12B-4-3. LUDMILA NEBESKÁ a OLDŘICH HLAVÁČ

Václavu Karlu Nebeskému a Ludmile Nebeské se v Praze na Smíchově dne 7. února 1901 narodila dcera Ludmila Nebeská ("Míla"). Zemřela ve svých 85 letech dne 7. listopadu 1986 v Praze na Smíchově. Je pohřbena v Praze na Malvazinkách. 

Blíže nezjištěného dne a roku se provdala za MUDr. Oldřicha Hlaváče, který se narodil 9. ledna 1895 ve Stříbrných Horách č.p. 23 (okr. Klatovy) a zemřel ve svých 47 letech dne 18. prosince 1942 v Berlíně - Plötzensee, kde byl popraven Gestapem. 

Bydleli v Praze 5 - Smíchov v ulici U Nikolajky 1085/15, kde se jim narodili:

- 8. září 1933 syn Jan Hlaváč, který zemřel ve svých 76 letech dne 10. října 2009 v americkém Moberly (stát Missouri, Spojené státy americké)

- blíže nezjištěného dne a roku dcera Ludmila Hlaváčová ("Áta")

Dům je dodnes ve vlastnictví potomků rodiny Nebeských, a to inženýrů Jana a Jaroslava Hlaváče. Vpravo bydlela v 1. patře Míla (Ludmila) s Oldřichem a vlevo pak Mářa (Marie Nebeská). 

Oldřich Julius Hlaváč se narodil v početné rodině krejčího, který přijal později místo poštovního úředníka v Klatovech a  nakonec v Praze, aby umožnil svým dětem kvalitní studia. Nejstarší bratr odjel v šestnácti letech se strýcem do Ameriky. Po ukončení klatovského gymnázia roku 1913 dokončil abiturientský kurz na německé obchodní škole. Medicínu začal Oldřich Hlaváč studovat na lékařské fakultě Univerzity Karlovy na podzim v roce 1914, specializoval se na zubní lékařství a přes všechna peripetia osudu v době 1. světové války získal dne 15. listopadu 1919 doktorát. Kromě toho se badatelsky zajímal o fyziologii, což jej přivedlo na jednoroční studijní pobyt v Rockefellerově ústavu v New Yorku ke světoznámému fyziologovi prof. Jacquese Loebovi. Obor jej zaujal, ale se stejným zájmem listoval současně ve staré a nové filozofii, aby si rozšířil poznání světa i obzory jeho lidství. 

Kromě své lékařské praxe se také živě účastnil spolkového života v pražské Umělecké besedě, stal se dokonce předsedou jejího Společenského výboru a byl iniciátorem a jedním z hlavních organizátorů souborné výstavy děl Josefa Václava Myslbeka uspořádané v pražském Klementinu roku 1929. Byl také velký milovník přírody, zahradních květin (nejvíce gladiol) a náruživý lovec, často se vracel do rodného Pošumaví a věnoval mu také svou báseň Sylva vydanou z pozůstalosti roku 1946. 

Kromě odborných lékařských prací se Oldřich Hlaváč začal z iniciativy Karla Poláčka věnovat zapisování medicínských anekdot, které pod pseudonymem Alarich publikoval od roku 1927 v Poláčkově časopise Dobrý den a současně je četl na setkáních v Umělecké besedě. Protože byly jeho historky, ve kterých s důvěrnou znalostí prostředí a se smyslem pro osobitý humor zachytil významné osobnosti i atmosféru tehdejšího pražského lékařského světa, velmi úspěšné, vydal je knižně ve dvou sbírkách Medicína v županu (1929) a Medicínské historie (1935). Pseudonym Alarich vznikl při jeho pobytu na Korčule roku 1924 a pocházel od jeho jugoslávských přátel, kterým jeho prudká povaha a zjednodušená výslovnost jeho křestního jména Oldrich připomínala vizigótského krále Alaricha.   

Zprvu bydlel ve Pštrossově ulici za Národním divadlem, později U Železné lávky za Strakovou akademií a roku 1937 zakotvil na Smíchově.    

