2. LUDMILA NEBESKÁ a ADAM PŘEVOZNÍK 

29.12.2021

Jiříku Nebeskému a Anně ??? se v Brozánkách, okr. Mělník, blíže nezjištěného dne roku 1567 narodila dcera Ludmila Nebeská.

Adam Převozník se narodil v Ouholicích, okres Mělník, také kolem roku 1567 a zemřel ve svých 28 letech v roce 1595

Jeho otec byl Jakub Převozník, který se narodil v Ouholicích, okres Mělník, někdy kolem roku 1550. Zemřel ve svých 39 letech roku 1589 v Ouholicích. Zajímavé je, že mezi Brozánky a Ouholicemi leží obec Lužec nad Vltavou, kde je dle Gruntovní knihy Lužec 1580 - 1780 roku 1596 a 1598 konšelem jistý Adam Přívozník ... K roku 1580 je zde také jako hospodář uveden Martin Pržýwozník (Přívozník). Byli snad příbuzní?

Dnes známe Staré Ouholice a Nové Ouholice. Staré Ouholice jsou dnes část obce Nová Ves v okrese Mělník. Je zde asi 88 adres a trvale zde žije cca 100 obyvatel. První písemná zmínka o vesnici pochází již z roku 1088. V roce 2002 a 2013 byla velká část obce poškozena při povodních. První písemná zmínka o vsi Nové Ouholice je z roku 1784. V dobové kronice najdeme tento záznam: " ... po kruté zimě nastalo 25. února 1784 silné oteplení s deštěm a během tří dnů byl stráven vysoký sníh a v řece rychle vody přibývalo. Rozlámaný led, téměř 1 loket silný vystupoval s vodou z břehů a strhával a bořil vše, co přišlo do cesty. Ve vodě plaval dobytek přivázaný ke žlabům, velké i malé lodi, mnoho dříví, klád i prken, mlýnské hřídele i s koly, hospodářské nářadí i nábytek, pivo v sudech a také i kolíbku s dítětem bylo viděti, takže to hrůzu budilo. Ouholice byly zcela zatopeny a domky povodní strženy. Asi 30 duší se zachránilo tím, že muži narychlo zhotovili lešení z tyček z chmelnice prostrčených do větví stromů jedné zahrady. Lidé z pevniny pro velkou a dravou vodu pomoci nemohli. Touto povodní byly Ouholice zcela zničeny. Tehdejší veltruský hrabě Chotek daroval chudším postiženým občanům Ouholic, kteří byli povodní zbaveni přístřeší stavební místa i dříví na stavbu domků na stráni za nynější hlavní silnicí, a tak vznikla osada Nové Ouholice". 


Roku 1588 Jiřík Nebeský adoptoval Adama Převozníka, který se od té doby uváděl jako Adam Nebeský

Osvojení nebiologických dětí má poměrně dlouhou historii. Původně mohli adoptovat jen muži, v souladu s pojetím rodiny jako jednoty osob i majetku, v níž má dominantní postavení "pater familias" - otec / hlava rodiny. Moc otce nad (nejen osvojeným) dítětem zahrnovala i právo disponovat s jeho životem a smrtí. Hlavním smyslem bylo zajistit pokračování rodiny - odkaz rodiny byl děděn vždy v mužské linii a jejím vymřením zanikla rodina i majetek jako celek. Dítě bylo možno adoptovat do pozice syna, ale též vnuka, a to jako syna vlastního syna, anebo také jako vlastního vnuka bez vztahu k synům. Ve středověku ztrácelo osvojení význam, a to v souvislosti s nízkou hodnotou lidského života, značnou chudobou a velkou porodností. Důvody vedoucí k osvojení byly tedy většinou majetkové. 

Od téhož roku přijal Jiřík Nebeský Adama za spolu hospodáře. Jiřík Nebeský zřejmě neměl mužského nástupce, pokračovatele rodu, a tudíž dědice nejen rodového statku, ale i dědičné rychty. Samostatným hospodářem na gruntu v Brozánkách se Adam Nebeský stal roku 1590. Provdáním dcery Ludmily Nebeské, která by do sňatku tímto přinesla "jen" věno, ale bez práva rychty, by grunt přešel na cizího. Zřejmě proto se blíže nezjištěného dne a roku Adam Nebeský oženil s Ludmilou Nebeskou.

