3. JIŘÍ NEBESKÝ a ALŽBĚTA JAKOUBKOVÁ 

27.12.2021

Adam Převozník a Ludmila Nebeská měli syna Jiřího Nebeského, který se narodil blíže nezjištěného dne roku 1595 a zemřel před rokem 1648 (asi ve svých 53 letech), tedy na konci Třicetileté války, v Brozánkách.

Byl to hospodář na gruntu v Brozánkách. Oženil se s Alžbětou Jakoubkovou z Chramostek, která zemřela roku 1681. Jejím otcem byl Jan Chudina-Jakoubek z Chramostek (1578 - 1630), okres Mělník, matka Eva Chudina-Jakoubková (zemř. 1611), dědeček, Šimon Chudina, pocházel ze Spomyšle, okres Mělník. Narodil se někdy před rokem 1544. 

V Brozánkách se jim narodili: 

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Anna Nebeská, dle zápisu v Gruntovní knize rychty Vrbenské 1648 - 1702 byla "ve službě někde za Prahou"

- asi roku 1620 syn ADAM NEBESKÝ, který pokračoval jako hospodář na gruntu v Brozánkách po svém otci, ale až od roku 1658 (do té doby byl grunt psán jako "pustý"), zemřel ve svých cca 43 letech roku 1663 

Adam Nebeský se narodil v roce, kdy se v bitvě na Bílé hoře dne 8. listopadu 1620 utkala česká stavovská armáda s katolickou armádou císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armádou německé Katolické ligy. V osudný den 23. května 1618 odpoledne se zástupci české nekatolické šlechty, rytířů a měšťanů vydali směrem k Pražskému hradu. Vzhledem k atmosféře, která v tyto dny panovala, byli dobře ozbrojeni. V kanceláři byli zastiženi čtyři místodržící, Adam ze Šternberka, Děpolt Matouš z Lobkovic, Vilém Slavata a Jaroslav Martinic. První dva zmínění patřili k umírněným katolíkům a stavové je trestu ušetřili a vyvedli z místnosti. Slavata a Martinic byli spolu se svým písařem Filipem Fabriciem vyhozeni z okna České kanceláře. Pražskou defenestrací vstoupily české nekatolické stavy do otevřeného boje proti habsburské monarchii.  

Události roku 1620 nabraly rychlý spád. Porážka stavovského vojska měla za následek faktické zhroucení povstání, přičemž samotný boj trval pouhé dvě hodiny. Již 5. února 1621 nařídil Ferdinand II. Habsburský zadržení všech představitelů třicetičlenného direktoria a jejich vyslanců. Hromadné zatýkání probíhalo 20. února, kdy všichni páni a rytíři byli uvězněni v tzv. Bílé věži na Pražském hradě a měšťané na radnicích pražských měst. K veřejné popravě na Staroměstském náměstí, která se konala 21. června 1621 a stala se symbolem oficiálního konce české války, bylo odsouzeno 29 představitelů stavovského odboje a z toho 27 bylo veřejně popraveno - 3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů.

Začalo postupné oklešťování suverenity Českého království díky maximálnímu oslabení zemského sněmu a vysokému centralizačnímu tlaku: zánik dualismu moci stavy x panovník (absolutismus), ztráta práva na volbu panovníka (trůn se stal pro Habsburky dědičný), znemožnění volebních kapitulací ani jiných požadavků šlechty na krále (krále ve prospěch šlechty), zřízení centrálních úřadů (tajná, dvorská a válečná rada, česká dvorská komora od roku 1624 ve Vídni), které umlčely místní centrální orgány. Úředníky jmenoval panovník, i nejvyšší soud ztratil váhu, když se panovník stal nejvyšší instancí. Zemské sněmy mohly od posledních úprav v roce 1640 projednávat jen méně závažné hospodářsko - správní záležitosti. Jinak patřila i zákonodární moc panovníkovi. Duchovní stav jej dosti podporoval. Zrovnoprávnění němčiny a češtiny trvá, ale úřady prosazují stále aktivnější němčinu. Po válce nastal ekonomický regres, který způsobil ještě 30 let stagnace. Mnohde zmizela i polovina obyvatel (většinou z důvodu epidemie a hladu), města se přímo astronomicky zadlužila, čímž stagnovala řemesla. Vesnice se regenerovaly rychleji než města, ale jejich kupní síla zůstávala na nule, protože stejně jako měšťané poddaní platili velké sumy na daních. Upadal obchod.