Svou zubní ordinaci měl Oldřich Hlaváč ve Vodičkově ulici č.p. 38. Odborným i společenským šarmem získal klientelu, kam přicházelo i mnoho umělců. Když se od středoškolských studií vracel za rodiči na rodnou Šumavu (za maminkou do Buzníku, později s rodinou do Letov), jezdili s ním malovat hory např. i Václav Rabas, Bohumil Ullrych, Alois Moravec a jiní. Malíř Vincenc Beneš mu dokonce namaloval poetický obrázek matčiny chalupy. Spisovatel Ladislav Stehlík vzpomínal, jak " ... za mnou zajel jednou i do Myslíva, kde jsem tehdy hostil Aloise Moravce a Bohumila Ullrycha a kde byl na letním bytě malíř Josef Kočí se svým bratrem sochařem. Pamatuji se, jaká to byla radostná návštěva, při níž se hovořilo o kraji, o poesii i malování ... ". Stejně si na něho vzpomínal i žichovický rybář Hlavsa a hajný z Mladic, kteří bývali jeho společníky při chytání pstruhů i při podzimních honech, neboť rybařinu a myslivost v rodném kraji miloval stejně upřímně jako své povolání a umění.   

V roce 1939 se pod okny Hlaváčovy ordinace objevily německé tanky a zazněly první výstřely. Z Hlaváčovy ordinace se zanedlouho stala křižovatka ilegálních bojovníků skupiny "Obrana národa". Ve spolupráci s konzulem Jiřím Sedmíkem a jinými, zřídil ve své ordinaci ilegální "přepážku", kde pod vedením policejního rady Karla Jaroše, prostřednictvím štábního kapitána Václava Morávka a pplk. Josefa Balabána zprostředkovávali informace z prostředí nacistických bezpečnostních složek (seznamy zadržených, důvěrníků či úředníků gestapa) a shromažďovali informace pro ilegální vysílání do zahraničí (skupina pro přechody do zahraničí II. oddělení Hlavního štábu Obrany národa). Odsud proudily tajné zprávy z gestapa a z jiných okupačních úřadů ven, úkolem bylo také včas varovat osoby, které měly být zatčeny německým Gestapem, vybavit je penězi a zajistit jejich odchod do zahraničí. Jednalo se o politiky a vojáky, zejména letce. Jakožto převaděč na hranicích Slovenska a Maďarska s nimi spolupracoval i tehdy sedmnáctiletý Ludvík Hoch, po 2. světové válce přejmenovaný na Robert Maxvell (celosvětově uznávaný tiskový magnát). Do skupiny dále patřil ředitel nemocenské pojišťovny Truhlář a především primátor Prahy JUDr. Otakar Klapka, jenž pomáhal společně s pražským finančním referentem Antonínem Kinkalem získávat pro odboj z pražského dispozičního fondu důležité prostředky, kancelářský pomocník Josef Blažek, zámečník Jaroslav Fortelka, vrchní policejní sekretář Karel Habán, vrchní ministerský komisař Ivan Křikava a editor Hugo Vávra. 

Dne 8. dubna 1940 byl Oldřich Hlaváč ve svém bytě U Nikolajky v Praze na Smíchově zatčen Gestapem, po výslechu v Petschkově paláci byl postupně vězněn v Praze na Pankráci (do září 1940), v Drážďanech (do června 1941) a v koncentračním táboře v Goleniówě  u Gdaňska (do června 1942). Během jara roku 1940 bylo zatčeno celkem 10 členů Jarošovy skupiny. 

Lidový soudní dvůr Velkoněmecké říše vynesl v červnu roku 1942 v Berlíně nad Oldřichem Hlaváčem rozsudek, kterým byl v souvislosti s činností odbojové organizace Obrana národa vinen za přípravu k velezradě. 

