8B-a. JIŘÍ NEBESKÝ a TERESIE RICHTEROVÁ 

15.12.2021

Václavu Nebeskému a Alžbětě Štruplové se dne 8. dubna 1760 narodil syn Jiří Nebeský. Jiné zdroje uvádí i možné datum narození 17. dubna 1760 či rok 1769 nebo 1772. Zemřel ve svých 52 letech dne 29. března 1812.

Jiří Nebeský byl šenkýř ve Straškově, později sedlákrychtář v Brozánkách.

Ve svých 29 letech se ve Straškově dne 27. října 1789 oženil s 16ti letou Teresií Richterovou. Ta se narodila dne 16. srpna 1773 ve Straškově a zemřela ve svých 39ti letech dne 17. prosince 1812 v Brozánkách.

Straškov je část obce Vodochody - Straškov v okrese Litoměřice. Obec Straškov nemá tak jasně doloženou tisíciletou historii, ale lze předpokládat, že je jako Vodochody jednou z nejstarších obcí. Díky farnosti a od roku 1865 i zřízení školy, byl Straškov přirozeným centrem pro sousední obce. Původ názvu obce není zcela doložený, ale pověst vypraví, že vznikla za vlády knížete Václava. Ve chvíli, kdy kníže projížděl místy, kde se nyní Straškov nachází, jeho kůň začal napadat na jednu nohu. Poručil tedy svému kováři "sraž kov". Jenže to bylo stále horší, a proto mu posléze poručil vraž kov. Podle toho snad vznikly názvy dvou sousedních obcí Straškov a Vražkov. Nejstarší doložená písemná zmínka pochází z roku 1271.

V souvislosti se Straškovem se připomíná v knize Antonína Profouse Místní jména v Čechách vladycký rod Strašků ze Straškova, a to jakýsi Wenczeslai Strasskonis curia sua in Strasskoua, a to v roce 1271. Později, roku 1338,se tento rod připomíná v souvislosti se pří kláštera Zbraslavského a sv. Jiří na Pražském Hradě, kde je uváděn jako svědek Hynko Niemecz de Strasskow sive de Wodochod. Rod měl propachtovanou i část vesnice Vodochody, a sice tři stavení a pět poddaných. O vesnici se dělil s rodem vladyků z Žižic. Za dob husitských válek rod opustil svoji tvrz a pro svoje katolické vyznáni se uchýlil do Rakous. Později se osobou Maximiliána Albrechta von Strasskow vrátil rod do Čech, kde jeho příslušníci žijí doposud. 

Místní pamětihodností je kostel svatého Václava z 2. pol. 14. století, který obklopuje bývalý hřbitov. Z centra obce k němu vede kamenné schodiště, dvě shodné vstupní brány se otevírají k jihu (na zmíněné schodiště) a k východu (na cestu k vrcholu návrší se zvonicí). Obě brány jsou barokní, s trojúhelníkovým vyvrcholením a nikami po stranách vchodu, v pokročilém stádiu rozpadu. Samotný hřbitov je silně zarostlý, s torsy několika honosných náhrobků z 19. a 20. století.

Zvonice ve Straškově je představitelkou téměř bezvěžového provedení obdobných staveb. Poměr výška - šířka stěn je prakticky 1 : 1. Přízemí je zvenčí nepřístupné, do zvonového patra se vchází po vnějším schodišti od jihu. V ose každé ze čtyř stěn se zvonové patro otevírá oknem se stlačeným obloukovým záklenkem, fasády jsou zcela hladké. Zvonici kryje nízká stanová střecha s pálenou krytinou.

Ve Straškově se jim narodili: 

- 28. prosince syn Václav Nebeský, který zemřel o pár dní později dne 10. ledna 1791 ve Straškově

- 29. července 1792 dcera Anna Nebeská, která zemřela ve svých 14 letech dne 23. července 1806 v Brozánkách

- 11. května 1794 dcera Alžběta Nebeská, která zemřela o pár dní později dne 4. června 1794 ve Straškově

- 7. června 1795 syn Josef Nebeský

- blíže nezjištěného dne roku 1797 syn Václav Nebeský, který zemřel ve svých 51 letech dne 13. října 1848 v Hoříně, byl to kupec v Praze, blíže nezjištěného dne a roku se oženil s Josefou Valachovou, v roce 1834 se jim narodil syn Jan Nepomuk Nebeský, který se oženil s Annou Linhartovou z Chlumku, měli spolu 4 děti:

