PŘEDKOVÉ ANTONIE VINTROVÉ
Nejdále dohledaní předci Antonie Vintrové, mé babičky, pocházeli z vesničky Netolice a později z městečka Lochovice ležící v okrese Beroun.
Netolice jsou malá vesnice, dnes část obce Lochovice. První písemná zmínka o obci pochází teprve z roku 1788. Osadu měl založit hrabě Netolický po roce 1750 na místě hospodářského dvora městečka Lochovice a povolal do ní Němce z Litoměřicka; vesničku nazval podle svého rodového jména Netolic v jižních Čechách. Tím se hned na začátku vysvětluje údajný německý původ mé babičky. Kolem roku 1750 nebylo sice Litoměřicko národnostně jednotné, ale Litoměřice samotné a severní kopcovité oblasti kraje (zejména Sebuzínsko a Třebušínsko, oblasti kolem Úštěku) měly silnou německou, místy i většinovou složku, zatímco zemědělské nížiny podél Labe (okolí Lovosic) a jižní část kraje byly převážně české nebo smíšené. Pojem "národnost" však tehdejší úřady obvykle neevidovaly, zapisoval se spíše jazyk, původ, příslušnost k obci, vrchnosti a farnosti. Královské město Litoměřice byly historicky původně převážně českým městem, avšak po Bílé hoře a během 17. století do nich přicházeli německy mluvící obyvatelé. Na počátku 18. století se poměr postupně posouval ve prospěch němčiny; od roku 1738 byly městské radní protokoly vedeny německy, zatímco ještě předtím měla v městském postavení významné postavení čeština. Němčina byla patrně silnější mezi měšťany, úředníky, obchodníky a částí řemeslníků, čeština se udržovala mezi starousedlíky, venkovskými přistěhovalci a v okolních obcích. Tereziánský katastr uvádí pro Litoměřice roku 1757 celkem 315 domů, což představuje cca 1 600 - 2 400 obyvatel. Na Litoměřicku bylo hlavní obživou venkovského obyvatelstva obilnářství, vinařství, ovocnářství, zelinářství, chov dobytka a v některých částech také chmelařství. Ve městě pak měla význam řemesla a obchod - pekaři, mlynáři a sladovníci, řezníci, ševci a koželuži, krejčí a tkalci, kováři a zámečníci, truhláři a tesaři, zedníci, bednáři, hrnčíři, vinaři, povozníci a obchodníci. Převládali sedláci, chalupníci, domkáři. Typickým venkovským řemeslníkem byl např. tkadlec, švec, krejčí, kovář, tesař, zedník nebo kolář. Bohužel z Litoměřicka se nedochoval Soupis poddaných podle víry.
Václav Kazimír hrabě Netolický z Eisenberka (4. března 1700, Přehořov - 15. března 1760, Praha) pocházel ze šlechtické rodiny Netolických z Eisenberka měšťanského původu (erb a predikát z Eisenberka byl Václavu Netolickému, lesmistru budějovických lesů, a jeho bratrovi Tomášovi udělen v roce 1599, Václav Netolický byl pak v roce 1614 královským solním úředníkem v Týně nad Vltavou). Narodil se jako starší syn rytíře Václava Antonína Netolického (1661 - 1726). Původně sloužil v císařské armádě na Sicílii, ještě před otcovou smrtí se vrátil do Čech a převzal po něm úřad hejtmana bechyňského kraje za rytířský stav (1725 - 1732). Od roku 1727 byl královským radou a přísedícím dvorského a komorního soudu. V letech 1735 - 1738 byl znovu bechyňským krajským hejtmanem, poté se již zařadil mezi vyšší zemské úředníky jako purkrabí hradeckého kraje (1738 - 1739) a v této funkci byl členem sboru místodržících Českého království (v nepřítomnosti krále jej zastupovali). V letech 1739 - 1747 zastával funkci nejvyššího zemského podkomořího (vedl agendu správy královských měst). Vrchol jeho kariéry je spojen s nástupem Marie Terezie a válkami o rakouské dědictví. V otázce nástupnických práv stál na straně Marie Terezie, díky tomu byl v roce 1741 povýšen do panského stavu a ve funkci generálního zemského válečného komisaře měl na starosti zásobování armády. V roce 1744 byl jmenován císařským tajným radou a v letech 1748 - 1759 byl nejvyšším dvorským sudím. Když byla v rámci tereziánských správních reforem zrušena česká dvorská kancelář, byl jmenován do čela nově zřízené české královské reprezentace (1749 - 1759). Díky tomu se stal nejvlivnější osobností vídeňské politiky v Čechách, na počátku sedmileté války byl znovu jmenován generálním zemským válečným komisařem. I když se s ním nadále počítalo v kariérním postupu ve správě habsburské monarchie, koncem 50. let ze zdravotních důvodů postupně rezignoval na vlivné úřady a nakonec zastával post nejvyššího maršálka Českého království (1759 - 1760). V roce 1759 byl na vlastní žádost povýšen do hraběcího stavu a díky dlouholeté přízni Marie Terezie mu byla odpuštěna taxa za vystavení hraběcího diplomu.