Spolupracovníci JUDr. Karla Jaroše se zabývali především infiltrováním do pražského gestapa a získáváním informací o jejich pracovnících či agentech, jejichž činnost se snažili mařit všemi možnými prostředky. Získané informace zpracovávali do šifrované kartotéky a současně je zasílali i do zahraničí. Karel Habán, jež pracoval na pražském gestapu a byl zatčen dne 6. května roku 1940, s Jarošem po celou dobu úzce spolupracoval. Josef Blažek, který před svým zatčením stihl společně se štábním kapitánem kpt. Morávkem vyklidit kancelář odbojové organizace a i přesto, že si byl vědom údělu, který jej čeká, se od Morávka nenechal přesvědčit k útěku do zahraničí a skončil dne 7. května ve spárech gestapa. Osud byl však nelítostný i k Luise Reichmannové, která předávala zprávy od redaktora Vávry anglickému redaktorovi Perézovi, jenž v té době pracoval pro deník Daily Express a patrně i pro anglickou výzvědnou službu. Tajná korespondence však byla odhalena již na začátku vyšetřování a po celou dobu docházelo k nepřetržitému sledování Reichamannové. K samému zatčení pak došlo dne 20. srpna roku 1940.

Trest smrti z 10-členné skupiny kolem Karla Jaroše nedostal jen tajemník Ústředního svazu průmyslu Dr. Miroslav Hlávka, narozen 26. února 1897 v Žatci. Miroslav Josef Hlávka byl úředník a autor lesnických publikací - V objetí lesa: Lovcovy povídky a Škodná z Pootaví. Gestapo nějakým způsobem uvěřilo Dr. Hlávkovi, že s Obranou národa nemá nic společného, že peníze, které se u něj shromažďovaly, byly určeny na "ženský". Byl propuštěn. Po skončení 2. světové války se jel Dr. Miroslav Hlávka poklonit všem svým zavražděným kamarádům, členům skupiny kolem Karla Jaroše do Plötzensee. Zde při vstupu dostal pravděpodobně mrtvici a na místě zemřel. Jakoby by tím bylo neslyšně vyřčeno: já k Vám přeci patřil ...   

Oldřich Hlaváč byl převezen do věznice Plötzensee. Zde byl 18. prosince roku 1942 ve 20 hodin večer popraven gilotinou. Exekuce svých klientů se mohli zúčastnit advokáti. K tomu dostali speciální vstupní karty. Všechna těla zavražděných byla dána k dispozici Anatomickému institutu na Berlínské univerzitě a tam rozpitvána. Poté byla spálena v krematoriu ve Wilmersdorfu a popel byl pohřben anonymně. Poplatek za trest smrti byl 300 říšských marek a byl požadován od pozůstalých.   

Kromě oficiálních dopisů se Oldřichu Hlaváčovi podařilo tajně poslat manželce Ludmile i několik motáků, ze kterých byla později sestavena kniha Listy z vězení (1946), která přibližuje velmi pravdivě život zdejších uvězněných lidí. 

Ve stejný den byl popraven i Jiří Sedmík a další zatčení členové této odbojové skupiny. 

O několik měsíců dříve byl dne 22. září 1942 ve 4 hodiny 42 minut na stejném místě popraven gilotinou i další náš příbuzný, a to MUDr. Ladislav Nebeský z Jilemnice, který se s MUDr. Oldřichem Hlaváčem setkal v Gollnově u Štětína.

Berlínská věznice Plötzensee byla otevřena v roce 1879 a sloužila především jako káznice pro trestance, kteří byli odsouzeni k nižším trestům. Tato situace se ale výrazně změnila po nástupu Adolfa Hitlera v Německu k moci. Právě Adolf Hitler udělal z věznice jedno z hlavních míst, kde na svůj osud čekali členové podzemních hnutí odporu. Po okupaci Československa německými vojsky dne 15. března 1939 zde pak byli vězněni i účastníci českého protinacistického odboje. Mnohé z nich tu nacisté také popravili. Čechoslováci byli dokonce druhým nejčastěji popravovaným národem hned po Němcích. Nacisté zde v období války dle oficiální publikace Executions in Plötzensee prison zabili 2 883 lidí a z toho bylo 667 československé národnosti. Nejkrvavější byl však rok 1943, kdy zde nacisté popravili skoro polovinu všech obětí za celou dobu války. 

