4. ADAM NEBESKÝ a MARIE ? 

26.12.2021

Jiří Nebeský a Alžběta Jakoubková měli syna Adama Nebeského, který se narodil blíže nezjištěného dne roku 1620 a zemřel ve svých 43 letech roku 1663 v Brozánkách.

Od roku 1658 (od svých 38 let) byl hospodářem na gruntu v Brozánkách. Oženil se s Marií ???. Víme, že se narodila roku 1626 a zemřela ve svých 52 letech roku 1678 v Brozánkách.

V Brozánkách č.p. 2 se jim narodili: 

- blíže nezjištěného dne blíže nezjištěného roku syn Jakub Nebeský, pravděpodobně přívozník v Pšovce (mezi Brozánky a Vliněvsí)

- blíže nezjištěného dne v únoru roku 1652 syn Jiří Nebeský

- roku 1653 syn Daniel Nebeský, který ve svých 55 letech zemřel dne 1. listopadu 1708 v Brozánkách

- 2. září 1657 syn VÁCLAV NEBESKÝ, který ve svých 52 letech zemřel dne 16. února 1709 v Hoříně

- 2. července 1660 dcera Alžběta Nebeská, která se ve svých 30 letech provdala dne 27. května 1690 za Jiřího Bernarda z Chramostek, okres Mělník

- blíže nezjištěného dne roku 1662 syn Jan Nebeský, který  se oženil s Annou Jírovou (nar. 1659) z Chramostek, zemřel po roce 1743 v Chramostku

A právě zde se rod Nebeských rozdělil na dvě hlavní větve - "větev brozáneckou" a "větev hořínskou". Hořínská větev se dále rozdělila ještě na "větev letkovou". Pro přehlednost dále budou členové rodu označeni kromě čísla posloupnosti ještě písmenem B (Brozány), H (Hořín) a L (Letky).


Adam Nebeský se narodil v roce, kdy se na Bílé hoře utkala česká stavovská armáda s katolickou armádou císaře Svaté říše římské Ferdinanda II. Štýrského a armádou německé Katolické ligy. Prožil celou třicetiletou válku. Po jejím skončení se Adamovi a jeho manželce Marii narodilo několik dětí. Jaké byly ale důsledky třicetileté války pro České království?

Začalo postupné oklešťování suverenity Českého království díky maximálnímu oslabení zemského sněmu a vysokému centralizačnímu tlaku: zánik dualismu moci stavy x panovník (absolutismus), ztráta práva na volbu panovníka (trůn se stal pro Habsburky dědičný), znemožnění volebních kapitulací ani jiných požadavků šlechty na krále (krále ve prospěch šlechty), zřízení centrálních úřadů (tajná, dvorská a válečná rada, česká dvorská komora od roku 1624 ve Vídni), které umlčely místní centrální orgány. Úředníky jmenoval panovník, i nejvyšší soud ztratil váhu, když se panovník stal nejvyšší instancí. Zemské sněmy mohly od posledních úprav v roce 1640 projednávat jen méně závažné hospodářsko - správní záležitosti. Jinak patřila i zákonodární moc panovníkovi. Duchovní stav jej dosti podporoval. Zrovnoprávnění němčiny a češtiny trvá, ale úřady prosazují stále aktivnější němčinu. Po válce nastal ekonomický regres, který způsobil ještě 30 let stagnace. Mnohde zmizela i polovina obyvatel (většinou z důvodu epidemie a hladu), města se přímo astronomicky zadlužila, čímž stagnovala řemesla. Vesnice se regenerovaly rychleji než města, ale jejich kupní síla zůstávala na nule, protože stejně jako měšťané poddaní platili velké sumy na daních. Upadal obchod. 

