9H-B-1-1. VÁCLAV NEBESKÝ a KATEŘINA VONDRÁČKOVÁ
Josef Václav Antonín Nebeský a Kateřina Mrkvičková měli syna Václava Nebeského, který se narodil dne 7. prosince 1784 v Šemanovicích č.p. 9 a zemřel blíže nezjištěného dne a roku.
Byl to domkář.
Ve svých 20 letech se 30. dubna 1804 ve Vysoké oženil s Kateřinou Vondráčkovou, která se narodila 17. února 1774 v Kokoříně č.p. 19. Zemřela blíže nezjištěného dne a roku.
V Šemanovicích č.p. 1 se jim narodili:
- 19. září 1808 syn Josef Nebeský, který se blíže nezjištěnéh dne a roku oženil s Annou Růžičkovou
V Knize pokřtěných při reformované evangelické církvi je k synu Josefovi tento zápis:
- 17. března 1811 syn Jan Nebeský, který zřejmě krátce po narození zemřel
V Knize pokřtěných při reformované evangelické církvi je k synu Janovi tento zápis:
- 24. června 1812 dcera Anna Nebeská, pravděpodobně zemřela ve svých 72 letech dne 14. března 1884 a je pohřbena v rodinné hrobce v Hoříně
V Knize pokřtěných při reformované evangelické církvi je k dceři Anně tento zápis:
V Šemanovicích č.p. 40 se pak narodila:
- 18. července 1815 dcera Alžběta Nebeská, která zřejmě krátce po narození zemřela
V Knize pokřtěných při reformované evangelické církvi je k dceři Alžbětě tento zápis:
Na sklonku svého života se Václav Nebeský a Kateřina Vondráčková asi přestěhovali do Bosyně č.p. 23, neboť v záznamu při narození vnuka Jana u syna Josefa Nebeské, je právě tato adresa.
Část rodu Nebeských se odklonila od katolické víry a přešla nebo se možná po téměř 200 letech vrátila zpět k víře evangelické.
Proti poměrům v církvi veřejně vystoupili již předchůdci reformace (Viklef, Hus), jejich kritika však byla prohlášena za kacířství. S výjimkou husitských Čech neměla reformace politické ani institucionální důsledky. Klíčovými pro spuštění reformačního procesu a hnutí se stalo až vystoupení Martina Luthera roku 1517. Německo se díky Lutherovi stalo epicentrem, další významné centrum vzniklo ve Švýcarsku (Jan Kalvín), kde se zformovala reformovaná církev. V Anglii vznikla roku 1534 anglikánská církev. Luteráni pak pevně zakotvili ve Skandinávii, v Pobaltí, v Uhrách a ovlivnila i starší formy české reformace (utrakvismus, Jednota bratrská). Kalvinismus se rozšířil do Francie, do západního Německa, Nizozemska a Skotska, kde sehrál klíčovou roli John Knox a nová větev hnutí puritanismus, posléze rozštěpen na presbytiány a independenty. Ve Francii došlo v letech 1562 - 1580 a 1586 - 1596 k náboženským válkám mezi katolíky a kalvinisty (hugenoty). Boje byly ukončeny roku 1598 ediktem nantským, v Německu přinesl kompromis augšpurský mír již roku 1555.
Katolicko-protestantský spor byl přesto jednou z příčin Třicetileté války (1618 - 1648). Mnozí protestanté, kteří se v Evropě cítili pronásledováni, hledali útočiště v severní Americe. Sehráli pak velkou úlohu při formování Spojených států amerických, jejichž kultura bývá obecně označována za protestantskou. Společným jmenovatelem evangelických církví jsou pouze milost, víra, Písmo, Kristus, sláva boží. Nástup protestantismu v evropských dějinách je někdy považován za mezník, jímž končí středověk. Katolická církev na reformaci reagovala protireformací. Jedním z jejích projevů bylo barokní umění.
Obecnou teologickou příčinou reformace byl rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxi. Svou roli sehrál také vynález knihtisku a s ním spjatá větší dostupnost a čtenost Bible a dalších knih. Bezprostřední příčinou byl spor o odpustky, které jejich kritici označovali za kupčení se spásou. Další významnou otázkou byla politická a ekonomická moc církve. Nákladná správa církve měla svůj odraz v zavádění stále nových církevních poplatků, což se setkávalo s odporem.
České království bylo charakterizováno jako "království dvojího lidu", rozdělené na katolíky a utrakvisty. Po smrti českého krále Ludvíka Jagellonského roku 1526 bylo nově zvoleným českým králem Ferdinandem I. Habsburským slíbeno, že zachová náboženské svobody. Roku 1555 byla v říši přijata zásada "čí je vláda, toho je i náboženství". Tyto zásady platily také na úrovni šlechtických panství, kde fary a kostely byly obsazovány kněžími té náboženské orientace, kterou vyznával majitel panství. Poddaní pak museli prakticky přijmout víru svého pána.
V období reformace se objevila řada českých knih, jež vydávaly jak reformní církve, tak i jezuité, kteří se snažili sblížit reformační směry a dovést církev ne k "reformaci", ale ke skutečné reformě. Roku 1575 byla vydána Česká konfese, která potvrzovala a upravovala náboženské záležitosti v českých zemích. Ty byly roku 1609 upraveny vydání Rudolfova Majestátu. Zároveň s Majestátem se evangeličtí a někteří katoličtí šlechtici usnesli na tzv. "Porovnání", což v některých článcích odporovalo Majestátu a umožňovalo různé výklady práva. V důsledku toho vznikl spor v Broumově a v Hrobu, kde si evangeličtí měšťané německého jazyka vystavěli na statcích broumovského opata a pražského arcibiskupa dva protestantské kostely, což vyvolalo rozepře. Předáci broumovských měšťanů byli zatčeni a v únoru roku 1618 v Praze uvězněni. Tato událost nastartovala další nepokoje, které vyvrcholily Stavovským povstáním proti králi Ferdinandovi II. Habsburskému, bitvou na Bílé hoře a vypuknutím Třicetileté války.
Od roku 1620 začala násilná rekatolizace, tedy obracení protestantů na římskokatolickou církev. Od této doby také začalo vyhánění nekatolických duchovních ze země. Spousta české šlechty a měšťanů odešla do exilu. Jejich majetek byl zkonfiskován. Rekatolizační opatření byla definitivně začleněna do české ústavy v letech 1627 - 1628, kdy bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které navrátilo mezi české stavy katolické duchovenstvo a zrušilo všechna privilegia směřující proti zájmům katolického náboženství, které tím bylo povýšeno na jediné privilegované vyznání (s výjimkou trpěného židovství).
Od roku 1725 až do vydání tolerančního patentu byla habsburskou monarchií v rámci rekatolizace uzákoněna a masově podporována denunciace (= udavačství). Tato praktika, zavedená v době rekatolizace, byla později použita mnohokrát. Toleranční patent byl vydaný 13. října 1781 rakouským panovníkem a římskoněmeckým císařem Josefem II. Císař jím umožnil legální existenci dalších tří křesťanských vyznání - kromě římskokatolického, luteránské, helvetské a řeckopravoslavné.