13. ZVYKY, OBYČEJE a PRANOSTIKY
Poměr našeho lidu k přírodě se odráží v bájích, písních, pohádkách, pořekadlech i názorech. Dávné báje, které mají původ v mlhavém dávnověku, se dochovaly lidovým podáním až po naše dny. Lid viděl cosi tajemného v přírodních úkazech, které si často nedokázal vysvětlit. V domácnosti se vědělo o hospodáříčkovi nebo skřítkovi, v lesích a hájích o vílách, divých ženách, polednicích i rusalkách, v hlubinách řek a v tůních potoků o vodníkovi, v bažinách a močálech o bludičkách, v povětří o meluzíně. Před divými ženami, sudičkami a polednicí musela nejvíce chránit matka své novorozené dítě, o jehož budoucím osudu se soudilo z různých úkazů.
Na Zbraslavsku např. kladli novorozeně pod stůl, aby bylo chytré. Oblékali ho do staré košilky, aby bylo šetrné. Když ho nesli ke křtu, ukryli mu obličej, aby nemělo chtivých očí. Do vínku se dávaly dítěti mimo křestní penízek (obyčejně staré tolary nebo dukáty dle zámožnosti kmotrů) také svaté obrázky. Roznemohlo-li se potom dítě psotníkem, spálil se obrázek na popel, neboť se kropil svěcenou vodou z kostela, kam sahalo mnoho lidí. Proti psotníku se děcku navlékaly černé korálky, proti uhranutí zase červené.
Když dítko přinesli od křtu, kladla je babička na stůl, k němu "na volbu" růženec nebo obrázky, knihu, karty a penízek, někde také hlínu. Po čem dítko nejdříve sáhlo nebo aspoň očkem zašilhalo, značilo jeho budoucí stav: kněze nebo učence, karbaníka nebo lakomce, hlína znamenala někde dělníka, někde věstila, že dítě zemře.
Vlasy se dítku nestříhaly do jednoho roka - ustřihl by se mu věk, někde štěstí. Z tohoto důvodu mu také matka nehty jen ukusovala. Z ryby nesmělo nemluvně dostat ani nejmenší kousek - nemluvilo by dlouho. Když by matka dítku líbala nožky - dlouho by neběhalo. Umřelo-li nekřtěňátko, stala se dušička jeho bludičkou (světýlkem). Pokud zemřela matka v šestinedělí, vycházela z hrobu děťátko navštěvovat. Matka zemřelého děťátka nesměla jíst ovoce, neboť Panna Marie, rozdávala dětským dušičkám ovoce v nebi a děťátku takové mlsné matky by řekla: Máma ti to snědla!
K dětskému mládí se váží vzpomínky na poetické vánoční koledy, na veselou pomlázku, škádlivý masopust, na milé dětské hry, říkadla a počítadla. Pohádky, které při draní peří babičky tak poutavě vyprávěly, strašidelné pověsti o světýlkách, vodníkovi, o bezhlavém jezdci, o vysvobození zakletých dušiček, o dobývání skrytých pokladů, se vyprávěly v rodinách od pokolení do pokolení.
Určitý vychovatelský moment byl ukryt v dětských pověrách. Např. kdo nesrovnává se s chlebem, nesrovnává se s lidmi. Chodí-li dítě pozpátku, zavádí tak rodiče do pekla. Píská-li děvče, pláče Panna Maria. Prstem na hvězdičku ukazovat se nesmí, hvězda by spadla (Pán Bůh by urazil prstíček).
Když si mládenec bral svou vyvolenou, musela o tom vědět celá dědina i přátelé. Na ohlášky neměli chodit snoubenci, aby v manželství nebylo svárů. Nevěsta posílala jen matku, aby se jí v novém hospodářství drůbež dařila. Někde byl nezbytnou osobou řečník (smlouvčí), zároveň dohazovač ženichů a nevěst, průvodce při námluvách (záselkách), osoba plná vtipu a zdvořilosti. Smlouvčí zval několik dní před svatbou, někde hned při druhé ohlášce, sousedstvo a přízeň. Pozvaní byli povinni přispět "na pomoc" něčím do kuchyně. Hostů, kteří dali nejvíce, si družka i nevěstino příbuzenstvo všímalo. Nevěstina matka pak např. štědrou tetu u stolu přede všemi pobízela slovy: Teto, jezte, vy jste nejvíc dala!
Mládenci a družičky se vybírali z nejbližších přátel nebo z nejváženějších synků a děvčat v dědině. Někde za oddavky nevěsta panu páterovi dala hedvábný šátek. Pokud nevěsta šlápla při oddavkách ženichovi na nohu, měla podle pověsti muže ve své hrsti. Běda ženichovi, když si kleknul na levou stranu, dobře však nevěstě, klekla-li ženichovi na levý šos - bude paní v domě; dala-li svou ruku na vrch, bude vždy po jejím. Nevěsta také dávala nepozorované ženichovi do kapsy kousek chleba, aby měli vždy dostatek. Pokud nevěsta u oltáře promluvila na družičku, vdala se do roka. Hodila-li zavržená milenka tajně mezi snoubence při oddavkách hrst hlíny ze hřbitova, značilo to konec jejich štěstí a věrnosti.
