korunní princ nevynikal, ba naopak. Rudolf byl velmi citlivý a bojácný a neměl pevné zdraví. Předčasná synova duševní zralost v císaři nevyvolávala uspokojení, snad v předtuše budoucích vzájemných konfliktů a odcizení.
V šesti letech Rudolf dostal vlastní dvůr a nejvyššího hofmistra, jenž byl zároveň i vychovatelem, necitlivého generálmajora hraběte Gondrecourta. Rudolf byl odloučen od své sestry Gisely, čímž se narušilo silné citové pouto k jedinému členu rodiny, se kterým si rozuměl. Otec byl příliš ponořen do svých státnických i vojenských povinností a matku vídal Rudolf zřídkakdy. Císařovna Alžběta totiž raději cestovala a o děti se téměř nestarala. Až když viděla, jak na Rudolfa působí Gondercourtův vojenský dril (např. když ho v noci budil výstřelem z pistole, poléval ho studenou vodou či ho zavřel do obory a pak křičel, že se na něj řítí divočák a Rudolf pak z toho byl roztřesený, pobledlý, bojácný a nemocný) - Alžběta rázně zakročila a zasadila se o nahrazení Gondercourta hrabětem Latourem, který měl k chlapci citlivější přístup. Přesto však byl Rudolf následky Gondercourtovy výchovy poznamenán po celý život. Pro Rudolfa matka znamenala spíše krásnou tajemnou ženu. Rudolfova citlivost nepolevila ani v pubertě, ba naopak, blouznivost ještě více zesílila s prvním zájmem o ženy - nejprve o nějakou neznámou dívku z ulice, pak o Rudolfovu pouze o tři roky starší krásnou tetu Marii Terezii, původem z portugalského královského rodu Braganza. Tato arcivévodkyně byla třetí manželkou císařova bratra Karla Ludvíka a nevlastní matkou arcivévodů Františka Ferdinanda d'Este a Otty Františka Josefa.
Jako osmiletý měl Rudolf řadu reprezentačních povinností - např. navštěvoval sirotčince a školy, ve kterých zkoušel stejně staré žáky. Aby stíhal velké nápory učiva, často vstával o čtvrté hodině ranní. Velmi ho zajímal dějepis včetně dějin 18. a 19. století (revoluce let 1789 a 1848). Rudolfův učitel Menger se v něm snažil prohloubit úctu ke vzdělaným lidem, vychoval ho k odmítání předsudků a k toleranci k menšinám, k podporování demokracie a odmítání absolutismu. V Rudolfových sešitech je proto patrný odpor ke šlechtě i duchovenstvu, které stavěl do protikladu k vědě, vzdělání a občanství. Protivila se mu francouzština, řeč nobility. Rudolfův dějepisu Josef Zhisman ho nadchnul pro myšlenku krále ne z Boží milosti, nýbrž zvoleného. Rudolf viděl vzor takového panovníka v Josefovi II., čímž se dostal do sporu se svým strýcem, polním maršálkem arcivévodou Albrechtem, čehož následkem bylo, že si spolu vyměňovali eseje na toto téma, ve kterých oba prezentovali své názory. O to více u něj vzbuzoval zájem jeho učitel přírodovědy, Čech Josef Krist, se kterým navštěvoval muzea, chodili na různé vycházky do přírody a dělali různé pokusy, přičemž vedl svého žáka k tomu, aby o svých pozorováních vedl písemné záznamy. V praxi vysvětlil Krist třináctiletému Rudolfovi i základy rozmnožování - při pobytu v Salcburku navštívili ústav pro umělý odchov ryb. Rudolf prý výklad sledoval se zaujetím, poté plynule přešel k rozmnožování koní. Moderní duch 19. století tkvěl pro mladého Rodolfa jen v přírodních vědách, dějinách a politice, ostatní předměty - umění, literatura, hudba, matematika, jazyky (latina, francouzština, maďarština, čeština, polština), sport i divadlo - ho téměř vůbec nezajímaly. Postupem doby si Rudolf upevňoval (prostřednictvím svých učitelů) názor na politické a sociální dění. Zatímco strýc arcivévoda Albrecht se ho snažil odklonit od příliš liberálních názorů, císař František Josef I. synovy spisy postupem doby, ač mu nedělaly dvakrát dobře, už jen odbýval slovy "Rudolf zase žvaní".
