Želenice

18.04.2021

Želenice leží cca 6 km od Slaného v okrese Kladno. Stáří Želenic dosvědčuje kostel sv. Jakuba Většího, dominanta této vesnice. Kostel (loď) je patrně z doby románské. Uvádí se poprvé 1227 a pak roku 1352, ale oprýskaná omítka lodi na severní straně potvrdila jasně existenci želenického kostela (a tím i Želenic) snad v 11. století, určitě pak na konci 12. století. Vedle kostela za malým hřbitovem na podezdívce stojí dřevěná zvonice s nízkou přisedlou mansardovou střechou. Zvony na želenické zvonici jsou z roku 1613 od slánského zvonaře Jindřicha Senomatského ze Štennštatu a z roku 1581 od Brikcího z Cinperka z Nového Města Pražského.

V obci Želenice byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody: cihelna, drůbežárna, 3 hostince, knihař, kovář, krejčí, obchod s ovocem a zeleninou, 3 rolníci, řezník, 2 obchody se smíšeným zbožím, starý materiál, obchod se střižním zbožím, trafika, 2 velkostatky. Žilo zde 305 obyvatel. 

Ke katastru obce patří též nádraží "Želenice u Slaného" z roku 1872, které je vzdáleno téměř 2 kilometry východně od vsi, a okolní zástavba, která je pojmenovaná jako ulice U nádraží. Fakticky patří tato mini osada spíše k asi kilometr vzdáleným Třebusicím, z Želenic do ní ani nevede přímá cesta. Kdysi bývala u nádraží restaurace U Hofmannů. Nádražní budova je ve zdevastovaném stavu a České dráhy uvažují o její demolici, pokud se nepodaří ji nikomu prodat. Nádraží Želenice u Slaného je jedinou stanicí na trati 121, ve které nestaví žádné vlaky: letní cyklovlaky jinak staví ve všech ostatních stanicích a zastávkách. Nádražní budova je obydlena nelegálními obyvateli a celá oblast kolem nádraží se od 90. let 20. století změnila v cikánskou osadu, v níž jsou obydleny zbytky domů i karavany na zahradách, po osadě se povalují hromady odpadků a dílů rozebraných automobilů v rámci neoficiálního vrakoviště. Zárodek osady tvořili Romové, kteří v 80. letech pracovali u Českých drah a legálně obývali některé budovy. Evropský sociální fond odhaduje počet romských obyvatel osady na 51 - 75, se stoprocentní nezaměstnaností, většinou bez českého občanství a bez povolení k trvalému pobytu. Na černé skládce u osady dochází k častým požárům, rovněž nádražní budova je poškozena někdejším požárem.



Při hledání v matrikách mě pochopitelně zaujalo jméno "Thomam Duras". Při jejich čtení, resp. spíše jejich luštění, se totiž peru nejen se staročeštinou, ale hlavně s němčinou a ještě více s latinou. Následné "detektivní pátrání" však najednou přineslo zcela nečekané ovoce.

Nějaký Duras totiž přišel s králem Janem Lucemburským do Čech - v jeho suitě, doprovodu. Protože byl z kraje okolo Bordeaux (dodnes zde stojí hrad Chateaux de Duras), přivezl do Čech sazenice vinné révy, a od té doby se v Čechách pěstuje i francouzské víno. 

Roku 1455 přišel z Prahy do Želenic první Duras, jmenoval se Jan a jeho žena Kateřina. Byl to měšťan, založil zde grunt č.p. 1 a stal se zakladatelem jednoho z nejstarších selských rodů na Slánsku. V závěti z roku 1460 odkazuje statek o třech lánech polí v Želenicích své manželce Kateřině a synu Václavovi. Od té doby jméno Duras nebo Důras figuruje snad v každé zaznamenané události této obce. 

Objevila jsem knihu Paměti obce Želenice, kterou zpracoval Josef Švejek, řídící učitel a pracovník archivu královského města Slaného, a kterou vydal Zdeněk Petržíla, rodák ze Želenic. Vznikla tak, že pan Švejek hledal látku pro připravovaný článek "Rodina Důrasová v Želenicích".

V Pamětech obce Želenice, která dnes slouží jako kronika obce, jsem objevila velmi mnoho zajímavých informací (nejen o rodu Důrasů), které přiblíží tehdejší život našich předků, a proto je zde z větší části uvedu ... 

... Ještě ve 14. století byl želenický kostel farním. Za husitských válek však fara zanikla a nebyla již obnovena. V 16. století měl farní poustku najatou Chochol a platil z ní 2 groše ročního platu. K faře a kostelu patřilo mnoho pozemků. Ze zápisů v zádušní knize se dovídáme, že pole měli v nájmu hospodáři z Želenic a Třebusic. Platili původně ze strychu 3 groše ročního nájmu a sami dobrovolně přidali roku 1560 po groši, takže se od té doby platilo po 4 groších ze strychu. Jednotliví hospodáři měli nestejné díly, jak poznáváme z přiznání "kolik těžkého (t.j. zimního) obilí na zimu se vseje na pole zádušní":

Kromě krčmáře měli tudíž všichni sousedé želeničtí něco polí zádušních. Tento stálý příjem ze zádušních polí se až do roku 1619 neměnil. Zato se podstatně změnil druhý stálý zádušní příjem, a to ze zádušních krav. Věřící totiž odkazovali ke kostelu někdy peníze, jindy krávu nebo jiný kus dobytka, aby bylo pamatováno v kostele modlitbou na jejich hříšnou duši. Majetek zádušní spravovali volení nebo patronem ustanovení starší kostelníci či zádušní správcové. Odkázanou krávu předávali hospodáři, který si ji vyžádal, aby z ní platil roční nájem. Původně se z krávy odváděla jedna libra vosku. Pak byla tato naturální dávka změněna na peníze platilo se 14 a později 15 grošů ročně (= 17,5 krav). V roce 1619 činil počet zádušních krav již 67. Odváděný plat byl pojištěn v gruntovních knihách. Platu se mohl hospodář zbavit jen vrácením živé krávy, jinak musel odvádět stále, i když kráva zašla. Proto se ujal název "železná kráva" - pro dlouhodobé závazky a břemena. Mnoho krav zakoupili i sami starší kostelníci, když jim přebývaly peníze v pokladnici. Jinak mělo záduší jen příjem z nečetných odkazů, málo z prodeje svíček a z petice či žebroty o pouti a svátcích. 

Další zmínka o tomto rodu je z roku 1581, kdy byl rychtářem Jakub Důras a obec řešila pořízení nového zvonu do želenické zvonice.  

V 16. století přisluhovali bohoslužby podle potřeby faráři podobojí ze Zvoleněvsi, ze Pcher a ze Slaného. Od roku 1601 přisluhovali do Želenic děkanové ze Slaného. Jezdívalo se pro ně koňmo, neboť roku 1611 je v ročním zádušním účtu položka od správky sedla "když se jezdí pro děkana". Za občasné přisluhování bylo dáváno farářům ročně 6 kop. Zádušní truhlice bývala uložena u rychtáře a klíče měli tři ze starších kostelníků. Později byla vzata do Slaného, aby byla uložena bezpečněji. V poslední době 30ti leté války (r. 1642) uložili želeničtí starší kostelníci dva kalichy s patenami u slánských starších kostelníků (z obavy před uloupením) a dostali na ně potvrzení. Po skončení války se na jejich vrácení však nemohli dohodnout, jak o tom svědčí dochovaný dopis slánskému hejtmanu Augustinovi Kosinovi. Na přímluvu regenta Jakuba Veltrubského se kalichy do Želenice vrátily:

Želenice byly dosud pusté. Důras tam toho roku jako první připravoval osazení syna Jana. Sám zůstal v Netovicích, kde v lednu roku 1653 ve věku 63 let zemřel. Podle všeho předali kalichy na faru pcherskou, kde tehdy působil farář Václav Daniel Šmejkal, rodák Netovický, neboť Pchery byly mezi prvními osazenými farami v kraji Slánském. Byly sem přiděleny filiální kostely v Želenicích a Tuchlovicích. Pcherští faráři křtili želenické děti, oddávali a pohřbívali zdejší občany. Farář Václav Šmejkal setrval ve Pcherech do roku 1656 a odešel do Zbečna. Od roku 1682 do roku 1694 tu byl Jan Dačický z Heslova, který se stal arciknězem v Kutné Hoře. Od roku 1771 do roku 1781 byl farářem Jan Aug. Haverlík, pak děkan smečenský (což odpovídá našemu záznamu z oddací knihy).

Faráře při církevních úkonech zastupovali také kaplani. Občas vypomáhali řádoví kněží ze Slaného (piaristé a františkáni). Z nedostatku katolického kněžstva byla později fara bez kaplana. Po přidělení Želenic ke Pcherům počali pcherští faráři uplatňovat nárok na bývalá želenická pole, dříve patřící k faře. Po zániku fary byla vedena všechna pole jako zádušní, i když dříve všechna ke kostelu nepatřila. Faráři se domohli svého práva a  Želenicích pak užívali 87 strychů polí, zbytek patřil ke kostelu. Neužívali je sami, ale pronajímali je nadále želenickým sedlákům. Roku 1740 byla pronajata na třetí mandel, t.j. uživatel dával faráři místo peněžitého nájmu třetinu úrody, místo náhrady za obědy, kdy tam farář přisluhoval, dostával 12 slepic a "jeden rok od želenických a druhý rok od třebusických". Třebusice byly odtrženy v roce 1788 a přiděleny k nové farnosti v Kolči. Původní farnost želenickou tvořily Želenice, Třebusice, Holousy a před husitskými válkami také osada Chuchle nebo Kukla či Tuklety, ležící mezi vsí Třebusicemi a Kolčí, která zanikla. 

Podací právo k ustanovování farářů měli zprvu čeští králové, pak přešlo na město Slaný, a po bitvě na Bílé hoře připadlo Bořitům z Martinic a na Smečně, pak jejich dědicům hrabatům z Clam-Martinic. Od převratu patřil patronát státním lesům. Roku 1949 byly všechny náboženské patronáty zrušeny. V poslední době z nedostatku pracovních sil nechtěl některá farní pole vzít k obdělávání nikdo ani za pouhé placení pozemkové daně. 

Ve starých dobách nebyla znalost čtení a psaní tak všeobecnou jako dnes, kdy je školní docházka povinná pro všechny děti od 6 let. Na vsích do konce 18. století uměl číst a psát jen málo kdo. Ještě počátkem 19. století mnozí velmi zámožní sedláci postupní smlouvy gruntů podepisovali třemi křížky (více informací zde). U žen byla znalost psaní a čtení ještě menší. A když to neuměli zámožní, nebylo možné požadovat tuto znalost ani u domkářů a dělníků. Školy bývaly zprvu při biskupství a klášterech, později ve městech. Koncem 16. století nalezneme však školy i ve vesnicích, v nichž byla fara. Ve Pcherech býval kantor již před 30ti letou válkou. Roku 1599 usadil se ve Slaném na předměstí "Korenský, někdy rektor pcherský" a dal dvě kopy příjemného. Roku 1622 měla ve Slaném svědčit "Káča, která někdy kantora měla a nyní v Touškově chalupě ve vsi Vuvnech zůstává." Ve vsi Řisutech vyučoval mládenečky před rokem 1606 Bohuslav Jistebnický, který současně sloužil za písaře purkmistru a pánům v Muncifaji. Tito kantoři a ředitelé zpěvu a hudby kostelní vyučovali zprvu děti venkovské zpěvu kostelnímu, pak i čtení a psaní, pokud toho sami byli znalí. Záznamy o kantoru ve Pcherech jsou od počátku 18. století plynulé. Byla tudíž ve Pcherech škola dříve, než bylo zřizování farních škol za císařovny Marie Terezie úředně přikázáno. Při přeplněnosti školy pcherské počátkem 19. století, byla v Olšanech a v Knovízi zřízena tzv. pomocnická stanice učitelské školy pcherské. Vyučoval tu zprvu nějaký Kopřiva. Roku 1810 poslal do Knovíze pcherský učitel Antonín Klos svého zkoušeného syna. Ten se tu oženil s Kateřinou, dcerou Hodrovou, a zakoupil si domek, v němž měl třídu (pozn. moje babička Antonie Nebeská pocházela z vedlejší vesnice Zvoleněvsi a její rodiče byli Hodrovi - náhoda ??? nebo příbuznost ???). 

Chodily sem i děti želenické, poněvadž to měly blíže než do Pcher. Do školy chodily většinou jen v zimě, poněvadž v létě musely pást husy a pomáhat doma. V roce 1839 popisuje se škola v Knovízi jako pomocnická stanice školy pcherské o jedné najaté třídě se 72 žáky zapsanými, z nichž chodilo do školy 46. Učitelem byl zmíněný učitel František Glas, nar. 1791 a zkoušený roku 1810. Měl roční příjem ze školy 70 zl. v.m. a setrval ve školní službě do roku 1850. Jeho nástupcem byl syn Alois Glas, který již od roku 1846 otci svému pomáhal. Učil do roku 1879, kdy povolena byla v Knovízi samostatná škola. Od roku 1883 byla knovízská škola dvoutřídní a vystřídala se na ní řada učitelů. Škola byla krátkou dobu i trojtřídní, načež byla zase zredukována na dvojtřídní. Jako učitelka ženských ručních prací působila zde řadu let manželka řídícího učitele Karla Roubíčková. Když se stala škola trojtřídní, byl k ní přistavěn přízemní byt pro řídícího učitele.

Stará zemská silnice vedla přímým směrem přes Knovíz ke Slanému a byla pokračováním důležité zemské cesty mezi Prahou a Německem. Do Želenic vedly jen polní cesty. A i když zemská silnice nevedla přímo Želenicemi, ves byla od silnice dobře patrna. To patrně hodně přispělo za 30ti leté války k její zkáze. Tato blízkost svedla jistě mnohé vojenské oddíly k návštěvě Želenic za spižováním a loupením. Několikrát byla vyrabována jak od domácích, tak i nepřátelských vojsk, zpustošena a vypálena, takže byla vším obyvatelstvem opuštěna. Největšího sedláka Tomáše Důrasa obrali roku 1632 Sasové a císařští o více než 846 kop. Sasové mu vzali 5 koní a císařští 11 koní, čímž mu vznikla škoda 320 kop. Dále mu vojska pobrala 18 krav a 158 ovcí v ceně 330 kop, 18 strychů pšenice a 60 strychů ovsa za 96 kop, šatů chodících a ložních, též vinutí za více než 100 kop. Škody způsobené roku 1632 císařským vojskem byly na smečenském panství třikrát tak velké jako za vpádu saského roku 1631 - 1632. Hned v následujícím roce 1633 utrpěl další škody. Vojáci roztloukli kamna a okna i mnoho nábytku a hospodářského nářadí posekali a popálili. I dva měděnce z kamen mu vzali, čímž měl škody 147 zl. Rok 1634 přinesl další ztráty. Sasové mu vzali 2 klisny a tažného vola, vše za 55 zl., cířařští mu odvezli 160 strychů pšenice, 212 strychů žita, 152 strychů ječmene a 240 strychů ovsa a odvedli 12 krav, 30 kusů vepřového dobytka a 33 ovcí. To byly znovu stovky škod. Neutrpěl ovšem škodu sám jediný, podobně byli postiženi s ním i druzí hospodáři želeničtí. Protože toho tolik jako on neměli, byly jejich škody menší, ale stejně citelné. Když mu shořela i střecha nad hlavou, přesadila jej vrchnost roku 1640 do Netovic na grunt po Matěji Dvořákovi, který zběhl. Grunt netovický byl o něco lepší - byl jen "polorozbořený". Roku 1606 stál 1 500 kop a Důras jej ujal za 400 kop. Ani ze nebyl v pozdějších letech ušetřen škod, ale byly menší než v Želenicích, kde vojska v tu dobu nemohla způsobit již žádné škody. Nebylo tu co brát, ani pálit.

