2. FRANTIŠEK MOUDŘICH a ROZALIE TUMOVÁ

30.12.2020

Josefovi Moudřichovi a Petronile Kozlové se 22. června 1871 narodil syn František Moudřich, který žil ve Vysočanech č.p. 57 (současná adresa Jandova 57, Praha 9 - Vysočany, dům již nestojí).

Byl to dělník.

Ve svých 25 letech se dne 26. července 1896 v Šárce oženil s 23letou Rozalií Tůmovou z Vysočan. Narodila se 19. října 1873. Její otec byl dělník Josef Tůma (od roku 1901 pracoval v Lysé, od roku 1907 v Nebušicích č.p. 43) a matka Marie Javůrková z Prahy č.p. 447/II.

Bydleli v Dejvicích č.p. 148 (současná adresa je Na Karlovce / Kozlovská 148/2, Praha 6 - Dejvice). 

Zde se jim narodili:

- blíže nezjištěného dne 1893 syn Josef Moudřich, který zemřel ve svých 23 letech jako voják zařazený k 94. pěšímu pluku v hodnosti vojína dne 15. června 1916 v Bolshoy Porsku ve Volyni v Rusku, pohřben byl dne 16. června 1916 do hrobu č. 12 u kostela ve Volyni

Od Josefa Moudřicha (k. u k. Infanterie-Regiment Nr. 94, 7 komp., 2 Zug, Feldpost 96) se nám dochovala pohlednice, jenž je psána 9. dubna 1916. Píše mamince Rozalii Moudřichové:

Milá maminko!

Přijmi ode mě mnoho srdečných pozdravů a políbení zároveň vám přeji šťastné a veselé svátky a z ničeho si nic nedělali. O Josefovi víte ten se vám vrátí a já snad taky ale kdy to hold nevím nesmíme zoufat. Snad dá Bůh a vostanem všichni při zdraví než se zas všichni sejdem tak zatím se mějte hezky. S bohem na brzké schledání

Josef

I když se Josef Moudřich modlil k Bohu, aby zůstali zdraví a zase se všichni sešli, tak padl ve Volyni prakticky dva měsíce poté, co tuto pohlednici napsal. 

Pěší pluk č. 94 byl založen v roce 1883 a zanikl roku 1918. Nástupcem byl pěší pluk č. 44. V červenci 1914 byl pluk složení ze 76 % sudetských Němců, 22 % Čechů a 2 % ostatních národností.

A co se vlastně tenkrát stalo?

Dne 4. června 1916 začala Brusilova ofenzíva, která skončila až 20. září téhož roku. Ruské armády byly v nešťastných bojích roku 1915 nuceny vyklidit území Polska, Haliče a Pobaltí. Na počátku roku 1916, ještě před únorovou konferencí v Chantilly, stály ruské armády zhruba na linii Rižské předmostí - Freidrichstadt - Naročské jezero - Dubno - řeka Strypa - Dněstr a hranice Bukoviny. Z konference v Chantilly stál před ruskou frontou téměř kolosální úkol. Doplnit ohromné mezery v počtu mužů a v množství zbraní do začátku června, kdy měla být zahájena všeobecná ofenzíva dohodových vojsk. Z funkce vrchního velitele ruských armád byl odvolán velkokníže Nikolaj Nikolajevič a v čele stál car. Byla provedena reorganizace z původních 11 ruských armád do tří frontů, z nichž jihozápadní fronta byla svěřena Brusilovovi. Když Němci napadli Verdun, stavka se rozhodla pomoci spojencům zahájením východní ofenzívy a tak na sebe připoutat část německé armády. Brusilovova armáda měla zatím zůstat na hranicích s Rumunskem. Zbytek ruské armády zatím neúspěšně bojoval v Litvě proti dobře opevněné německé armádě. Došlo k velkým ztrátám na ruské straně a car nakonec 30. března ruskou ofenzívu zastavil.

Ruská válečná rada zasedající 1. dubna 1916 v Mogilevu rozhodla, že dva fronty vedené generály Kuropatkinem a Evertem, zaútočí na německá vojska a Brusilovova armáda sehraje zatím roli defenzivní. Generál Kuropatkin byl očividně proti ofenzívě. K situaci se měl vyjádřit Brusilov. Generál Alexej Alexejevič Brusilov kritizoval nedostatečnou vybavenost ruské armády. Neviděl důvod proč by se neměl ofenzívy zúčastnit. Kritizoval dosavadní taktiku ruských armád a prohlásil, že hlavní slabinu všech dosud provedených operací vidí v tom, že ruské armády neútočí najednou, po celé délce fronty. Náčelník generálního štábu Alexejev s tím souhlasil, ale nemohl mu slíbit potřebné střelivo.  