Po otci zdědil statky Přehořov, Kvasejovice a Brandlín na Soběslavsku. V roce 1749 jako věřitel hrabat z Bubna získal panství Březno u Mladé Boleslavi, které však prodal již v roce 1751 Kounicům. V roce 1754 od Vratislavů z Mitrovic koupil panství Lochovice na Berounsku. Nejvýznamnější akvizicí byl nákup panství Kost, které získal v roce 1738 od zadluženého roku Černínů z Chudenic. K panství Kost patřilo město Sobotka se zámkem Humprecht a řada vesnic. Krátce poté rozprodal rodové dědictví v jižních Čechách (například Brandlín se stal majetkem kláštera ve Zlaté Koruně), naopak dalšími nákupy rozšiřoval kostecké panství (Mladějov v roce 1747). Kromě toho vlastnil nemovitosti v Praze a na Malé Straně nechal přestavět do současné podoby Fürstenberský palác, který je dnes sídlem polského velvyslanectví. Z panství Kost byl v roce 1757 vytvořen fideikomis (= svěřenství; vlastníkem majetku je osoba určená posloupností zakladatelem svěřenství a uvedená ve zřizovací listině). Václav Kazimír Netolický během svého života a kariéry ve státních úřadech nashromáždil majetek v hodnotě přes tři miliony zlatých, na což upozorňovali i jeho současníci. Až do smrti měl plnou důvěru Marie Terezie, ale je zřejmé, že značná část jeho bohatství byla důsledkem korupce především v armádním zásobování během válek.
V roce 1729 se oženil s Reginou de Saint-Martin, dcerou císařského důstojníka ze Španělského Nizozemí. Měli spolu devět dětí, z nichž jen tři se dožily dospělého věku. Jediný Jan Adam Netolický (1731 - 1769) díky otcově protekci dosáhl určitého postavení ve státních službách, zároveň se ale zdiskreditoval svým soukromým životem a sňatkem s měšťankou. Panství Kost a Lochovice přešly postupně do majetku potomků jeho sester (rodiny Vratislav-Netolický a Dal Borgo-Netolický).
U rozcestí na severním konci obce Netolice stojí klasicistní kaplička a zhruba uprostřed zástavby najdeme drobnou obecní zvoničku.
Od roku 1762 zaznamenáváme v Netolicích tři rodiny Winterů, pravděpodobně bratů. Vzhledem k tomu, že rodiče i děti mají typická česká jména, nejednalo se jistě o Němce, ale o Čechy.
- sedlák Václav Winter a Anna Marie
- sedlák Jan Václav Winter a Marie - moje přímá linie
- sedlák Václav Winter a Alžběta
Václavu Winterovi a Anně Marii se v červenci 1762 narodila dcera Magdalena Winterová.
Janu Winterovi a Marii se v prosinci 1763 narodila dcera Anna Kateřina Winterová.
Václavu Winterovi a Alžběta se v srpnu 1765 narodil syn Jan Winter.
Dne 14. srpna 1767 se Václavu Winterovi a Alžbětě narodila dcera Marie Anna Winterová.
Dne 3. listopadu 1767 se Janu Václavu Winterovi a Marii narodil syn Pavel Winter. Náš nejstarší přímý předek.
Dne 7. října 1768 se Václavu Winterovi a Alžbětě narodila dcera Brigita Winterová.
V roce 1784 se v Netolicích č.p. 10 narodil Jiřímu a Anně Winterovým syn Josef Winter, v roce 1799 žil v č.p. 9 chalupník Václav Winter. Latinsky psané záznamy v matrikách jsou jsou psány "Vintr", česky psané záznamy obsahují německé "Winter", ale v tu dobu se s dvojitým W psaly v matrikách i jména jako Wyskočil, Wodrážka, Wocilka, Weselý, Wrba apod. Mladší záznamy pak jsou v matrikách psány opět jako české "Vintr".