I když byl Tomáš Důras ve smečenském poddanství, udržoval dobré styky s bývalou vrchností želenickou, pány Slánskými. Když koncem roku 1639 při vpádu švédského vojska po vydrancování města odvezli Švédové purkmistra Jana Michala Brodského a Daniela Vepřka do Litoměřic jako ručitele na doplacení daně 1 000 tolarů, kterou nebylo možno ve vyloupeném městě sehnat, byla koncem prosince roku 1639 provedena sbírkou půjčka k vybavení zajatých měšťanů. Tu půjčil ochotně i Tomáš Důras z Želenic. Dovídáme se o tom ze zachovaného dopisu:

Slovutné a vzácné poctivosti V.M. pane purkmistře, páni radní, hojné Boží požehnání ve všech pracech V.M. vinšujeme.

Vašim Milostem v dobré paměti pozůstává, kterak skrze lid vojenský Panýrovský město toto Slaný k ne malým, ale velikým škodám jak na všelijakých věcech tak i na dobytcích jest přišlo, na čemž ještě dosti nebylo, nýbrž že by týmž soldatům kontribucí nějaká zadržena býti měla, kteroužto nemohouce podle své vůle na obci této potřebné pojednou dostati, pryč jsou odjeti museli a sebou pana Jana Michala Brodského, toho času pana purkmistra, též pana Daniela Vepřka jsou vzali, kterýmžto osobám chtějíce V. M. z toho zlého pomoci, všelijak o to starati jste se ráčili, kdežto i na nás od V. M. složeno bylo, abychom V. M. v té věci jakkoliv možnost naše stačiti může, nápomocni byli, v kteréžto příčině takové žádosti jsme neoslyšeli, nýbrž 21 zl jsme zapůjčili. Poněvadž pak nyní potřeba nás k tomu přinucuje, abychom to V. M. ku paměti uvedli, aby nám zase takové peníze oplaceny byly, v čemž velice prosíme, že nám za zlé míti neráčíte.

S tím v ochranu Pána Boha V. M. poroučíme.

Vašim Milostem k službám každého času volní

                                                                             Tomáš Důras a Šimon Ovčárský 

Na rubrum:

Slovutné a vzácné poctivosti panu purkmistru a pánům města Slaného, pánům ochráncům našim milým 

pokorná žádost

                                                                   Tomáše Důrasa a Šimona Ovčárského

/Úřední záznam slánský: 18. Juni Ao 1640

Odloženo k povážení tohoto spisu do většího počtu radních, též pánův starších obecních přítomnosti./

Podle této úřední poznámky byla žádost podána v červnu roku 1640, kdy se Tomášovi Důrasovi po přestěhování do Netovic vedlo asi nejhůře, a proto asi nutně potřeboval peníze.

Jak převzal Tomáš Důras grunt v Netovicích, snažili se jistě i druzí zbylí hospodáři najít obživu jinde. Syn Jakuba Charváta přiženil se do Humen na grunt Touškovský, o Machotovi víme, že se usadil v Tuchlovicích. Žádný z bývalých hospodářů se však do Želenic nevrátil. Až v roce 1656 se na svůj grunt vrátil Jakub Jansa. Jiné rodiny v těch zlých desetiletích snad vymřely a zanikly, protože se potomci z nich k ujetí gruntu ani o gruntovní peníze nehlásili, kromě dvou nebo tří. Proto najdeme koncem 17. století na želenických gruntech téměř všude nové, cizí rodiny. 

Před 30ti letou válkou bylo v Želenicích 14 gruntů. Po válkách husitských byly dva připojeny k jiným gruntům, takže tu v 16. století nalézáme jen 12 gruntů. A tolik jich bylo také po 30ti leté válce obnoveno. Najdeme i výpisy, z nichž je patrné, že městská vrchnost stíhala karban / pitky i špatné hospodaření, že rovnala časté spory sousedů, dovídáme se z nich o dluzích, o ženění, vdávání, platech poddaných sedláků a jiné drobnosti. 

V sešitku vloženém do zádušní knihy želenické jsou uvedeni k roku 1558 tito sirotci v Želenicích:

Sirotci nebožtíka Důrasa, jest jich patero: Václav, Jan, Matěj, Jíra a Marta. Václav a Jan ti odešli svévolně, jiní jsou při Zikmundovi v Želenicích. Mají peněz svých u pánů v truhlici 231 kop, též mají páni jich peněz, které Důras položil u pana Tomáše Ješínského 30 kop. Ty jemu půjčeny byly ke žním. 

Sirotci nebožtíka krčmáře, jest jich patero: Václav, Kříž, Anna, Regina a Markyta. Ty jsou v Praze; má je postaviti v Slaném Kříž, bratr, po sv. Jiří. Spravedlivost jich na krčmě v Želenicích. 

Říha, Kropáččin syn, je osedlý pod Okoří, ten není vyhoštěný, má spravedlnosti své na statku Průšově 8 kop.

Sirotci nebožtíka Prokopa, jest jich šestero: Anna, Jíra, Jan, Václav, Mikuláš, Dorna. Ti jsou při mateři a otčímovi i spravedlivost jich, která jest v manuále zapsaná.

Sirotek nebožtíka Chochola jest jeden - Jan. Ten je s mateří ve statku a o statek nejsou dílni. Jíra, bratr jeho jest oddělený. Zápis o podíl jeho jest v manuále zapsaný.

Následuje řada výpisů většinou z městské knihy zvané "Acta curiae" a jen ojediněle výpisy jiné. 

Roku 1565 ve středu po sv. Dorotě (7. února) Jiřík Důras, krčmář z Želenic o Janovi Chocholovi oznámil, že jest mluvil, že má peněz dosti a "ještě se ti páni o mne starají a vždycky se mnou válejí; ještě na mně nic hroma nevyválejí. Budem na sebe s tím hromem hrubým /jako panem primatorem/ tuze hleděti," že měl jako nazejtří v radě býti, a krčmářovi že šibalův, lotrů a zrádců nadal. Jíra Hoškův o témž Chocholovi oznámil, že mluvil, chlubiv se penězi - "Kéž mi moji páni dají který krejcar na pivo - nedají nic. Oni mějí, že mě převálejí, ale nepřeválejí, však já je převálím." Potom krčmářce, když ho z prvého dluhu upomínala, nadal kurev. Urban Spálený, podruh z Želenic o témž Chocholovi seznal, že krčmářce kurev nadal. Když krčmář přišel a trestal ho z toho - "víš cos proti pánům svým učinil". Více z něj nechtělo. Rychtář řekl, že krčmář křikal naň a on Chochol mu řekl: "Krčmáři, prvýs hoden oběšení, víces pokradl nežli já. Nebudeš dlouho na té krčmě". Kyrášek že šel s Horkým omů, nesl šaty a pravil, že půjde před pana purkmistra a pány své.

(Jan Chochol byl nepokojná krev, milovník karet a piva. Roku 1563 se v Knovízi o posvícení seprali na silnici a Chochol kordem probodl Vondru Spáleného z Podlešína, ale ten se pozdravil, a nějakého Matějku z Holous, který umřel. Měl z toho soud s vrchnostmi obou. Jan lazebník oznámil, že má smlouvu s Chocholem za zhojení Spáleného, že mu něco dal a ještě 1,5 kopy dáti má.)

Ve středu po Proměnění Krista Pána (6. června). Krčmář želenický a Spálený odtudž, kdež na rukojmích byli, protože se k rychtáři svému a konšelům nenáležitě chovali, skrze což ve vězení byli, na ten způsob propuštěni, aby se s nimi smluvili. Protože tak učinili, propuštěni, však na potomní čas, aby se dobře chovali. 

Roku 1566 v pondělí po sv. Juliáně (14. ledna). Spálený 5 kop, ke kterým se zná, Důrasce dáti má. Na odporu Důraska jest, z čeho ji obvinil, poněvadž se v tom pochlubil, že může prokázati, nalezeno jim prokázání ve dvou nedělích.

Roku 1567 v oktáv sv. Jana Evangel (3. ledna). Anna, Důrasčina dcera z Želenic Michalovi Mečíři, protože v tom vůle její jest, za manželku dána. 

V pondělí po Obrácení sv. Pavla na víru (31. ledna). Mariana, dcera Důrasčina z Želenic Václavovi Čapkovi, poněvadž v tom vůle její jest, manželku dána. 

(Obě braly si vdovce a jsou zachovány jejich svatební smlouvy. Dorota Důraska byla roku 1567 dlužna 7 kop 29 gr úroku, 5 kop 12 gr berně, 15 kop věrunku, 27 kop sestře Marianě v Praze, 8 kop 40 gr drobných dluhů - celkem 63 kopy 21 gr. Není to nic divného, když uvážíme, že sháněla výpravu pro obě dcery. A pak byla již rozhodnuta, že statek prodá, jak svědčí další zápis).

V pátek po neděli Reminiciscere (28. února). Důrasce propůjčeno, aby statek prodati mohla a povoleno, však dobrému kupci, který by se pánům líbil, a při úřadu aby se tržilo.

V pátek po sv. Lidmile (23. září). Jakub z Kmetiněvsi, který koupil statek Důrasovský v Želenicích i s manželkou svou slíbili panu purkmistru a pánům člověčenství. 

V pondělí před sv. Martinem (7. listopadu). Důrasce soukup její v nový strych žita místo dochu a řípy, které sobě vymínila, dáti má. A ona prázdna jeho statku má býti, vezmouc sobě svou truhlu z komory a klíč mu dáti od též komory má.

Roku 1568 v pátek po Přenesení sv. Václava (5. března). Václav Čapek na místě Doroty Důrasky stál, a Mandelina, sestra její z Prahy na den uložený od pánův že nestála, žádal týž Čapek za stavní právo. 

Roku 1569 Jakub Důras, Černý Jíra a Havel rychtář postavili se jako rukojmí za Havla Tůmy zetě a Martina Kyráška, kdyby je chtěl z čeho viniti Jansa, krčmář ze Zvoleněvsi, poddaný pana Zejdlice na Zvoleněvsi.

Téhoř roku v pátek po sv. Floriánu - krčmář z Želenic (Jiřík Důras) propuštěn z rukojemství a láryň (=nevěstka) nemá ani u sebe přechovávati, ani jinde s nimi co činiti. 

Roku 1571 ve čtvrtek před sv. Martinem (8. listopadu) byl prováděn jakýsi soupis poddaných z Želenic, který se zachoval:

Poddaní a sirotci před panem purkmistrem a pány stáli a tuto jsou poznamenáni:

Tůma sirotka má Jíru - ve Vraném slouží. Má jej postaviti v pondělí (postavil ho). A své dítky má doma: Jan, pohání doma, dcery Anna, Káča a Marta hospodyňství si hledí.

Komonička má dva syny malé - Jíru a Matěje.

Hošek má tři syny - Jana a Martina a dobrého Jíru, který ho nechce poslouchati a má ho odbýti.

Matouš Valentů a druhý bratr jeho má se oženiti.

Spálený má jednoho syna, malého Zikmunkda.

Voráček má jich šestero: Důra zjednaná Kočkovi (v Slaném), Matěj doma pohání, Kuba také doma, pase krávy, Káča hlídá děti, Jana malá doma, Lída nejmenší, Martin učí se krejčovství u Trnky.

Tukáňský (spr. Chochol) má čtyři syny: Jíra nejstarší, neposlušný, má se s ním stavěti u pana purkmistra, Martin je doma, Zacharyáš pohání, Matěj pase krávy, Anna a Káča jsou doma.

Charvát má jednoho syna Víta a dvé vnoučátek, Matěj a Důra jsou malí.

Kyrášek jednoho Jíru, potřebuje ho doma.

Důras nemá žádného dítěte, než má výhost manželky přinésti; než s prvější manželkou čtvero: Annu, Kateřinu, Pavla a Víta, jsou malí.

Krčmář nemá žádného dítěte.

(Jest uvedeno 11 gruntů a bylo jich 12 - schází Černý).

Roku 1574 v pátek po sv. Martinu (12. listopadu). Jakub Důras z Želenic, Jiřík krčmář odtudž, že jsou hráli se Spáleným, jeho na hru pobízeli a peněz mu na hru půjčovali i jej obehráli, dáni do vězení. A rychtáři želenickému poručeno, aby všem sousedům oznámil, aby nehrál žádný pod propadením 10 str ovsa panu purkmistru a pánům.

V pátek po Početí Panny Marie (10. prosince). Václav Čapek, který se jest postavil za rukojmě za Jakuba Důrasa pod 10 str ovsa, že hráti nebude a hrál, má takový oves do Hromnic vyssouti.

Roku 1574 v pondělí v předvečer sv. Petra a Pavla (27. června). Rychtář želenský žaloval na Jakuba Důrasa, že  nějaký kámen nočně odvezl, který jiný soused lámati dal, druhé, že k rychtáři choditi nechce, třetí, že čeledína upral a jemu zaplatiti nechce. Jakub odpověď dal, že ten kámen v jeho je lámání a ne nočně, a k rychtáři že chodí. Jest Jakub trestán a čeledínu má zaplatiti a zítřejšího dne tam páni na to vyslati mají.

Roku 1575 v den sv. Prokopa (4. července). Václavovi Čapkovi jakožto rukojmí za Jakuba Důrasa, že jest hrál týž Důras, oznámeno, aby zaň 10 kop m. dnes u pana purkmistra položil, neboť jej vyručil pod 10 str ovsa a oves nyní jest po jedné kopě.