Generál Brusilov zatím připravoval jihozápadní front na zahájení ofenzívy. Prostřednictvím průzkumných letounů zjistil, že rakouské armády nemají prakticky žádné zálohy a že německé vlaky dovážejí na východní frontu málo střeliva. Snímky mu umožnily dokonale poznat rakouské zákopy a obrannou linii drátěných překážek. Brusilov v obrannou hodnotu rakouských opevnění nevěřil. Věděl, že kdyby postupoval starou taktikou, ruští vojáci by na opevnění narazili. Chtěl přinutit rakouské armády, aby se při protiútoku rozmělnily po celé délce fronty. Tím by rakouská obrana velmi ztratila.

Rusové se přiblížili při kopání svých zákopů až na 300 m k rakouským. Brusilovovi vojáci jeho taktiku pochopili, ale generál Alexejev a stavka nikoli. Z Petrohradu se k Brusilovovi občas donesla kritická zpráva. Nevšímal si jich, protože věděl, že jeho moc je již ohromná a nad ním stál už jen car. Východní fronta, která se táhla v délce 1 200 km od Baltského moře až k rumunským hranicím, byla rozdělena na část německou, sahající až k pripjaťským bažinám a rakouskou, která dosahovala až k řece Prutu. Poměr sil po celé délce fronty vyzníval od počátku ve prospěch armád ruských. Proti 1 800 000 ruských pěšáků a 142 000 příslušníků jezdeckých divizí stálo na straně Německa a především Rakouska pouze 1 005 000 pěšáků a 50 000 příslušníků jezdeckých divizí. Rakušané však měli převahu ve výzbroji. Brusilov si tento nedostatek uvědomoval, a proto vynakládal tolik péče přípravě ofenzívy. 

Ofenzíva:

Brusilovův den přišel 4. června 1916 ve 4:30 hodin, kdy začala na východní frontě ofenzíva, jež se měla stát poslední skutečně účinnou vojenskou akcí Ruska na evropské scéně. Tato akce, nesoucí ve vojenských dějinách Brusilovovo jméno, měla tak ohromující úvodní úspěch, že oživila nadšené sny o nezdolném a nelítostném ruském "parním válci", snad největší a nejnebezpečnější legendě této války. Místo toho její dokonalý úspěch zazněl Rusku umíráčkem. Dohoda totiž tehdy upírala k Rusku všechny své naděje. Akce měla hlavně poutat síly centrálních mocností a odlehčit západní frontě. Brusilovova jižní skupina se měla původně striktně držet obrany, jelikož její fronta se k ofenzívě nehodila. Právě to však Brusilov považoval za důvod k ofenzívě - poněvadž tím vzniká možnost překvapení - a jako příčinu minulých neúspěchů uváděl, že ruské armády nepříteli umožnily využít jeho středová postavení, když neútočily společně. Výsledkem této diskuse bylo svolení, aby Brusilov jednal podle svého, a se silami, které měl, provedl ofenzívu na odvrácení pozornosti nepřítele od hlavního úderu, který byl plánován na severu.

Dělostřelecká palba, která se ozvala ve 4:30, se rozbouřila po celé jižní části východní fronty. Trvala nepřetržitě 6 hodin a na některých místech 45 hodin. Palba ruských děl byla velmi přesná neboť ruští vojáci znali dokonale terén. Rakouské dělostřelectvo palbu opětovalo, ale bez valného výsledku. Ruské zákopy byly zatím prázdné, protože ruské jednotky stály ještě ve výchozích postaveních a do útoku zatím nevyrazily. Kolem páté odpoledne podnikli Rusové několik bojových průzkumů, aby zjistili přesnost vlastní palby. Rakouská a německá děla spustila přehnanou palbu a toho chtěl Brusilov dosáhnout. Za obrovského zmatku, který zachvátil především Rakušany, je začali Rusové porážet. Rakouští pěšáci raději dobrovolně odcházeli do ruského zajetí. U Němců narazili na tužší odpor. Díky Brusilovově dokonalé přípravě a chladné úvaze se podařilo využít momentu překvapení.