Vzhledem k tomu, že personál věznice sestával většinově z Němců, nemohli uvěznění čeští vlastenci spoléhat na žádné úlevy. Např. vězněný odbojář Jaroslav Cebe-Haberský ve své knize Dům mrtvých v Plötzensee popisuje: "Přikazují nám, abychom se do naha svlékli a všechno odložili. Venku je mínus 25 stupňů, na chodbách je mráz, dozorci v chodbě mají na sobě kožichy. Třeseme se zimou. Prohlížejí nám chodidla, hrabou mezi vlasy, strkají nám své nečisté pracky do úst, prohlížejí patra úst, rozkrok. ... Dozorce je surový a hrubý, lomcuje námi, abychom krmili matku gilotinu ... ". Nechvalně známý bal "Haus III", kde byly cely smrti. V těch trestanci byli nejdříve po jednom, ale kvůli přeplněnosti věznice, následně jednu celu obývali dva lidé. To umožnilo vězňům krátit si čas alespoň společnými diskuzemi. Komunikace pak probíhala i mezi celami, a to pomocí vyťukávání morseovky o sousední stěny. Před smrtí vězni dostali cigarety a půl litru piva. Pak přešli několika kroky malý dvorek, kde na ně naposledy dopadly paprsky slunce, a vešli do budovy z červených cihel. Uprostřed stála gilotina a nad ní traverza s kovovými háky, na kterých mistr popravčí se svými pomocníky odsouzené věšel. Tak vypadala poslední cesta českých vlastenců, členů odboje, daleko od domova, bez možnosti před smrtí vidět své blízké. 

V den své popravy napsal Oldřich Hlaváč své manželce:

"Jsem klidný, třebaže odcházím nerad ... Kéž ve vás zůstane živo to, co ve mně bylo dobré. Byl-li můj život torzem, nesmí jím být ani Tvůj ani dětí, musí být plný a šťastný. Nepropadej materialismu a dbej, aby naše děti věřily, že život je vývoj dobra. Veď sebe a je k altruismu, služba lidem je pravým smyslem života ... Nedočetl jsem několik knih, bylo mým osudem nedočítat, být torzem ...".

Jiří Sedmík pravděpodobně přivedl tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše do společenství svobodných zednářů (do lóže Komenský byl Beneš přijat 19. února 1927). Sám Sedmík bývá považován za hlavního reformátora československého svobodného zednářství v časech první republiky. Vím o tom, že se rodina Nebeských zajímala o okultismus i svobodné zednářství. Tato témata od mala nějak přitahovala i mě. Je velmi pravděpodobné, že někdo z rodiny Nebeských nebo i sám Oldřich Hlaváč byl členem svobodných zednářů, neboť na sgrafitové výzdobě fasády domu Nebeských U Nikolajky 1085/15 v Praze na Smíchově, je několik znaků svobodných zednářů vyobrazeno. Jedná se o úhelník (symbolizuje rovnováhu a poctivost), kružidlo (symbol moudrosti, znalostí, rozumu, tvořivých a aktivních sil Boha a člověka) a lóžový koberec s letopočtem 1973 (hraje roli v iniciaci nových kandidátů). Na pravé i levé straně jsou pravděpodobně i sloupy Boaz a Jakin (symbolizuje místo "výběru mzdy", tj. získání zednářských znalostí, symboly mužských (J) a ženských (B) sil, ve sloupu Boaz je svět často viditelný, zatímco ve sloupu Jakin ne, zde jde o nebe, atmosféru).