1575 ves Želenice       Poddaní k záduší, odhad grunt na kopy

Tůma, Kyrášek                                 90

Komonička                                       50

Hošek, Matouš Valentů                 150

Vořáček, Charvát                          200

Jíra Tuháňsk (Chochol)                  150

Důras                                             400

Jíra Černý                                      120

Krčmář                                           100

Suma ocenění udána jest na 1870 kop, poněvadž však součet uvedených gruntů činí jen 1720 kop, jest patrno, že jeden grunt v ceně 150 kop schází. Byl to asi grunt Kubův či Spáleného. Předepsaný plat činil 22 kop 26 gr 2 den. Oceňování gruntů pro berni a jiné dávky dálo se vesměs v nízkých cenách, aby plat nebyl veliký. Skutečná cena byla nejméně trojnásobná. 

Roku 1578 v pondělí po sv. Mikuláši (7. prosince). Jiříka Černého synové z Želenic ohraženi na poctivosti, že jim ta slova od Jiříka Vorážka mluvená na újmu jich dobré pověsti býti nemají. Při tom Jakubovi Důrasovi rychtářství poručeno, Charvátovi Jansovi a Černému konšelství.

Roku 1579 v den sv. Inocence (28. července). Z poručení pana purkmistra a pánův skrze vyslané pana Pavla Samuela a pana Jiříka Psíkovic úřad sazen:

Jakub Důras, rychtář, konšelé tito: Matěj Matoušovic jinak Machota, Ondřej Hošek, Jansa. Při tom bylo provedeno jako v roce 1571 poznamenání, co poddaní v Želenicích svých dětí mají, co sirotků a podruhů:

Důras, ryhtář Anna, Káča, Pavel - Anna druhá s jinou manželkou, Šimon, Maruška a Důra.

Rok 1584 ves Želenice              vybírání důchodův (úroků) k záduš z vesnic

Krčmář                                                      1 kopa 25 gr - den

Jansa (Černý)                                            3         20          5

Jakub Důras                                              7         20

Roku 1590 při seznamu berně z 59 poddaných jest uvedeno: Kromě tří pohořalých leta tohoto 1590 v pátek po Velikonocích v Želenicích. V tom roce tudíž vyhořely ve vsi 3 grunty, není však uvedeno které. 

Roku 1595 Jakub Důras z Želenic s manželkou Kateřinou koupii v Slaném dům Smolovský za 1 400 kop m. 

Roku 1596 ve středu na den sv. Barbory (4. prosince). Jan starší Smola žádal pana purkmistra a pány, aby žádných peněz buď za právem zůstávajících neb které ještě Jakub Důras za dům složiti má, Janovi mladšímu bratru jeho nebylo vydáváno, pokud by nebyli porovnáni.

Roku 1597 v pondělí po sv. Dionysu (13. října) bylo Jakubovi Důrasovi podruhé poručeno, aby peníze gruntovní za svůj dům na právě složil. 

V pondělí po Nanebevzetí Panny Marie (20. srpna) Jan Smola v nepřítomnosti Jakuba Důrasa domlouval se, že peněz gruntovních neskládá. 

Roku 1598 ve středu po Narození Panny Marie (10. září) Jan starší Smola oznámiti dal, že Jakub Důras zadržel gruntovní peníze za dům, žádaje, aby k složení jich byl přidržen, též i napomenut, aby jich Janovi, bratru jeho nedával, že ještě poděleni a spokojeni nejsou. Jakub Důras oznámil, že jest je dal již Janovi, bratru jeho, kterýž mu zprávu dával, že s bratrem svým spokojeni jsou, a on na slovo jeho věře, mu 30 kop gr odvedl. Nalezeno z práva, aby 30 kop m. ve dvou nedělích na právě Jakub Důras složil.

Roku 1603 v pondělí po neděli Judica (17. března) Jan Smola s Kateřinou Důraskou vstoupivše před pana purkmistra a pány do rady, oznámili, že jest Jan prodal 400 kop spravedlnosti své dědické na domě Smolovském, kteréž po 8 kopách jdou za 150 kop m. a byt v témž domě že jest sobě do dvou let v sklepě  síni vymínil, žádajíc, aby od pana purkmistra a pánův k takovému trhu bylo povoleno.

Téhož roku ve středu po neděli Rogationum (2. června) Kateřina Důraska s Pavlem z Volovic, pastorkem svým, synem někdy Jakuba Důrasa ze vsi Želenic na přímluvu pana Jana Borně ze Lhoty a na Mikovicích prostřednictvím pana purkmistra a pánův smluvena tak, že Pavel za všecku spravedlnost jemu po otci v statku jejím náležitou svolil se 50 kop m. přijíti na termíny tyto níže psané: Při actum smlouvy této 10 kop m. a ročně po 10 kopách při každém soudu vánočním neb novoletém má mu vycházeti.

Kromě ročního úroku městu Slanému platili hospodáři želeničtí i zemskou berni a různé jiné daně pod jménem sbírky. Podle výkazu z roku 1605 platili na různé termíny podle odhadu či šacunku i na výpravu vojska po 2 %:

Proč neplatil Jan Fryška není uvedeno. Kromě toho byla ještě odváděna berně na termín sv. Mikuláše a sbírka vánoční. Při berni jsou obnosy stejné kromě u Jansy. Berně se odváděla k sv. Bartoloměji a k sv. Mikuláši, sbírky k sv. Vavřinci, k sv. Václavu, na sv. Šimona Judu a vánoční. Odhad 1 900 kop jest proti roku 1575 zvýšen jenom o 30 kop, ač ve skutečnosti ceny nemovitostí značně zvýšily. 

K roku 1610 je možné uvést ještě jeden seznam želenických hospodářů, z nějž poznáme velikost všech tehdejších gruntů. Rozvržení, co který poddaný k záduší náležející, dříví povinen jest přivésti až do vypořádání, tak aby mezi nimi rovnost byla zachována podle toho, co který dědin drží. Z pěti kop záhonů po 1 látru, z 10 kop po hranici (asi dříví k otopu a cihelně, a jsou asi započítána pole zádušní), na hranici se počítala dvě látra (asi sáhy):

K roku 1611 podle rychtáře Jiřího Chocholi, za vpádu vojska pasovského, kdy sebrána byla v kraji zemská hotovost 1 000 rejtharů pod vedením pana z Puchamu, bylo protráveno v Želenicích:

Útrata za stravování je vykázána 36 kopami 20 gr, připadá tudíž ostatek 19 kop na oves, který byl počítán po 40 gr strych a spotřebovalo se jej 28 str 2 věrtele. Není počítáno, co vojsko jinak protrávilo a co bylo vzato z hospodářství: 6 skopců, 42 slepic, 12 husí, domácí chléb a jiné potraviny jako mouka, omastek. Jistě dávali sedláci i seno a slámu pro koně. To odpouštěli. Vyúčtovaný náklad na vojsko odpočítával se později od povinné berně zemské. 

Z té doby se zachovaly i matriční zápisy:

Rok 1619 dne 11. dubna - Jakubovi Charvátovi ze vsi Želenic a manželce Kateřině pokřtěn syn jménem Jan. Kmotrové: Tomáš Důras, Jakub Komonička, kmotra Anna krčmářka, všichni z též vsi.

Roku 1611 ženil se Matěj, syn Václava Nekoláčného z Lunikova s Lidmilou, dcerou po nebožtíkovi Jakubu Důrasovi.

Rok 1628 dne 17. září pokřtěn Matouš, syn Jakuba Charváta. Kmotři Tomáš Důras, Jan Koza, Kateřina Bezenská.

Důležitým rozhraním v dějinách selských gruntů je rok 1654. Pravidelně k tomuto roku se dostávají kronikáři při sestavování hospodářů na jednotlivých gruntech. V tomto roce byl vykonán pro daňové účely spolehlivý soupis všech gruntů na vesnicích, tzv. Berní rolla. V některých krajích se Berní rolle nezachovaly a musíme se spokojit jen s pouhými výpisy z nich, které se zachovaly ve vrchnostenských archivech. V soupisech se uvádělo, které grunty vůbec ve vsi jsou, kdo na nich hospodařil dříve před 30ti letou válkou a v jakém stavu jsou rou 1654, zda osazené či pusté. Muselo se uvésti kolik strychů polí ke každému patří, kolik je rolí obdělávaných a kolik lad. V soupise se uvádělo i jaká pole jsou, žitná či pšeničná, jaké jsou pro sedláky možnosti vedlejšího výdělku - domáckým řemeslem, povozničením, chovem dobytka, obchodem obilným apod. Vrchnosti byly povinny hlásit pak v určitých obdobích, které grunty z pustých hospodářství zase byly osazeny a kterého roku. V Berní rolli je dále uvedeno, kolik a jakého dobytka hospodáři mají. 

Dalším soupisem gruntů byl Tereziánský katastr, ač byl vyhotoven dávno před jejím nastoupením vlády. Všechny vrchnosti byly vyzvány roku 1713, aby předložily přiznání kde a kolik a jaké poddané mají na svých panstvích. Za sedláka se počítal obyčejně hospodář na lánu či 60 strychovém statku. Kdo byl na 30 strychovém gruntě zván byl někde pololáník, jinde chalupník, nebo půlsedlák. V tomto soupise jsou zapsáni i hospodáři podle Berní rolle. Po přiznáních poddanských tabel prováděla se kontrola udání tak zvanou visitační komisí, která obyčejně našla více polí než bylo přiznáno. 

Všimneme-li si hospodářů v roce 1654, vidímě, že byly zatím osedlé jenom tři grunty. Hospodáři měli obděláno 136 str polí, z toho Důras sám 115 str, druzí dva jen 12 a 9 str. Ladem leželo 674 str, bylo tudíž počítáno s celkovou výměrou 810 str pozemků. Podle očité visitace bylo tu shledáno ve 102 kusech 1 225 strychů 3/4 věrtele půdy, tudíž asi o 50 % více. Jeví se tedy mezi přihláškou a nálezem visitační komise značný rozdíl. Podle roku 1654 byl v Želenicích jeden pololáník, jeden třičtvrtěláník a ostatní láníci s výměrou vyšší než lán. Podle visitační komise byl nejmenší grunt želenický téměř čtičtvrtě lánu. U největšího bylo shledáno o 95 str více než bylo udáno, u Charvátovského o 50 str více. Měli tudíž za stara v Želenicích dobrou míru 😀.

Nápadný je také malý počet kusů pozemků. Měli tudíž zdejší hospodáři velké kusy. Podle visitace připadá  průměrně asi 12 str na kus. 

V Tereziánském katastru jsou zapsáni i řemeslníci, kteří tu tehdy žili. Krejčí Matěj Důras, smečenský poddaný, pracuje bez tovaryše, bytem byl u Anny Důrasové, neměl polí a obživoval se se ženou ponejvíce mezi lidmi prací nádenickou a stále nepracoval. Vydělal řemeslem ročně asi 20 zlatých; neplatil kontribuci ani nekonal robotu. 

Kovář Jan Růžička, smečenský poddaný, pracoval bez tovaryše, bydlel u Anny Důrasky, neužíval polí a neměl dobytka, žil ze řemesla a vydělal ročně asi 35 zl, platil ročně z bytu 3 zl činže, neplatil kontribuci ani nekonal žádné roboty.

Byl tu ještě pastýř v obecní chaloupce. Žid žádný tu nežil. V roce 1716 hospodařily na třech gruntech vdovy. V katastru Tereziánském jsou u všech gruntů uváděny užívané pozemky s pojmenováním polohy a udáním výměry a v jaké půdě dle jakosti - dobrá, prostřední, špatná.

Jsou zde uváděny staré názvy- traťové názvy polí. V době poddanské byly grunty dlouho nedělitelné a zůstávaly v celosti. Teprve po zrušení poddanství počalo drobení po malých částech. Koncem 18. století bylo povolováno oddělovati od větších gruntů po čtvrtích, tj. po 15 str, ale u původního gruntu muselo zůstati 30 str, aby neztratily se konané roboty. Po roce 1800 se mnoho lánových gruntů rozdělilo na dva pololány, zvláště v jižních Čechách. 

Základem vesnice byly selské a chalupnické grunty zvané dříve dvorce kmetcí. Jejich držitelé, naši sedláci a chalupníci, udržovali se svými rodinnými příslušníky a čeledí v nejhorších dobách útlaku českou řeč a starobylé obyčeje a zvyklosti. Z tohoto jádra národa vyšla celá řada buditelů, učenců, spisovatelů a umělců, již přivedli zkomírající národ zase k životu a k rozkvětu. Otec a matka tvoří rodinu, jež rozvětvují se dětmi. Před nimi tvořili rodinu jejich rodiče, v poměru k dětem dědové a báby, jak ze strany otcovy, tak ze strany matčiny. Byli před námi, jsou to naši předkové. Na vsi mohl grunt dostat jen jeden ze synů. Ostatní museli se snažit dostat se jinam na grunty bez synů nebo přiženěním se k vdovám. Jen někteří selští synkové šli na řemeslo. Bývalo to nejčastěji kovářství a kolářství, tělesně slabší učívali se krejčovině (ta je v naší rodině také zaznamenána). Po 30ti leté válce obyvatelstvo v našem kraji velmi prořídlo, vesnice se vylidnily a grunty zůstávaly pusté. Proto některé vrchnosti, které měly panství jinde, která se tak nevylidnila, přesídlily hromadně rodiny odtamtud na pusté grunty k nám. Tito kolonisté byli mnohdy z německých krajin. Tak osadila vrchnost zvoleněvská po roce 1680 Podlešín a Zvoleněves lidmi od Zákup. Podobně osazeny byly vsi u Buštěhradu lidmi od Cvikova. Německé rodiny se v českém prostředí počeštily a zůstala nám upomínkou na tuto kolonizaci němcká příjmení Wiesner, Müller, Richter, Kinter (Günter), Rosenkranc, Rebhon, Štrobach apod. Na vesnicích přibývalo domků, grunty se nepřidělávaly, nebylo již půdy, jedině uvedeným rozdělování gruntů na pololány nebo čtvrlány jich několik přibylo. Zvětšení počtu domů není vždy v souvislosti se zvýšením počtu obyvatelstva. Mnohdy domů přibude a počet obyvatelstva se nemění, někdy jej ještě ubyde. Tento rozdíl ukazuje jen zlepšení bytových poměrů Tak rou 1900 připadalo na dům v Želenicích skoro 9 obyvatel, roku 1930 pak jen asi 5. Ves Želenice je ve skupině obcí, které vzrůstají. Ale jsou také obce, jež nevzrůstají, jako Holousy a Saky, a celá řada obcí zemědělských na Slánsku a hlavně na Českomoravské vysočině. V takových obcích má dělnictvo jen práci sezónní, a proto odchází do krajů, kde naleznce stálé zaměstnání celoroční - do krajů průmyslových a hornických. Takový rychlý vzrůst vidíme v sousedství - ve Pcherách, Hnidousích, Motyčíně, Vinařicích a Libušíně. Stejně rychle vzrostlo město Klano s přilehlými obcemi.