  • 2. června 1864 syn Eduard Nebeský, který se oženil s Julií Linhartovou (19. srpna 1870 v Nelahozevsi - 13. března 1920), Eduard pracoval jako profesor na Učitelském ústavu v Jičíně, zemřel ve svých 51 letech dne 5. ledna 1915, s Julií Linhartovou měli 3 děti: 17. července 1893 se narodil syn Miloslav Nebeský, který zemřel ve svém 1 roce dne 5. června 1894, dne 13. března 1895 se narodil syn Eduard Nebeský, který se blíže nezjištěného dne a roku oženil s Marií Řehákovou (17. března 1896 - 8. listopadu 1973), narodili se jim Zdeněk Nebeský a Richard Nebeský, Eduard pracoval jako vrchní rada u Československých státních drah a dne 8. června 1897 se v Šemanovicích (někde psáno narozen v Kokoříně a zemřel v Šemanovicích) narodil syn Bohumil Nebeský, který se blíže nezjištěného dne a roku oženil s Emmou Lorenzovou (nar. 11. června 1900 v Hrušově), narodil se jim syn René Nebeský (29. června 1923 ve Velkých Hošticích - 9. června 1959 ve Vídni), Bohumil Nebeský používal jméno Nebeský - Wojkowicz, byl to malíř - krajinář, studoval soukromě u malíře Ferdinanda Engelmüllera (1867 - 1924)

Bohumil Nebeský byl zajat v 1. světové válce, vstoupil do srbské armády. Po roce 1918 absolvoval dělostřeleckou školu a současně umění ve francouzském Fontainebleau. V letech 1922 - 1931 žil a tvořil v Opavě, náměty ke své tvorbě čerpal z krajiny Jeseníků, Štramberska a Hlučínska, ale i z Českého středohoří. Byl to autor cyklu obrazů ze srbského bojiště Soluňská fronta.

René de Nebesky-Wojkowicz byl český etnolog a tibetolog. Je známý především svou publikací Oracles and Demons of Tibet z roku 1956, která byla první podrobnou studií kultů tibetských božstev. Po ukončení středoškolského vzdělání v Leitmeritz a Praze se věnoval studiu středoasijské etnologie, tibetštiny a mongolštiny na univerzitách v Berlíně a ve Vídni . Bylo to zejména učení zesnulého Roberta Bleichsteinera na vídeňské univerzitě, které ho povzbudilo ke specializaci na tibetská studia. Před obhajobou doktorské práce dne 3. listopadu 1949 publikoval dva články o bönském náboženství a státním věštci. Od listopadu 1949 do července 1950 pokračoval ve studiu v Itálii pod vedením Giuseppe Tucciho a Josepha Rocka, stejně jako v Londýně na škole orientálních a afrických studií a London School of Economics.

V srpnu 1950 se Nebesky-Wojkowicz vydal na Kalimpong a do Evropy se vrátil až v únoru 1953. Jeho dlouhý pobyt mu umožnil přístup k mnoha textům o božstvech ochránců a umožnil mu těžit z rady tibetských učenců, kteří hledali útočiště během čínského vpádu. Živý popis tehdejších událostí lze nalézt v knize, kterou zamýšlel pro neodborníky. Nebesky-Wojkowicz publikoval výsledky svého výzkumu v několika článcích a zejména ve své nejdůležitější práci Oracles and Demons of Tibet: The Cult and Iconography of the Tibetan Protective Božstva. Tato objemná 666 stránková kniha je široce považována za základní studii tibetského kultu populárního náboženství a božstev, což z ní činí nepostradatelné kompendium pro všechny, kteří se zabývají božstvy ochránců. Nebesky-Wojkowicz také provedl několik výletů mezi Lepchou ze Sikkimu. V roce 1954 strávil pět měsíců v Leidenu identifikací sbírky rukopisů Lepcha v Národním etnologickém muzeu, kde již během sedmiměsíčního pobytu v roce 1953 vytvořil seznam titulů tibetských xylografů a rukopisů.

René de Nebesky-Wojkowicz navštívil Kalimpong a Sikkim podruhé v posledních měsících roku 1956, než odjel do Nepálu hledat nové místo průzkumu. V letech 1958 - 1959 znovu navštívil Nepál a zůstal tam tři měsíce. Shromáždil značné množství materiálu a 400 předmětů pro etnologické muzeum ve Vídni, kde zůstávají dodnes. V roce 1958 se stal "wissenschaftlicher Beamter" v Etnologickém muzeu. Na začátku roku 1958 mu byla diagnostikována pneumonie, jejíž účinky byly pociťovány během jeho třetí expedice do Himálaje v letech 1958 - 1959. Cesty, které podnikl v Nepálu, se staly příliš náročné na jeho zdraví a po návratu do Vídně zemřel ve věku 36 let 9. července 1959 po krátké nemoci.