Svobodné zednářství je uzavřená mezinárodní organizace, která je zasvěcena společnému cíli (morální a intelektuální zdokonalení lidstva) skrze rituály a obřady. Zednářství oficiálně vzniklo v roce 1717 v Anglii spojením několika lóží. V tzv. lóži se setkávají tzv. bratři, kteří tvoří bratrstvo a přijímají nové členy na základě kooptace (= doplnění, příp. rozšíření voleného orgánu) během iniciačního obřadu. Utajené konání těchto bratrstev mělo mít jako hlavní cíl uskutečňování sociálně spravedlivé, rovnostářské společnosti a konání dobročinnosti. Zednářství je opředené řadou mýtů a je oblíbeným tématem příznivců různých konspiračních teorií. Zednáři mají různé symboly, např. Bibli, úhelník a kružidlo, kladivo a zednická lžíce, krychle, hvězda, dva sloupy, lebka, také Měsíc, Slunce a vševidoucí oko. Dále zástěru, jako symbol čistoty a nevinnosti, která odkazuje na dřívější fyzickou práci a bílé rukavice. Neodmyslitelnou součástí je zednářská legenda o Šalamounově chrámu a příběh jeho stavby. Veřejně se málo prezentují.

Cíle a hodnoty svobodného zednářství jsou odvozeny z jeho historie, které se vyvinulo ze středověkých hnutí kameníků a zedníků. Z důvodu velkého počtu lóží se zednáři zavázali k víře v principu stvořitele, kterého nazývají Velký architekt všehomíra. Většina zednářských hodnot vychází z doby osvícenství. Lze jej shrnout jako pět pilířů svobodného zednářství: 

- Svoboda - by měla být uskutečňována prostřednictvím svobody od útlaku a vykořisťování, jako základního předpokladu svobody mysli a individuální reliazace.

- Rovnost - znamená rovnost mezi lidmi bez třídních rozdílů a rovnost před zákonem.

- Bratrství - je realizováno prostřednictvím bezpečnosti, důvěry, péče, sdílené odpovědnosti a porozumění mezi sebou.

- Tolerance - je živa skrze aktivní naslouchání a porozumění jiným názorům.   

- Humanita - zahrnuje součet všech čtyř předchozích pilířů a je symbolizována tzv. "Chrámem lidstva", na kterém zednáři pracují.

Cílem svobodného zednářství je žít tyto principy v každodenním životě tak, aby se propagovalo lidské dobro na celém světě. V zednářském smyslu znamená humanita vyučování lidské důstojnosti. Zednáři se při své práci sdružují v lóžích, je zde kladen důraz na člověka jako takového. Jednou z teorií je, že původ zednářství byl již v bájné Atlantidě. Odtud se dostalo do Egypta, Persie, Řecka, Říma a později bylo Kelty přeneseno na dvůr krále Artuše. Jiná teorie je, že počátky zednářství lze najít v Bibli, přesněji prvním zednářem měl být Adam. 

Podle jiné hypotézy měli svobodní zednáři navázat na odkaz Řádu templářů, který byl založen roku 1118. Mimo svého hlavního zaměření, tedy ochrany poutníků, poskytovali finanční půjčky, které se jim staly osudnými. Francouzský král Filip IV. Sličný z rodu Kapetovců se dostal do konfliktu s papežem Bonifácem VIII. Spor byl ukončen, protože papež byl unesen a brzy potom zemřel. Další papež Benedikt XI. zemřel za záhadných okolností. Následný papež Klement V. byl již podporován Filipem IV. Sličným, který si vyřešil své dluhy k Řádu templářů tak, že je nechal zlikvidovat. Byli označeni, za podpory papeže Klementa V., za kacíře. Byli obviněni, že se oddávají pohanským a perverzním rituálům. Například jim bylo připisováno vyznávání ďábla a tzv. Bafometa (= symbolická bytost podobná démonu s hlavou kozla). Templáři věřili v jediného Boha, a také tvrdili, že se křesťanství odvrátilo od původní myšlenky a změnilo se na organizaci, prostřednictvím které Řím ovládá svět. Likvidace řádu začala v pátek 13. října 1307 a skončila v roce 1312. Existuje legenda, která hovoří o tom, že v noci 13. října 1307 jistá část templářů utekla do Skotska, na západní pobřeží Argyll a Bute, kde jim poskytl ochranu Robert Bruce. Důkazem pravdivosti této legendy je vysoký počet templářských náhrobků na hřbitovech v Argyllu. Někteří templáři uprchli do Španělska, kde se spojili s Řádem rytířů z Montjoie. V Portugalsku se přejmenovali na Kristův řád. Teorii vzniku společnosti zednářů z templářského řádu odmítl v roce 1782 zednářský kongres ve Wilhelmsbadu. 