Mezi obyvatelstvem řádívaly dříve různé nakažlivé nemoci, o nichž nám byly zachovány jen sporé zprávy. Tak byl roku 1582 ve Slaném mor, jemuž podlehla i řada konšelů. I později objevovalo se v Čechách "morní povětří". V době takového ohrožení museli krajští hejtmané hlásiti týdně úmrtí na mor do Prahy. Král s úředníky zemskými uchyloval se pak k pobytu do krajů neohrožených nákazou. Také za války třicetileté umírali lidé hromadně hladem a nakažlivými nemocemi. Vedle moru bývaly to i černé neštovice, jímž říkali i "pečetě". Větší nákaza byla roku 1680, kdy v Kladně, jež bylo tehdy zcela vesnické, zemřelo přes 50 osob a muselo se nouzově pochovávati u kaple Floriánské, poněvadž starý hřbitov u farního kostela nestačil. Znovu řádil mor roku 1713. Přičina smrti se tehdy nezapisovala. Epidemie poznáme jen podle zvýšeného počtu úmrtí proti letům normáním. Zlý byl rok 1772, kdy pro neúrodu živili se prý lidé vším možným, z čehož vznikaly různé choroby. V matrice pcherské je napsáno několik pohřbů lidí neznámých, kteří zemřeli na průchodu obcí, aniž mohli sdělit své jméno a původ. Roku 1832 objevila se u nás cholera, některé vsi na Slánsku byly nákazy ušetřeny, mezi nimi i Želenice, až v sousední Knovízi zemřelo 22 osob. Za války prusko-rakouské roku 1866 vyskytla se tu opět cholera. Ze Pcher vyžádala si 27 obětí, z Humen 12 a nejhůře bylo v Hnidousích, kde zemřelo na ni 62 osob. V Želenicích si vyžádala 5 obětí. 

Od té doby není zpráv o tak zlém řádění některé epidemi, až se tyfus, spála, záškrt a chřipka občas objevily. Dnešní lékařská věda dovede již lépe takovým nákazám čelit. Zavedeným ochranným očkováním vymizely u nás dříve tak obávané černé neštovice, a dnes již zřídka potkáme člověka se zjizveným obličejem od neštovic. 

Jsou i zprávy o dobytčím moru a pádu dobytka. Tak roku 1649 řádila v kraji kulhavka a slintavka, jak poznáváme z rad, které psal pan Jaroslav Bořita hrabě z Martinic svým úředníkům. Také později hynul dobytek hromadně zvláště po suchých letech a nedostatku píce. Červenka u vepřů udržuje se občas i při zavedeném ochranném očkování, časem obrna a u drůbeže slepičí mor. Tyto nákazy způsobují značné národohospodářské škody.

Z želenických rodáků vynikli a dosáhli významného postavení:

Josef Duras z č.p. 17 - v 1. pol. 19. století právník

Jan Šťastný, školní rada a pedagogický spisovatel, nar. 1824 v č.p. 4

František Kytka, knihkupec a nakladatel v Praze, nar. 1845 v č.p. 12.

JUDr. Václav Duras z č.p. 1, zemský advokát v Praze

Dr. Karel Nebeský v Praze, č.p. 7 (toto jméno mě překvapilo a je to tedy důkaz toho, že zde potomci Nebeských zůstali žít, a to v č.p. 7, odkud pocházela manželka Josefa Nebeského z Letek)

Antonín Zajíček, profesor ve Slaném

O bezpečnost majetku a života starávali se v nejstarší době rychtáři a konšelé za pomoci všeho obyvatelstva (obecná poruka za čin spáchaný v obvodu obce, aby viník byl vypátrán). Staří rychtáři konávali z příkazu vrchnostenského nebo krajského úřadu noční prohlídky po krčmách o přechovávání podezřelých osob. Cestující museli mít proto písemný průkaz - cestovní pas - řemeslničtí tovaryši vandrovní knížku nebo fedrovní listy. Kdo byl přistižen bez průkazu, byl posílán postrkem na domovské panství. V obcích bývaly tzv. hnanecké knihy, neboť musely dopravovati takového hnance dále. Teprve roku 1850 bylo zřízeno četnictvo a započalo svou službu dne 9. června 1850. Zprvu bylo četnictvo jízdní, které mělo přidělené veliké obvody. Byli k němu přidělováni vysloužilí poddůstojníci, takže služba tato byla jaksi zaopatřením za delší službu vojenskou. Později byly stanice rozmnoženy a jízdní četnictvo bylo zrušeno a nahrazeno pěším. Každá větší obec pak měla svého obecního strážníka či "policajta", který obstarával posílky a konával v létě službu polního hajného, někde i ponocného. 

K podávání zpráv posílali se v nejstarší době poslové jízdní i pěší. Ale takové podávání zpráv do míst vzdálených bylo nákladné. Proto čekávalo se až někdo tím směrem cestoval a po něm se zprávy vzkazovaly. Po rozšíření znalosti čtení a psaní posílaly se zprávy napsané - dopisy. Rozmáháním se obchodu vznikla mezi obchodníky vzdálených měst občasná nebo pravidelná výměna zpráv. Ve středověku udržovala i větší města v obvodu země písemné spojení, a městští poslové přijímali i obstarání soukromých dopisů. Pravidelnou výměnu mezi panovnickými rody převzaly v 17. století za peněžitou náhradu rodiny hrabat Thurnů a Taxisů. Když byla seznána výnosnost takového zprostředkování zpráv, převzala císařovna Marie Terezie tento provoz do státní správy a zmíněné rody dostaly odbytné. Tak vznikly dnešní pošty. Vedle dosavadních poštovních stanic, kde byly stále pohotově koně a vozy, byly zřízeny stanice nové a síť dopravy byla rozšířena i jinými směry. Kudy poštovní spojení probíhalo, tam byly silnice zvláště dobře vybudovány a udržovány v dobrém stavu, aby poslové jízdní a spěšní nebyli nijak zdržováni.  Při podávání dopisů se poplatek zapravoval hotově. Teprve později byly zavedeny poštovní známky /Amerika 1847/ na vyplacení dopisů. Byly navázány styky se sousedními státy a uzavírány smlouvy o vzájemné dopravě dopisů, až došlo konečně ke zřízení dnešního světového poštovního spolku. Nové vynálezy připojily do poštovních služeb i rychlé podávání zpráv telegraficky a telefonicky a následně i radiotelegraficky a radiotelefonicky. Želenice jsou přiděleny k obvodu poštovního úřadu v Brandýsku, který tu byl zřízen, když zde byla správa dolů Společnosti státních drah. Dříve chodíval na poštu obecní posel. Po roce 1900 převzali tuto službu přespolní listonošové. 

Naši staří předkové sedávali za večerů kolem otevřeného ohniště, odkud se šířilo po jizbě světlo. Na posvícení užívali loučí, nadělaných ze smolného dříví. Při takovém osvětlení nebylo jistě možné konat nějaké práce. Značným pokrokem bylo vynalezení voskových a lojových svíček, ale ty byly drahé. Bylo užíváno kahanů lojových a olejových. Ke svícení se používalo oleje řepkového. Značné zlepšení znamenal vynález lamp petrolejových s řiditelným světlem pod skleněným cylindrem. Krátký čas používalo se lamp plynových s žárovou punčoškou, pak lamp karbidových. Ale v městech používaného plynu k osvětlování vesnice neznala. Však i toto nové zlepšení bylo zatlačeno lepším osvětlením elektrickým - světlem přítomnosti. K jeho rozšíření přispěly po světové válce zřízené elektrárny na dolech a elektrárny vodní, které vyrábějí elektrický proud levněji než v dřívějších městských elektrárnách, kam se muselo uhlí často zdaleka dovážet. 

Kromě k osvětlování používá se elektrického proudu i ke hnaní motorů, takže venkov nyní elektřinou mlátí, šrotuje, řeže řezanku i dříví. 

Pod silnými opukovými vrstvami zdejší náhorní roviny vytékal v Želenicích mocný a stálý pramen vody, který sem přilákal první usedlíky. Stačil zásobovat všechno obyvatelstvo vodou. Při zvýšené potřebě vody znali již osadníci hledat vodu ve hloubce studnami, na něž je i dnešní obyvatelstvo odkázáno. 

Podle nejstarších zpráv nebylo poddanství tak tíživou povinnosti jakou se projevilo později. Vrchnosti pronajímaly svou půdu za naturální dávky a malou náhradu peněžitou, svým poddaným. Ale po válkách husitských se právo vrchností nad poddanými utvrdilo. Již v 15. století bylo sněmovním usnesením omezeno jejich volné stěhování a již před válkou třicetiletou proměnilo se poddanství v člověčenství. Poddaný patřil s celou rodinou vrchnosti a byl ve všem svém jednání omezen. Vrchnost jej se statkem jako jeho součástí prodávala jiné vrchnosti a jen výjimečně si při prodeji panství některého poddaného vymiňovala. Sedlák byl jen dočasným držitelem gruntu. Grunt zůstával vždy majetkem vrchnosti. I když sedlák podle tak zvaného zákupního práva svůj grunt podle úmluvy a odhadu plně splatil, nebyl jeho vlastnictvím. Musel vrchnosti i po splacení všech peněz odvádět roční úrok, jenž byl důkazem, že statek je dále majetkem vrchnosti, že to není statek svobodný. Při správném plnění smlouvou určených povinností přejímal grunt syn se stejnými závazky a povinnostmi, a grunt byl jaksi dědičný. Ale sedlák jej nesměl bez povolení vrchnosti prodat, směnit, odkázat nebo prostě opustit a jít jinam. Na cizí panství se mohl odstěhovat jen s povolením své vrchnosti, jen s jejím povolením mohl grunt směnit s jiným poddaným, poslat děti do práce na cizí panství, k učení řemeslu, na studie, s jejím povolením mohl vdávat dcery a ženit syny. V našem kraji bylo ustáleným obyčejem, že po otci přejímal grunt vždy nejmladší syn. Dělo se tak proto, aby mohl dříve zaopatřit ostatní děti, dcery vyvdat a starší syny přiženit na grunty bez synů nebo k selským vdovám. Měla-li vdova děti, nestával se nový hospodář majitelem statku, ale byl jen dočasným hospodářem než dorostl určený dědic gruntu z prvého manželství. Stávalo se ovšem také, že zůstal na gruntě trvale. Dědic někdy předčasně zemřel nebo se mu podařilo přiženit na grunt větší. V tom případě se s otčímem jak se říkalo porovnal a dostal více než činil jeho podíl. Při prodeji gruntu i při přejímání novým hospodářem se grunt odhadoval či šacoval. Odhad prováděl místní rychtář s konšelem a s přizvanými rychtáři a konšely ze sousedních obcí. Grunty se neprodávaly a nepřejímaly za hotové peníze. Na odhadnutou cenu skládal se ustanovený závdavek a ostatek ceny doplácel se ročními splátkami, kterým se říkalo věrunky nebo roční peníze až do vyplnění celé sum odhadní. Závdavek i výše věrunků stanovila se již při odhadu. Při dějinách jednotlivých gruntů najdeme toho doklady. Splátky bývaly mnohdy velmi mírné, a tak trvalo třeba přes padesát let, než byl grunt doplacen. Grunt č.p. 1 v Želenicích byl odhadnut na 700 kop. Byl zaplacený a celá suma patřila čtyřem dětem, takže každému připadl podíl či dědická spravedlnost. 175 kop. Nový hospodář si svůj podíl srazil jako závdavek a 525 kop měl splácet ročně po 10 kopách. Podíly patřily Martinovi, Mandaleně do Holubic a Dorotě, dceři po Lidmile. Při správném placení mohl grunt doplatit až za 53 let. A také s placením nepospíchal. Roku 1702, tudíž za 9 let, měl vykladeno 90 kop. Vzniká tak pochybnost, zda mohl za svého života grunt doplatit a zda starší sourozenci mohli se dožít vybrání svých podílů. O kladené gruntovní peníze se někdy nápadníci každoročně dělili, jindy nechávali bráti peníze nejpotřebnějšího. Z 90 kop dostal Martin 50 kop a Mandalena a Dorota jen po 20 kopách. Když měla z gruntu brát vrchnost a kladlo se třeba po 15 kopách ročně, brávala obyčejně 5 kop a o 10 kop museli se podělit ostatní nápadníci gruntovních peněz. Tím se vybrání peněz prodlužovalo. Mnohý nápadník takové gruntovní spravedlnosti byl by potřeboval třeba peníze hned na závdavek na vyhlédnutý grunt, nebo byl již starší a nedoufal, že by se vybrání peněz dožil. Rozhodl se proto k prodeji svého dědického podílu. Příklad najdeme u č.p. 18. Valentin s manželkou Dorotou prodali roku 1540 své gruntovní peníze z gruntu Hodaňovského či Charvátovského a sice sumu 24 kop m. za hotových 90 kop Bratřině literátské ze Slaného. I jinde najdeme tyto příklady. Kdo gruntovní peníze prodával, musel nabídnout nejdříve drželi gruntu. Když ten prohlásil, "že není s to je koupit", mohl je prodat se svolení vrchnosti jinému. O takových prodejích gruntovních peněz je zmínka již při záduší želenickém, neboť kostelní záduší je často kupovala. Kupovalo se "na třetí peníz", tj. za třetinu a někdy i hodně levněji, také za pětinu. Záleželo vždy na tom, kdy se mělo začít s braním peněz a po jak velkých částkách věrunky šly či jak brzo vybrání skončilo. 

Když zemřel na gruntě hospodář a zůstávala vdova s dětmi, ponechávala ji vrchnost na gruntě, aby mohl grunt převzít některý syn až doroste. V takovém případě nemusel to vždy být ten nejmladší. Vrchnost mohla určit třeba nejstaršího. Měla-li děti malé, musela se nezbytně k udržení hospodářství provdat. Když se druhý muž nestal držitelem gruntu, doufal aspoň, že si něco zahospodaří nebo bude mít s manželkou za dobré hospodaření zaopatření ke stáří. Při úmrtí hospodáře bez dětí, připadala jeho polovina právem odúmrtním vrchnosti a druhá vdově. Byla-li ještě mladá, mohla se vdát a druhý muž si porážel její polovinu jako závdavek a vrchnosti splácel druhou. Když nebyl grunt doplacen, připadala vdově jen polovina toho, co muž splatil, a stejně tolik činila i odúmrť vrchnosti. Byla-li ovdovělá hospodyně starší, nedovolila jí vrchnost, aby se znovu provdala. Tím by jí byla ušla hodnota druhé půlky gruntu, protože nemohla jako poddaná svůj majetek odkázat. Příklad najdeme u č.p. 10 u Marty Důrasky roku 1603. Někdy nedovolila vrchnost ani prodání gruntovních peněz. Tak je u gruntu č.p. 13 v roce 1611 poznamenáno, že vdova po Bartoňovi, který ten grunt roku 1603 prodal a jemuž šly gruntovní peníze po 15 kopách, zbývající peníze prodat ani odkázat nemůže. Paní Estera byla rozená Libovická z Libovice a koupila ten grunt roku 1575, načež se provdala za Bartoně. Vybrala ještě asi 3x gruntovní peníze a zemřela. Nevybrané peníze připadly právem odúmrtním vrchnosti smečenské.