Původně císařskou rodinou zamýšlenou cestu do Orientu jako poutní a kulturní misi využil korunní princ Rudolf především k lovu a ornitologickým studiím. Rudolf zaznamenával všechny své zkušenosti a výsledky výzkumu do svého deníku, který publikoval v roce 1881. Kniha vyšla také v české, maďarské, italské, francouzské a anglické verzi. Na výrobu ilustračních předloh byl císařským dvorem najat salcburský malíř Franz von Pausinger (1839 – 1915), jeden z nejznámějších a nejvyhledávanějších malířů loveckých scén v monarchii na konci 19. století. Jeho úkolem bylo umělecky zachytit nejdůležitější zážitky, krajinu a obyvatelstvo. Pausinger po návratu skicy zpracoval ve svém salcburském ateliéru jako velkoformátové kresby uhlem.
Na zpáteční cestě navštívili berlínský dvůr, kde Rudolf spolu se svým vrstevníkem Vilémem Pruským navštívil několik plesů. Jedna z hohenzollernských princezen ho charakterizovala jako nepříliš hezkého, ale přece přitažlivého. Vážný obličej z něj dělal staršího, narudlé řídké vlasy byly přímo ošklivé. Mluvil překotně, byl sice zdvořilý, ale chladný, až pohrdavý. Rudolf si na základě toho, že se o jeho osobu jakožto korunního prince zajímaly tucty žen, vytvořil svůj obraz o ženách jako takových – většinou jimi pohrdal. Ženy se mu staly pouze nástrojem k uspokojení jeho fyzických potřeb. Žádná z nich na něj, na intelektuálně velmi nadaného mladého muže, nemohla mít vliv, ať už se jednalo o jeho "první lásku", dvorní herečku Johannu Buskaovou nebo o Helenu Vetserovou (matku jeho pozdější milenky Mary Vetserové, jíž v době Rudolfova flirtu s její matkou bylo šest let). Vliv na něj neměla později ani jeho manželka Stefanie, která si stěžovala, že Rudolf ženy podceňoval a nepovažoval je za rovnocenné bytosti. Rudolfovým ideálem krásy byly malé, černovlasé, něžné ženy, takové, jaká byla jeho milovaná teta, Marie Tereza Portugalská (manželka arcivévody Karla Ludvíka) a jeho milenky Mizzi Casparová a Mary Vetserová. Co se týče vztahů k mužům, diskutovaným byl vztah k Ludvíku II., bavorskému králi, jeho pokrevnímu bratranci. Lze říci, že ze strany Rudolfa šlo opravdu pouze o čistě přátelský vztah, a to poměrně silný.
Rudolfovým obrovským koníčkem byla odmalička zoologie, zvláště pak ornitologie. Již jako dvanáctiletý sepsal pojednání Lovy na orly. V patnácti letech se osobně seznámil na vídeňské Světové výstavě s nejslavnějším ornitologem té doby Alfredem Brehmem, který se stal Rudolfovým častým hostem v jeho rezidenci na Hradčanech. Spolu vedli různé diskuse a účastnili se různých výprav a lovů, např. do Uher, do Španělska, Středomoří atd. Přátelství dokonce pokročilo tak daleko, že v roce 1877 Brehm věnoval oba svazky o ptácích v 2. vydání svého Života zvířat korunnímu princi, z čehož měl Rudolf obrovskou radost. Vznětlivé a obhroublé chování k nelibosti dvořanů Rudolf Brehmovi promíjel. Antipatie dvořanů k Brehmovi umocňovalo i to, že byl protestant, darwinista a svobodný zednář, proto se snažili Rudolfovi přátelství s ním překazit. I když posléze částečně jejich styky ochladly, skutečně jej zničila až o 31 let staršího Brehmova smrt v 1884, již Rudolf upřímně oplakával. Ornitologii Rudolf zůstal věrný až do své smrti.