Ve 13. století se stavělo z kamene jen pro církev (katedrály, kostely) nebo krále a šlechtu (tvrze, hrady). Vznikl cech stavitelů z kamene, tedy kameníků, kteří byli vyjmuti z jurisdikce vrchnosti. Toto jim poskytl např. Rudolf Habsburský v roce 1275. Kameníci používali při stavbě symboly, kterými označovali své dílo, pro další vyúčtování. Jednotlivé hutě udržovaly své symboly v tajnosti. To z důvodu, aby nezasvěcení lidé nerozuměli jejich významu a nehrozilo prozrazení jejich práce a postupů. První cechy zedníků, stavitelů a kameníků byly formovány převážně ve 13. a 14. století. 

Za předchůdce českého zednářství bývá považováno Bratrstvo obruče a kladiva doby Václava IV., které bylo ovšem výhradně katolické, roku 1382 vybudovalo dnes zaniklou kapli Božího Těla na pražském Dobytčím trhu. Opět jen hypotetickým shromaždištěm měl být také kostel Nejsvětější Trojice v Podskalí, dříve farní a cechovní chrám novoměstských kameníků, údajně také zvaný Kaple stavitelů. Ten stavěli kameníci Emauzského kláštera. Jedna z legend uvádí, že první zednářská lóže byla v českých zemí založena v Praze dne 24. června roku 1726 v pražském paláci hraběte Františka Antonína Šporka (1662 - 1738) za přítomnosti anglického zednářského velmistra Anthonyho Sayera (1672 - 1741). Nemá však oporu v historických pramenech. První prokazatelně existující zednářská lóže byla založena v roce 1741 v Praze. Později byla nazvaná U tří korun, následně přejmenována na lóži U tří hvězd a v roce 1763 pak na lóži U tří korunovaných hvězd. Podnět k založení přišel od francouzských důstojníků pruské armády, která tehdy obsadila Prahu. Ve Vídni byl velmistrem jmenován císař František I. Štěpán Lotrinský, který napomohl rozvoji zednářství v Rakousku-Uhersku. 

Strukturu zednářství tvoří systém tzv. lóží - označovalo se tak místo, kousek od staveniště, kde kameníci odpočívali. V zednářství jsou tzv. stoličtí mistři, kteří jsou voleni členy lóže do čela lóží. Členové lóží rovněž volí velmistry vyšších útvarů, jsou voleni na období, které trvá 1 rok, po jeho skončení získávají funkci dveřníka - strážce dveří. Schůze se označují jako práce. Kromě tradičních rituálů jsou hlavní součástí jejich prací tzv. kresby - přednášky o zednářské symbolice a jejím filozofickém významu a další. 

Hodnosti v lóži:

- Ctihodný mistr - stojí v čele lóže, je to nejzkušenější bratr, členové jej musí respektovat, řídí ceremonie, reprezentuje lóži a má právo řešit kázeňské přestupky členů své lóže, jeho nástroji jsou kladivo (symbol pravomocí) a plamenný meč (symbol duchovní autority), klenotem jeho funkce je trojúhelník, uvnitř s okem nebo písmeny JHVH a paprsky.

- Dozorce - párová funkce (fungují ve dvojici), jejich úkolem je dodržování zednářských povinností a pomoc mistrovi, mají na starost mladé učně a tovaryše, jejich symbolem je kladívko, klenotem prvního dozorce je krokvice a druhého olovnice.