Podle de Jonga René de Nebesky-Wojkowicz zemřel na zápal plic. Jeho příčina smrti však byla téměř zcela zastíněna tím, jak tragicky mladý byl, když podlehl. Kvůli tomu se kolem Nebesky-Wojkowiczovy smrti objevila nějaká městská legenda, kdy mnoho členů tibetské buddhistické komunity věří, že jeho smrt byla ve skutečnosti způsobena hněvem božstev ochránců, které tak vytrvale studoval.

  • 28. března 1866 dcera Božena Nebeská
  • 9. září 1874 dcera Anna Nebeská
  • 18. května 1883 dcera Otilie Nebeská

- 8. září 1799 dcera Alžběta Nebeská, která zemřela ve svých 34 letech dne 25. dubna 1833 v Brozánkách

V roce 1802 již Jiří Nebeský s Teresií Richterovou bydlí v Brozánkách č.p. 2, kde se jim narodili:

- 9. července 1802 dcera Marie Magdalena Nebeská, která zemřela v roce a půl dne 16. listopadu 1803 v Brozánkách

- 8. března 184 dcera Marie Anna (Mariana) Nebeská

- 10. července 1806 dcera Rosalie Nebeská, která se ve svých 22 letech dne 29. ledna 1828 v Hoříně provdala za Václava Ramise, narozeného roku 1808 v Sazené

- 17. července 1808 dcera Anna Nebeská, která se blíže nezjištěného dne a roku provdala za Františka Pátka, narozeného roku 1812 v Hoříně

- 4. března 1810 syn Antonín Nebeský, který se blíže nezjištěného dne a roku oženil s Annou Brázdovou, která se narodila roku 1812 ve Střemech a zemřela ve svých 72 letech dne 14. března 1884 v Brozánkách, měli spolu 9 dětí, Antonín zemřel ve svých 42 letech dne 12. prosince 1852 (byl zastřelen žárlivým sousedem, který si jej údajně spletl "se zajícem", Antonín chodil pravidelně sedávat ke křížku pod lípou, kde jej soused trefil)

- 4. března 1812 syn Jan Nepomuk Nebeský, který zemřel za 14 dní dne 26. března 1812 v Brozánkách


Vzhledem k tomu, že Jiří Nebeský byl šenkýř, podíváme se teď trochu blíže na toto povolání. 

Pokud se týče hostinců či hospod, vyvinuly se z původního zvyku - vlastně povinnosti - poskytnout cestujícímu pohostinství. Setkáme se s ním už ve starověku, přežily středověk: české označení "krčma" pochází zřejmě od slovesa "krmiti", "hospoda" pak z latinského "hospes", "hospites". Patrně v 18. století se oddělil výčep, šenk, kde se podávaly nápoje a běžná nebo studená jídla, od vlastního hostince, v němž se navíc poskytoval nocleh. V průběhu 19. století vytlačily tyto hostince někdejší "herberky", zařízení poskytující vedle jídel a nápojů také nocleh, někdejší azyly především pro vandrovní tovaryše. Před vznikem železniční sítě měly velký význam zájezdní hostince, jež byly buď součástí pošty, nebo se nacházely v její blízkosti. Z této skutečnosti se odvozoval i jejich název, někdy zachovaný do současnosti U Staré pošty, Hotel Pošta aj. Hosté se v drtivé většině případů ubytovali jen na jednu noc. Součástí zájezdního hostince bývala rovněž kuchyň (většinou nevalné pověsti) a nezbytná stáj. Hospody se staly středisky lidového stravování - jedli zde svobodní nezámožní úředníci, lékaři bez zámožné či alespoň solventní klientely, studenti, řemeslníci. Třebaže cena oběda v průměrné pražské hospodě činila kolem roku 1870 asi 25 - 40 krejcarů, nebyla zdaleka přijatelná pro všechny. Vedle hospod tak nabízely teplá jídla i tzv. lidové kuchyně, vytvářející omezený sortiment jídel, kde byla cena oběda zhruba poloviční. Od pol. 80. let 19. století už existovaly ve všech pražských čtvrtích. Jako novinku zavedly některé z nich měsíční tzv. obědové známky, které byly za 9 zlatých. 