Ludmile a Adamovi se v Brozánkách narodil: 

- blíže nezjištěného dne roku 1595 syn JIŘÍ NEBESKÝ, který byl později rovněž rychtářem a hospodářem na gruntu v Brozánkách, zemřel před rokem 1648

- blíže nezjištěného dne a roku syn Martin Nebeský, před Třicetiletou válkou rovněž držel grunt v Brozánkách a zemřel po roce 1650

Koncem 14. století je v listinách majitel domu téměř pravidelně označován křestním jménem a povoláním (Karel švec, Jiří řezník apod.), na počátku 15. století se však téměř pravidelně stává jeho příjmením jméno domu. Domovní jména a domovní znamení byla velmi bohatým zdrojem pro vznik příjmení - U Černého koně, U Bílého beránka, U Tří klíčů, U Pinkasů, U Medvídků, U Žáby. Jejich držitelé dostávali příjmení po domovním znamení, neboť až do počátku 18. století nebyla příjmení ustálena. Stejně to bylo i se jmény hospodářů na vesnicích - novému hospodáři se tak někdy říkalo jménem toho starého - U Důrasů, U Procházků, U Kovářů apod. Více o vzniku příjmení se můžete dočíst zde.

Příjmení Převozník bylo jistě příjmení vzniklé také z jeho povolání - převozníka na řece. Proč Adam zemřel ve svých 28 letech není nikde zaznamenáno. Nevíme ani, zda se dočkal narození syna. Mohl zemřít při práci nebo na nějakou tehdejší nemoc. V 90. letech 16. století na Mělnicku opět řádil i mor. Ale v tuto dobu, za vlády Rudolfa II. Habsburského, Svatou říši římskou ohrožovali znovu i Turci. Ani Praha neuchránila Rudolfa II. před problémy. Ozbrojený konflikt mezi Osmanskou říší a habsburskou monarchií začal 29. července 1593 a trval celých 13 let až do 11. listopadu 1606. V zemi panovalo napětí mezi ctižádostivými šlechtici, kteří byli navíc různého náboženského vyznání. Katolík Jiří Popel z Lobkovic se prosazoval natolik, že se od něj distancovali i papežští nunciové, a množství nepřátel, které si získal, nakonec podnítilo krále k Lobkovicově doživotnímu uvěznění roku 1594. 

Verbování mělo být až do roku 1781 dobrovolné a verbíři se měli vyvarovat násilí. Vrchnost se snažila chránit si pracovní sílu, a tak s verbíři spolupracovala, přičemž na svých panstvích se hodlala v první řadě zbavit nespokojenců, buřičů a rebelů. Řadové mužstvo bylo doplňováno z řad venkovského obyvatelstva, řemeslníků a dělníků. Naproti tomu stál důstojnický sbor, doplňovaný z řad nižší šlechty a bohatších vrstev obyvatelstva monarchie. Odvody se však staly povinnou, mnohdy násilnou součástí venkovské každodennosti. Odvodům podléhali všichni muži od 17 do 40 let, pokud měli sloužit u vozatajstva, tak od 17 do 50 let. Úředníci si byli velmi dobře vědomi důležitosti hospodářského zázemí, a tak bylo stanoveno, že odvody nesmí narušit zemědělskou, řemeslnou, manufakturní či pro armádu určenou výrobu. Dále neměl být v pozdější době omezen chod dolů, železáren či lodní dopravy. Synové z bohatých rodin se z vojenské služby za 300 zlatých mohli vykoupit. V roce 1802 došlo v období panování císaře Františka I. v reakci na vývoj válečných událostí k reformě vojenské služby. Byla zrušena doživotní služba a zavedena délka služby podle druhu vojska: 10 let u pěchoty, 12 u jezdectva, 14 u dělostřelectva a ženistů. Sirotci bez rozlišení jejich předchozího rodinného zázemí tvořili ve starším období polovinu všech odvedených mladých mužů. Poněkud překvapivé bylo ale zjištění, že na druhém místě v počtu odvedenců se nacházeli synové selských hospodářů, kteří tvořili 20 % z nich. Třetí nejčastější skupinou, která poskytovala armádě nové rekruty, byli synové podruhů s podílem 14 %. U synů chalupníků došlo k nárůstu z 1,3 % na bezmála 20 %. Podobně znatelný je nárůst synů domkářů, kteří tvořili 18 % rekrutů.