Poměr mezi starými a novými rody (panstva) v Čechách byl 169 : 128, v rytířstvu 457 : 116. Majetkové poměry byly však téměř opačné. Nejzámožnější u nás byli cizinci: Eggenbergové, Trautmannsdorfové, Buquojové, Gallasové, Thunové a další. Do čela boháčů se vyšvihlo pár domácích spekulantů a horlivců, jde hlavně o Lobkovické, Slavaty, Valdštejny, Šternberky, Martinice a Kolovraty. U rozvětvenějších rodin samozřejmě bylo možné, že se to týkalo jen některých větví. Z cizí šlechty získalo inkolát (= usedlý obyvatel, jakási středověká obdoba šlechtického občanství) celkem 417 osob. Většina z nich patřila k císařským generálům a důstojníkům: Buquoj, Marradas, Aldringen, Clary, Paradis, Huerta atd.

Stejně jako se měnila držba majetku (po válce 60 % půdy páni, 20 % církev a po 10 % rytíři a města), hluboce klesl význam rytířského stavu, jenž dále chudl, a naopak velice prosperovalo panstvo, jehož úloha zase posílila. Brzy získaly na významu říšské tituly a hodnosti, které uděloval císař záslužné šlechtě (vznikly hrabata, knížata a vévodové). I to podnítilo padělání šlechtických titulů. Mnohé listiny se po válce již ani nepodařilo dohledat a doložit. 

I přes pokračující válku velcí feudálové dosahovali poměrně velkých zisků. V podstatě přejali hospodářskou síť z dřívějších dob, avšak s větší tendencí ke znevolnění obyvatel. Přestože válečné události do provozu velkostatků zasahovaly rušivě, vytvářely pro ně paradoxně příznivé podmínky (např. nedostatek konkurence). V pivovarnictví, chovu ovcí, rybníkářství, dřevařství, hornictví a těžbě surovin v podstatě drželi páni monopol díky vysokým prodejním cenám. Přitom mistrně využívali síly nevolníků. Přestože nevolnické praktiky nebyly nikdy uzákoněny, neboť vznikaly jako důsledek stupňování starších feudálních vztahů, mohl se aristokrat spoléhat při revoltě na podporu centrálních a krajských úřadů, jež mohly zase disponovat vojskem. Díky možnostem útěku z vrchnostenské půdy za nevyjasněných válečných časů se nemohla nevolnická reforma výroby uplatnit. Po válce ji znovu a ve vší efektivnosti uvedli v život. Nevolník musel 2 - 3 dny v týdnu pracovat na panském, často s vlastními potahy a nářadím. K tomu jak šlechta, tak církev pravidelně odebíraly berni, ale nejvíce požadovala královská komora. Zvláště v letech 1621 - 1626 a ve 40. letech, kdy počet poddaných klesal v důsledku válek. Často tak vznikaly selské bouře a rebelii muselo potlačovat vojsko, známá byla např. povstání ve východních Čechách v rozmezí let 1626 - 1628.

Za války ztratily Čechy cca 300 000 obyvatel (1/5 - 1/3). Stav obyvatelstva dosáhl počtu před Bílou horou až teprve kolem roku 1690.

Brzy po Bílé hoře potkalo vyhoštění nekatolické duchovní (1621) a jejich místo zaujali jezuité. Poté, co museli Karlovu univerzitu v březnu 1622 opustit všichni nekatolíci, stala se od listopadu téhož roku jezuitskou a propojena s Klementinem. Jezuité nemohli díky nedostatku kněží a občasnému vpádu nekatolíků, a také díky odporu (někdy i ozbrojenému) převážně nekatolického obyvatelstva, provádět účinnou rekatolizaci. Snad hlavně kvůli vlastnímu výchovnému programu, kterého byli jedinými držiteli, se jim to v desetiletích po válce začalo dařit. Dokonce přispívali k posílení upadlé kultury. Svůj vliv na vesnicích církev posilovala také stavbou kostelů, jichž se dochovalo dodnes poměrně dost.