Do Prahy Rudolf přijel v roce 1878, kdy sem narukoval jako c. k. plukovník pěšího pluku č. 36. Bydlel na Hradčanech. Češi si od pobytu proslovanského korunního prince slibovali porozumění mezi Prahou a Vídní. Rudolf se v Praze nevěnoval jenom vojenským povinnostem a psaní politických spisů. I přes všechnu práci užíval své relativní volnosti. Účastnil se různých zábav, pitek a dobývání ženských srdcí, což mělo za následek i různé aférky. Když se Rudolf zamiloval do jedné chudé židovky, její rodiče ji poslali na venkov, aby na Rudolfa zapomněla. Dívka tam však zemřela na nervovou horečku, přičemž blouznila jen o korunním princi. Rudolf se samozřejmě nemohl jejího pohřbu zúčastnit, a tak noc co noc navštěvoval její hrob a trávil tam hodiny v žalu a nářku, až jej jednou přistihli hřbitovní hlídači – jaké bylo jejich překvapení, když ho poznali. Zde je patrná paralela s císařem Josefem II. – Rudolf měl v oblibě navštěvovat inkognito chudinské čtvrti. Z této více či méně přikrášlené pražské epizodky však vyplývá na povrch Rudolfova vlastnost trápit se výčitkami a jen s obtížemi je překonávat. Po korunním princi dostalo svůj název pražské Rudolfinum.
Jestli o této aféře věděl císařský dvůr ve Vídni, není známo, jisté ale je, že pro Rudolfa hledali nevěstu. Jelikož rovnorodých vládnoucích katolických rodů nebylo mnoho, dostal se rakousko-uherský vyslanec hrabě Chotek v 1879 i na bruselský dvůr, kde žila v úvahu připadající patnáctiletá princezna Štěpánka (Stephanie), druhá dcera belgického krále Leopolda II. Rudolf se tak v březnu 1880 vydal tam, kam byl nasměrován – do Bruselu. Námluvy byly velmi chladné, bledá a nepříliš atraktivní Štěpánka se Rudolfovi mnoho nezamlouvala, přesto bylo budoucímu svazku králem Leopoldem II. požehnáno. Rudolf se tak podřídil zákonitostem arcidomu, ba učinil ještě více – snažil se, aby vypadal jako šťastný ženich. K tomu mu zajisté dopomáhala i metresa, kterou si vzal s sebou do Bruselu, o čemž se dozvěděla Stefaniina matka Marie Henrietta. Ta však nechala tento skandál pod pokličkou, aby se mladý pár nedostal do rozepří hned v počátcích společného života. Svatba se přes odklady (kvůli Stefaniimu zdraví a "pomalému dospívání") konala 10. května 1881 v augustiniánském kostele ve Vídni. Rakouský lid ji přivítal s nadšením a Štěpánka byla nadšena též. Jízda 62 dvorských ekvipáží v čele s obojími rodiči a mladými manžely musela být v Pratru přerušena, neboť lidský dav znemožnil další jízdu. V Schönbrunnu se konala lidová slavnost, při které pohádkový ohňostroj zaléval celé okolí světlem a na noční obloze zářily iniciály R a S.
Rudolf se i přes pozdější Stefaniiny výčitky snažil v prvních letech manželství o to, aby před okolním světem vypadal jejich vztah jako dobrý, což vyplývá z mnoha dopisů přátelům. Stefaniino postavení v rodině přesto nebylo uspokojivé. Na vídeňském dvoře nebudila žádné nadšení, sama její tchyně císařovna Alžběta jí nepokrytě opovrhovala (nazývala ji "ošklivou nemotorou" či "morální zátěží"), Rudolfova sestra Marie Valérie ji též odmítala, a později se od společného soužití se Stefanií odklonil i Rudolf, takže se korunní princezna cítila na císařském dvoře osamělá a opuštěná, bez jakýchkoli přátel. Přesto zdání rodinné harmonie vyvrcholilo počátkem roku 1883, kdy nebylo pochyb, že Štěpánka je v jiném stavu. Toto období očekávání potomka i sama Stefanie později uznala za opravdu šťastné. Mladý pár očekávaného dědice trůnu nazýval Václav, čímž vyjádřil svou sounáležitost se Zeměmi Koruny české. Stalo se proto určitým zklamáním pro celý dvůr, že dne 2. září 1883 přišla na svět dcerka. Pokřtili ji Alžběta a něžně ji oslovovali po maďarsku Erszi. Porod byl velice těžký, a když Rudolf zanedlouho nakazil Štěpánku kapavkou, ta následkem komplikací už další děti mít nemohla, což ještě zhoršilo její postavení u dvora. Zdrcen tím byl přirozeně i Rudolf, který se vlastní vinou připravil o možnost mít syna.