Když mohl držitel gruntu skoupit gruntovní peníze "na třetí peníz", měl grunt brzo doplacený a byl hodně levnější. Koupení statku za hotové peníze bylo vzácností a byl také mnohem níže oceněn. Dědické nápady šly jen na přímé dědice - děti. Sourozenci jich vzájemně neměli. Proto nedědil po bratru bratr nebo sestra. Co jim nedal zemřelý za života, po jeho smrti nedostali. Veškerý majetek připadal vrchnosti, a jen někdy z milosti dostal některý sourozenec něco. 

Jak bylo řečeno výše, poddaní museli mít ke svému konání a jednání povolení vrchnosti nebo v její nepřítomnosti od zmocněného úředníka. Na přestěhování na jiné panství musel mít výhostný list či výhost. Např.:

"Já Bohuchval Valkoun z Adlaru a na Štáfě (zlonickém zámku říkalo se Štáf) známo činím tímto listem, že na žádost a připsání J. M. urozeného pana Jana Waldštejna na Hostinné a Rachlově, propustil jsem a tímto listem propouštím Annu, dceru Jiříka Melichara, poddanou svou ze vsi Račiněvsi a i s spravedlivostí její na gruntech mých jí náležitou, práva sobě nad ní dáleji nepozůstavující. Na potvrzení toho sekryt (t.j pečeť) svůj vlastní k tomuto listu výnostnému jsem přitiskl, jehož jest datum na Štáfě v úterý po sv. Lukáši leta 1604."

nebo

Panu

Jakubovi Menšíkovi z Menšteina, hejtmanu úřadu nejvyššího purkrabství pražského

Službu ... Zdraví ... K žádosti Vaší tak činíme a Kateřinu, dceru Jakuba, rychtáře ze vsi Želenic, poddanou kmetičnu naší, poněvadž v tom napřed vůle Boží, pak otce jejího a její jest, z poddanosti i se spravedlností, kterou jí otec její, jsa živ, dobrovolně dá, na grunty J. M. pána Vašeho propouštíme a jemu, Petrovi Vlasákovi z Řetovic za manželku dáváme, jsouce té naděje, až by se kdy co tak podobného na gruntech našich přitrefilo a Vy též od nás žádáni byli, že nám též odporni nejsouce, též i při J. M. pánu Vašem dobrým přítelem naším býti ráčíte.

Datum v městě Slaném v pondělí po Třech králích 1583

Rychtářem želenickým byl toho roku Jakub Důras. Z uvedeného je zřejmé, že si dřetovický sedlák Petr Vlasák našel za nevěstu Kateřinu, dceru Důrasovu z Želenic. Vrchnost její mu vyžádala v Slaném její propuštění na grunty buštěhradské. Petr Vlasák zemřel roku 1592 a pozůstalá vdova Kateřina se synkem Řehořem měli z gruntu ceněného za 500 kop podíly asi po 175 kopách. Téhož roku vdala se Kateřina za místního vdovce Jana, kováře, který byl po gruntu zván Vlasák. Po smrti Kateřiny oženil se s Annou. Říha, jeho pastorek, žil po smrti matčině u tety Anny Blažkové v Holousích, kde zemřel roku 1615. Grunt zůstal otčímovi. Po smrti Jana Vlasáka zůstalo 8 dětí. Grunt ujal nejstarší Matouš Vlasák. Roku 1603 asi po smrti manželky Kateřiny hlásil se druhý muž Jan Vlasák o její spravedlnost z gruntu Důrasovského. Měl tam podle zápisu z roku 1623 v gruntovní knize pohledávku 115 kop - Jan po Kateřině. 

Jan, kovář zvaný Vlasák a jeho nástupce Matouš Vlasák nebyli již potomky prvotních Vlasáků, nýbrž užívali příjmení Vlasák po gruntě. Máme zde tudíž obdobný případ jako u gruntu Důrasovského, kde Jakub jinak Kubeš Myslík z Kmetiněvsi, který roku 1567 grunt ten koupil, odložil jméno Myslík a přejal příjmení po gruntě. A jeho potomci užívají dodnes příjmení Důras, až rodové jméno bylo Myslík

Podobně byla propuštěna od pana purkmistra a pánů města Slaného r. 1592 dcera Anna Jakuba Důrasa ze Želenic za manželku Janu Hořejšímu ze vsi Pchery s výpravou a "20 kopami č. spravedlivosti", které jí otec dáti chce, Spravedlností rozuměly se i dědické nároky na gruntovní peníze po smrti otcově, a výraz ten ve výhostu byl důležitý. Jinak neměl propuštěný poddaný na nějaký majetek později nárok.

Na zaměstnání na cizích gruntech vydávaly se tzv. fedrovní listy. Ukázka:

"Já Jiří Bořita z Martinic a na Smečně, římského císaře J. M. rada a nejvyšší sudí království Českého, známo činím tímto listem vůbec přede všemi, že jsem podle snešení sněmovního, které se stalo na hradě Pražském v pondělí den sv. Šťastného 1. MDLXXXV Mikulášovi Mrázkovi a Voršile manželce, lidem poddaným svým na snažnou prosbu jich tímto listem své povolení dal a dávám, aby buď v podruží aneb v službě na číkoliv gruntech býti a živnost svou (byl mlynářem)  bezpečně provozovati mohli a to od data listu toho až do roka pořád zběhlého, a po vyjití téhož roku, aby nadepsaní manželé byli povinni na den sv. Martina, když se psáti bude leta 86 přede mnou na zámku Smečně se postavili a na grunty mé se vstěhovali. Tomu na svědomí a pro lepší toho jistotu sekryt svůj vlastní k tomuto listu jsem přitisknouti poručil, čehož datum v pondělí den sv. Martina 1585.

Později se pro službu na cizích panstvích vydávaly listy zvané Služební povolení (Consens) a někde je mívali tištěné. Jako ukázku uvádím:

Ke službě na domácím panství nebylo takových povolení třeba. Před vydáním Čeledního řádu z roku 1765 a nového patentu cís. Josefa II. mohli vrchnostenští úředníci odepříti vydání takového povolení. Odůvodňovali to většinou tím, že nejdříve musí být čeledí opatřeni hospodáři na domácím panství, a teprve přebytečné síly mohou jíti jinam. Ale po vydání uvedených nařízení mohl každý čeledín jíti sloužiti kam se mu líbilo a přestalo dosavadní stavění čeledi k sv. Martinu. Musel míti ovšem zmíněné služební povolení. Tomu nechtěli dlouho někteří staří vrchnostenští úředníci rozuměti, a museli býti ve sporném případě poučeni krajským úřadem, že podle Čeledního řádu je každému čeledínu volno dáti se do té nebo oné služby, a námitky, že na jiná panství je čeleď lákána vyšší mzdou, byly odmítnuty poukazem na § 21 čeledního řádu, že ustanovení mzdy jest vždy věcí dohody mezi službodárcem a čeledí. Pan vrchní byl poukázán, aby odepřené povolení vydal. Na mzdu čeledi měly velký vliv napoleonské války a v té době zhoršené poměry měnové. Stálými odvody mužské čeledi ubylo a kupní síla peněz se snižovala. Roku 1797 platil kladenský farář Tölk volákovi Kalinovi ročně 20 zl, kuchařce Jelínkové 14 zl a děvečce Dundrové 12 zl. Roku 1807 platil sedlák Homolka v Blevicích oráčovi 33 zl, v následujícím roce 38 zl a roku 1809 oráčovi 55 zl, volákovi 21 zl a děvečkám po 23 zl. Roku 1811 dával oráčovi 80 zl a děvečkám po 50 zl. Ustálením cenových a měnových poměrů po státním bankrotu roku 1811 a po skončení válek napoleonských mzdy zase poklesly. Roku 1832 měl oráč ročně 45 zl a děvečky po 25 zl a tyto mzdy se pak po desetiletí udržovaly. 

Kdo sloužil na cizím panství bez povolení, považoval se za zběhlého poddaného a mohl býti na domácí panství dopraven postrkem či jak tehdy říkali "šupem". Před 30ti letou válkou vysazoval ten, kdo přijal cizího poddaného bez výhostu na panství, nebo do služby bez fedrovního listu značné pokutě určené sněmem "za přechovávání cizího poddaného". 

Ke sňatku bylo také potřeba vrchnostenského povolení, jež se předkládalo faráři. Když si poddaný našel nevěstu na cizím panství, musel nejdříve požádat svou vrchnost, aby vyžádala její propuštění od její vrchnosti. Takováto propuštění se obyčejně ochotně udělovala. Jedině u č.p. 1 jest uveden případ, že pan Jaroslav Bořita z Martinic nepropustil žádanou nevěstu Lidmilu Brodeckou z Řisut pro Tomáše Důrasa z Želenic. Některé vrchnosti vyžadovali za propuštění poddaného nebo poddané na svobodu poplatek zvaný "koláč". A ten býval někdy veliký. Sedlák Urye chtěl se roku 1587 přestěhovat z Luníkova do Slaného, kde měla manželka zděděný dům. Poněvadž byl poddaným města Slaného, žádal pana purkmistra a pány za propuštění z poddanství a přijetí mezi měšťany. Musel za to dáti pánům 100 kop koláče. Stejný obnos žádali páni na Janovi Kyráškovi z Želenic a ještě k tomu 10 kop za psaní výhostu písařům. Martin, jeho bratr nevyžádal si propuštění z poddanství a přiženil se do Slaného ke vdově Sakvové. Zdědil po ní majetek a za krátko po její smrti kšaftoval a umřel. Purkmistr a páni prohlásili, že jako poddaný neměl práva kšaftovat a celý jeho majetek připadl městu jako odúmrť. Patřila k němu i Martinova spravedlnost 150 kop z gruntu Kyráškovského v Želenicích. Kdyby byl před sňatkem býval vyhoštěn za koláč, zůstal jeho kšaft v platnosti. Šetření se tudíž nevyplatilo. 

Dle výpisů měli želeničtí poddaní před 30ti letou válkou povinnost kupovat sůl a železo ve městě Slaném, krčmář  musel brát pivo od slánských sousedů, hospodáři museli dávat mlít v obecních mlýnech při městě a ve Slaném prodávali obilí. Tak bývalo přikázáno i na jiných panstvích v tzv. poddanských řádech. Nový držitel Želenic pan Jaroslav Bořita z Martinic vydal také pro své panství poddanský řád. Byly tu uvedeny všechny povinnosti poddaných a za přestupky řádné pokuty. O právech poddaných není tam nic, neměli zkrátka žádná. Pro hospodářské úředníky byly vydány instrukce, jak mají jednat.

Bylo v nich nařízeno, že gruntovní knihy a jiné písemnosti mají být chovány v bezpečném místě a bez vědomí hejtmana nemělo být do nich zapisováno. Nemělo se psáti na "škarty", tj. listy, jež lehce k ztracení přijíti mohou, ale hned do knih. Někde bylo nařízeno, aby konání obecních soudů ve vsích bylo ohlašováno 14 dní napřed, aby se lidé mohli připraviti s gruntovními penězi, které se jinde klásti nemají než při registrech purkrechtních. Bylo v nich nařízeno od zapisování mimo náležitost a starobylý způsob více nebrati. Někde byla výše těchto poplatků (akcidence) přímo určena. Akcidencí rozličné hejtmanovi, důchodnímu a sirotčímu písaři od zápisů, kladení gruntovních peněz a propouštění, povolení k stavu manželskému, dání na řemeslo - sobě zarážeti, je zvyšovati nemají - z každé kopy 3 denáry od zápisu, od kladení a propouštění peněz po 6 denárech, na cizí grunty jeden groš 5 den. z kopy. Polovina akcidence patřila hejtmanovi, druhá důchodnímu a sirotčímu písaři. Později byly sazby o něco zvýšeny a za povolení k sňatku a řemeslu bylo placeno dle kabátu 30 kr, 1 zl, 1 zl a 30 kr. Akcidence úředníkům zůstaly i v době Josefinské. Na některých panstvích jako na toužetínském platilo se za rozdělení podílů při pořádnosti dědické asi 5 %, jež se hned odečtly od obnosu k rozdělení určeného. V části kapitolní se rozdělovné neuvádí, ale úředníci jistě bez něj nebyli, neboť akcidence byly doplňující součástí jejich příjmu. Měli peněžité platy malé a hlavní část tvořily naturální požitky (obilí, pivo, máslo, sýr, sůl apod., dříví na otop). 

V instrukcích jest také uvedeno, že úředníci mají dohlížeti na hospodaření poddaných, že špatní hospodáři mají býti napomínáni k lepšímu hospodaření, kdyby to nepomohlo přidržeti je vězením a kdyby i to bylo bezúčinné, vybýti je z gruntů, byť i dobrovolně prodati nechtěli, a grunt lepším hospodářem osaditi. O takovém odsazování jest také několik zmínek. Po válce 30ti leté bylo odsazování vzácností. Vrchnosti byly rády, že jest na gruntě hospodář. Spíše objevují se případy, že sedláci sami opouštějí své grunty či sbíhají, aby se jinde živili nádenickou prací, neboť nemohli bez ohrožení rodiny snésti všechna ta břemena zvláště v krajích málo úrodných nebo po povětrnostních pohromách a neúrodě. Jsou toho doklady, že úředníci nutili pokutami poddané, aby ujali některý zpustlý grunt. Dávali je bez závdavku, v nízké ceně a na malé roční splátky, a přece se zájemci nehrnuli. Vidíme to i při Želenicích v dobrém položení, že trvalo to třicet let, než se všechny grunty osadily. 