Nejstarší přímý předek mojí babičky je Pavel Winter, chalupník z Netolic č.p. 3, který se ve svých 18 letech dne 9. listopadu 1785 oženil se 17 letou Rozálií Seifertovou z Netolic č.p. 6. Rozálie se narodila roku 1768. Rodina Seifertů s Lorenzovými byla jedna z prvních, kteří dle matričních záznamů osídlili nově založené Netolice.
Dne 30. března 1803 se jim v Netolicích č.p. 3 narodil syn Josef Winter. Za kmotra mu šel Vincenc Winter. Josef Winter byl mistr krejčovský.
Dne 24. března 1828 se ve svých 26 letech oženil s 18 letou Marií Sojkovou z Lochovic č.p. 142, dcerou zemřelého tesaře a domkaře Štěpána Sojky a matky Růženy Mužíkové z Lochovic č.p. 115.
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8033/98
Lochovice leží v okrese Beroun v údolí říčky Litavky. První písemná zmínka pochází z roku 1318. K obci patří Kočvary, Netolice a Obora, ale také Bludský Mlýn, Lopatárna, Luční Mlýn a Na Bělidle. Jedná se o bývalé městečko, v roce 1869 zde bylo evidováno 205 domů a 1 292 obyvatel.
Nejvýznamnější památkou je Lochovický zámek. První lochovická tvrz stála snad již ve 14. století, kdy byl v letech 1358 - 1369 připomínán Bohuslav z Lochovic. Patřila i jeho potomkům, ale v 15. století byly Lochovice připojeny k okořskému panství a tvrz zanikla. Nová pozdně gotická tvrz byla postavena za Jana Žichovce z Duban, který Lochovice získal někdy před rokem 1532. Zadlužený Jan Žichovec musel tvrz, dvůr a městečko prodat Oldřichovi z Prostiboře, jehož syn Ladislav z Prostiboře svůj majetek převedl na manželku Barboru Hýzrlovou z Chodů. Později museli zadlužení Ladislav s Barborou Lochovice s Libomyšlí prodat za 11 500 kop českých grošů Mikuláši Waltrovi z Waltersbergu. Mikuláš byl do vladyckého stavu povýšen teprve roku 1556, ale díky svým schopnostem se roku 1564 stal císařským radou a dvorským sekretářem. Přestavěl tvrz na renesanční zámek a panství rozšířil o Biskupice, Neumětely a několik šosovních dvorů v Praze (šos = zvláštní daň, která byla placena ve prospěch určitého města; nešlo o poddanský vztah, pouze pro ně existovala povinnost každoročně platit danému městu předem určenou částku). Dosáhl také toho, že císař Maxmilián dal Lochovicům městskou pečeť a právo pořádat trhy. Roku 1578 zemřel, majetek zdědila manželka Helena Pušovna z Michlsdorfu. Ta se znovu provdala za Kryštofa Vratislava z Mitrovic, kterému odkázala celé lochovické panství. Vratislavům z Mitrovic potom patřilo až do roku 1754. Po Kryštofovi lochovickou tvrz roku 1612 zdědil jeho strýc Václav starší Vratislav z Mitrovic a na Litni. Zemřel ještě téhož roku, a majetek připadl nezletilému synovi Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic, za kterého jej spravovala Václavova vdova Lidmila z Gerštorfu. Jiří Vratislav z Mitrovic měl syny Václava Adama a Zdeňka Eusebia, kteří v roce 1639 zdědili otcův majetek a o rok později se o něj rozdělili. Lochovice připadly staršímu Václavu Adamovi z Mitrovic. Zámek byl někdy předtím během třicetileté války vypálen vojskem, ale alespoň částečně zůstával obyvatelný. Václav Adam zemřel bezdětný roku 1647 a majetek po něm zdědil nezletilý bratr Zdeněk Eusebius, za kterého jej spravovala matka. Roku 1649 prodal Liteň a zbytek panství po něm zdědil syn Jiří Bernart Vratislav z Mitrovic a rozšířil je o Želkovice a Bedědice. V roce 1718 bez potomků zemřel a statek zdědil strýc hrabě Jan Antonín Vratislav z Mitrovic. Posledním příslušníkem rodu, kterému Lochovice patřily, se stal Vincent Vratislav z Mitrovic, který je prodal roku 1754 hraběti Václavu Kazimírovi Netolickému.