Při svatební hostině se posadila nevěsta do rohu světnice pod svaté obrazy mezi družičky, před jídlem dostala bochník chleba a tupý nůž, aby ukrojila skývu, kterou hodila za sebe. Když ukrojila malou, byla skoupá, když velkou, byla štědrá. Ukrojila-li skývu se spodní kůrkou, měla mít dříve holku, vrchní kůrka ukazovala na chlapce.
Při hostině smlouvčí "kořenil" jídla zděděnými vtipy, které pronášel zpívajícím hlasem. Po každém jeho proslovu, po řečech družiček a mládenců zahráli vždy hudebníci "tuš". Po jídle zpívali mladí i staří příležité kolozpěvy nebo národní písně. Čepení nevěsty se konalo v hospodě při muzice.
Muzika provázela náš lid nejen při svatbách, nýbrž i při každé příležitosti jen trochu významné. Muzika byla na venkově mimo masopust a máj, i o douškách a dožínkách, o poutích a o posvíceních. Starodávná muzika již ustoupila moderním "věnečkům" a "tanečním zábavám", při níž venkovští hudebníci, kteří mnohdy neměli ani tušení, co jsou noty a harmonie, zahráli národní píseň nebo některou novější, kterou jim předzpěvoval tanečník stojící před muzikantskou kruchtou.
Ke krásným zvykům náleželo staročeské pohostinství. Každému, kdo přišel do stavení za jakoukoli příčinou, byl podán chléb a vybídli ho: Ukrojte si u nás. Žebrák či vandrák zřídka odešel bez dárku - nebyl-li chleba, darovali mu alespoň několik brambor. Jen v čase nejvyšší bídy a nouze ho odbyli slovy: Naděl vás Pán Bůh, sami nemáme. Žádný hospodář neodepřel nocleh ve stodole, na půdě nebo ve stáji. Vzájemnou "poctou" se uctívali též sousedé - srdečné a upřímné pohostinství bylo vidět zvláště o posvícení. Hospodyně posílaly o zabijačce přátelům ovar a jaternice, očekávaly však, že poctěný to při stejné příležitosti oplatí. Také o křtinách a pohřbech se scházeli přízeň i hosté ke společným hodům.
Šestinedělce se nosívalo do "kouta" ze všech spřízněných rodin; na kmotřence se pamatovalo o poutích vždy nějakým dárkem.
O Martině slavívala se na vsi "býčí svatba" nebo "sýpka". V ten den se totiž sypalo pastýři a zároveň obecnímu poselákovi za celoroční pastvu z každého čísla po určité míře žita; každý hospodář však přiměřil o něco více, než byl povinen sypat; získaný přebytek se prodal a za vytěžené peníze se nakoupilo maso na společnou hostinu. Hostinští k ní dávali určitou dávku piva, protože jim bylo dovoleno sekat led na obecním rybníce. Na Berounce a Vltavě se sypalo také přívozníkovi za celoroční převážení.
Po jídle a pití při obecních Martinských hodech, kterých se však účastnily jen hospodáři, se vybíralo jako o svatbách "na kuchařku". Řečník, obvykle nejmladší člen výboru, který měl na talíři věchýtek slámy a opálenou zlomenou vařečku, vstoupil v průvodu kuchařky do hodovní síně. Zjednal si ticho slovy: Málo, málo, maloučko, až se stane pomlčeníčko. Počestní páni sousedi, tato poctivá paní kuchařka, než ten oběd uvařila, devět vařeček polámala, devět zástěr popálila; za vařečku po dobráčku, za zástěru po tolaru!
Zvláště na letní jarmark se těšili malí i dospělí. Hospodyně si tu opatřily domácí potřeby, kuchyňské nádobí i nářadí, oděv i obuv pro sebe a pro děti, dívky si kupovaly různé ozdoby. Pantátové, po dlouhém smlouvání a handrkování o prodání či koupi dobytka, si opatřovali na jarmarcích obuv i jiné jarmareční zboží. S nakoupenými věcmi zašli do hostince na jelítko a sklenici piva, aby se tam shledali a porokovali se známými a přáteli. Na jarmarcích vznikaly i nové známosti, někdy se taková známost utvrdila a o nejbližší pouti nebo posvícení byla svatba. Děti se těšily na přinesené hračky a cukrovinky. Večer byla dědina plná hřmotu a podivných zvuků, jež se ozývaly z rozmanitých trubek, bubínků a dětských píšťal.