Dne 5. června ruská osmá armáda přemohla rakouskou čtvrtou, která bránila město Luck, postupovala dál, aby obsadila toto komunikační středisko a zastavila se až šedesát pět kilometrů za výchozím posatavením. Do zajetí padlo ohromné množství nepřátel. Sousedé osmé armády také postupovali, ale největší úspěch byl dosažen na jihu mezi řekou Dněstr a Karpaty, kde rakouská sedmá armáda byla rozražena na dvě části, ztratila 100 000 mužů, z větší části zajatých, a uprostřed června už jen ustupovala. Tímto průlomem na dvou místech fronty generál Brusilov dokázal stavce, že jeho taktika má úspěch. Conrad von Hötzendorf byl tímto překotným vývojem událostí na frontě vyveden z míry. Nevěděl, co hodlá Brusilov dále podniknout. Tísnil ho i nedostatek střeliva a záloh. Hötzendorf musel přiznat, že rakouská fronta v Itálii se hroutí a že už nemá zálohy ani pro tuto frontu. Brusilovovy úspěchy přiměly náhle stavku k úvahám, jak využít generálova nenadálého postupu na jihozápadní frontě. Zatím generál Hötzendorf s obavami a vztekem očekával další Brusilovův úder. Pohroma, jakou dosud nezažil, přišla 6. června ráno. Její obětí se stala 4. rakouská armáda arcivévody Josefa Ferdinanda.

4. rakouské armádě velel generál Martiny. Arcivévoda Josef Ferdinand nechal rakouskou armádu svému osudu. Rakouští vojáci však nebyli po hrozném dni schopni boje. Vypukl šílený zmatek. Martiny ztratil kontrolu nad celou situací. Zavelel k ústupu. Josef Ferdinand byl proti a nařídil Martinymu, aby ústup okamžitě odvolal. Na vše už bylo pozdě. Rakušané se stáhli do města Luck. To sice Rusové dobyli, ale o tři dny později byli nuceni město vyklidit.

Ruský útok začal 7. června v 8 hodin ráno. Jeden z Brusilovových generálů Alexej Kaledin zaútočil nejprve na severní, později na jižní část předmostí. Rusové ostřelovali celé lucké předmostí a během dopoledne zahájili všeobecný útok. Rakouské a maďarské jednotky kladly Rusům jen chabý odpor. Panika mezi prchajícími Rakušany byla nepředstavitelná. Rusům se podařilo proniknout do Lucku a obsadit část předmostí.

Velitelství 4. armády vydalo ještě týž večer nový rozkaz, podle něhož nově rozmístilo všechny čtyři armádní sbory na západním břehu řeky Styru. Odpoledne 8. června překročily Kaledinovy jezdecké oddíly mosty přes Styr, ale už neútočily. Ve chvíli, kdy měl Brusilov vítězství téměř na dosah ruky, se však poprvé zadrhl tak dokonale fungující mechanismus jeho ofenzívy. Často byl později citován jeden jeho výrok: "Po zdařilém průlomu otevře se dobré pole působnosti našemu jezdectvu, podporovanému střelci a jezdeckým dělostřelectvem. Nařizuji tudíž, aby našeho četného jezdectva bylo plně využito." Generálovo jezdectvo sice Luck zaplavilo, ale z dosud neznámého důvodu se vůbec nepokusilo proniknout ke Kovelu, aby otevřelo Kaledinovým vojákům cestu a zůstalo v Lucku. Rakouská armáda se zatím stačila u Lucku zakopat a zákopy obehnat drátěnými překážkami. Brusilovova ofenzíva dostala první povážlivou trhlinu v době, kdy se po celém Rusku začaly šířit radostné zprávy o ohromném Brusilovově úspěchu. Alexejev znovu povolil generálu Evertovi, který stál na pravém křídle Brusilovovy armády, nový odklad ofenzívy až na 17. červen. Evertovo jednání bylo nepochopitelné. Brusilov musel spoléhat jen sám na sebe, na své vojáky a důstojníky. Jeho jméno budilo úctu spíše u Němců a Rakušanů.

Alexej Brusilov čekal, kde se zastaví všeobecný ústup rakouských vojsk na jihozápadním frontu, který byl zahájen 10. června. Dne 14. června se Brusilov rozhodl provést novou ofenzívu. Tato ofenzíva připomínala ohromné tragické divadlo. Rozdrobila se na lokální útoky, prováděné hlavně v severní a jižní části jeho frontu. Povinností generála Brusilova bylo provést útok na linii Kobryň - Pružany. Brusilov měl sice dostat posily, ale málo vycvičené. Dne 16. června 1916 generál Linsingen zahájil protiofenzívu proti Lucku.