Netoličtí z Eisenberka nechali lochovický zámek opravit a zámeckou kapli vyzdobit rokokovými a klasicistními malbami. Dalšími majiteli zámku se roku 1787 stal Jakub Černý z Edelmuthu a v roce 1818 hrabata Lützowové z Dreylützova. Ti zámek nijak zásadně neupravovali. Ke změnám došlo až po roce 1945, kdy se zámek stal majetkem MNV a sloužil kulturním potřebám obce nebo jako internát státního statku. Před budovou býval ještě v 1. pol. 17. století příkop a val, na jejichž místech později vznikla zahrada. Jižně od zámku se nachází pozůstatek parku se Zámeckým rybníkem.
Dne 20. května 1837 se Josefu Winterovi a Marii Sojkové v Lochovicích č.p. 142 narodil syn Jan Nepomuk Winter. Byl to horník.
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/8028/212
Blíže nezjištěného dne a roku se Jan Nepomuk Vintr oženil s blíže nezjištěnou ženou. Ta dle zápisu z fary Pchery zemřela dne 6. prosince 1868. Dne 22. června 1869 se Jan Nepomuk Vintr ve svých 32 letech oženil podruhé, a to s 27 letou Marií Balounovou, narozenou dne 7. ledna 1842. Byla to dcera rolníka Antonína Balouna z Křižatek u Králova Dvora č.p. 7 a matky Marie, dcery sedláka Antonína Hraběte z Krupné č.p. 11. a Anny Trnkové.
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/10469/55
Jan Nepomuk Vintr v tu dobu bydlel ve Volšanech č.p. 7. Jedná se o Olšany, dnešní část obce Brandýsek, okres Kladno.
První zmínka o Olšanech je z roku 1316, o Brandýsku pak z roku 1345. V roce 1869 zde bylo 79 domů a 1 382 obyvatel. Významnější průzkum černého uhlí byl zahájen ve 40. letech 19. století. V roce 1842 byla poblíž Brandýska c. k. kutební a vrtební komisí založena vrtná jáma. Centrální důl byl postaven s těžní a vodní jámou, které byly od sebe vzdáleny asi 70 metrů. Těžní jáma byla později nazvána Důl Michael a vodní jáma Layer podle c. k. dvorního rady Michaela Layera. Důl Michael byl dohlouben až v roce 1854 a jáma Layer byla zahloubena později a dohloubena až v roce 1857. Důl zahrnoval kotelnu, úpravnu se suchou třídičkou a uhelným prádlem se sazečkami, dílny, správní budovy a váhy. Rozsáhlé mechanické dílny, kde se vyráběla lana byly přestěhovány na Důl Thienfeld a byly později základem podniku Kablo Kladno. Těžba byla zahájena v roce 1855, v tomtéž roce přešel důl do rukou nově zřízené společnosti C. k. privilegovaná rakouská společnost státní dráhy, která důl označila pořadovým číslem No. XI. Těžba pokračovala do roku 1865, pak byl důl zatopen. Důvodem byla nízká kvalita uhlí (vysoká popelnatost), nízká produktivita a značné přítoky vody. V letech 1906 - 1907 byla zahájena příprava na těžbu uhlí a zahájeno čerpání vody. Změna názoru na těžbu opět ukončila čerpání vody v hloubce 244 metrů a důl byl opět zatopen. V období 1918 - 1937 byla vlastníkem akciová společnost Kamenouhelné doly Kladno a následně jej vlastnila Pražská železářská společnost do roku 1945. V letech 1953 - 1957 se znovu uvažovalo o zahájení těžby. Byly rekonstruovány budovy a strojní vybavení, bylo zahájeno čerpání vody. V roce 1965 i přes značné investice do dolu byl opět zatopen a jáma sloužila jako zdroj pitné vody pro Brandýsek.