- Řečník - dbá na zákony a pravidla zednářů, může zastupovat žalující stranu v zednářských sporech a jako jediný má právo promluvit bez požádání o slovo, řečník též formuluje problémy, o kterých se v lóži diskutuje nebo hlasuje.

- Sekretář / tajemník - má roli administrativní, zapisuje to, co se projednávalo na setkáních, uchovává korespondenci, zápisy a všechny podstatné dokumenty, jeho klenotem jsou dvě zkřížená brka. 

- Dveřník - povinností dveřníka je hlídat vstup do lóže, je zvykem, aby se dveřníkem stal odstupující mistr z důvodu zednářské pokory, jeho klenotem je meč.

Dalšími důležitými osobami v lóži jsou ceremoniář, pokladník a špitálník, také se používá označení jako almužník či samaritán. Důležitou pravomoc v lóži mají také lóžoví soudci. 

Přísaha:

Svobodní zednáři jsou povinni přísahat. Přísaha je skládána k Vyšší Moci, Velkému architektovi všehomíra:

1. Nevyjevit na veřejnosti nic z prací, které se konají v lóži.

2. Neprozradit jména jiných zednářů - základní opatrnost, která je nutná hlavně z bezpečnostních důvodů - nepřátelství vůči zednářství stále trvá. 

Trvalé symboly svobodných zednářů:

- kružidlo - symbol moudrosti, znalostí, rozumu, tvořivých a aktivních sil Boha a člověka, kombinace kruhu, tj. nekonečna a bodu, tedy počátku, který symbolizuje absolutno, mimo úhelníku a Bible je jedním z tzv. Velkých světel lóže. 

- úhelník - symbolizuje rovnováhu a poctivost, ve spojení s kružidlem symbolizuje pasivní síly,  zatímco kružidlo symbolizuje aktivní síly.

- Velký architekt všehomíra - k jeho zobrazení se používají symboly pěticípé a osmicípé hvězdy, trojúhelník, oko, písmeno G či hebrejské jméno Boha (JHVH).

- Šalamounův chrám - symbol snahy o sjednocení lidstva, jeho úkolem je připravit lidstvo, symbolizuje dokonalost, obsahuje vše ze svobodného zednářství.

- tři architektonické sloupy (také číslo tři) - symbolizují princip tří hodnot, tedy Moudrosti, Krásy a Síly, na nich jsou zapáleny svíce

- východ (Orient) - posvátný směr zednářství, odkaz na místo výskytu Zemi izraelskou, v zednářství se všechny události dějí na východě něčeho, např. odtud na východě Česka, na východ od Prahy, a na východ od Ostravy

- západ - symbolický směr, ze kterého do lóže přicházejí profané, tedy čekatelé, nečlenové, ev. také nezednáři

- jih - symbolický čas pro zahájení práce, je to astronomické poledne, když je Slunce na svém zenitu, ve skutečnosti jsou lóže obvykle otevřeny večer, aby se mohli bratři, kteří mají své civilní povolání, účastnit prací lóže, požadavek na otevření lóže z jihu je ten, že Země je kulatá a otáčí se kolem své osy, v kterémkoli okamžiku je na nějakém bodě zeměkoule Slunce v zenitu

- sever - symbolický čas ukončení práce

- Slunce - symbol rozumu, světla

- hvězda - symbol světla, poznání, dokonalosti

- trojúhleník - symbol vědy

- oko - symbol vědomí, moudrosti, znak Velký architekt všehomíra

- písmeno G - bývá často umístěné ve středu planoucí pěticípé nebo šesticípé hvězdy, je interpretováno jako odkaz na slova: grande, grand znamenající "great", také odkaz na geometrii a řeckou gnostiku (= učení o víře v existenci Boha, bezprostřední poznání Boha)

- lóžový koberec - také se používá označení obraz, plán, deska nebo tabule, hraje roli v iniciaci nových kandidátů

- akát - symbol nesmrtelnosti a hledání světla, akát byl zasazen na hrob zabitého Chírama