O robotách z doby před 30ti letou válkou toho víme velmi málo. Roboty byly povinné či nucené bezplatné práce ruční nebo potažité. Zprvu bývaly jen roboty zemské na stavbu a opravy zemských hradů a zemských cest. Když převzaly vrchnosti své poplužní dvory k docílení většího zisku do vlastní správy, vyžadovaly si v naléhavých pracích krátké výpomoci od lidí poddaných, a dobrovolnou tuto práci počaly záhy považovat za povinnost. Tak vznikly ty nenáviděné robotní dny. Po 30ti leté válce, kdy se dostala panství české šlechty v ruce cizinců, se při velkém úbytku pracovních požadavky na práci poddanskou zvyšovaly. Toto nemírné zvyšování robot vedlo k selským bouřím a vydání prvního robotního patentu z roku 1680. Bylo v něm řečeno, že robota nemá přesahovat tři dny v týdnu. Při novém robotním patentu z roku 1738 vznikl i na panství smečenském odpor k robotám, a někteří sedláci z panství smečenského jako Důras ze Pcher, Landa z Jemník a další z jiných vsí byli potrestáni bitím holí. Město Slaný mělo zprvu jen dvorec při městě a stačilo jej obdělat čeledí. Nepotřebovalo tudíž výpomoc svých poddaných sedláků. Přikoupením Kvíce roku 1584 přibyl dvůr druhý a kolem roku 1600 byl spojením tří selských gruntů v Trpoměších vytvořen velký dvůr třetí. K tomu přibyl po roce 1608 ještě dvůr po Jakubu Drnovském na předměstí slánském. Přes to  není zpráv, že by želeničtí sedláci jezdili na některý orati, síti nebo sklízeti. Víme jen, že při některých městských stavbách (kostel hřbitovní, škola), sváželi stavební materiál - dříví, kámen a vápno nebo dříví do cihelny. Výjimečně poslala je vrchnost, aby udělali po fůře sousedu panu Hertvíkovi Zejdlicovi ze Zvoleněvsi při svážení dříví na stavbu nového zámku. Nebyly tudíž jejich robotní práce pravidelné. To ovšem pominulo, když přišla ves Želenice do majetku pánů Bořitů z Martinic. Nová vrchnost zavedla roboty pravidelné. Pozdější robotní povinnost jest uvedena při každém jednotlivém gruntě. Tato práce konaná s odporem většinou za mnoho nestála. Podle zpráv úředníků udělal sedlák na svém ještě jednou tolik práce jako na robotě. Sedláci řídili se podle všeho starým pořekadlem: Kdo se na panském strhá, není hoden krchova!

Tíživou poddanskou povinností bylo také konání vojenské služby, která bývala zprvu téměř doživotní nebo do neschopnosti k vojenské službě. Na vojnu se najímalo vojsko za plat, nebo jak říkali, na vojnu se verbovalo. Brali se dobrovolníci, ale verbíři užívali i různých triků a násilí, aby mladé muže do vojska dostali. Kromě nepočetného vojska stálého a zverbovaného, byla v čas potřeby svolávána zemská hotovost od svobodných měst a vrchností podle majetkového odhadu či šacunku a počtu osedlých lidí. Když pominulo nebezpečí, vraceli se vojáci této zemské hotovosti zase domů. Bylo to vojsko nevycvičené, neukázněné a proto nespolehlivé. Ze stálého vojska vraceli se domů po letech nebo desetiletích lidé zmrzačelí nebo pro nemoc anebo zranění k vojenské službě již neschopní invalidé. Tito vysloužilci mívali malý denní plat zvaný graciál, a dožívali zbylou část života v rodné vsi. Nahlížejíce nedostatečnost této narychlo svolané zemské hotovosti, vymohli si vojenští velitelé zvýšení početního stavu vojska stálého, a stavové zemští svolili na směně ke zvýšení zemské berně či kontribuce. Ale při tom zůstaly vrchnosti povinny dodávat ročně určitý počet branců - rekrutů. Poněvadž byly některé stavy od vojenské služby osvobozeny (měšťané, držitelé a dědici gruntů, úředníci, duchovní), spočívala celá tíha služby vojenské na drobném lidu poddaném bez pozemkového vlastnictví a selských syncích bez nároku na grunt. V prvé řadě byly brány na vojnu osoby vrchnostem nepohodlné, čeledínové, synkové podruhů, domkářů a sedláků. Z postaveného počtu branců bylo někdy hodně neschopných k vojenské službě, a proto byly zavedeny soupisy obyvatelstva a tažného dobytka, aby měli vojenští páni přehled o počtu mužů v zemi i schopných potahů, a zemští úředníci o počtu osob způsobilých k zdanění. 

K ulehčení práce při sčítání bylo zavedeno číslování obytných domů, jež provedly v zimě 1770 - 1771 sčítací komise vojenské. Komise procházela města a vesnice dům od domu a každý označila postupným číslem. Dříve domy ani ve městech nebyly číslovány a označovaly se v městech podle domovních znamení - U Černého koně, U Bílého beránka, U Zlaté růže, U Tří klíčů apod. Jejich držitelé dostávali příjmení po domovním znamení, neboť do 17. století ba až do počátku 18. století nebyla příjmení ustálena. Doklady toho máme u nových hospodářů přišlých v 16. století do Želenic, že převzali příjmení po gruntech. Z Myslíka se stal Důras, z Veselého Komonička, z Havla Košťaty Charvát, z Herolta Fryška. I později udržovalo se pojmenování gruntů po starých hospodářích ještě velmi dlouho, ač držitel již svého rodného jména neměnil. Veselému ve Pcherách říkali přezdívkou Smolík, Důrasovi v Humnech Vozáb a gruntům jejich "U Smolíků", "U Vozábů". U č.p. 8 v Knovízi držela se přezdívka "U Duchoslavů", u č.p. 2 "U Bakalářů", v Želenicích se dlouho udržela přezdívka u č.p. 7, kde se říkalo "U Machotů" a držiteli Důrasovi říkali Machota k rozlišení od Důrasa z č.p. 1 a č.p. 17. Teprve za císaře Josefa II. došlo úředním nařízením k ustálení příjmení. I Židé dostali tenkrát příjmení, a to většinou německá nebo podle původu, případně posměšná. Při číslování domů bylo již užíváno všude rodových jmen a zápisy do matrik a gruntovních knih nesměly se již díti přezdívkou. Sčítací komise vedená obyčejně důstojníkem počínala většinou u fary, u dvora nebo u domu rychtářova, a napsala na dům číslo 1. Pak brala se jedním směrem kolem okrouhlé návsi, při vsích řadových jednou stranou tam a druhou nazpět. Zřídka dávala čísla střídavě. Když očíslovala vnitřní část obce, pak číslovala teprve domy odlehlé - samoty - jako mlýny, ovčíny. V Želenicích počala u gruntu největšího, jehož držitel Matěj Důras byl asi rychtářem. Domy postavené později dostávaly již čísla postupná, až již byly postaveny kdekoliv. Proto je č.p. 27 mezi č.p. 1 a 2. V roce 1785 bylo v Želenicích nejvyšší popisné číslo 20.

Podle toho tedy č.p. 7, které je uvedeno v oddací knize jako bydliště manželky Josefa Nebeského Marie Durasové, je současná skupina budov bez uvedeného č.p.

Ještě zpátky k vojenské službě. Roku 1802 byla dosavadní vojenská služba "Až do neschopnosti" zkrácena zavedenými kapitulacemi u pěchoty na 10 let, u jízdy na 12 let a u dělostřelectva na 14 let. Po skončení toho období mohl se každý voják rozhodnouti, zda chce jíti domů, nebo za zvláštních výhod sloužit kapitulaci další. Roku 1808 byla za válek napoleonských zřízena tzv. zeměbrana, z níž se doplňovalo časem řadové vojsko. Roku 1845 byly kapitulace zkráceny o dvě léta. Pak byla zavedena tříletá služba vojenská s povinnými odvody pro každého mladíka a později byla v život uvedena tak řečená náhradní záloha z mužů, kteří prodělali jen kratší výcvik ve zbrani a později několik cvičení (manévrů). Byli do ní zařazováni muži méněschopní a jiní z rodinných důvodů. 

Častokrát je v gruntovních knihách zapsán podíl synům, kteří jsou na vojně a u mnohého jest připsáno "o němž se kolik let neví". Zajímavý případ vojny dobrovolné máme u č.p. 6 z roku 1760. K Rozině, dceři Jiřího Důrasa přiženil se Matěj Hlíza a ujal grunt. Ale po roce znelíbilo se mu buď hospodaření, nebo rodinné poměry a dal se dobrovolně na vojnu k dragounům. Pozůstalá manželka pustila grunt příbuznému Vítu Gregorovi. Zda se vydala za mužem na vojnu, zápis nepraví.

Z Knihy zemřelých je zajímavý záznam ze dne 17. srpna 1866 o úmrtí asi 30ti letého vojína královského pruského vojska.  Od 14. června do 23. srpna 1866 probíhala Prusko-rakouská válka a tento vojín zemřel na choleru v Želenicích č.p. 4.

Dříve panovníci, pak stát, potřebovali a potřebují stále peníze a proto musí občané platit daně. V nejstarší době se vybírala starobylá daň na míru. Pak byla zavedena k užitku královu občasná berně, jež byla v podstatě daní pozemkovou. Později ujal se pro ni název: kontribuce. Činila pravidelně z lánu dědiny či pole půl hřivny stříbra či 32 gr, poněvadž se hřivna počítala za 64 groše. Zřídka činila berně polovinu, tj. 16 gr. Vymáhala se na pánu půdy a ten přenášel ji na své poddané sedláky, vlastní uživatele půdy. Již v době Tomáše Štítného hleděly některé vrchnosti při berni vydělati. Štítný píše: "Když málem odbudou berni, mnoho vezmou na svých lidech poddaných jménech královým." Mistr Jan Rokycana píše ve svých kázáních: "Dajte králi berni po poloúročí a pánu po celém!" Z berní občasných staly se berně pravidelné, placené každoročně, a při zvláštních příležitostech byla vypisována berně mimořádná, kterou musely odváděti také kláštery a vrchnosti z vlastního měšce. Vedle toho byly zaváděny různé platy či sbírky pod různými jmény a záminkami. V polovině 16. století byla zavedena dávka z piva či dědičné posudné, dávka z vína či vinný tác. Roku 1472 vybírala se berně z hlavy po 2 groších, později pro každý stav v jiné výměře. Dále byla berně ze jmění či majetku dle odhadu či šacunku, sbírka z vlny, z obilí, z masa, z mléčného, pak daň procentní odstupňovaná dle příjmu. Platili ji úředníci, mlynáři, sládkové, nájemci, daň výdělková od řemeslníků, daň domovní, daň z tabáku, lihových nápojů, byly zavedeny kolky na kolkování listin, daň dědická, daň důchodová. Aby byli postiženi daní všichni obyvatelé, byly zavedeny daně spotřební, daň obratová a jiné, jež se jakýmkoliv kdy jménem nazývaly. Málo výnosné daně se rušily a nahrazovány výnosnějšími, jak se děje dodnes. Podle rozvržení vybírali kontribuci či daň pozemkovou i jiné vesničtí rychtářové, odváděli peníze vrchnosti, ta zase krajským berníkům, ti pak zemským. Kontribuce se od války 30ti leté neustále zvyšovala, protože války "s Turkem, úhlavním nepřítelem křesťanstva" a války o dědictví rakouské za císařovny Marie Terezie pohlcovaly mnoho peněz. Roku 1655 činila kontribuce z osedlého sedláka (za osedlého se počítal ten, kdo hospodařil na lánu) necelých 9 zl, roku 1685 činila již nad 20 zl a stoupla od roku 1748 až na 60 zl. Vrchnosti přispívali na kontribuci menší částkou nežli poddaní, protože platili podle počtu poddaných. Císařovna Marie Terezie dala v letech 1756 - 1757 zhotovit podle selského katastru z roku 1713 také vrchnostenský (dominikální) katastr ke kontrole panského a církevního majetku, ale rovnost ve zdanění pozemkového majetku nezavedla. Zatížení poddaného sedláka berní, dávkami a povinnostmi k vrchnosti, počítaje v to i robotu, pohlcovalo 60 - 80 % hrubého výnosu sedlákovy práce, takže při neúrodě nebo nějaké živelní pohromě (požár, krupobití, pád dobytka apod), bylo nemožno tato břemena nésti bez porušení životní úrovně vlastní rodiny. Chápeme proto, proč nehrnul se chalupník na zpustlý a opuštěný selský grunt a proč se po válce 30ti leté selské grunty těžko osazovaly, a proč mnohý sedlák z gruntu zběhl. Dříve zbíhali sedláci pro útlak náboženský, nyní utíkali ze statků z bídy. Proto trvalo nové osazení Želenic tak dlouho. Staří držitelé za války vymřeli, který byl zatím dobře usazen jinde, netoužil vrátit se na spáleniště. Jediný Jansa se vrátil. Důras a Charvát poslali na grunty do Želenic své syny, vdova po Důrasovi znovu vdaná Kolíková vrátila se na přikoupenou chalupu, potomci po Machotovi zůstali v Tuchlovicích a hlásili se jen o gruntovní peníze. Proto přišly na většinu gruntů cizí rodiny. Teprve reformy císařovny Marie Terezie a císaře Josefa II. přinesly lidu poddanému ulehčení. 

Robotním patentem cís. Marie Terezie z roku 1775 byly spravedlivěji upraveny roboty, a to podle výše placené kontribuce. Bylo upraveno 11 tříd. Prvních 7 tříd konalo jen robotu pěší, další robotu potažitou a případně ještě k tomu robotu pěší. Robota nesměla nikde přesáhnout 3 dny týdně. Domkářská robota byla stanovena na 13 dní hlavně v senoseči a ve žních. Letní robota pěší se konala od sv. Jan Křtitele do sv. Václava. Robota potažitá konala se párem volů nebo koní, řídčeji 3 nebo 4 kusy potahu. Po zrušení nevolnictví či člověčenství a po tolerančním patentu, jímž se povolovalo vedle římskokatolického náboženství i náboženství evangelické, rozhodl se císař Josef II. také pro důkladnou reformu daně pozemkové. Zdaňovala se půda selská (rustikální) výše než půda vrchnostenská a církevní. Proto nařídil, aby všechna půda, která poskytuje nějaký užitek, byla vyměřena a byl zjištěn její průměrný roční výnos. U polí měl se zjistit výnos tříletý, neboť bylo bráno v úvahu tehdy provozované trojpolní hospodaření. Pole se dva roky osívalo - ozim a jař - třetím rokem leželo úhorem, aby si jak tehdy  se domnívali, odpočinulo. Hnojilo se málo, stájového hnoje bylo málo, protože se dobytek v létě pásl. Ze součtu výnosu za dva roky vypočítal se dělením třemi průměrný roční výnos, a přepočítal se na peníze podle desetiletého průměru cen obilních. Pěstování brambor a pícnin bylo v plenkách, proto se při výnosu nebralo v úvahu, ani pěstování lnu a máku. Počítalo se jen žito, pšenice, ječmen a oves. Cena pšenice z dolnorakouskou měřici byla 1 zl 50 7/8 kr, žita 1 zl 19 5/8 kr, ječmene 55 3/4 kr a ovsa 34 kr. Takto zjištěný hrubý výnos bral se za základ výpočtu nové kontribuce.