Překvapení však přichystal nejen jemu, ale i stavce generál Platon A. Lešický na nejjižnější části Brusilovova jihozápadního frontu. V polovině června zaútočil na město Černovice a 19. června 1916 jej dobyl. Dále dobyl blízké vesnice obsazené do té doby Rakušany. Bez vědomí Brusilova se rozhodl dobýt a obsadit celou Bukovinu. Před sebou tlačil Rakušany směrem ke karpatským hřebenům. Evert odložil slíbený útok opět na neurčito. Byla vytvořena nová 4. armáda, která měla zaútočit na Vilno, aby 23. června mohl Brusilov konečně zaútočit na Kovel. Generál Brusilov si získal na obou stranách fronty uznání a úctu, nazývali ho novodobým Suvorovem. Přesvědčil svět o slabosti rakouské armády.

Brusilov začal pochybovat o smyslu dobytí Kovelu. Po rozbití 4. rakouské armády mohl ze západu obejít Luck, nepřipustit Linsingenovu ofenzívu a podél střední části jihozápadního frontu táhnout na Lvov. Ve svých Pamětech Brusilov později přiznal, že už se bál rozsáhlejšího přeskupování svých armád a koneckonců podlehl mínění stavky, které ležel Kovel na srdci. Začátkem července ruské armády severně od Pripjaťských bažin také zahájily ofenzívu, těžily z Brusilovova úspěchu a ze zmatku panujícího v rakouském a německém vrchním velení, dohadujícím se, kde nejlépe nasadit své velice řídké zálohy. Evertova ofenzíva proti německým jednotkám byla brzy zastavena, ale Brusilovova armádní skupina zužitkovala svůj červencový a srpnový úspěch až do září. 28. července byly zahájeny mohutné útoky ruských armád v oblasti kolem řeky Stochodu. V říjnu ruská ofenzíva pomalu dohasínala. 

Důsledky ofenzívy:

Brusilovova ofenzíva byla co do měřítka, kterým se zvažoval úspěch pěšího válčení za 1. světové války, největším vítězstvím, k jakému na kterékoliv frontě došlo od doby, kdy byly před dvěma lety na Aisně vykopány zákopové linie. Brusilovova ofenzíva se stala jednou z klíčových událostí války. Svým rozsáhlým útokem podstatně odlehčila italské frontě, zabránila odsunu německých jednotek k Verdunu a později na Sommu, ovlivnila rozhodnutí Rumunska připojit se k dohodovým státům, ochromila všechna rozhodnutí centrálních mocností, která se týkala mimoruských bojišť, protože na sebe po dlouhou dobu vázala značné rakouské a německé síly, podlomila citelně morálku rakouské armády a uspíšila její dokonalý rozpad.

Operace Brusilovova frontu způsobila největší porážku centrálním mocnostem od vypuknutí války. Rakouská a německá vojska byla nucena ustoupit o 60 a místy až 120 km. Od 4. června do 31. srpna ztratila celkem 614 000 mužů, z toho bylo 327 000 padlých a nezvěstných, včetně Josefa Moudřicha. Za Brusilovovy ofenzívy padlo 800 000 ruských vojáků, což podstatnou měrou přispělo k mohutnému vzepětí revoluční vlny v ruské armádě a lidu.

Autentické fotky z deníku 94. pěšího pluku

- 21. prosince 1894 syn FRANTIŠEK MOUDŘICH, oženil se s Františkou Provazníkovou, nar. 13. května 1894. Její otec byl František Jan Provazník, nar. 15. května 1865 u sv. Markéty v Břevnově (jeho otec byl krejčí Jan Provazník, nar. 2. prosince 1819 v Tejnce č.p. 6 v Praze 6 - Břevnově), který si vzal za manželku Kateřinu Müllerovou ze Suchdola). Její matka byla Anna Sequensová, nar. 18. května 1866 (její otec byl Jan Sequens, který si vzal za manželku Barboru Veselou)

- 28. listopadu 1896 dcera Anna Moudřichová, která se ve svých 25 letech dne 23. listopadu 1919 v Olšanech s Josefem Seidlech

28. března 1898 dcera Františka Moudřichová

- 17. července 1900 syn VÁCLAV MOUDŘICH

- 26. prosince 1902 syn Antonín Moudřich

- 15. března 1905 dcera Marie Moudřichová

- 26. listopadu 1907 dcera Vlastimila Moudřichová, která se ve svých necelých 25 letech provdala dne 3. července 1932 za Antonína Šrejbera (narodil se roku 1906, zemřel po delší nemoci 10. srpna 1990), bydleli v Praze - Břevnově, Vlastimila zemřela ve svých 58 letech dne 8. března 1962 v Tuchoměřicích na rakovinu, Antonín (v matrice zapsán František ?) se podruhé oženil se Zdeňkou z Havlovic u Úpy č.p. 88

- 7. května 1910 syn Gabriel 

O osudech dalších 4 dětí není prozatím nic bližšího známo.