Poměr mezi starými a novými rody (panstva) v Čechách byl 169 : 128, v rytířstvu 457 : 116. Majetkové poměry byly však téměř opačné. Nejzámožnější u nás byli cizinci: Eggenbergové, Trautmannsdorfové, Buquojové, Gallasové, Thunové a další. Do čela boháčů se vyšvihlo pár domácích spekulantů a horlivců, jde hlavně o Lobkovické, Slavaty, Valdštejny, Šternberky, Martinice a Kolovraty. U rozvětvenějších rodin samozřejmě bylo možné, že se to týkalo jen některých větví. Z cizí šlechty získalo inkolát (= usedlý obyvatel, jakási středověká obdoba šlechtického občanství) celkem 417 osob. Většina z nich patřila k císařským generálům a důstojníkům: Buquoj, Marradas, Aldringen, Clary, Paradis, Huerta atd. 

Stejně jako se měnila držba majetku (po válce 60 % půdy páni, 20 % církev a po 10 % rytíři a města),  hluboce klesl význam rytířského stavu, jenž dále chudl, a naopak velice prosperovalo panstvo, jehož úloha zase posílila. Brzy získaly na významu říšské tituly a hodnosti, které uděloval císař záslužné šlechtě (vznikly hrabata, knížata a vévodové). 

I přes pokračující válku velcí feudálové dosahovali poměrně velkých zisků. V podstatě přejali hospodářskou síť z dřívějších dob, avšak s větší tendencí ke znevolnění obyvatel. Přestože válečné události do provozu velkostatků zasahovaly rušivě, vytvářely pro ně paradoxně příznivé podmínky (např. nedostatek konkurence). V pivovarnictví, chovu ovcí, rybníkářství, dřevařství, hornictví a těžbě surovin v podstatě drželi páni monopol díky vysokým prodejním cenám. Přitom mistrně využívali síly nevolníků. Přestože nevolnické praktiky nebyly nikdy uzákoněny, neboť vznikaly jako důsledek stupňování starších feudálních vztahů, mohl se aristokrat spoléhat při revoltě na podporu centrálních a krajských úřadů, jež mohly zase disponovat vojskem. Díky možnostem útěku z vrchnostenské půdy za nevyjasněných válečných časů se nemohla nevolnická reforma výroby uplatnit. Po válce ji znovu a ve vší efektivnosti uvedli v život. Nevolník musel 2 - 3 dny v týdnu pracovat na panském, často s vlastními potahy a nářadím. K tomu jak šlechta, tak církev pravidelně odebíraly berni, ale nejvíce požadovala královská komora. Zvláště v letech 1621 - 1626 a ve 40. letech, kdy počet poddaných klesal v důsledku válek. Často tak vznikaly selské bouře a rebelii muselo potlačovat vojsko, známá byla např. povstání ve východních Čechách v rozmezí let 1626 - 1628. 

K jednoznačnému poklesu obyvatelstva přispěly hlavně epidemie a hladomory, často právě v důsledku tažení té které armády. Vojáci většinou podlehli nedostatečně ošetřeným ranám (sněti). Další úbytek zajistila emigrace (bylo mezi nimi nemálo inteligence) v letech 1627 - 1628 a také po roce 1648. Za války ztratily Čechy cca 300 000 obyvatel (1/5 - 1/3). Stav obyvatelstva dosáhl počtu před Bílou horou až teprve kolem roku 1690. 

Brzy po Bílé hoře potkalo vyhoštění nekatolické duchovní (1621) a jejich místo zaujali jezuité. Poté, co museli Karlovu univerzitu v březnu 1622 opustit všichni nekatolíci, stala se od listopadu téhož roku jezuitskou a propojena s Klementinem. Jezuité nemohli díky nedostatku kněží a občasnému vpádu nekatolíků, a také díky odporu (někdy i ozbrojenému) převážně nekatolického obyvatelstva, provádět účinnou rekatolizaci. Snad hlavně kvůli vlastnímu výchovnému programu, kterého byli jedinými držiteli, se jim to v desetiletích po válce začalo dařit. Dokonce přispívali k posílení upadlé kultury. Svůj vliv na vesnicích církev posilovala také stavbou kostelů, jichž se dochovalo dodnes poměrně dost.