Pivo a teplá jídla nabízely rovněž pivovary. Podle pamětníků vynikaly pražské pivovary štědrou mírou. I po přijetí metrické soustavy se zde dlouho užívalo tradiční metrologické soustavy: pivo se točilo na mázy, holby (půlmázy), žejdlíky. Kolorit pražské pivnice, kde se podávala rovněž teplá jídla, zachytil ve svých vzpomínkách spisovatel a novinář Ignát Hermann. Na nejnižším stupni stravovací hierarchie dolních a středních vrstev stály "pekáčové báby", ženy nabízející rychlé občerstvení na tržištích. Fungovaly podobně jako prodavači "ragoět" v pařížských Halles. Klientela "pekáčových bab", které po ránu prodávaly kávu, během dne  zboží z pekáče, nudle nebo jahelník, bramborová jídla, luštěniny, pokrmy z podřadného masa, byla zcela nemajetná: žebráci, úředníci, pobudové. Báby disponovaly skrovným náčiním: pekáčem, pod kterým se topilo, a deštníkem či slunečníkem, jimž v případě nutnosti chránily sebe i své zboží. Jiné náčiní nepotřebovaly ani ony, ani klient - prodávaly totiž "na dlaň". Prodavačky půjčující klientovi za malou úplatu lžíci byly výjimkou. 

Restaurace je vlastně zdokonalený výčep. Restaurant se objevuje ve Francii kolem roku 1770, klientelu tvořila především aristokracie. Přelom 18. a 19. století pak dal vzniknout restauracím v podobě, v jaké je známe dnes. K jejich rozmachu přispěl vzestup střední střídy, odkud pocházeli jejich zákazníci. Restaurace měla zpravidla jídelnu, výčep, hernu, hovornu, eventuálně i sál, vhodný k tanci či jiné zábavě, dále kavárnu, cukrárnu, čajovnu, vinárnu, šatnu s úschovnou příručních zavazadel. Představovala lukrativní podnik, jehož výnosnost byla závislá nejen na dobrém vedení, ale i na poloze podniku. V českých zemích restaurace nikdy nenabyla takové obliby jako jinde v Evropě, což ostatně platilo ještě nedávno. Postupující industrializace se všemi průvodními jevy, především zrychlujícím se životním tempem, vedla ke snaze strávníků najíst se co nejrychleji. Vedle restaurací tak vznikly bufety. V květnu roku 1894 byl otevřen první bufet na Staroměstské radnici ve druhém poschodí. V provozu byl denně, ale jen od 10 do 12 hodin, znovu otevíral ve čtyři odpoledne. Železnice pak daly vzniknout novému zařízení, nádražním restauracím. Na mezinárodních tratích se nacházely i železniční hotely. Oproti realitě druhé poloviny 20. století platívala tato zařízení za velmi dobrá, ne-li luxusní. 

Pokud se týče personálního obsazení těchto podniků, pak v malých pracoval zpravidla jen majitel, jeho žena, ostatní členové rodiny, eventuálně posluha. Ve větších hostincích byli zaměstnáni vrchní číšníci, kteří inkasovali, číšníci jako jídlonoši, pikolíci a sklepníci, případně (k nelibosti mravokárců, policistů a prvních feministek) také sklepnice. V elegantním restaurantu, jímž byl od přelomu 19. a 20. století např. pražský Obecní dům, mající dva restauranty, deset jídelen, tři dvorany, vinárnu, kavárnu a hernu, panovala dokonalá organizace práce; v čele stál šéf (restauratér), který velel asi třem stovkám zaměstnanců.

Charakteristickým místem sociability byly v českém prostředí hospody a hostince. Advokát a spisovatel Ladislav Quis prohlásil hospodu za "nejmilejší útulek českých dušiček". Hospoda byla rovněž prostor, kde se pilo pivo - symbolický "slovanský nápoj", jemuž skládaly hold Tylovy báchorky i Smetanovy opery. Není divu, že na džbánech, korbelech a sklenicích byly malovány nejrůznější vlastenecké výjevy. 

V roce 1890 měla Praha (patřily k ní Staré Město, Nové Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov, Vyšehrad a Holešovice) celkem 173 751 obyvatel. Všem, bez rozdílu vyznání či národnosti, bylo k dispozici 394 hostinců a výčepů piva, 17 zájezdních hostinců, 26 pivovarů, 64 restaurací, 26 hotelů, 73 kaváren, 146 vináren a obchodů s vínem, celkem tedy 746 zařízení, v kterých se (většinou) dalo jíst a především pít. Na jedno toto zařízení tak připadá kolem 236 obyvatel, včetně kojenců, batolat a dítek školou povinných.