Jak známo, Rudolf psal vedle vědeckých prací i politické články, v nichž kritizoval otcovu politiku. Právě proto ho dal otec (František Josef I.) sledovat na každém kroku. Tyto články vycházely v deníku Neues Wiener Tagblatt, samozřejmě anonymně. Rudolfovou snahou bylo i smíření a odstranění předpojatostí mezi Židy a křesťany, odstranit sociální, hospodářské i vzdělanostní rozdíly a vychovat dobré rakouské vlastence. Rudolfovým vzorem úspěšného státu byla Francie, republika, pro niž jako zdroj liberálních myšlenek měl hluboké sympatie. Naopak v Německu viděl nepřítele nejen Rakouska, ale i Evropy. Rudolf se ocitl mezi mlýnskými kameny: na jedné straně nenávist šlechty, antisemitů a nacionalistů, na druhé straně obdiv liberálů, buržoazní inteligence, nekatolíků a Židů.
Rudolfovi se rozplynul sen o demokratické Evropě. Ve spojenectví Rakousko-Uherska s Pruskem (Dvojspolek) a později i Itálií (Trojspolek) viděl krok, který směřoval k zániku Rakouska. Nemohl pochopit, že císař nejde ve stopách Marie Terezie, pro kterou bylo Prusko zavilým nepřítelem, a nespojí se s Francií a Ruskem. V tomto období zániku všech nadějí lze spatřovat definitivní Rudolfovy deprese.
Korunního prince mezitím postihla zdravotní katastrofa – oficiálně se hovořilo pouze o revmatismu, bronchitidě, zánětu kloubů a močového měchýře. Na jaře 1886 se Rudolf po prudkém propuknutí nemoci – s největší pravděpodobností tehdy nevyléčitelné kapavky – a úplném vyčerpání odjel zotavit na středozemský ostrov Lacroma, kde nakazil i svou manželku. Tato nemoc byla počátkem jeho konce, což si Rudolf dobře uvědomoval, a oslabovala i jeho vůli. Navíc strach z otce byl příliš velký, než aby ho dokázal požádat o laskavost, a tak se Rudolf přepínal a pracoval do úmoru. V březnu 1887 si na cestě do Berlína vzal poprvé na radu lékaře morfium, aby spolucestující nerušil neustálými nápory kašle. Pak bral morfium už proto, že nebylo zbytí. To spolu s alkoholem a ženami v časech depresí a melancholie, aby unikl tíživé skutečnosti, jeho zlou situaci jen zhoršovalo. Bolesti kloubů byly čím dál trýznivější. Hubl, byl bledý a rychle stárnul. Vystupňovala se agresivita, nervozita, ztrácel vládu nad sebou. Ve svém zoufalství a rezignaci byl nakonec sám sobě největším nepřítelem, za vším začal hledat jen svou vinu. K tomu všemu ho neustále dráždilo srovnávání s německým "bratrem" Vilémem II. Ten ve svých 29 letech dosedl na císařský trůn a měl čtyři mužské potomky, zatímco on byl jen neustálým čekatelem na císařský titul a neměl ani syna, ani naději na něj (jeho manželce komplikovaný průběh onemocnění kapavkou, kterou ji Rudolf nakazil, způsobil neplodnost).