U luk a jim a roveň postavených kultur (zahrad, chmelnic a rybníků) počítal se jen jednoroční výnos sena a otavy, na centy a libry. U zahrad nepočítalo se tudíž ovoce, a zahrada považovala se za louku a počítalo se, kolik by na ní podle výměry mohlo být sena a otavy. Stejně tomu bylo u chmelnic a rybníků. Nepočítala se sklizeň chmele ani množství vylovených ryb. Cent sena počítán byl za 45 kr, cent otavy za 30 kr. U vinic byl počítán výnos podle množství věder vína, u lesů na ročně těžené sáhy dříví tvrdého a měkkého. Podkladem všeho bylo vyměření pozemků. Podle pokynů doplňovacích z dubna 1785 vyměřovali pod vedením vrchnostenského úředníka sami sedláci. Užívali sáhové latě a řetězu o délce 10 sáhů. Výměra byla udávána na jitra čtverečné sáhy. Jedno jitro mělo 1 600 čtv. sáhů a bylo podle staré užívané polní míry rovno 2 strychům, po 800 čtv. s. Výpočty prováděli vrchnostenští úředníci. Výsledky byly zapisovány z rozměrné vyměřovací archy s četnými rubrikami. Každý pozemek dostával postupné topografické či katastrální číslo, dnes říkáme parcelní, zapsalo se jméno majitele a číslo gruntu, jméno pozemku s polohou a udáním sousedů (traťové názvy), dříve udávána výměra atd.

Na daň počítalo se 10 5/8 % u polí, 17 11/12 % u luk a jim na roveň postavených kultur a 21 1/4 % u lesů, ze zjištěného ročního výnosu přepočítaného na peníze. Práce vyměřovací byly prováděny většinou v červnu a červenci roku 1785. V Želenicích vyměřoval podle všeho inženýr. Propočtové práce trvaly tři roky, byly vyhotoveny různé srovnávací tabulky, zjištěné výnosy byly kontrolovány podle sousedních obcí dle jakosti půdy - dobrá, prostřední a špatná. Výnos byl udáván na zrna, tj. kolik zrn se udávalo, tolik měřic zrna se sklidilo. Teprve z překontrolovaných výnosů vypočetla se kontribuce pro každý kus pole. Pak hotovily se soupisy pro obce a tzv. Individuální fassní rejstříky pro jednotlivé grunty.

Vypočítaná kontribuce byla o něco nižší nežli stará. Vedle úpravy daňové, měla být podle úmyslu císařova provedena i úprava poddanských poměrů k vrchnostem. Dosavadní dávky a roboty měly pominout a měly být jedinou peněžitou náhradou upraveny. A základem pro tuto peněžitou náhradu měl být při vyměřování zjištěný hrubý výnos. Sazby byly o něco vyšší než u kontribuce a počítalo se u polí 15 5/12 %, u luk a stejně hodnocených kultur 26 1/24 % atd. Ale byla zároveň udána hranice, že kontribuce s urbarielní povinnosti nesmí převýšit 30 % hrubého výnosu. Proto byla v každém Individuálním fassním rejstříku vypočítána i tato urbarielní povinnost každého jednotlivého osedlého. Byl započítán i farní desátek obilný, o nějž se stalo porovnání mezi vrchností s farářem. Daňová část reformy vešla v platnost od 1. listopadu roku 1789. 

Vybírání kontribuce bylo svěřeno zvláštním výběrčím. Pro urbarielní část byla určena jednoroční přechodní doba, aby vrchnosti náhlým zrušením robot nezůstaly bez pracovních sil, potahů a hospodářského nářadí. Ale když císař Josef II. v měsíci únoru roku 1790 zemřel, vymohly si vrchnosti na jeho nástupci císaři Leopoldovi II., že urbarielní část nevešla v platnost a vybírání kontribuce bylo zase vráceno v ruce vrchnostenských úředníků pod kontrolou krajského úřadu. 

Tak bylo již plně připravené zrušení robot oddáleno na dlouhá desetiletí (až do roku 1848).

Katastr vsi Želenic byl vyměřován společně s Jemníky a Netovicemi, takže jemnická čísla katastrální počínala až čís. kat. 234 a netovická byla jejich pokračováním. Tyto obce mají také společnou gruntovní knihu. Nejprve byla vyměřována "místní poloha", tj. ves. Neužitečná půda jako náves, cesty, zastavená plocha atd. nebyla vyměřována. Za to byly vyměřeny i malé zahrádky několikasáhové. Čísla se později změnila, protože při novém vyměřování roku 1840 bylo zeměměřiči vyměřováno jinak pro katastr stabilní. Důležité je, že jsou zachovány staré názvy poloh. 

Podle knihy "Fassionsbuch der Gemeinde Žellenitz mit zugetheilten Dörfern Jemník und Nettowitz" uvádím podrobně prvnou polohu, ostatní jen přehledně. Výměra je zapisována do rubriky "Vyměřeno od inženýrů".

Největší kusy k čís. popisnému 1 měly výměru 60 a 50 str. Proti jiným vesnicím byly pozemky jednotlivých gruntů v poměrně velkých parcelách, takže byly hodně zcelené. 

Ani nově vyměřená daň netrvala dlouho, neboť poměry hospodářské se značně změnily a pozemky dávaly mnohem větší výnos, nežli s kterým se počítalo při selském vyměřování. 

Císařským patentem z 23. prosince 1817 byl zaváděn tzv. stabilní katastr, k jehož založení byly konány rozsáhlé propočtové práce podle instrukcí ze dne 28. března 1818 a z 28. února 1824. K zaměření a mapování přesnému došlo v našem kraji kolem roku 1840. Komisaři určili tak řečený klasifikační tarif, podle nějž byl výnos po jitru v jednotlivých nových bonitních třídách přepočítán na čistý výnos a stanoven čistý výnos jednotlivých parcel. Zatím byla v platnosti jen provisorní soustava založená na Josefinském katastru a odhadu, jež trvala do roku 1853. Pro stabilní katastr byla určena vyšší kvóta berní. Od roku 1881 bylo prováděno nové ocenění. 

Mapa stabilního katastru z roku 1840 s vyznačením tehdejšího č.p. 7
Mapa stabilního katastru z roku 1840 s vyznačením tehdejšího č.p. 7

Pro Josefinský katastr bylo počítáno s trojpolním hospodařením. Však to se nyní opouštěno a bylo zaváděno střídavé hospodářství. Přibyla řada nových hospodářských plodin (pícniny, brambory, cukrovka a zelinářství ve větších rozměrech), půda se lépe hnojila, přestalo úhoření a z pozemku se nyní sklízelo každým rokem, ceny polních plodin se podstatně zvýšily a tím zvětšil se značně výnos pozemků. Proto došlo i k znatelnému zvýšení pozemkové daně. 

První přesné vyměření a zhotovení katastrálních map bylo základem pro vyměření pozdější. Dnes jsou katastrální mapy strážcem nemovitého majetku. Podle nich možno kdykoliv stanovit přesné hranice jednotlivých parcel. Zeměměřičům při tom velmi napomáhají základní body vyměřovací sítě - hraniční kameny s křížkem nahoře Proto je nutno tyto kameny pečlivě chránit před posunutím.

Mezníky se sázely k ohraničení pozemků již před staletími a jejich přemístění se trestalo. Tak byli potrestáni roku 1857 sedláci lunikovští pro vyházení mezníků v lukách u Hobšovic třídenním vězením v Dobešce ve Slaném bez jídla a pití. Meze mezi poli bývaly dříve značně širší, ale uoráváním z obou stran se nyní tak zúžily, že někde není možné po nich jít. Dnes obdělává se již mnoho míst dříve neplodných a lad, dříve jen jednou v pěti letech užívaných. Ke hnoji stájovému, jehož při zvýšeném počtu dobytka přibylo, užívat se začalo i hnojiv umělých. 

Jak již bylo zmíněno, měli gruntovníci a domkáři v době poddanské různé povinnosti k vrchnosti. Odváděli úrok gruntovní, vánoční plat, někde dávali i slepice, kuřata a vejce, obilí, konali vrchnostenskou robotu, někde odváděli faráři desátek, platili k záduší úrok z vypůjčených peněz a z tzv. železných krav, domkáři vedle konané roboty platili vrchnosti a obci gruntovní činži. Byla to těžká břemena. 

Když bylo zákonem ze dne 7. září 1848 vyhlášeno zrušení poddanství a vyzdvižení robot, bylo zároveň rozhodnuto, že dosavadním příjemcům těchto povinností má se dostat peněžité náhrady. Podrobné předpisy o těchto náhradách obsahoval císařský patent ze dne 4. března 1849. Výkup ze všech těchto povinností měly provést zemské vyvazovací komise, kterým byly v jednotlivých krajích podřízeny okresní vyvazovací komise. Některé povinnosti jako domkářská (podružská) robota rušily se bez náhrady, za jiné byla vypočítávána náhrada. Platy se odváděly obvykle ve vídeňské měně. Pro náhradu se vše přepočítávalo na zlaté ve stříbře či konvenční měně. Poměr obou měn byl ustálen tak, že 1 zl stř rovnal se 2 zl 30 kr víd. m. - zlatý v obou měnách byl počítán po 60 kr. Robota i naturální dávky přepočetly se na peníze a takto vypočítaná roční povinnost byla základem. Jedna třetina se odpočetla na náklady a zbylé dvě třetiny se kapitalizovaly na 5 %, tj. násobily se dvaceti a tak byl zjištěn povinný vyvazovací kapitál. Aby nebyli sedláci platem příliš zatíženi, přenesla se na ně k přímému zaplacení jen polovina vypočítané náhrady (tj. z jedné třetiny původního zjištěného ročního obnosu) a měli ji splatit do dvaceti let. Druhou polovinu (tj. také z jedné třetiny základu) převzal k zaplacení zřízený zemský vyvazovací fond, který ji měl zaplatit bývalých vrchnostem do čtyřiceti let. Jemu na pomoc byla zřízena Hypoteční banka. 

Vrchnosti museli podávat zřízeným okresním vyvazovacím komisím podle poddanských obcí zvláštní tabulky na vydaných tiskopisech úředních. Tak byly pro domkářskou roční povinnost pro Želenice tabulky dvě. Jedna od vrchnosti, druhá od obce želenické. Tyto drobné náhrady platili domkáři přímo bez pomoci vyvazovacího fondu, obci pravidelně do pěti let podle zvláštní dohody čtvrtletně, neboť celková vyvazovací povinnost činila jen několik zlatých. 

Pro vyvazení selských a chalupnických gruntů byly výpočty složitější. V tabulkách přepočítávaly se roční platy z vídeňské měny na měnu konvenční, naturální dávky a robota potažitá a pěší na peníze podle určených cen a celá povinnost se sečetla jako roční základ, a pak se po odečtení třetiny zbytek kapitalizoval. Faráři museli rovněž podávat tabulky pro desátek, záduší na roční úrok a plat ze železných krav. Pro ocenění naturálních dávek byly stanoveny tyto ceny: pšenice 2 zl 4 kr, žito 1 zl 20 kr, ječmen 56 kr, oves 39 kr stř. za dolnorakouskou měřici. Kapoun počítán za 40 kr, slepice za 25 kr, kuře za 18 kr kus, kopa vajec za 1 zl 10 kr (tj. 70 kr), den potažité roboty za 28 kr a den pěší roboty za 10 kr stř.

Vyvazovací povinnosti byly knihovně zajištěny a po zaplacení prováděl se po předložení kvitancí knihovní výmaz. Někde zaplatili někteří hospodáři na ně připadající povinnost hotově najednou, aby se nemuseli starat o roční splátky. Zda se tak stalo i v Želenicích, nevíme.

Tak se stal rok 1848 rokem osvobození poddaného lidu u nás od všech vrchnostenských a jiných povinností a počátkem hospodářského osamostatnění a růstu českého lidu, a to po staleté porobě. 

A jaký byl vlastně vzhled naších obcí? Budovy starých selských a chalupnických gruntů bývaly ze dřeva roubené na kamenné podezdívce a do 16. století bývaly leckde bez komínů, jak je patrné z výpisů. Roku 1562 bylo přikázáno Spálenému z Želenic, že má dát udělat komín. V přibližně stejné době dostal stejný příkaz rychtář z Drnova pod pokutou 5 kop, Nebývalo dnešních kamen a vařilo se na otevřeném ohništi a kouř odváděl se komíny dřevěnými, uvnitř vymazanými hlínou od stropu nad střechu, ač již jsou v 16. století zmínky o kamnech od kamnářů nebo hrnčířů zhotovených jako v Lunikově. Pro kamna musely být ovšem od základu komíny zděné. Již z 15. století najdou se ve vykopávkách na zříceninách hradů různé zlomky kachlí. Nejstarší jsou nepolévané, teprve pozdější mají polevu. Krytina venkovských budov byla slaměná. Z dlouhé žitné slámy dělaly se drobné otýpky zvané snopky nebo došky, a ty se k latím slaměnými houžvemi přivazovaly. Střecha se pošívala. V lesnatých krajinách měli krytinu šindelovou. Šindel se přibíjel kovanými hřebíky zvanými šindeláky. Někde mívali i u slaměných střech šindelovou obrubu. Došky i šindel byly krytina lehko zápalná a nesmíme se divit, že za větru vyhořela třeba celá ves, neboť oheň se přenášel rychle od budovy k budově. Aby se šíření ohně zabránilo, otrhávali někde při ohni střechu blízké budovy, a proto nacházíme v popisech požárů vedle domů pohořelých i některé domy otrhané. Všude ve městech i na vsích byli nařízeni dva sousedé, kteří měli čas od času prohlédnout komíny, jsou-li dobře prometeny, aby hořící saze nepadaly na střechu. Zvláště po zimě na počátku jara dělalo se čištění komínů hromadně a jedna středa se nazývala "sazometná". Řemeslo "mestkomínů" či kominíků vžilo se teprve koncem 17. a 18. století. Krytina tvrdá, tašky, prejzy a břidla, byly ve městech i na vsích do konce 18. století vzácností. Již počátkem 19. století nařizoval krajský úřad rakovnický, že nově stavěné budovy obytné musí mít tvrdou krytinu. A cihelny byly v té době jen vrchnostenské a krytina drahá. 

Na venkově byly i obvyklé stavby lepenicové, hlavně stodoly, kůlny a chlévy. Na kamenné podezdívce postavila se z trámů kostra do té zasadily se tyče a propletly se proutím nebo slaměnými houžvemi namáčenými v řídké kaši z hlíny. A tato pletenice omazala se z obou stran jílem nebo cihlářskou hlínou. Ke stavbě řídkých budov kamenných užívalo se místního materiálu - opuky a pískovce nebo i nepálených cihel zvaných vepřovice. Šetřilo se každým grošem. Jak oceňovaly se venkovské budovy, povídá nám zápis v gruntovní knize z panství roudnického z roku 1737:

Úhrnem byly budovy tohoto chalupnického gruntu přes 40 strychů výměry odhadnuty na 103 zl. Krytina byla na všech budovách došková. Budovy želenických gruntů vypadaly nejspíš podobně a odhad by se tedy snad jen málo odchyloval. U selských statků byly větší stodoly a chlévy, obytné budovy si asi mnoho nezadaly. Roku 1611 vyhořely v Želenicích grunty č.p. 1, 3, 4, 17 a 18.