Součástí dolu byla hornická kolonie postavená v jednotném architektonickém stylu, který zanikl značnými přestavbami a dostavbami. Kolonii nechala postavit Rakouská společnost státní dáhy v roce 1852. Domy byly přízemní 32 metrů dlouhé. Kolonie byla tvořena deseti skupinami se šesti dvoutraktovými domky uzavřené na obou koncích patrovými dvojdomky se čtyřmi byty pro mistry. Kolonie měla půdorys písmene L a ze dvou stran uzavírala hranici dolu. Pomyslný čtverec dotvářely důl a železniční nádraží. Provozní část od obytné byla rozdělena širokým pásem zeleně a parkem. Domy byly zděné, zdobené vlysem z červených cihel, který dělil patra. Hladce omítané zdivo bylo v patrech zdobeno geometrickou šambránou (= architektonický prvek, který rámuje okna či dveře na vnější fasádě), v přízemí byly použity segmentové záklenky. Sedlové střechy byly předsazeny s profilovanými trámy. Stavebním materiálem byla lomová opuka. Cihly, které vyráběla společnost ve vlastních cihelnách, byly používány na armaturu nebo záklenky oken a dveří.
Janu Nepomuku Vintrovi a Marii Balounové se dne 15. června 1876 v Olšanech č.p. 5 narodil syn Josef Vintr. Byl to také horník.
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/11367/36
Ve svých 27 letech se Josef Vintr dne 30. ledna 1904 po trojích ohláškách oženil ve Zvoleněvsi s 21 letou Antonií Hodrovou, narozenou 13. června 1882. Její otec byl rolník Alois Hodr ze Zvoleněvsi, matka Marie Ludvíková, ovdovělá Pátková z Třebusic. Antonie Hodrová v tu dobu nebyla ještě zletilá a tak souhlas ke sňatku dal její otec a dva svědkové - horník Karel Procházka a horník Petr Přibyl, oba z Olšan.
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/9640/91
První písemná zmínka o Zvoleněvsi pochází z roku 1318, kdy se připomíná vladyka Vicen ze Zvoleněvsi, před ním to měl být Zvolen, který dal vsi jméno. Majitelé sídlili na tvrzi, která stávala na místě zámku a je doložena k roku 1401, kdy ji držel Humprecht z Tasnovic. Písemnými zprávami je během 15. století doloženo několik dalších majitelů, např. rytíř Jan z Benešova. Počátkem 16. století ves získali Žejdlicové ze Šenfeldu, Jindřich Žejdlic ze Šenfeldu přestavěl tvrz na renesanční venkovský zámek a učinil jej středem svého panství. Náhrobníky dvou členů rodu se dochovaly v kostele. Rytíř Petr Milner z Milhauzu koupil ves roku 1609, ale za účast ve stavovském povstání z roku 1618 mu byla zkonfiskována, přičemž figuroval Jaroslav Bořita z Martinic. Roku 1621 ves získala Zuzana Chrtová ze Rtína, zámek však byl během třicetileté války vypálen.
Významným šlechtickým majitelem byl Julius František Sasko-Lauenburský, který panství koupil roku 1668 a jeho dcera Anna Marie Františka Toskánská podnikla kolem roku 1718 přestavbu na jednoduchý barokní zámek s mansardovou střechou, který zůstal nadlouho správním centrem rozsáhlého panství. V roce 1824 patřila obec toskánskému velkovévodovi Leopoldu II., který založil cukrovar a roku 1859 podnikl generální opravu zámku; ale své vlastní sídlo přenesl do Brandýsa nad Labem. Po roce 1948 byly interiéry poničeny umístěním státního statku. Dominantou vesnice je starý cukrovar z roku 1859, ve své době jeden největší ve státě.