Na konci roku 1888 již bylo hodně patrno, že Rudolf nemůže počítat ani s žádnou podporou obyvatelstva monarchie. Jedny si popudil svým prožidovským postojem i přáteli z řad Židů (útoky v novinách byly takřka na denním pořádku), druhé pak tím, že byl Habsburk. Antisemitský postoj v monarchii byl v té době velmi výrazný. Nechtíc do něj byla zatažena i císařovna Alžběta, vášnivá obdivovatelka židovského básníka Heinricha Heineho, když se rozhodla věnovat na stavbu Heinova památníku v Düsseldorfu nemalý obnos. Rudolf nad počinem této krásné paní, s níž si vlastně nerozuměl, pociťoval obrovskou pýchu i radost, hrdost, úctu i synovskou lásku. Svého židovského přítele novináře Moritze Szepse v prosinci 1888 poslal do Paříže, aby tam od Heinových příbuzných zakoupil autografy tohoto básníka. Těžko říci, zda císařovna 11 Heinových dopisů jako Rudolfův dárek ocenila, zda pocítila, jak na ní Rudolf lpí synovskou láskou. Zřejmě ne, Alžběta byla příliš zaměstnána zásnubami své nejmilejší dcery Marie Valerie s Františkem Salvátorem a odloučení od ní ji tížilo daleko více. Nepostřehla tedy, že když se Rudolf o Štědrém večeru zhroutil, že je životem znavený, nemocný a zoufalý a že nemůže dál. Na Štědrý večer Alžběta dovedla syna k Valérii coby nevěstě a řekla mu, že doufá, že až budou rodiče jednou mrtvi, že bude o sestru vždy vřele pečovat. Rudolf jí padl kolem krku a propukl v hluboký, zoufalý pláč. Ani císařský pár nemohl udržet slzy. Rudolfovým výrokům, že to s ním spěje ke konci, však nikdo nepřikládal ten význam, který se o pět týdnů později děsivě naplnil.
Jelikož u své rodiny již Rudolf nemohl najít pochopení, nejbližšími a věrnými přáteli pro něj zůstali ti, jimž se veřejnost vysmívala – židovští novináři Szeps, Futtaki, Frischauer a dárce peněz Moritz Hirsch. Ti ho také na Nový rok 1889 vyzývali, aby z titulu korunního prince a šťastné budoucnosti vytrval. Židovský anatom Emil Zuckerkandl s ním vedl rozhovory o smrti, Rudolfovy obavy ze smrti se snažil rozptýlit ("smrt není žádným neštěstím, nýbrž nutným, obdivuhodným naplněním života"). Tato slova Rudolfa patrně překvapila a pravil: "… ano, je nutno pohlédnout myšlence na smrt beze strachu do očí." Na požádání mu Zuckerkandl poslal vypreparovanou lebku, již měl spolu s revolverem na svém psacím stole, a kterou si několik týdnů před smrtí prohlížela i Mary Vetserová.
Rudolf hodně pracoval, a jelikož byl lačný i požitků, každá minutka mu byla drahá, neustále spěchal. Večer či v noci, když přišel pozdě domů, po dlouhé hodiny pracoval, a aby se udržel vzhůru, pil ledově vychlazené šampaňské smíchané s koňakem, chodil spát ve 2 nebo 3 ráno a za 3 hodiny znovu vstával. Tak to šlo každý den. Navíc byl neustále vysílán na namáhavé služební cesty po celé říši, měl i různé reprezentační povinnosti. Hektický Rudolfův život posledních let měl jediný uklidňující bod – Mizzi Casparovou, ženu, k níž se vždy rád vracel a již opravdu miloval. To bylo jméno, které ještě po desetiletích vyvolávalo u Stefanie pocity nenávisti. Pravděpodobně se Rudolf začal s Mizzi stýkat roku 1886. Čím se stával nešťastnější, neúspěšnější a nemocnější, tím více Rudolf hledal útěchu v ošumělých výčepech na pokraji Vídně, u skleničky vína s Mizzi a hospodským zpěvákem Bratfischem, jehož si najal jako fiakristu, aby nebyl odkázán na služby dvorských kočárů, a následně pak v jejím domě, jenž si pořídila za 60 000 zlatých (pravděpodobně Rudolfova půjčka od barona Hirsche).