Když dne 23. března 1641 vyhořela u Důrasova statku ještě zbylá stodola o jednom mlatě, odhadoval si Tomáš Důras škodu na stodole 15 kop, ale za ohořelých 18 štěpů počítal si škodu 30 kop. Při jednání o náhradu škody s Tomášem Hroudou, řezníkem ze Slaného spokojil se pak za obé s náhradou 25 kop po 5 kopách ročně. Hrouda zavinil požár zapálením suché trávy. Tehdy vyhořel i grunt Kateřiny Vondrové, jejíž škoda byla odhadnuta na 150 kop, ježto budovy byly po ohni nově postavené.  Současně shořely i dva jiné grunty želenické, které byly od dvou let již opuštěné. Tímto požárem byla asi úplná zkáza vsi Želenic za 30ti leté války dokonána. 

Podle zmínky, že počítal si hospodář Důras roku 1641 větší škodu za 18 štěpů nežli za stodolu, poznáváme, jak si ovocné stromy zničené cenil, a že již ode dávna byly při selských či kmetcích dvorech ovocné zahrady. Vojsko při průchodech jistě stromy nešetřilo a zahrady vzaly jistě zasvé. Četní hospodáři na vesnicích dovedli již počátkem 19. století sami stromy šlechtit a pěstovat. Velmi se o to zasloužil zvoleněveský panský zahradník Kyslík. V německém spisku o panství zvoleněveském z roku 1840 je uvedeno, že leckterý sedlák v kraji má ze svých zahrad větší užitek než z ostatního hospodářství. Ve všech vesnicích u nás bývalo pěstováno hlavně mnoho švestek a jabloní. Ze švestek vařila se povidla a také se sušily. Téměř při každém statku bývala sušárna. Ani v Želenicích nescházely. Kromě švestek sušily se i tzv. křížaly, tj. rozčtvrcené hrušky a jablka. V oblibě bývala hlavně jablka míšenská, která dnes již zanikla. Ovoce vyváželo se hlavně do Německa. Mrazová pohroma roku 1871 zahrady v našem kraji zpustošila a výnosnější pěstování cukrovky přispělo rovněž k jejich zániku. Vlašské ořechy pěstovaly se v našem kraji již v 16. století. Z Humen je známo, že tamní sedlák Vocelka vozil je na trh do města Slaného. V letech 1929 a 1939 zničily mrazy zase mnoho ovocných stromů a škody nebyly zřejmě ani nahrazeny. Stromům uškodily hlavně silnější mrazy jarní, když již míza počala proudit. Roku 1920 bylo v Želenicích sepsáno 6 659 stromů. Z toho bylo 4 135 švestek a sliv, 1 001 třešní a višní, 602 jabloně, 556 hrušní a 348 ořechů. 

Ze starých zápisů víme, že před staletími byli ustanovovaní ve vsích rychtáři, kteří za pomoci jednoho nebo více konšelů měli vést správu obce a dbát nad pořádkem a dodržováním zákonů. Byly to osoby přísežné, které při nastoupení svěřeného úřadu skládaly vrchnosti slib nebo přísahu či jak se tehdy říkalo "vykonaly povinnost k svému úřadu", že budou zastávat svůj úřad svědomitě a spravedlivě. Rychtář byl prostředníkem mezi vrchností a osadníky, měl právo rozsuzovat drobné rozepře a bdít nad plněním úředních nařízení. Chodil týdně do vrchnostenské kanceláře, podával zprávy o událostech ve vsi a provedení daných příkazů, přijímal nová nařízení o kontribucích, robotách a podobně. Když byla ves dílčí, t.j. patřila dvěma vrchnostem jako Knovíz a Žižice, bývali ve vsi rychtáři dva, pro každou část obce zvlášť. Ale dohled na společné záležitosti obecní měl rychtář části větší. Při výkonu svého úřadu měl rychtář jako odznak své hodnosti tzv. rychtářské právo. Býval to obušek spletený z několika býkovců, někde pošitý kůží a pobitý ozdobně mosaznými hřebíky. Řídčeji bylo právo dřevěné, končící nahoře vyřezanou podobou sevřené pěsti. Občas konávaly se na vsích obecní hromady či shromáždění sousedů, při nichž bývaly projednány důležitější záležitosti obecní. Jednou nebo dvakrát do roka se konaly obecní soudy v přítomnosti vrchnostenského úředníka, kdy sazívali se rychtář a konšelé, hlásila se úmrtí hospodářů a převody gruntů. Někteří rychtáři bývali v úřadě dlouho, třeba řadu let, jiní jen krátce. Byly i vesnice, kde byla hodnost rychtářská spojena s držením určitého gruntu, tzv. rychty dědičné, vyskytující se hlavně ve vsích založených na právě zákupném či purkrechtním. Taková rychta bývala např. v Řevničově. 

K povinnostem rychtářským patřilo dříve také každoroční stavění čeledi a sirotků, od 10 nebo 12 let věku, kolem sv. Martina. Vrchnosti uplatňovali nárok, že každý sirotek má si odsloužit v panských službách tři léta, ježto vrchnosti byli vrchními poručníky vdov a sirotků. Později rozšiřovaly tuto povinnost i na děti poddaných, které rodiče ve svých živnostech nepotřebovali. Sirotci nesloužili v panských službách zadarmo, ale za malý plat, za nějž by se byli dobrovolně do panských služeb nedali. V poddanských i v čeledním řádu bylo přímo nařízeno, že rodiče, kteří v domácnostech svých všechny děti zaměstnat nemohou, musí dát ostatní do cizích služeb jinam.

K jiným povinnostem patřila také každoroční obhlídka mezí a hranic pozemků. Ve zmíněných již hospodářských instrukcích je na to pamatováno ustanovením, že jednou v roce mají staří hospodáři s mladými vycházet do polí a prohlédnout meze a hraniční znamení, aby byli stále pamětníci mezí jednotlivých pozemků, i kde mezují s jinými vesnicemi a panstvími. Při tom měly se také prohlédnout cesty, aby byly opraveny před svážením obilí. Proto se tyto výchozy do polí konávaly kolem svatodušních svátků nebo kolem svátku Nejsvětější Trojice, kdy byla jakási přestávka v polních pracích, protože okopaniny se tehdy nepěstovaly v té míře jako nyní. Každá taková obchůzka zakončila se obyčejně schůzkou v hospodě. Staří poseděli při pivě a kartách a mládež nezůstala bez tance. Této vycházce se slavnostním zakončením říkávalo se ponejvíce "doušky". Z obecních peněz bývalo placeno spotřebované pivo či jak se říkalo "pilo se na obec". Někde držívali doušky podle úředního šetření zvláště slavnostně, prý dva i tři dny, pokud jídlo a pití stačilo, a končívali prý je obyčejně pračkou. Proto bylo v Josefínské době od zemského gubernia v Praze toto slavnostní zakončení obchůzky hranic zakázáno. Ale podle některých obecních účtů udrželo se leckde až do počátku 19. století. Zákaz obcházel se tím, že se do účtů dávala položka "od spravování cest". I na to však páni revizoři účtů obecních přišli a zakázali tuto položku s odůvodněním, že spravování cest přísluší těm, kteří jich užívají, a nemá se hradit z příjmů obecních, které někde byly velmi nepatrné. Pak zůstal název "doušky" jen předežňové taneční zábavě pořádané v našem kraji každoročně. Byla ovšem již jen soukromá a ne na náklad obce. 

Ukázka rychtářské přísahy:

Přísahu, kterou opakoval podle předčítání úředníka, stvrdil rychtář svých podpisem a byl přítomným sousedům od vrchnostenského úředníka jako rychtář představen s příslušným připomenutím, že jej mají poslouchat. 

Dochovaly se i jiné stylizace, to záleželo na slohovém umění a znalosti dobré češtiny vrchnostenského úředníka. 

... chci ten úřad věrně a bedlivě zastávat, o obecní a sousedů dobré co nejvíce se starat, císařskokrálovská a vrchnostenská nařízení vždy uposlechnout a vykonat, všechny rozepře bez ohledu přátelství nebo nepřátelství povážlivě a spravedlivě soudit ... 

Někdy vznikaly mezi rychtářem a osadníky různé neshody, a tyto rozepře porovnávala pak vrchnost nebo její úředník. Být želenickým rychtářem nebyl v 16. století jistě žádný med. Vidíme to z uvedených výpisků, že byli někteří sousedé ve vězení, že na rychtáři košili strhali, jindy že ho nenáležitě zbili, nebo pro nenáležité chování k rychtáři a konšelům. Pachatelé dostali se do vězení a museli se s rychtářem a konšely rovnati. Výstupky tyto stávaly se většinou v povznesené náladě v krčmě, kde rychtář i konšelé byli soukromými osobami. Kdyby se tak bylo stalo při výkonu úřadu, byly by výtržníky postihly těžší tresty. 

Po zrušení poddanství roku 1848 pominulo starobylé zřízení a správa obce přešla vydáním nového obecního zřízení z roku 1850 na občany volené obecní zastupitelstvo, jemuž v čele stál od zastupitelstva zvolený obecní představitel či starosta. Počet členů obecního zastupitelstva řídil se velikostí obce, po zavedení všeobecného rovného a tajného hlasování počtem obyvatelstva. 

Jména některých rychtářů a konšelů se nám zachovala ze starých dob jen výjimečně. Tak připomínají se roku 1379 konšelé Pech a Michal a sedlák Hodek.

Také v Zádušní knize kostela želenického se některá jména zachovala:

Kolem roku 1544 byl rychtářem Tůma a byl snad v úřadě delší dobu, protože mu později říkali "starý rychtář". Býval pak konšelem, jako roku 1564.

Kolem roku 1558 byl rychtářem Jíra Vondráček.

Kolem roku 1560 Zikmund Důras.

Kolem roku 1564 Havel Charvát jinak Košťata.

Kolem roku 1573 Martin Kyrášek.

V letech 1579 až 1592 Jakub Důras.

V letech 1596 až 1602 Jiřík Důras, krčmář.

V letech 1603 až 1606 Matěj Jemnický.

Kolem roku 1609 Jiřík Chochol.

Kolem roku 1614 Ondřej Lunikovský jinak Nekoláčný.

Kolem roku 1619 Havel Machota.

I jména některých konšelů se zachovala:

Roku 1564 byli ustanoveni vedle Tůmy Voráček, Kyrášek (Komonička zemřel). Později bývali jen konšelé dva. Tak kolem roku 1600 Jiří Chocho a Petr Komonička. Kolem roku 1619 Tomáš Důras

Roku 1792 byl rychtářem Josef Nebeský a konšelem Jan Dvořák.

Roku 1808 byl rychtářem František Důras z č.p. 1.

Nad správou obecní bděl vrchnostenský úřad, jemuž se musely podávat roční účty k revizi. Podle krajského nařízení z konce 18. století musel mít každá obec pro případ ohně háky, žebříky a vysmolené koše na vodu k hašení. 

V každé vsi býval důležitou osobou také obecní pastýř zvaný obyčejně slouha. Měl na starosti dobytek místních sousedů. Pásl jej a při onemocněních také léčil. Mnohý pletl se po způsobu ovčáků i do řemesla lékařům a lékárníkům, sbíral léčivé byliny a dělával i hojivé masti. V některých vsích konával i ponůcky. V nebezpečných dobách měli ponůcky konat podle krajského nařízení sami hospodáři. Byl skutečným obecním sluhou, pohotovým k různým službám rychtáři i sousedům. V některých obcích zatroubením, jinde práskáním žilou, tj. bičem o krátkém bičišti, oznamoval na návsi, že je připraven hnát dobytek na pastvu. Hned se otvírala vrata selských a chalupnických gruntů a čeleď nebo hospodyně vyháněla na náves dobytek, který přejímal pastýř ve své opatrování. Ku pomoci míval ovčáckého psa a většinou mu pomáhaly jeho děti. Vyháněl dobytek na sousedské a obecní pastviny, lada a úhory, po žních na strniska a po otavách na louky. Dbal, aby dobytek nezaběhl do škody, tj. na obdělaná pole, a nepřišel k úrazu. K večeru přiháněl stádo zpět na náves a dobytek se většinou sám odděloval a směřoval do vrat svého hospodáře. Někdy musel vytřiďovat některá jehňata nebo ovce, které zůstaly v houfu. Poznával je podle toho, jak byly označeny číslem nebo počátečním písmenem hospodáře. Pastýř pásal většinou ovce, ale někdy i vepřový a hovězí dobytek. Když počalo se více dbát o stájová hnojiva a zaváděním střídavého hospodaření pomíjelo úhoření, zůstaly k pastvě jen ovce, kterých také pomalu ubývalo a pastýř se stal zbytečným. Mnohé pastviny byly rozorány a proměněny v pole, jiné byly zalesněny nebo jinak zužitkovány. Pastýř měl většinou byt v obecním domku zvaném pastouška. V Želenicích to bylo číslo popisné 8. Kromě bytu míval tu chlév pro vlastní dobytek, někde choval obecního býka. Kozla a kance míval svého. Za své služby dostával nevelký plat v penězích a pro obživu od jednotlivých hospodářů tzv. "sýpku", tj. od kusu dobytka smluvené množství obilí, ponejvíce žita, někde při pečení chleba bochník a nějaké to přilepšení o svátcích a o posvícení. Sýpku dostával obyčejně při ukončení období pasebního k sv. Martinu. Objel toho dne všechny statky a chalupy z nichž pásl dobytek a sebral od hospodářů smluvený obilný deputát podle počtu kusů, jež z jednotlivých gruntů pásl. Večer bývala pravidelně v hospodě schůzka hospodářů. Pastýř dával někde skopce, kterého krčmářka připravila k večeři a hospodáři pivo. V dřívějších dobách platívala se útrata o "sýpce" z obecních peněz, jak jsou o tom doklady. V sousedské rozprávce posedělo se pak často do půlnoci. I v kladenských obecních účtech se dohledal o takové útratě při sýpce pastýři záznam. Tak je poznamenáno jeden rok "když se pastýři sypalo, dáno bylo na pivo 14 zl 54 kr". Pastýři měnívali někdy dost často místa. Buď se nezachoval pastýř sousedům, nebo si sám hledal místo výnosnější. Někteří zůstávali někde i řadu let. V Kladně se proto pívalo někdy i když se pastýř přistěhoval. Roku 1807 bylo dáno v Kladně na pivo 18 zl 16 kr "když se pastýř přistěhoval".

I v Želenicích máme již ze 16. století zprávu o obecním pastýři. Ve výpisech je z roku 1566 zmínka o "sýpce" pastýři. K dobru sousedů byly dány k večeři dvě husy, stará a mladá, a konšel Voráček měl při placení spor s krčmářkou, "že je chce odřít". A neplatil to z vlastních peněz než se sousedských. I podle Tereziánského katastru měli želeničtí roku 1713 svého pastýře. K jeho zrušení došlo asi jako jinde před rokem 1900.