V roce 1869 zde bylo 96 domů a 978 obyvatel, v roce 1900 zde bylo 130 domů a 1 203 obyvatel a v roce 1910 pak 134 domů a 1 199 obyvatel. V obci je kostel svatého Martina doložený k roku 1352 s hlavním oltářem z pol. 17. století. Zámek Zvoleněves stál nejspíše už na počátku 14. století, kdy vesnice patřila Vicenovi ze Zvoleněvsi. Roku 1358 byl majitelem Přiběn a později ji získal pražský měšťan Prokop Seidlův uváděný v letech 1386 - 1392. První písemná zmínka o tvrzi pochází z roku 1401, kdy k ní patřil dvůr s dvojím popluží a sídlil na ní Humprecht Šlechtic z Tasnovic. Humprecht vedl spory s místním farářem, kterého nakonec zabil, za což byl roku 1413 Svatým stolcem odsouzen, aby zdejšímu kostelu zapsal úrok ve výši osmdesát grošů. Humprecht zvoleněveské panství roku 1415 prodal Mstidruhovi z Adlaru. Dalším majitelem se stal Jindřich z Drasovic a Zvoleněvsi, po jehož smrti statek zdědili synové Oldřich a Václav. Od nich panství získal Jan z Benešova připomínaný ve Zvoleněvsi roku 1460. O pět let později tvrz vlastnil pražský měšťan Jan Pytlík ze Zvoleněvsi, který ji na počátku 16. století prodal Žejdlicům ze Šenfeldu. ˇJindřich Žejdlic ze Šenfeldu tvrz se dvorem a vesnicí prodal na krátkou dobu pražské kapitule, ale už v roce 1518 mu Zvoleněves zase patřila. Po Jindřichově smrti statek zdědili synové Jiří a Jan. Jiří žil ještě roku 1551 a jeho manželka Markéta z Bělé zemřela ve věku 81 let až v roce 1596. Panství na přelomu 16. a 17. století spravoval Hertvík Žejdlic až do své smrti v roce 1603. Následujícího roku Hertvíkovi synové Jan, Jindřich a Rudolf Zvoleněves prodali Jiřímu Vratislavovi z Mitrovic. K panství tehdy tehdy patřily také vsi Blevice, Ješín, Slatina a Podlešín.
Jiří Vratislav z Mitrovic statek vlastnil jen do roku 1609, kdy jej koupil Jan Mylner z Mylhauzu a na Mimoni. Zvoleněves po něm zdědil syn Petr Mylnerz Mylhauzu, který se během stavovského povstání v letech 1618 - 1620 stal jedním z direktorů za vladycký stav. Po porážce v bitvě na Bílé hoře utekl ze země, aby unikl trestu smrti. Jeho zkonfiskovaný majetek koupila roku 1621 Zuzana Chrotová, rozená z Ober-Neuchynku. Za třicetileté války byla tvrz poškozena vojenskými akcemi, a dokonce vyhořela, ale majitelé ji alespoň provizorně opravili. Ve Zvoleněvsi se v té době vystřídalo několik dalších majitelů, až ji roku 1668 koupil Julius František Sasko-Lauenburský, kteý panství rozšířil o Mikovice a Slatinu. Po otcově smrti statek zdědila jeho dcera velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská. Za ní se Zvoleněves stala součástí buštěhradského panství. Tvrz přestala sloužit jako panské sídlo a využívala ji pouze správa panství. Mezi jeho další majitele patřil císař Ferdinand I. Dobrotivý a jeho dědic František Josef I. Zvoleněves byla zařazena mezi císařské velkostatky, u kterých zůstala až do roku 1918. Po 2. světové válce zámek sloužil potřebám státního statku, ale nebyl udržován, a dostal se do havarijního stavu.
I zde začala zvoleněvská vrchnost hledat uhlí. Jako počátek dolování uhlí na Kladensku se uvádí rok 1772, kdy jsou doloženy první pravidelné příjmy z prodeje uhlí.
Josef Vintr s Antonií Hodrovou žili ve Zvoleněvsi č.p. 128, kde se jim narodili:
- 12. října 1904 dcera Marie Vintrová, která zemřela po necelých dvou měsících svého života na Štědrý den 24. prosince 1904
- 13. září 1905 syn Václav Vintr, jméno dostal pravděpodobně po kmotrovi Václavu Vintrovi, také horníkovi z Olšan č.p. 5
- 5. května 1907 syn Josef Vintr
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/9639/212
- 5. července 1908 syn Rudolf Vintr
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/9639/221
- 12. května 1910 moje babička Antonie Vintrová, která se ve svých 25 letech dne 29. září 1935 ve Zvoleněvsi provdala za 29ti letého Františka Václava Nebeského, narozeného 28. září 1906 v Řeži č.p. 3a.
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/9639/233
- 16. prosince 1911 dcera Milada Vintrová, pravděpodobně jako poslední dítě, která se dne 27. září 1942 provdala ve Zvoleněvsi za Františka Kučeru
https://ebadatelna.soapraha.cz/d/9639/248
Otec Antonie Vintrové, Josef Vintr, zemřel ve svých nedožitých 75 letech dne 15. dubna 1951 ve Zvoleněvsi č.p. 128. Její matka, Antonie Hodrová, zemřela ve svých 72 letech dne 2. února 1954 ve Slaném v nemocnici.