- sloupy Boaz a Jakin - místo "výběru mzdy", tj. získání zednářských znalostí, symboly mužských (J) a ženských (B) sil, ve sloupu Boaz je svět často viditelný, zatímco ve sloupu Jakin ne, zde jde o nebe, atmosféru

- Enochovy sloupy - podle legendy vytvořil Enoch dva sloupy, jeden z mramoru a druhý z bronzu, takže nic, ani povodeň, ani oheň, nemohly univerzální pravdy, které se Enoch rozhodl napsat na tyto sloupy, zničit. Na zednářské zástěře Georga Washingtona jsou zobrazeny čtyři sloupy - dva v popředí jsou sloupy Enochovy a další dva jsou Boaz (nalevo) a Jakin (napravo).

- hrubé a opracované kvádry - znázorňuje něco stabilního a funguje jako podklad, na kterém lze stavět

- lebka a zkřížené hnáty - symbolizuje smrt já neboli ega jedince, nastává fyzická smrt, která musí předcházet před vzkříšením ve vyšším stupni bytí

- akácie - ve starověku byla ztotožňována se slunečním emblémem, např. Egypťané a staří Arabové ji uctívali jako posvátný strom, v Bibli je zmíněno, že Mojžíš nechal vyrobit archu, stůl i oltář pro zápalné oběti z akáciového dřeva obloženého zlatem nebo bronzem, tento fakt naznačuje, že se jednalo o posvátné dřevo, z praktických důvodů využívané pro svou odolnost proti hnilobě  

Osobní znaky zednáře:

- zástěra - symbolizuje duševní hodnoty, jako jsou čistota, nevinnost, poctivost a pracovitost

- bílé rukavice - symbolizují čisté ruce nebo neposkvrněný čistý zednářský život

- klobouk - v amerických lóžích jen nosí mistr lóže, smeká jen, když padne zmínka o Bohu (Velkém architektovi Vesmíru)

- náprsní klenoty a medaile - slouží především k označení členství v lóžích

- meč - odkazují na dobu rytířskou, jílec meče tvořil kříž, lesknoucí se čepel znamenala čistotu myšlení a skutků 

Tajemství:

Přesné informace o symbolice a zednářských rituálech jsou jistým druhem tajemství, které si bratři předávají mezi sebou.

- slova (hesla) - která jsou používána v lóži, obvykle mluvená šepotem nebo hláskováním, a gesty k rozpoznání bratrů

- morální a historické vědy - obvykle založené na biblických tématech

- architektonický symbolismus - založený při stavbě Šalamounova chrámu

- symbolika nástrojů a činnosti - které jsou jimi prováděny

- obsah přísahy ze strany učně a druh trestu hrozícího ze zradu tajemství

Koncept tajemství je základním prvkem svobodného zednářství, stejně jako rozdělení lidí na zasvěcené, tedy bratry a profany, tedy světské. Skutečná, nebo údajná zednářská tajemství, jsou součástí jejich legend. Svobodné zednářství je v zásadě tajemství všeho, co se děje v lóži od jejího otevření po uzavření. 

Dcera Ludmila Hlaváčová (Áta) odjela po válce v roce 1946 do USA jako tlumočnice, cestu jí financoval strýc Jaroslav Nebeský. Áta tam byla profesorkou na americké univerzitě, ale z nějakého neznámého důvodu přerušila veškeré styky se svojí maminkou Ludmilou. Domlouval jí nejen strýc Jaroslav, ale i její bratr Jan Hlaváč, který v roce 1969 odjel do USA se svojí druhou manželkou, a protože bydleli nedaleko Áty, pozval rovněž do USA i maminku Ludmilu. K setkání Áty a její maminky mělo dojít v obchodě, kdy Áta dělala, že maminku nezná. Když jí maminka oslovila: "to jsem já, Áto, tvoje maminka", tak Áta po poklepání na rameno její ruku odstrčila. Z jakého důvodu se tak zachovala, nevíme ...

Zpět na hlavní větev rodu Nebeských.