S Mizzi poprvé, v létě 1888, hovořil o společné sebevraždě zastřelením v Husarském chrámu u Mödlingu (což se mělo stát jakousi demonstrací – tento chrám je totiž památník za padlé u Aspern a Wagramu, přičemž na hřebenu střechy je nápis "Za císaře a za vlast. Věnováno vynikajícím národům rakouské monarchie.") – Mizzi se tomu jen smála. Toto popírá teorii o nešťastné lásce k Mary Vetserové, kvůli níž si údajně Rudolf sáhl na život; ta se stala pouhou Rudolfovou společnicí na onen svět. Rudolfovo hledání východiska v smrti spíše poukazuje na souvislost se změnou evropské politiky nástupem Viléma II. Se sedmnáctiletou baronesou Mary Vetserovou, dcerou Heleny Vetserové, která s ním před 10 lety koketovala, se Rudolf pravděpodobně seznámil prostřednictvím své sestřenice hraběnky Marie Larischové, neteře císařovny Alžběty, která Larischové spoluvinu na synově smrti až do své násilné smrti nedokázala odpustit.
Vše započalo asi počátkem roku 1888, ale vztah se zřejmě rozvinul až na podzim 1888, kdy snad i došlo k tomu, že Mary otěhotněla (v době smrti byla ve 4. až 5. měsíci těhotenství). Marie Vetserová se začala nápadně zajímat o střelné zbraně, koncem roku 1888 pak uvažovala nad možností pozřít jed. O Vánocích 1888 poslala Mary hraběnce Larischové svou fotografii s věnováním "Věrná až do smrti". I Rudolfovy dary byly jednoznačné – železný snubní prsten s vyrytými písmeny I.L.V.B.I.D.T. (In Liebe vereint bis in den Tod – V lásce spojeni až do smrti), medailónek s kouskem plátna s kapkou krve. Dne 13. ledna 1889 padlo konečné rozhodnutí. Mary opět navštívila tajně korunního prince, domů přijela velmi rozrušená a komorné řekla, že by bývalo lepší, kdyby tam dnes nešla. A ještě se potom vyjádřila, že teď musí učinit vše, co od ní žádá, neboť teď už patří jen jemu samotnému. O dva dny později dala vyrýt na pouzdro na cigarety pro korunního prince "13. leden. Díky osudu." Dle Maryiny matky, která tak chtěla ze sebe setřást spoluvinu na tragédii na co nejmenší míru, k nim toho dne došlo k prvnímu pohlavnímu styku, čímž chtěla vyvrátit i Maryino těhotenství. Nejblíže pravdě je zřejmě to, že tohoto dne došlo k úmluvě o společné smrti – i proto, že pět dní nato, 18. ledna, Mary, sedmnáctiletá dívka plná života, sepsala svou poslední vůli.
V posledních dnech života vystupoval Rudolf naprosto stejně jako dřív, žádná změna v jeho chování nebyla patrná. V sobotu 26. ledna 1889 v ranních hodinách byl na audienci u svého otce – o čem tam spolu hovořili, se již nikdy nedozvíme, každopádně tam údajně padla slova z úst císařových "Nejsi hoden stát se mým nástupcem." V domě Vetserových též toho dne došlo ke skandálu, když Mariina matka dala otevřít objevenou dceřinu skříňku se závětí a výše zmiňovanými předměty.
Jeho odhodlání skoncovat se životem bylo 27. ledna již pevné a nezvratné. Vše dělal s velkým překotem, hon v Mayerlingu přesunul již na 29. a 30. ledna. Dělal si pořádek ve svých papírech, kompromitující písemnosti zničil nebo je dával do úschovy přátelům. Dne 30. ledna v 6:10 Rudolf nařídil Loschekovi, který spal ve vedlejším pokoji, aby šel zapřáhnout. Ještě Loschek nestačil dojít na dvůr a uslyšel dvě rány. Běžel hned zpět, dveře k Rudolfovu pokoji byly zamčeny, proto přivedl Hoyose (ovšem až po osmé hodině, až když se dostavil ranním vlakem princ Coburg z Vídně, patrně na příkaz Rudolfův), spolu vyrazili výplň dveří, odemkli a spatřili ležet na posteli dvě mrtvá těla v tratolišti krve. Spočinul v hrobce svých předků, v Kapucínské kryptě jako 113. Habsburk dne 5. února 1889 poté, co byl prohlášen lékařským dobrozdáním na nátlak dvora za duševně chorého (jinak by nemohl mít církevní pohřeb) – naděje Evropy, které nebylo dopřáno prokázat své schopnosti.