Adam Nebeský jako hospodář na gruntu v Brozánkách tak rakousko-tureckou válku nezažil. Co ale jistě zažil, byly první čarodějnické procesy. Roku 1576 řešil mělnický městský soud šenkýřku Maruši a děvečku Apolenu. Apolena vyznala, že slyšela od šenkýřky z Posádovic, že kdyby kdo měl palec od viselce a zavěsil ho do sudu, že bude mít tolik hostí, jako když někoho vedou na šibenici. A tak, když šla kolem šibenice, odtrhla oběšenci jednu ruku, uřízla z ní palec a ruku i s nožem zahodila. Palec dala šenkýřce Maruši, která na něj ušila pytlíček a s trochou hřebíčku a bobku ho strčila do sudu: To pivo pak točila hostům a pila ho i sama. O sto let později by to možná vyvolalo další vlnu čarodějnických procesů, ale tehdy se ještě takové ohavnosti posuzovaly jinak. 

Černou magií se koncem středověku a v raném novověku v českých zemích nejčastěji zabývaly městské soudy, přičemž právem meče, tedy privilegiem odsouzené i popravovat, jich v zemi disponovalo na šest set. Soudy však musely pracovat s písemnou žalobou obsahující popis provinění. K soudním řízením s obviněnými z čarodějnictví proto docházelo zřídka, a pokud přece, východiskem pro všechny obviněné těšící se dobré pověsti byla obvykle takzvaná očistná přísaha. Prostor pro osobní mstu a vykonstruovaná obvinění tehdy nebyl velký.

Městské právo u nás nicméně již od 30. let 14. století znalo i inkviziční proces pro vyšetření případů těžkých zločinů. Inkviziční vyšetřování do městského práva pronikalo zřejmě zkušeností s procesy vedenými církevní inkvizicí, o jejímž působení na území Českého království máme první doklad z roku 1318. Církevní inkvizice však u nás neměla lehkou pozici, protože z podstaty své existence zasahovala do vnitřních záležitostí země, a husitské války učinily jejímu působení nadobro konec. Velká nechuť, která vůči církevní inkvizici panovala, zabránila jejímu návratu i v následujících staletích. Rovněž použití tortury jako vyšetřovacího prostředku zákoníky až do 17. století nijak neupřesňovaly, vše se ponechávalo na úsudku konkrétního soudce. A navíc ani v definici samotného deliktu čarodějnictví nebyly předpisy příliš konkrétní. Teprve Koldínův zákoník z roku 1579 charakterizuje čarodějnictví jako "zlá kouzla" a ukládá za něj trest stětí nebo upálení zaživa pro muže a zahrabání zaživa nebo upálení pro ženy. Výzkum předbělohorských soudních akt lidí vyšetřovaných a mučených pro čarodějnictví (crimen magiae) přitom prokázal, že nikdo z nich nebyl k nejvyšším trestům odsouzen za čarování, ale za travičství, vraždu nebo infanticidu. O stíhání čarodějnic píše už v roce 1519 třeboňský úředník Petrovi z Rožmberka. Dvě ženy tam přišly na radu k pastýřce, aby je naučila nejhorší kouzlo, jaké svede. Ta je nakonec naučila, jak na dům přivolat ostudu. K tomu bylo potřeba pod práh domu zakopat lidské kosti spolu s kostmi fen a odříkat příslušnou formuli. Nejstarší proces v prostředí městského práva proběhl zřejmě v roce 1540 v Náchodě, kde odsoudili jako čarodějnici Markytu, ženu městského drába. Dotyčnou dostalo do rukou soudců objevení skrýše kradených věcí v náchodském městském špitále. Markyta, která tam uklízela, byla obviněna z podílu na zločinu. Na mučení udala jistého Martina Berana a ten ji na oplátku obvinil z čarodějnictví. Měla mu podávat očarovaný pokrm, aby ztratil zájem o jakousi mladou pastýřku a zamiloval se do Markytiny dcery. Nešťastná Markyta nakonec při dalším mučení vše potvrdila a pro škodlivá kouzla byla odsouzena k upálení na hranici.